Pelé a Lula. Foto Fabio Rodrigues Pozzebom/ Agência Brasil, Wikimedia Commons, CC BY 3.0 BR
Asi neexistují dva podobnější a zároveň rozdílnější osudy než těchto dvou brazilských fotbalistů. Manuel Francisco dos Santos se narodil v roce 1933 v míšenecké rodině v malém průmyslovém městečku Pau Grande na periferii Rio de Janeira. Extrémně chudé prostředí se podepsalo i na jeho fyzickém zdraví, když měl pravou nohu o šest centimetrů kratší než levou. Nejen, že mu tento fakt nezabránil hrát fotbal, ale tuto nevýhodu dokázal přetavit v pravý opak. Jeho pohyby s míčem se staly pro soupeře zcela nečitelné a jeho největší radostí bylo přejít přes svého soka jednou kličkou tam a další zase zpátky.
I když začal pracovat v místní textilní továrně, brzy na zkoušku obrážel tréninky místních fotbalových klubů. Občas dorazil pozdě, občas bez bot, jindy nepřišel vůbec. Nakonec v klubu Botafoga dostal za úkol obejít s míčem legendárního beka Níltona Santose. To se mu nejen podařilo, ale údajně ho svými kousky zničil natolik, že ho v klubu okamžitě podepsali. A právě v Botafoze strávil drtivou většinu své kariéry a svá nejlepší fotbalová léta.
Pelého síla a význam osobnosti přesahovaly běžný politický rámec natolik, že během fotbalového turné s FC Santos dokázala jeho přítomnost na dva dny zastavit válečný konflikt v Nigérii.
O sedm let později se narodil v Três Corações ve státě Minas Gerais ve stejně chudých poměrech i Edson Arantes de Ascimento. Jeho otec, někdejší poloprofesionální fotbalista, který později pracoval jako sanitář, ho pojmenoval po slavném americkém vynálezci Edisonovi. Po stěhování rodiny za prací do města Bauru ve státě Sao Paulo hrál Edson fotbal za jeden z klubů v místní favele. Vzhledem k podmínkám, ze kterých pocházel, hrával bosky. To nezabránilo tomu, aby si jeho talentu nevšiml kouč místního klubu FC Bauru, kterým nebyl nikdo jiný než brazilský veterán a účastník týmu z mistrovství světa v roce 1938 Waldemar de Brito. Ten vzal mladíka osobně ukázat profesionálním klubům, aby ho nakonec v šestnácti letech podepsal Santos. Klub, který byl na vzestupu díky ekonomickému boomu v přístavním Sao Paulu, se pro mladého fotbalistu stal zásadním milníkem kariéry.
Oběma hráčům však nebyly společné jen chudé poměry, věrnost brazilskému klubu, tréninky bez obutí, tmavá barva pleti, nesporná dávka talentu a chuť útočit. Oba vstoupili do dějin fotbalu pod přezdívkami – první jako Garrincha, druhý jako Pelé. Kromě přezdívek je spojoval také úspěch na mezinárodní scéně v dresu brazilských „kanárků“, společně totiž s Brazílií získali v letech 1958 a 1962 titul mistrů světa. Tím však podobnost jejich osudů končí.
Fotbalový virtuos
Věčně usměvavý Pelé přetavil svoji mladickou stydlivost do skromnosti, týmové obětavosti a získal si sympatie globálního publika. Garrincha působil arogantně, zcela bez ambicí a předzápasovou taktickou přípravu obvykle trávil v druhé místnosti hraním stolního tenisu. Pelé uchvacoval do té doby nevídaným dokonalým zvládnutím všech hráčských dovedností. Byl rychlý, obratný, silný ve vzduchu, měl famózní fyzickou kondici, ovládání míče, tvrdou a přesnou střelu, uměl diktovat tempo hry, zároveň hrál nesobecky, měl dobrý charakter a vždy jistou dávku elegance, jako by doslova na hřišti tančil. Garrincha trávil volný čas popíjením po barech jako většina zhýralých továrních dělníků. Pelé žil pro budoucnost, Garrincha pro momentální okamžik. Pelé trénoval, Garrincha spal. Oběma se později dostane ještě jedné přezdívky. Pelé se stává „O Rei“, králem, kterému leží celý svět u nohou, i když on si od něho drží lehký odstup. Zato Garrincha představoval „O alegria de povo“, radost lidí, a to v onom nedokonalém světě, k němuž navždy patřil se svým postižením, alkoholismem a zlomenou duší.
