Foto Kremlin.ru, CC BY 4.0
Měsíční fotbalová show, z níž vzešla Argentina jako nejlepší fotbalový tým planety, sice už skončila, zanechala ale hlubokou stopu v dějinách sportu – a bez přehánění natolik výraznou, že se mistrovství v Kataru může směle ucházet o titul nejkontroverznější sportovní události všech dob hned vedle berlínské olympiády v nacistickém Německu v roce 1936 či mundialu v režii argentinské vojenské junty v sedmdesátém osmém.
Totalitní vládci fotbalu
Asi o nejtroufalejší upozornění na problémy, které otřásly turnajem v katarském emirátu, se postaral divák na hřišti během zápasu mezi Portugalskem a Uruguayí. Tentokrát se nejednalo o běžného narušitele usilujícího o pozornost. Mužem mávajícím duhovou vlajkou a oblečeným v supermanovském triku s nápisem „Zachraňte Ukrajinu“ na hrudi a „Respekt pro íránské ženy“ na zádech byl italský aktivista Mario Ferri, který rád využívá hojně sledovaných fotbalových zápasů, aby před televizními kamerami deklaroval různá politická stanoviska.
Základní otázkou, která otřásala celým šampionátem, bylo, zda by samotní hráči či celé reprezentace neměly zaujmout jasný, vyhraněný politický postoj k turnaji.
Duhová vlajka byla pro pořadatelskou zemi největším trnem v oku. A světová fotbalová asociace FIFA dokázala zabránit jakýmkoli nežádoucím „duhovým“ projevům. Dokonce i tehdy, když měly formu natolik marginálního gesta jako v případě duhové kapitánské pásky na rukou sedmi zástupců evropských týmů: v důsledku hrozby obdržení žluté karty se nakonec k tomuto činu nakonec neodhodlal žádný z nich. Ostatně FIFA má mnohem mocnější páky na vynucování poslušnosti než pouhé žluté napomenutí hned na začátku zápasu. Po skončení šampionátu vyšlo najevo, že vyšetřuje nevhodné chování některých uruguayských hráčů po jejich vyřazení z turnaje. Na tom samotném by nebylo nic tak pobuřujícího, zarážející je ale trest, který může FIFA udělit: zákaz hraní fotbalu ve všech soutěžích světa na půl roku.
Právě FIFA je skutečným vládcem fotbalu, kdežto katarský organizátor kontroverzního šampionátu, jehož příprava v ceně dosahující údajně až 300 miliard dolarů stála život tisíce zahraničních dělníků, se stal sice vděčným terčem kritiky, přesto ale v lecčem nezaslouženým.
Vítězství vítězů
Na vykořisťování a levné práci totiž chtě nechtě stojí celý současný fotbal, klubovou smetánku z Evropy nevyjímaje. Stejně tak i udělování opulentních sportovních megaudálostí globálního rozsahu zemím, které mají hodně daleko do dodržování základních lidských práv, není nějakou amorální zhůvěřilostí sportovních elit v čele s Mezinárodním olympijským výborem a FIFA. Jde spíše o dovršení dlouhodobých tendencí jak ve světě sportu, tak přímo v evropském klubovém fotbalu, a to včetně Česka.
Ostatně stačí se podívat na pořadatele šampionátů v 21. století. Namísto tradičních fotbalových bašt přišla řada na země, které se mezi vyspělé státy světa vyhouply poměrně nedávno a pro něž zároveň zisk pořadatelství takové monstrózní akce znamenal potvrzení jejich globálního postavení.
Rusko pořádalo šampionát jen čtyři roky poté, co si přisvojilo ukrajinský Krym. Brazílie v roce 2014 čelila velké nevoli vlastních obyvatel kvůli masivním výdajům na pořadatelství z veřejných zdrojů, což nakonec pomohlo k moci krajně pravicovému populistovi Jairu Bolsonarovi. V roce 2010 vstoupila Jihoafrická republika do dějin jako první africká země pořádající mundial, aby jen pár týdnů po turnaji rozebírala draze postavené stadiony, které pro tuto zemi neznamenaly žádný investiční přínos. Není přitom náhoda, že se v případě těchto tří zemí jedná o zástupce ekonomického uskupení BRICS, které ještě sdružuje Čínu a Indii jako nastupující ekonomické velmoci.
Absence odporu
Základní otázkou, která otřásala celým šampionátem, bylo, zda by samotní hráči či celé reprezentace neměly zaujmout jasný, vyhraněný politický postoj k turnaji. A to třeba i v podobě bojkotu, o čemž například hlasovali fotbalisté Norska, kteří se ale nakonec nekvalifikovali. V případě Dánska se dokonce uvažovalo o odchodu z FIFA. Zůstalo ale pouze u zbožného přání. Všichni nakonec vládnoucí fotbalové struktury podpořili aktivním dodržováním požadovaných politických rituálů, které mají podobu nacionalistických rekvizit, jako jsou národní hymny, národní dresy, vyvěšování státních vlajek a v neposlední řadě i účast politických špiček v hledišti. Fotbalisté svůj politický názor jasně deklarovali, jen nabyl formy zdánlivě pasivní legitimizace statu quo.
V novém dílu podcastu Outsider se mimo jiné dozvíte, proč v současném fotbalu nepřichází skutečná politická protiakce, v čem by byl bojkot šampionátu ze strany evropského fotbalu pokrytecký a jak s tím souvisí, že se český fotbalový internacionál Ivan Hašek a prezident FIFA Gianni Infantino shodnou v bagatelizaci úmrtí vykořisťovaných dělníků z třetího světa.