Foto Marko Milivojevic, Pixnio
„Většinou to je ztráta bydlení, ztráta práce, nedostatek finančních prostředků, špatné životní podmínky, odpojení elektřiny, odpojení vody, prostě podmínky, které nejsou pro děti vyhovující tak, aby se v těch prostorách dalo žít,“ popsal minulý týden ředitel ústeckého Klokánku Jiří Sedláček pro Český rozhlas plus (od 14:22:35) situace, kdy se děti dostávají do Klokánků, tedy do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (ZDVOP).
Pořad, v jehož rámci byly zmíněny důvody, proč děti nemohou dál být se svými rodiči, pojednával o nedostatku financí, se kterým se ZDVOPy potýkají. Příspěvek se zároveň letos zvýšil na 39 600 korun za jedno dítě na jeden měsíc. Peníze zařízení dostávají ale jen v případě, že v nich dítě je, a pokud například odejde na prázdniny na propustku, tak příspěvek nedostanou. Zaměstnance je ale potřeba platit každý měsíc. Kromě toho pracují za 21 700 hrubého, což je důstojné mzdě velice vzdálené. Tato zařízení jsou očividně v krizi a Ústecký kraj je zřejmě podpoří částkou pět milionů korun. Přesto však podle MPSV systém funguje dobře, není podfinancovaný a není ohrožen.
Systém vyplácení příspěvků na bydlení se jednak hroutí a jednak je také dlouhodobě neudržitelné, aby stát doplácel tolika lidem na nízké mzdy a vysoké nájmy a ceny energií z eráru.
Český rozhlas plus se ve své krátké reportáži zaměřil pouze na finanční situaci ZDVOPů, což je jistě téma, které je potřeba řešit. Zároveň je však nutné položit si otázku, jak je možné, že jsou u nás děti vytrhávány ze svých rodin proto, že rodiče přišli o bydlení nebo o práci a nemají na úhradu nájmu a energií.
Co je vlastně zanedbávání?
Nechci žádným způsobem zpochybňovat důležitost existence malých zařízení, kam by děti mohly přijít třeba v situaci, kdy se ukáže, že je doma týrají, nebo kdy je potřeba rychle zasáhnout. V systému péče o ohrožené děti mají své místo, ale děti by v nich měly zůstávat co nejkratší dobu. Problém je, že se do nich dostávají děti protizákonně. Což ovšem není chyba těchto zařízení, nýbrž celého sociálního systému.
Od roku 2011 je podle sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu nepřípustné odebírat děti ze sociálních důvodů. Doslova „důvodem pro nařízení ústavní výchovy dítěte nemohou být samy o sobě materiální nedostatky rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry.“ To se, jak vidno, různě obchází. Nejčastějším způsobem je, že sociální pracovníci řeknou rodičům, že tam mají dát své děti dobrovolně, aby si je zase mohli vzít snadno zpátky, až svou situaci vyřeší, což většinou znamená, až si najdou nové bydlení. V roce 2021 bylo umístěno ve ZDVOPech 450 dětí na základě rozhodnutí soudu, zatímco 777 jich sem přišlo na základě žádosti zákonného zástupce. Domů se jich v tomto roce vrátilo v prvním případě 105, v druhém případě, tedy po „dobrovolném pobytu“, 381. Další děti šly do náhradní rodinné péče nebo do ústavu. Za zmínku ještě stojí, že 120 dětem, které šly do těchto zařízení na základě žádosti zákonných zástupců, byla nařízena ústavní péče.
Rozklíčovat ze statistik, kdy přesně se jednalo pouze o sociální problémy a kdy to byly problémy přidružené nebo jiné povahy, je obtížné, ale jisté vodítko existuje. V roce 2021 řešily orgány sociálně právní ochrany případy 7 583 dětí. Některé kvůli fyzickému či psychickému týrání nebo sexuálnímu zneužívání, ale většinu, tedy 5 528, kvůli zanedbávání, které nahlašují často školy. Tam se zřejmě v případě, že rodiče své děti neodevzdají sami a dobrovolně, pohodlně vejde i odebírání na základě sociálních důvodů. Leccos napovídá i spontánní odpověď ředitele ústeckého Klokánku, který týrání nebo zneužívání nezmínil ani jednou. To neznamená, že by na takový případ nenarazil, ale sociální důvody zjevně převažují. Statistická data jsou už rok stará a my se dostáváme do situace, kdy bude hůř.
