Foto Nicholas Doherty, Unsplash.com
Romana J. Březovská (analytička, klimatým AMO)
Až když se geopolitika dotkne citlivého místa, mízy a paliva unijní ekonomiky – primární energie, začínají se věci dávat do pohybu. Jedním z významných milníků změny v oblasti klimatické krize je přijetí plánu REPower EU v květnu 2022, kdy se Unie rozhodla stát se nezávislou na ruských fosilních palivech ještě před rokem 2030, a to pomocí úspor energie, výrobou čisté energie a diverzifikací zdrojů. V době, kdy je cíl udržení nárůstu průměrné globální teploty o 1,5 °C označován za nerealistický, je pořádný kopanec, který nás nasměřuje na nízkoemisní trajektorii, na místě. Je důležité, že se vedle změny klimatu stává energetická bezpečnost, jako druhá strana téže mince, konečně i pro „realisty“ tématem hodným pozornosti. Potenciál pro transformaci máme. Zda vyměníme jednu závislost za druhou, nebo skutečně využijeme synergií v oblasti biodiverzity, bezpečnosti a novějších forem správy a globální spolupráce, je velkou neznámou pro rok 2023.
Eva Fraňková (ekologická ekonomka, Fakulta sociálních studií MU)
Z institucionálního hlediska byl podle mě největší událostí na poli ochrany klimatu v ČR úspěch spolku Klimatická žaloba ČR, respektive červnové rozhodnutí Městského soudu v Praze, které dalo žalobě za pravdu a pověřilo konkrétní ministerstva, aby svoje klimatické závazky notně vylepšila. Rozhodnutí bylo nečekaně rychlé a jasné a jde o skvělý opěrný bod dalších klimatických snah vůči státu.
Zároveň bych ráda zmínila ještě jednu věc. Jde spíše o dlouhodobější proces, takový myšlenkový kvas, který v českém klimatickém hnutí už nějaký čas probíhá. Týká se propojování klimatické agendy s kritickým výkladem fungování současného ekonomického systému a aktivním hledáním jeho alternativ. Naštěstí už i u nás prosakuje povědomí o tom, že když mluvíme o příčinách globální změny klimatu, nevystačíme si jen s koncentracemi skleníkových plynů. Je třeba mluvit také o dynamice globálního kapitalismu, o imperiálním způsobu života, na který jsme si zvykli a který je těžké opustit, i když si uvědomujeme jeho odvrácenou tvář. I v rámci klimatického hnutí tak čím dál tím víc rezonují myšlenky nerůstu – snaha promýšlet a reálně vytvářet společenské a ekonomické uspořádání, které by umožnilo dobrý život pro všechny v rámci planetárních mezí.
Pokud mluvíme o konkrétních událostech, v září 2022 proběhla v Brně první česká nerůstová konference, která se zaměřila na komplexní ohledávání myšlenek nerůstu a jejich usazování v kontextu Česka, potažmo střední a východní Evropy. Jedním z cílů konference přitom bylo propojování různých skupin aktivních v sociální i environmentální oblasti do širšího proudu, který se snaží o hlubší systémovou změnu. Z dlouhodobého hlediska tedy doufám, že tahle událost přispěla k dalšímu sbližování mezi klimatickým hnutím a myšlenkami nerůstu. Jsem totiž přesvědčená, že pokud chceme odvrátit klimatický kolaps, nerůstová perspektiva je klíčová. Lapidárně řečeno – dokud nevyřešíme svoji závislost na ekonomickém růstu, nevyřešíme ani „svoje“ klima.
