Foto ALDE Party, Flickr, Creative Commons, CC BY-NC 2.0
Závěry superdebaty České televize nejsou nijak překvapivé. V prvé řadě se potvrdilo, nakolik mimo jsou hned tři kandidáti. Jaroslav Bašta nebyl prakticky schopen dát dohromady souvislou myšlenku ani větu. Téměř pětasedmdesátiletý politik je už dávno za zenitem a je vlastně překvapivé, že se SPD rozhodla do voleb vyslat právě jeho. Tomio Okamura tím vlastně ukazuje, že mu o větší vliv v politice nijak nejde, že těžiště jeho bojů a pletich leží jinde, totiž na poli parlamentní politiky, kde se může jeho byznys realizovat rychle a efektivně. I tak je ale možné, že se Bašta coby kandidát umístí na lepší pozici, než jakou mnozí očekávají. Čtvrté místo pro extrémně antiestablishmentového kandidáta není nereálné.
Dalším „mimoněm“ byl Karel Diviš, jehož výstupy dlouhodobě patří spíš do ranku nepovedených stand-upů a nelze je brát jako součást relevantní politické debaty. Proč Diviš kandiduje na prezidenta, ví snad jen on sám – i když po nedělní debatě je možné i o tomhle pochybovat. Agresivní, nesouvislé a zmatené výpady Diviše dodaly ve spojení s Baštovým blekotáním debatě nádech bizarní podívané. Nedá se říct, že bychom na to v české politice nebyli zvyklí – naopak, už nás to ani nepřekvapuje.
Babiš vyhodnotil, že dokud nebude rozsudek na stole, nemá smysl do debat chodit.
Kdo doteď nechápal, proč je bývalý rektor Tomáš Zima kandidátem bez podpory, nebo jak napsal Pavel Šplíchal, „nejzbytečnější ze všech kandidátů“, musí mít po neděli jasno. Na koho přesně Zima cílí, nevíme. Už během uplynulých měsíců a týdnů prokazoval tento kandidát především absenci elementárního vkusu – jeho marketing byl čirá katastrofa a stejné je to s jeho sebeprezentací. Jediná témata, u nichž Zima ožívá, se týkají univerzitního potažmo lékařského prostředí. Je to zoufale málo a člověk se diví i tomu jednomu procentu, které mu volební předpovědi predikují.
Největší gesto
Co se týká senátorské dvojice Marek Hilšer a Pavel Fischer, kteří se zuby nehty své kandidatury drží, ačkoliv jistě tuší, že jsou bez šance, je nutné oba kandidáty diferencovat. Doby, kdy Marek Hilšer působil svěže a autenticky, jsou dávno tytam. Během debaty pronášel floskule a fráze, jeho sebedojímání se například u otázky na českou hymnu působilo až trapně a obecně byl jeho výkon prostě a jednoduše slabý. Hilšer ztratil kouzlo nestranického občanského kandidáta, a to i proto, že není příliš rozpoznatelné, jestli mediálního kolotoče kolem volby prezidenta nezneužívá jen coby předsazené senátorské kampaně.
To svým způsobem platí i pro Pavla Fischera, jenže zkušený diplomat a politik má přeci jen řádově důvěryhodnější vystupování, jakkoliv jeho sametové promluvy mohou znít občas příliš blazeovaně. Navíc si po řadě skandálů pečlivě hlídá jakýkoliv náznak přiznání své politické orientace, což na jednu stranu smysl dává, ale na druhou je to projev jistého typu zbabělosti. Že je Fischer konzervativní katolík, totiž všichni víme.
Bude nyní zajímavé sledovat, jestli se hlavní gesto superdebaty – tedy Středulovo odstoupení – nějak propíše i do úvah Hilšera s Fischerem. Vsázet na to ale nejspíš nikdo nebude, oba kandidáti opakovaně zdůraznili, že o post prezidenta se ucházejí se vší vážností a ve prospěch někoho relevantnějšího odsupovat nehodlají. Bylo to právě Středulovo závěrečné oznámení, které nakonec celou debatu přerámovalo a rozpoutalo řadu spekulací. Ty se týkají nejen samotného rozhodnutí levicového kandidáta podpořit pravicově orientovanou voličku Spolu Danuši Nerudovou, ale i okolností, které k tomu mohly vést. Bez ohledu na ně se ale sluší Josefu Středulovi přiznat, že si v superdebatě vedl dobře a prokázal, že rétoricky i politicky patří ke zkušeným mediálním hráčům. Možná i proto byl jeho závěrečný krok pro mnohé šokující.
Super superdebata?
Vytvářet v dnešní době podobné typy debat je stále náročnější. Nejen televizní diváctvo je dnes zvyklé na rychlost sociálních sítí; doby, kdy televize určovala tón diskuzí a nastolovala témata, je pryč. Prezidentští kandidáti a kandidátka správně pochopili, že cílit na voličstvo se musí všemi kanály. Řada z nich proto zavítala k respektovaným i méně respektovaným youtuberům, někteří dokonce neváhali jít s kůží doslova na trh. Především Fabulace Jana Špačka jsou v oblasti současné zábavy jistým vrcholem, jak správně upozornila Táňa Zabloudilová, podle které Špaček „ve svých videích dokázal některé prezidentské kandidáty ukázat v tak trapných momentech, až se zdáli odhaleni více než kdykoliv předtím“.