Když není na nájem
Čas od času se nás různí mudrci snaží přesvědčovat, že se lidé mají dobře, protože když oni byli v obchodě, byli tam další lidé, kteří také nakupovali. Ovšem podle dat se spotřeba českých domácností ve skutečnosti radikálně propadla.
Realita, kdy se velké skupiny občanů dostávají do čím dál větších ekonomických problémů, je jednak popsána a jednak si toho už asi všiml každý, řada z nás i na stavu vlastních financí. Zdražování dopadá skoro na všechny skupiny obyvatel. A není velká naděje, že by se situace v dohledné době nějak rychle zlepšila.
Česká vláda představuje jako jeden z hlavních nástrojů pro boj s chudobou příspěvek na bydlení. Ten stále čerpá jen asi čtvrtina lidí, kteří na něj mají nárok. Ani tak ho úřady nestíhají vyplácet. Příspěvky mívají i několikaměsíční zpoždění a situace se od loňského jara neustále zhoršuje. Stále však platí, že příspěvek dostáváte na základě toho, že doložíte, že jste nájem v minulém období zaplatili. Když se kvůli zpožděnému příspěvku dostanete do situace, kdy na nájem a energie už prostě nemáte peníze a nemůžete tak doložit, že jste je zaplatili, nárok na něj ztratíte. Znám takových rodin několik.
Jsou to rodiny, které dlouhá léta bojovaly o to, aby si udržely aspoň nějakou formu bydlení. Z azylu na ubytovnu, pak do krátkodobého nájmu, pak opět na ubytovnu a tak dále. Dlouhé roky se neustále stěhovaly, ale řada z nich v posledních letech přeci jen někde zakotvila a začalo se jim dařit lépe. Také díky tomu, že se zvedly mzdy. Situace se ale opět obrátila během covidu. Tyto rodiny jsou často částečně závislé buď na práci na DPP nebo DPČ, nebo někdy i na práci načerno, tudíž se ocitly zcela bez ochrany. A pak přišla inflace, zdražování energií a situace se pro ně stala zcela neudržitelnou. Teď už dluží na nájmu i energiích, a proto na příspěvek mohou zapomenout. Že jim k tomu pádu na dno pomohly několikaměsíční prodlevy ve vyplácení příspěvků na bydlení, je jen taková třešnička na dortu.
Co s tím?
Pokud uvažujeme o tom, jak přistupovat k ohroženým dětem, měli bychom myslet systémověji. Rodin, které se ocitnou bez vody, plynu, elektřiny nebo dokonce bez bydlení, bude teď v krizi přibývat. Nelze řešit systémově takové situace tím, že děti přijdou o rodinu a stát bude dávat na jedno dítě skoro 40 000 korun, což ani zdaleka nestačí, tudíž budou přispívat i kraje, nadace a soukromí dárci. Systém vyplácení příspěvků na bydlení se jednak hroutí a jednak je také dlouhodobě neudržitelné, aby stát doplácel tolika lidem na nízké mzdy a vysoké nájmy a ceny energií z eráru. Přijdu si už jak kolovrátek, když opět napíšu, že Česká republika nemá zákon o sociálním bydlení. Možná by bylo fajn, kdyby se tu našli nějací levicoví politici, kteří by dokázali oslovit voliče a přišli s nějakým jiným programem, než má současná vláda. I když to je asi dost naivní představa, jež zároveň nepomůže rodinám, které přicházejí o bydlení právě teď, a tudíž ani dětem, které zažívají nepředstavitelný pocit ztráty a ohrožení.
Autorka je redaktorka Alarmu.