Foto Flickr
Populista je yetti politické debaty – všichni o něm mluví, ale nikdo ho ve skutečnosti neviděl. Pro některé lidi je populista člověk, který se staví proti elitám a establishmentu. V tomto případě se za populistu označuje zástupce skutečné vůle lidu, a tedy člověk vystupující proti zkorumpované elitě. Pro jiné je populismus hlavně polarizující, emocionální a zjednodušující styl komunikace nebo prostě ideologie bez věcného jádra. Pro mnohé jsou dalším rysem populismu politická hnutí šitá na míru jednomu vůdci.
Štěpící linie
Těmto pokusům o definici je vlastní jedna věc: neříkají prakticky nic. Kdyby totiž platily, pak by téměř všichni politici byli populisté. Kritika elit je součástí demokracie. Tvrdit, že zastupujete zájmy lidu, je součástí standardního repertoáru politické debaty. Zjednodušení je nezbytným stylistickým prostředkem, který umožňuje předložit k veřejné diskusi složité otázky. A emoce jsou součástí politiky úplně stejně jako racionální argumentace. Arbitrárnost pojmu populismus však není jen akademickým pochybením, ale hmatatelným problémem demokracie i politického diskursu. I když tento yetti neexistuje, pořád působí vážné škody.
Termín populismus je však nejen škodlivý, ale také zbytečný. Pro charakteristiky, které se populistům vytýkají, existují přesnější a politicky účelnější termíny.
Pod pojmem populismus se skrývají útoky na demokracii. V případě Donalda Trumpa, který je považován za prototyp populisty, není až takový problém, že zjednodušuje nebo se vydává za zástupce mlčící většiny či polarizuje. Problém je, že útočí na demokracii. Neuznává výsledky demokratických voleb, diskredituje média, znevažuje soudy a uráží menšiny. To jsou frontální útoky na jádro americké demokracie, které se však skrývají za Trumpovým zařazením mezi populisty. Výraz „populista“ naznačuje, že Trump dělá něco populárního nebo lidem blízkého, nikoli něco protidemokratického.
Obdobně je na tom Viktor Orbán – další ukázkový populista. I zde je menší problém v tom, že se profiluje jako obránce Maďarska, jeho kultury, víry a tradic. Skutečný problém spočívá ve skutečnosti, že podkopává demokratické volby, upírá opozici rovné příležitosti, zneužívá referenda pro vlastní účely, omezuje pole působnosti občanské společnosti a podkopává nezávislost soudnictví.
Pojem populismus nejenže bagatelizuje útoky na demokracii, ale také ji rozděluje, a tudíž oslabuje. Hlavním smyslem obvinění z populismu je diskreditovat druhou stranu; znehodnotit ji jako náchylnou k jednoduchým sdělením, nedemokratickou nebo nějakým způsobem odpornou. Naznačuje protiklad mezi rozumnou a liberální částí společnosti a frustrovanou, emotivní částí. Tato „osa populismu a antipopulismu“ je dnes jednou z hlavních štěpících linií v západních demokraciích.
Paternalistický přístup k politice
Paradoxně si tuto štěpící linii hýčká i liberální část politického spektra. Nálepka populismu se zde hojně používá. Běžnou reakcí na populismus jsou fráze jako „občany je třeba usměrnit“ a „jejich obavy a strachy je třeba brát vážně“ – což obvykle obnáší nevyslovený podtext, že tyto obavy jsou ve skutečnosti neopodstatněné, nebo dokonce zcestné. Tento pedagogický přístup k politice nevede k budování mostů, ale spíše k rozdělování.
Další podobou tohoto paternalismu jsou politické strategie šité na míru populistickým výzvám. Svým pedagogickým pohledem na spoluobčany také prohlubují štěpící linie a ztěžují upřímné debaty z očí do očí. Ponoukají lidi, aby mluvili spíše o druhé straně než s druhou stranou. Pomáhají tak paradoxně těm, kteří se vyhýbají otevřené věcné debatě a žijí z křiklavých rozporů debaty o populismu.
Dalším problémem pojmu populismus je, že hází do jednoho pytle velmi odlišné skupiny. Za populisty jsou označovány tak rozdílné strany jako FPÖ v Rakousku, AfD v Německu, PiS v Polsku, řecká Syriza nebo italské Hnutí pěti hvězd. Kdyby populisty definoval odpor k establishmentu, pak by Macron patřil k nejúspěšnějším ve své generaci, a to díky tomu, jak otřásl francouzským stranickým prostředím. Pokud však populisté číhají téměř všude, pak se zdá, že na demokracii se vágně útočí ze všech stran. To lidi zneklidňuje a dezorientuje.
V neposlední řadě populismus podkopává pilíř demokracie: pluralismus. Když něco označíte za populistické, dáváte tím najevo, že takový názor vybočuje z demokratického spektra. Demokracie je ovšem velký stan, v němž je místo pro velké množství názorů. Pouze extremistické postoje, kupříkladu nenávistné projevy vůči menšinám nebo odmítání demokratických institucí, jsou nedemokratické, a tedy mimo tento stan. Národní zákony, mezinárodní právo a rezoluce Valného shromáždění OSN poměrně spolehlivě vymezují hranice demokratického spektra. Obvinění z populismu však svou obecností a vágností tyto hranice dalece přesahuje. Tím zužuje spektrum přípustných demokratických názorů a podkopává pluralitu.
Termín populismus je však nejen škodlivý, ale také zbytečný. Pro charakteristiky, které se populistům vytýkají, existují přesnější a politicky účelnější termíny. Například „antipluralismus“ mnohem lépe popisuje nárok na výhradní zastoupení vůle lidu. „Etnonacionalistický“ a „identitární“ jsou správné termíny označující údajně homogenní národní těleso. Když kritizujeme kult vůdce hnutí, lépe sedne slovo „autoritářský“.
Mnohé problémy s pojmem populismus již byly popsány, ale málokdy se z těchto poznatků vyvozují důsledky. Pojem se nadále používá, a proto problém zůstává nedořešený. Pomohlo by leda to, kdyby se tento pojem přestal v politické debatě používat. Populismus by se tak v politickém diskursu měl stát slovem na P: čtenáři Harryho Pottera by řekli, že slovo na P je termín, který „se nesmí vyslovit“. V politické debatě je třeba jasněji rozlišovat mezi nepříliš rozšířenými politickými názory a těmi nedemokratickými.
Autor je vedoucí programu správy věcí veřejných Ekologického institutu v Berlíně.
Z anglického originálu Why the term „populism“ is harmful, publikovaného na webu IPS, přeložil Viktor Janiš. Překlad vznikl ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung v ČR.