Foto Viola Hertelová, použito se souhlasem autorky
Výsledky výzkumného projektu, který během cest z Vídně do Tallinnu a na turecko-bulharskou hranici vedli rakouští kurátoři a umělci Michael Zinganel a Michael Hieslmair, můžete najít v působivém prostoru dřívějšího skladu v nejvyšším patře jedné z brněnských architektonických legend, obchodního centra Dornych, známého také jako „Tesco za nádražím“, dříve K-Mart a před revolucí jako obchodní dům Prior. Budovu má během letošního roku developerská firma Crestyl zbourat a začít na jejím místě stavět komplex s obchody i byty, který prezentuje jako novou městskou čtvrť. Výstava trvající do 22. ledna má název Tracing Spaces: Stop & Go. Nodes of Transformation and Transition a odkazuje na to, že tvůrci zaznamenávali reflexe změn postsocialistického prostoru během cest po východní Evropě Fordem Transit.
„Když jsme se ocitli v tomto podivném prostoru v bývalém Prioru, dost se nám tu zalíbilo. Přilehlá oblast svým tranzitním charakterem, i tím, že se v ní potkávají spíš chudší lidé přijíždějící do města z okolí, dotváří dojem z výstavy,“ říká Michael Zinganel, který se dlouhodobě zabývá uměním, kulturou i urbánními teoriemi. Podobně zaujatý jako během výkladu o výstavě je i při průchodu od budovy obchodního centra k vlakovému nádraží – zejména v podchodu zaplněném stánky s hlučnými a blikajícími hračkami i performujícími umělci včetně původních jihoamerických obyvatel.
Kde končí město
„Spousta mých známých se snaží udělat z měst venkovské ráje, kde můžete chodit pěšky nebo jezdit na kole, zatímco stovky tisíc jiných lidí okolo jezdí auty s dieselovým motorem a další množství vozidel sem přiváží zboží, bez kterého by ten ráj nebyl možný,“ vysvětluje Zinganel, jak se rodilo téma výzkumu. „Lidem mnohdy až během covidového lockdownu došlo, že najednou některé zboží není k dostání nebo že není přítomná paní z Rumunska, která se jim stará o babičku. Ani v bohatých částech Evropy nemohli leccos produkovat, protože jim chyběly suroviny z chudších míst,“ dodává s tím, že navzdory našim představám o centru a hranicích jsou města pouhé body ve spleti společenských a technických vazeb.
Hrdiny tranzitního světa, a tedy i výstavy, jsou řidiči kamionů, kterých se týká hned několik uměleckých projektů a artefaktů.
„Taková síť nemá okraje, město končí až tam, odkud pochází zboží a lidé, kteří v něm pracují,“ říká vídeňský odborník, který se vymezuje proti romantickým představám o dnešních městech. „Neměli jsme žádnou fascinaci místy, jako je demokratická agora, mytizovaná třeba Frankfurtskou školou nebo publicisty, kteří popisovali události tzv. arabského jara, o němž už dnes víme, že nemělo takový význam.“ Pro umělce bylo klíčové si Evropu projet. „Vybrali jsme si slavnou trasu z Vídně do Turecka, dnes přezdívanou balkánská cesta. Druhá trasa vedla k Baltu – do Tallinnu. Bylo pro nás důležité cestovat dodávkou nebo autobusem, ne letadlem, tam bychom potkali jen vyšší třídu.“
V noci v nemocnici
Výstava využívá naznačených rozdělení industriálně působícího prostoru, v jehož zákoutích prezentuje artefakty ze zastávek na cestě Evropou. Podle jejího kurátora chtěli tvůrci nejprve začít v některém z vídeňských logistických areálů nebo v nemocnici, ale v noci. „To je doba, kdy tu pracují lidé z jiných zemí. Zdravotní sestry z Asie, doktoři z Íránu, kteří emigrovali už před mnoha lety, ale nemají možnost vystoupat na žebříčku na takovou pozici, aby už v noci nemuseli sloužit. Vídeň se v tomto ohledu stále chová jako zrcadlo starého rakouského mocnářství,“ poznamenává Zinganel.
