Foto Netflix
Detektivní romány či filmy nikdy nebyly pouze o vyšetřování zločinu a potrestání viníků. Zločin se vždy odehrává v jistém sociálním prostředí, v určité době a v kontextu mezilidských vztahů, ke kterým divák díky pátrání proniká. Detektivní žánr tak má sociální rozměr, se kterým může být nakládáno různými způsoby. Zločinec může být někým, kdo narušuje sociální řád, neboť se vymyká jeho zákonitostem. Jindy naopak zločin slouží spíše k odhalení dalších nespravedlností v dané společnosti.
Když se před třemi lety americký režisér a scenárista Rian Johnson rozhodl oprášit starosvětskou detektivku ve snímku Na nože, vydal se druhou cestou. Experimentoval s vypravěčskými postupy, ale také důmyslně satirizoval vyšší třídu, která se opájí vlastním úspěchem, ale ve skutečnosti parazituje na práci jiných. V letošním pokračování s podtitulem Glass Onion (Skleněná cibule) se Johnson vrací nejen k detektivu Benoitu Blancovi v podání Daniela Craiga, ale i k sociálně kritickému rozměru, který nyní stojí ještě více v popředí.
Falešná prestiž
Děj tentokrát nezačíná vraždou, ale pozváním několika výstředních postav na dovolenou. Kontroverzní módní influencerka Birdie, vědec Lionel, machistický streamer Duke a politička Claire dostanou pozvánku na řecký ostrov, kde jejich společný přítel miliardář Miles Bron (Edward Norton) pořádá společenskou hru na vyšetřování vraždy. Tato událost má ale i dva nečekané hosty. Ačkoliv nikoho z daného okruhu osobně nezná, je pozván i Benoit Blanc. A dorazí také Andi v podání Janelle Monae, která kdysi s Milesem vedla firmu, ale posléze se s ním ve zlém rozešla.
Druhá satirická detektivka už není tak originální a zapadá do současného filmového i seriálového trendu kritizovat vysoké společenské vrstvy.
Detektivní zápletka filmu tentokrát dočasně ustupuje většímu důrazu na prostředí a postavy. Prvotní dojem luxusu na soukromém ostrově se rychle mění ve výraz nevkusné rozmařilosti a nepraktičnosti. Celému sídlu dominuje skleněná kopule, v níž Bron přebývá. Jeho přístup k bohatství vystihuje automobil, který zůstává vystavený na jedné ze střech, protože na ostrově s ním Miles nemůže jezdit. Podobné jsou i ostatní postavy, u nichž se za slupkou úspěchu a možných talentů skrývá jen pokrytectví a egoismus. Glass Onion se tak snaží být především satirou, která odhaluje zbytečnost a nadutost současných elit. Většina satirických výpadů však vyznívá plytce a banálně.
Skutečnost, že jsou postavy spíše karikaturami, je v daném žánru přijatelná. Bohužel film končí u toho, že jednotlivé figury vztáhneme k jejich skutečným předobrazům, a dále nám o nich neříká nic zajímavého. Ano, řada politiků je v zajetí svých bohatých sponzorů a kontroverzní celebrity bojem proti politické korektnosti jen maskují nedostatek empatie a sociální inteligence. Antifeministický streamer Duke (Dave Bautista) se například ohání maskulinitou, a přitom bydlí u matky. Johnsonův scénář tak sice útočí na dobré cíle, ale často si k tomu vybírá tu nejlacinější cestu. Postava Milese Brona samozřejmě evokuje miliardáře Elona Muska a scénář nás na tuto podobnost opakovaně upomíná. Bohužel se podobně staví i k humoru, kdy nám za každou cenu musí vysvětlit, čemu se vysmívá a co považuje za neduhy současné společnosti.