Zuzana Harmáčková (výzkumnice, Ústav výzkumu globální změny AV ČR)
Za rok 2022 bych doporučila vědecko-popularizační publikaci, která v českém mediálním prostoru určitě nedostala tolik pozornosti jako v zahraničním. The Climate Book (Kniha o klimatu) je kompilací krátkých příspěvků odborníků na různá společenská i biofyzikální témata spojená se změnou klimatu, zkompilovaná pod záštitou Grety Thunberg. Na knize mi připadá důležitá reprezentace významných postav světového výzkumu – zatímco český kontext má často tendenci postavu Grety Thunberg shazovat, kniha ukazuje, že v mezinárodním kontextu je její snaha o zvyšování pozornosti pro otázky klimatu vnímána experty napříč obory pozitivně a je patrná jejich ochota připojit se formou příspěvku do knihy k její iniciativě. Nejzajímavější mi připadá závěrečná část knihy „Co teď musíme udělat“, která je podle mě relevantní nezávisle na specifickém tématu klimatu. Ilustruje, jaké všechny typy výzkumu zaměřeného na alternativy současného společenského, politického a ekonomického fungování v současnosti probíhají. V českém veřejném prostoru se debata o možných alternativách k současnému fungování společnosti v zásadě nekoná, protože kritika statu quo znamená okamžité obvinění ze snahy o návrat ke komunismu a vede ke konci diskuse dříve, než vůbec začala. V tomto ovzduší často zaniká, že snažit se o společenské, politické a ekonomické fungování, které přináší příležitosti, jistotu a kvalitní život co největšímu množství lidí, má smysl za všech okolností, a proto je důležité zjistit o možných alternativách k současnému fungování co nejvíce. V jejich rozkrývání nám ale často brání nedostatek představivosti a svázanost představami o fungování současného světa. Právě z toho důvodu je přínosem výzkum a mapování možných alternativ udržitelného fungování společnosti, do kterého Kniha o klimatu přináší úvodní vhled.
Radek Kubala (výzkumník, platforma Re-set)
Nejdůležitějším klimatickým počinem loňského roku je jistě ztráta podpory pro Energetickou chartu, která umožňovala fosilním korporacím žalovat státy u mezinárodních arbitráží v případech, kdy se pokusily omezit těžbu a spalování ropy, uhlí nebo plynu. Například RWE žalovalo nizozemskou vládu, protože se rozhodla skončit s uhlím. Ještě na začátku roku se zdálo, že reforma této nespravedlivé úmluvy bude mít mezi evropskými státy velkou podporu. Díky mnohaletému tlaku evropského hnutí se však podařilo proměnit pohled politické elity a státy začaly oznamovat vystoupení z této smlouvy. Postupně to oznámilo Polsko, Nizozemsko, Španělsko, Slovinsko, Francie a Německo. Navíc Evropský parlament rezolucí vyzval Evropskou komisi, aby navrhla vystoupení Evropské unie jako celku. Už dnes je prakticky jasné, že vystoupení celé Evropské unie je pouze otázkou času. Blíží se tak jedno z největších vítězství evropského klimatického hnutí, kterého si v České republice prakticky nevšimnou skoro žádná média.
Josef Patočka (kampaňér, platforma Re-set)
Za počin roku v domácím kontextu považuji jednoznačně listopadovou okupační stávku na vysokých školách. Generace Grety Thunbergové jí dokázala, že odhodlání změnit systém, který vede lidstvo do budoucnosti klimatického a společenského kolapsu, pro narůstající počet mladých lidí není jen přechodná fáze, ale životní závazek. Odvaha k boji za vlastní zájmy, kterou jí organizátorky a organizátoři projevili, je v českém prostředí výjimečná. V situaci, kdy vládnoucí ekonomické elity tvrdohlavě drží kurz směrem ke kolektivní sebevraždě, je tohle odhodlání ke konfrontaci také naše jediná šance na otočení kormidlem. A odvážným štěstí přeje: asi nikdo nečekal, že ze sněhové koule se velmi rychle stane lavina, která zasáhne sedmnáct fakult v sedmi městech. Nadto bylo zajímavé sledovat, jak jindy vytěsňované téma ekologického přežití náhle rozkládá zdánlivě pevné rozdělení české společnosti na zažité žabomyší tábory a otevírá cesty novým spojenectvím. To je základ, na kterém je třeba dál stavět. Příznivě můžeme v tomto kontextu vnímat také sílící důraz na propojení sociální a ekologické spravedlnosti a provázání klimatických požadavků s tématy ekonomické nerovnosti. Včetně kritiky fosilních korporací za jejich bezohledné profitování z energetické krize ztělesněné v posměšném skandování „Dane, zaplať daně!“ před sídlem EPH oligarchy Křetínského. Mladším kolegyním a kolegům děkuju za novou naději a přeju jim i nám ostatním, abychom vytrvali.