Nakonec si však tým vybral autobusové nádraží, které se v průběhu 20. století několikrát stěhovalo. „Původně bylo na Ringstrasse, ale jezdit autobusem bylo prestižní naposledy ve dvacátých, třicátých letech 20. století. Po druhé světové válce už byly autobusy spíš pro chudší, a poté hlavně pro pracovní migranty, takže město ztratilo zájem nádraží provozovat a stěhovalo se na periferii,“ rekapituluje kurátor. V poslední době je podle něj o cesty autobusem zase o něco větší zájem díky tomu, že se do podnikání pustily firmy, které se je snaží rebrandovat. „Nádraží stále vede soukromá firma, ale autobusy opět staví v centru – byť pod oblouky viaduktu.“ Výstava zachycuje kolorit specifického místa, typické postavy tohoto světa i aktivity, včetně pašování. „Dozvěděli jsme se například, že v polovině cesty mezi Bratislavou a Vídní je outlet s designovým oblečením, kde všechny autobusy s pracovní silou ze zahraničí mají pauzu, aby si tu pasažéři mohli nakoupit loňské značkové oblečení a ukázat doma, jak jsou úspěšní,“ říká Zinganel a dodává, že mladou kolegyni ze srbské univerzity, která autobusem mířila na vernisáž, zavezl řidič autobusu automaticky také tam. „Řekl si asi, jasně, mladá holka jede do Vídně, kam jinam než na nákupy,“ směje se.
Autobazary, trhy, alkohol
Výstava pokračuje reflexí balkánské cesty jakožto uprchlické trasy a pak se přesouvá dále ve směru cesty. Z dalších míst přináší záznamy v podobě ilustrací, modelů, map i fotografií či videí. V mnoha případech jde o práce umělců, kteří se svým objektům zájmu věnovali už v minulosti. Příkladem jsou fotografie Mindaugase Kavaliauskase, který se léta pohyboval v autobazarech, kam si lidé z východní Evropy za minulého režimu masově chodili opatřovat vozidla. „V Bulharsku jsme objevili druhý největší autobazar ve východní Evropě. Například Česká republika si za socialismu auta vyráběla sama, ale některé země jako právě Bulharsko nebo Lotyšsko, Estonsko, ale i Libanon nebo Írán trpěly akutním nedostatkem aut. Všechna ukradená auta proto putovala přes Polsko nebo Jugoslávii sem. Už dlouho před založením Evropské unie tak fungoval jednotný trh,“ usmívá se Zinganel při vyprávění poznatků z cest. „Na těchto fotkách vidíte, jak autobazary navštěvují celé rodiny. Mnohdy si lidé vybírají auta, která ještě ani nesundali z kamionů.“
V opačném koutku se výstava zaměřuje na proměny baltské metropole Tallinnu. Na mapě je na první pohled viditelný rozdíl mezi velikostí centra města a zdejšího přístavu. Běžný turista tím může být překvapený. Podle kurátora ale do Talinnu pravidelně přijíždí tolik vyhlídkových lodí s finskými pasažéry, kteří si sem jedou nechat spravit zuby a nakoupit alkohol za polovinu ceny, že to dává smysl. Na nákresech na stěně si pak můžete prohlédnout, co si typický shopper z Finska v Tallinnu pořizuje. „Toho alkoholu je tolik, že to za rok nevypijete, takže spousta z nich ho doma určitě přeprodává,“ říká Zinganel.
Kamioňák roku
Hrdiny tranzitního světa, a tedy i výstavy, jsou samozřejmě řidiči kamionů, kterých se týká hned několik uměleckých projektů a artefaktů včetně animovaného vyprávění několika z nich nebo ceny pro „kamioňáka roku“. Výstava tak svým důrazem na přehlížené světy připomíná řadu opomíjených kontextů. Jednotlivými místy se zabývá především jako mikrovesmíry se specifickými životními podmínkami pro obyvatele. „Kurátoři dokázali téma odosobněných logistických areálů a dopravních koridorů uchopit v „lidském měřítku‘,“ říká architektka Karolína Plášková, díky jejíž spolupráci s děkanem Fakulty architektury VUT Janem Kristkem výstava vznikla a byla v Brně otevřena.
„Naším záměrem bylo v rámci programu Prostor pro angažovanou architekturu představit výstavy v různých prostorech města Brna a tak je oživit. Prior je několik posledních měsíců těsně před demolicí a je do velké míry vystěhovaný,“ dodává Plášková, která se nedávno stala ředitelkou Galerie Jaroslava Fragnera. V rozhovoru pro Archspace uvedla, že by se podle ní mělo bourat co nejméně. „V zahraničí existují příklady, kdy se architekturu tohoto typu povedlo zrenovovat, aby sloužila současným potřebám,“ říká odbornice, která se dlouhodobě věnuje etice architektury či pracovním podmínkám architektů. V Galerii architektury Brno je do 22. ledna výstava o prekarizaci práce v architektuře vycházející právě z jejího projektu.
Autorka je redaktorka Alarmu.