Změna perspektivy
Na ostrově postupně eskalují spory mezi jednotlivými postavami. Dozvídáme se, že Andi ze společnosti odešla kvůli Milesově nápadu na alternativní palivo Klear, které neprošlo potřebnými testy, a je tak potenciálně nebezpečné. Vražda nakonec není očekávaným vyústěním hry. Ukazuje se, že ve zdánlivě průhledném filmu jsou skutečné vztahy mezi postavami jiné, než se původně zdálo. Rian Johnson dává volný průchod své tendenci manipulovat s diváky a jejich očekáváním – doprostřed filmu vkládá dlouhý flashback, který odhaluje okolnosti, za nichž se detektiv Blanc na ostrov dostal.
Zatímco původní snímek Na nože efektivně střídal dva způsoby vyprávění (detektivní s omezenými informacemi a obecnější, ve kterém známe identitu pachatele), tentokrát vede proměna narace až k tomu, že film pojednává o vraždě, která celému ději předchází a která byla před diváky skryta. Johnson je v tomto ohledu natolik ambiciózní, že používá hned dvě metafory, které přístup filmu k vyprávění i vyšetřování reflektují – Monu Lisu Leonarda da Vinciho a sídlo Skleněná cibule. Mona Lisa, kterou Bron ve své rozmařilosti zakoupil z Louvru, mění svůj výraz dle umístění pozorovatele. A stejně tak vyprávěcí vsuvka nám umožňuje poznat postavy z nové, často nelichotivé perspektivy. Skleněná cibule, která zprvu vyvolává dojem vrstevnatosti a neproniknutelnosti, ačkoli je zcela průhledná, pak vystihuje celkový přístup k ústřední záhadě filmu. Její řešení se zdá být komplikované, ale ve skutečnosti je mají diváci celou dobu před očima.
Ačkoliv oba tyto vyprávěcí postupy vracejí do filmu rychlé tempo, fungují spíš ve vzájemném napětí. Řada scén se ukazuje jako nekompletní a v úplné verzi nám je předává až série dovysvětlujících flashbacků. O jednotlivých aktérech tak sice dostáváme nové informace, díky kterým se každá kariéra jeví jako založená na lži a sebezapření, všichni ale působí průhledně a falešně už od začátku filmu. U egomaniakálního miliardáře Brona nepřekvapí, že je na jeho image úspěšného inovátora něco podezřelého.
Narušení v rámci systému
Navzdory přepálené stopáži film díky spletité struktuře vyprávění i jednotlivým zvratům neztrácí tempo. Daniel Craig v roli Benoita Blanca opět balancuje mezi přehráváním a vtipnou stylizací. Spolu s Janelle Monae tvoří zábavné duo, pro které není na rozdíl od ostatních postav těžké získat divácké sympatie. Johnson také rozvádí přístup prvního filmu, kdy vyšetřování nevede jen k odhalení jednoho zločinu, ale obecnější společenské nespravedlnosti. Tento motiv ale v předchozím dílu fungoval lépe. Lépe reflektoval žánrové postupy a zároveň nepůsobil nuceně, neboť scénář neupozorňoval na společenskou rovinu v každé scéně.
Druhá satirická detektivka už není tak originální a zapadá do současného filmového i seriálového trendu kritizovat vysoké společenské vrstvy. Glass Onion se tak zařadil k filmům, jako je v Cannes oceněný Trojúhelník smutku či thriller Menu. Přestože jsou tyto snímky kvalitativně odlišné, všechny je spojuje povrchní kritika kapitalismu, která namísto provokativních postřehů končí u banálního strefování se do nejbohatších společenských vrstev. Rian Johnson se ve filmu vysmívá tomu, jak se konformní elity rády vnímají jako bezmála revoluční narušitelé systému. Přesto se v závěru příběhu, který vrcholí destrukcí luxusního majetku, nedá ubránit dojmu, že o jeho novém filmu platí totéž. Snaží se působit subverzivně, tento druh kritiky se ale už stal normou. Luxusní studiový produkt působí spíše jako kalkul, který ničím neprovokuje.
Autor je filmový publicista a doktorand politologie.