Vojtěch Pecka (sociolog)
Zásadní událost pro klima za minulý rok? Ruské napadení Ukrajiny. Rusko během svého útoku nepokrytě využívalo závislost EU na fosilních palivech jako geopolitickou zbraň. Je to ale především ekonomika Ruské federace, která je závislá na exportu fosilních paliv a je tím fatálně nepřipravená na svět, který fosilní paliva opouští. Není proto divu, že prakticky všechny proruské subjekty mají vyhroceně antiklimatickou agendu a že dezinformační scéna spojená s ruskými zájmy se silně zaměřuje také na šíření klimaskeptických dezinformací. Samotné napadení Ukrajiny je potom zřejmě ještě pokusem využít okno příležitosti upadající moci fosilního impéria na rozšíření svého vlivu.
Nicméně svět je již uprostřed energetické revoluce, která je a bude tažena kromě klimatických cílů také ekonomikou provozu. Cena elektřiny z obnovitelných zdrojů — především sluneční a větrné energie — dlouhodobě klesá volným pádem, stejně jako cena ukládání elektřiny do bateriových úložišť. A podle všeho bude tento trend podobně dramaticky pokračovat. Na řadě míst je tak již dnes získávání energie z obnovitelných zdrojů prostě ta nejvýhodnější varianta. Globálně přibývání nové kapacity obnovitelných zdrojů proto opakovaně překračuje i ty nejoptimističtější předpovědi a je oblastí kam směřuje velká většina nových investic v energetice. A politické závazky k přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku v následujících desetiletích mají již země reprezentující 90 procent světového HDP a 80 procent světové populace. Prvotní krizový šok způsobený ruskou invazí, ale také dlouhodobě připravovanou manipulací na trhu s fosilními palivy, sice přinesly nečekané miliardy i uhelnému průmyslu, ale dlouhodobě se evropský a světový přechod k nízkouhlíkové ekonomice spíše pořádně urychlí. Cenový šok způsobený růstem cen fosilních paliv totiž také rapidně zrychluje návratnost investicí do nízkouhlíkových technologií. Kromě zájmu o udržitelnost a klimatickou stabilizaci bude ale hrát významnější roli i geopolitický aspekt a touha po energetické soběstačnosti a bezpečnosti. A zřejmě právě argumentace energetickou bezpečností se může stát politickým pojivem pro překonání těžkostí, které přechod k nízkouhlíkové energetice obnáší: mimo jiné přeorganizování celé energetické soustavy, ale také masivní odpor zájmů fosilních oligarchií. Po ruské invazi se ovšem ke klimatickým aspektům energetického přechodu přidávají i geopolitické implikace s mnohem větší závažností. A globálně je zdaleka největším investorem do obnovitelné energetiky už dlouhodobě Čína. To přináší demokratickým zemím další výzvy. Pokud nepřidají v energetické revoluci, může se jim stát, že se dostanou do strategické závislosti na dalším autoritářském režimu.
Klára Peloušková (teoretička designu, UMPRUM)
Některé události spjaté se změnou klimatu rezonovaly letos více, právě proto bych ale ráda zmínila nedávnou konferenci OSN o ochraně biodiverzity COP15 v Montrealu. Jako „řešení“ klimakrize je dlouhodobě akcentována dekarbonizace, dalšímu oteplování planety ale nelze zabránit bez „přírodních uhlíkových úložišť“ (carbon sinks) a dalších „ekosystémových služeb“. A i když mohly být závěry summitu bezesporu ambicióznější, podařilo se prosadit záměr začít do roku 2030 chránit 30 procent půdy a oceánů, obnovit 30 procent znehodnocené půdy nebo výrazně snížit dotace pro odvětví s destruktivním dopadem na biodiverzitu. Problém je – jako obvykle – v nezávaznosti dohody a nekonkrétnosti jednotlivých cílů. Z politicko-ekologického pohledu je pak problematická i hlubší logika ochranářství, která stále spoléhá na oddělení přírody od lidské společnosti, což otevírá cestu technokratickému ekomodernismu nebo rovnou pokračování huntování zbývajících 70 procent povrchu planety. Na druhou stranu (jak jsem si uvědomila v rozhovoru s filozofem Lukášem Likavčanem), zaměření na biodiverzitu zároveň pomáhá přesunout pozornost od „udržitelnosti“ k méně antropocentrické „obyvatelnosti“ (habitability), která zdůrazňuje komplexitu metabolických vztahů v rámci planety a nutí nás klást si otázku, v čem vlastně obyvatelnost spočívá.