Některé aspekty zvoleného formátu superdebaty každopádně nebyly úplně šťastné. Část s obálkami s otázkami od osobností (především mužů) zastupujících různé funkce (Petr Fiala, Miloš Vystrčil, Markéta Pekarová Adamová, Pavel Rychetský a také – bůhví proč – Milan Knížák) lze vnímat jen jako pokračování elitářského přístupu k politice. Z mnoha myslitelných důvodů by bylo zajímavější, kdyby otázky kladli různí zástupci a zástupkyně veřejnosti, a to z oblastí, které bývají politikou často přehlížené. Řeč je jak o etnických menšinách, tak o LGBT komunitě nebo i o lidech z nižších sociálních tříd nebo s různým typem znevýhodnění. Jakkoliv je obálkový systém dotazů pochopitelný, bylo možná výrazně „veřejnoprávnější“, kdyby v takto exkluzivním prostoru dostávali hlas i ti, kteří ho jinak moc nemají.
Za problematický lze považovat i moment, kdy se kandidáti s menšími preferencemi dostali do ústraní a stali se z nich spíše pozorovatelé. Působilo to dojmem, že si dramaturgové pořadu nárokují právo kandidáty takto dopředu dělit – a to není v mediálním světě nikdy dobře. Kde jinde než na obrazovce veřejnoprávního média by měla platit elementární rovnost.
Babiš se vrací
Danuše Nerudová byla ve složité situaci pod palbou nepříjemných otázek týkajících se jejího působení na Mendelově univerzitě v období skandálního udělování doktorátů. Opakovaně se potvrzuje, že je-li Nerudová v bezpečném prostředí a v klidu (ideálně u sebe na vlastních sociálních sítích), dokáže podávat dobré výkony. Jenže pod tlakem její schopnost reagovat rychle, uvážlivě a věrohodně klesá. Je zcela pochopitelné, že se tempo kampaně na kandidátech a kandidátce značně podepisuje, u Nerudové se ale opakovaně vynořuje otázka, jak by si s ním poradila coby prezidentka: to, co zažívá nyní, je jen slabým odvarem její možné budoucí práce. Pokud se chce probojovat do druhého kola, musí se zkrátka zlepšit v přímé konfrontaci.
Tu naopak poměrně dobře zvládá Petr Pavel. Bez ohledu na všechny závažné pochyby, které shrnul politolog Ondřej Slačálek, je vidět, že „muž jménem Generál“ zvládá rozhovory s klidem a rozvahou. Je vlastně překvapivé, jak málo jsme na tento typ jednání v politice zvyklí. Byl to nejspíš Pavel, kdo z celé superdebaty vyšel jako pomyslný vítěz – dost k tomu ovšem přispěla absence Andreje Babiše. Kandidáti a kandidátka několikrát zmínili, že se Babiš bojí „vylézt před lidi“ – a byla to nejspíš do pondělního dopoledne pravda. Můžeme sice zatím jen spekulovat, co si Babiš přichystá na čtvrteční debatu na Nově, kde účast přislíbil, dá se však předpokládat, že se vrátí jako „král“. Rozsudek v kauze Čapí hnízdo mu v tom bezpochyby pomůže.
Vleklý spor, jehož jsme byli svědky, byl dlouho hlavním argumentem proti Babišově politické kompetenci. Soudce Městského soudu v Praze Jan Šott ale v pondělí dopoledne vynesl po sedmi letech kauzy Čapí hnízdo zprošťující rozsudek nad Babišem i Janou Nagyovou. Ty obžaloba vinila z dotačního podvodu. Hrozilo jim až desetileté vězení, i když jim státní zástupce Jaroslav Šaroch navrhoval pouze peněžitý trest s tříletou podmínkou.
Babiš vyhodnotil, že dokud nebude rozsudek na stole, nemá smysl do debat chodit. Bylo by to nejspíš právě Čapí hnízdo, co by se stalo hlavním tématem debat, ačkoliv oligarchu není třeba spojovat jen s touto kauzou. I bez ní je to stále člověk s obří kumulací vlivu a kapitálu, vykořisťující zaměstnavatel obřího počtu lidí, mediální magnát, který dlouhodobě ohýbá podmínky běžné politické soutěže i novinářského světa. Kandidáti a kandidátka by se proto v kritice jeho směrem neměli soustředit jen na možné dotační podvody či na jeho „estébáckou“ minulost, ale na podstatu jeho současného predátorského byznysu, který zásadně změnil českou politiku a je v přímém rozporu s tím, jak sám sebe Babiš chce prezentovat. I vzhledem k tomu, jak sedmiletý proces vyústil, je nutné na Babiše jít jinak. Uvědomí si to zbytek kandidátů, nebo si nechá Babišem ukrást poslední, zásadní předvolební debatu? Uvidíme.
Autorka je redaktorka Alarmu.