A protože se zabývám primárně designem, ráda bych také vyzdvihla vydání publikace Klimavize, která vzešla ze spolupráce klimatického hnutí s designéry a designérkami a představuje u nás ojedinělý pokus nahlédnout aktivistické iniciativy prizmatem strategického designového procesu. Projekt ukazuje, že design může mít i jinou roli než jen zvyšovat konkurenceschopnost výrobků a může být užitečným spojencem při identifikaci výzev a odpovědí na ně.
Tereza Stöckelová (socioložka vědy, technologií a medicíny, Sociologický ústav AV ČR)
Nejspektakulárnějším klimatickým počinem roku 2022 byl nepochybně COP27. Stane-li se i tím nejzásadnějším, se ukáže až zpětně. Možná bude tím nejdůležitějším činem – se všemi svými přímými i nepřímými dopady – nakonec rozpoutání války na Ukrajině. Dnes je dokonce těžké odhadnout, zda budeme dopady těchto událostí na klima i širší ekologické politiky hodnotit s odstupem jako pozitivní či negativní, resp. který jejich aspekt převládne. Konkrétně válka přináší bezprostřední strašné ekologické dopady. „Ve válečném modu“ má ale zároveň potenciál přesměrovat mnohem rychleji, než bychom ještě před rokem doufali, světovou, a především evropskou energetiku od všech fosilních paliv. Časovost a komplexita klimatických a ekologických jevů, které jsou vždy zároveň biologické, fyzikální a společenské, nedovoluje instantní vyhodnocení.
Napíšu tedy spíše o motivu, který byl pro mě letos osobně v oblasti klimatu a ekologie nový a o kterém se teď odehrává i mé novoroční přemítání o věcech mezi nebem a zemí. Na obecné úrovni dnes v sociálně-vědním, přírodovědném i politickém a kulturním diskurzu převládá shoda na tom, že „návrat k přírodě“ kamsi před antropocén není realistický a nemůže zakládat řešení dnešních ekoklimatických krizí. Přesto se však v řadě oblastí k této strategii vlastně uchylujeme. Především v případě zemědělství a produkce potravin je silná tendence podporovat agroekologii a „přírodě blízké“ hospodaření. Co by ale v praxi znamenalo vzít maximu, že k žádným tradičním, „přírodě blízkým“ strategiím obývání planety se vrátit nelze?
Britský ekolog a publicista George Monbiot publikoval v srpnu 2022 knihu Regenesis: Feeding the World Without Devouring the Planet (Znovuzrození: Jak nasytit svět a nesežrat přitom planetu), ve které přináší řadu přesvědčivých argumentů o tom, že ekologicky neudržitelné není pouze zemědělství intenzivní, ale – v kontextu současných osmi miliard lidí na planetě – i to „ekologické“, především proto, že vzhledem ke své extenzivitě zabírá příliš velké území, které je potřeba ponechat divočejším a diverznějším formám života. Monbiot proto navrhuje jako jedinou udržitelnou strategii intenzifikaci produkce potravin a její přechod do režimu kompletní tovární výroby, zejména prostřednictvím „precizní fermentace“ s pomocí geneticky modifikovaných bakterií. Na rozdíl od zastánců návratu k „přirozeným potravinám“ hájí tedy jejich důslednou a bezprecedentní artificializaci. Iniciativa rebootfood, která tuto cesto prosazuje, ji prezentovala mimo jiné i na letošním COP27 v Šarm El-Šejchu.
Druhý kontext, ve kterém jsem se letos s motivem potřeby bezprecedentního řešení klimatické krize setkala, souvisí s mým působením jako členky World Commission on the Ethics of Scientific Knowledge and Technology, která je poradním orgánem UNESCO. V rámci komise nyní pracujeme na zprávě o etice geoinženýrství, včetně zásahů do klimatického systému a atmosféry planety s cílem modifikovat sluneční záření, např. rozprašováním specifických aerosolů do stratosféry. Všichni si uvědomujeme, že zásahy tohoto typu jsou bezprecedentní, nevratné a implikují velkou míru nejistoty ohledně efektů, které (v různých časových horizontech) mohou vyvolávat. To představuje velmi silný argument se do nich nepouštět. Někteří členové proto tvrdí, že bychom je ve zprávě ani neměli pojednávat, aby tyto zásahy zůstávaly v oblasti nemyslitelného. Jiní členové se ale domnívají, že se klimatická změna možná již velmi brzo posune do fáze, kdy bude nutné tyto technologie – i se všemi riziky – zkusit aplikovat, a na stole by proto mělo ležet jejich alespoň nějaké (etické) zhodnocení. Podobně jako v případě odklonu od zemědělství jako takového, které navrhuje Monbiot, představují zásahy do slunečního záření radikálně nový (inženýrský) přístup ke správě planety, pro který minulé formy produkce a života lidstva neposkytují mnoho vodítek. S přírodou počítají a v zájmu přírody mají být uplatněny, ale k přírodě se v žádném smyslu „nevracejí“. Žijeme tak v době, kdy se ze sci-fi rychle stávají možné scénáře naší každodennosti.
Martin Vrba (klimatický redaktor Alarmu)
Nejvýznamnějším klimatickým jevem pro uplynulý rok se mi zdá být La Niña. Jedná se o studenou fázi jižní oscilace El Niño, která nám v posledních letech milosrdně ochlazovala celé globální klima. Znamená to, že ke všem požárům, suchům, vlnám veder i extrémnímu počasí, kterých jsme byli svědky zhruba od jara 2020, docházelo i navzdory příznivým podmínkám La Niña.
To se má ale podle předpovědí začátkem příštího roku změnit – o tento ochlazující efekt přijdeme a míra oteplení se globálně zvýší. Znamená to, že dopady změny klimatu pocítíme v roce 2023 pravděpodobně ještě silněji než doposud. Asi bychom se na to měli připravovat, ale zatím to nevypadá, že by to příslušné autority nějak významně zajímalo.
Z lokálních událostí pak nelze nezmínit lesní požár v Českosaském Švýcarsku, který trval od 23. července do 12. srpna a stal se vůbec nejrozsáhlejším požárem v naší novodobé historii. Tiše doufám v to, že katastrofické události mohou plnit i produktivní funkci alarmu, který probudí českou společnost z dosavadní letargie a přiměje ji k podstatně důslednější mitigaci změny klimatu.
Jakým způsobem se k takové realitě postavit, nám ukázalo hned několik hnutí, iniciativ a politických rozhodnutí. Velmi zeširoka bych zmínil mimo jiné studentskou stávku na českých vysokých školách, kterou organizovaly Univerzity za klima; odstoupení mnoha evropských států od Energetické charty, která dosud umožňovala fosilním korporacím soudit se s vládami zemí za jejich proklimatickou, antifosilní politiku; grant Evropské komise ve výši bezmála 10 milionů eur na šestiletý projekt zkoumající nerůstové strategie zelené transformace, který získali výzkumníci Jason Hickel, Giorgos Kallis a Julia Sternberger; a nakonec také kontroverzní akci hnutí Just Stop Oil, jehož členové v londýnské galerii potřísnili Van Goghovy Slunečnice a spustili tak vlnu debat o tom, kam až by (ne)měl klimatický aktivismus zajít.
Co si z toho pestrého klimatického dění na mnoha frontách vlastně odnést a jaký tomu všemu dát smysl? Na takovou otázku možná nejlépe odpoví žánr „realistické utopie“. Za uplynulý rok bych zmínil alespoň dvě: v Half-Earth Socialism dvojice autorů předkládá postkapitalistickou vizi, v níž je jedna polovina planety přenechána divoké přírodě, zatímco na té druhé je rozvíjeno socialistické plánování jako alternativa k nekonečnému růstu tržní ekonomiky. Podobně ambiciózní je i kniha Planet on Fire: A Manifesto for Environmental Breakdown, která popisuje s až překvapivým důrazem na detail, jak transformovat dnešní vysoko-emisní a neudržitelnou společnost na uvěřitelnou „zelenou utopii“: od zelené reformy fiskální a monetární politiky, přes systém veřejných bank až po dekomodifikaci ekonomiky. Právě takové realistické utopie potřebujeme: překvapivé, fascinující, a zároveň zcela uvěřitelné.