Proč se z Pelého, který nyní ve věku osmdesáti dvou let zemřel, stala světová fotbalová superstar, zatímco Garrincha se kvůli jaterní cirhóze nedožil ani padesátky? Byly to snad nyní všemi vzývané fotbalové úspěchy? Vždyť jen Pelého vstup do profesionálního fotbalu byl impozantní. Hned ve svém prvním zápase jako šestnáctiletý mladík vstřelil v dresu Santosu gól. A to šel do hry jako střídající hráč. Gólů poté přidal celou řadu. Oficiálně se mu přiznává astronomické číslo 1 284, historičtí statistici mluví o 757 až 767 trefách v oficiálních soutěžních zápasech. To vedlo dlouho k polemikám, zda nebyl v tomto ohledu lepší československý kanonýr Pepi Bican, když se započtením protektorátní éry dosáhl 821 branek. Ať už je tomu jakkoli, včetně gólových příspěvků portugalského Cristiana Ronalda a dalších, Pelé dosáhl jiné mety, v níž je nezpochybnitelnou jedničkou. Je jediným fotbalistou na světě, který slavil tři tituly mistra světa.
Právě na úspěch na mezinárodní scéně, kam rekordně vtrhnul již jako sedmnáctiletý mladík, aby v roce 1958 pozvedl nad hlavu zlatou Niké, udělal z Pelého světoznámého hráče. Navzdory všem jeho úspěchům v dresu Santosu v brazilské lize, jihoamerické klubové soutěži Copa Libertadores i úspěšným zápasům třeba i proti tehdy nejlepšímu evropskému klubu Benfice Lisabon, fotbalovou superstar globálního rozměru z něho udělaly výkony na světovém šampionátu. Ne, že by to měl vždy jednoduché.
Jeho schopnosti přitahovaly nejen zraky diváků, ale i zákeřnou taktiku soupeřů. Zisk titulu z Chile ve dvaašedesátém roce a porážku československého týmu sledoval jako zraněný hráč. O čtyři roky později ho na hřišti doslova likvidovali hráči Bulharska i Portugalska takovou měrou, že poznamenali celý jeho tým, který nepostoupil ze základní skupiny do vyřazovací fáze. Mimochodem v prvním zápase, kde ještě předčili Bulharsko, se o gólový příspěvek stejnou měrou postarali právě Pelé a Garrincha. Definitivní zlatou tečku ale udělal v roce 1970 v Mexiku s týmem, který získal třetí mundial a předváděnou hrou se dodnes těší nálepce nejlepšího týmu mistrovství světa všech dob. Mimochodem Pelého přihrávka na gól Carlose Alberta při finálové destrukci italského soupeře patří mezi skutečné fotbalové zázraky.
Nástup fotbalové globalizace
Jestli mezi ním a Garrinchou v něčem zela nepřekonatelná propast, byla to míra ambicí. Pelé se toužil stát nejlepším fotbalistou světa a kvůli tomu obětoval vše. Zároveň ale platí, že jenom góly ani světovou slávou člověk nemůže být živ. I Pelé potřeboval svoji hvězdnou auru přetavit ve vyšší příjmy. Nahrávala mu doba, ve které se stal světovou hvězdou, ale i tehdejší technologický pokrok. Fotbal se čím dál více dostával na televizní obrazovky, navíc právě během Pelého kariéry přišel i zlomový moment v podobě barevného vysílání.
Pelého hvězda získává při nástupu masivní komerce globálního střihu hlavní roli. Po celoživotní věrnosti Santosu oficiálně končí kariéru, aby pomohl během tří let v dresu New Yorku Cosmos. Zatímco jeho přítomnost na hřišti byla pro brazilský klub výhrou, jeho extrémně luxusní gáže, díky níž patřil mezi brazilskou společenskou smetánku, klub neúměrně tížila. Proto co chvíli pořádal různá exhibiční turné po celém světě, aby dokázal z jeho přítomnosti finančně těžit.
Jeho příchod do USA v roce 1975, jen dva roky poté, co slavně podepisoval míč tehdejšímu prezidentovi Richardu Nixonovi, pobláznil Spojené státy. Dokonce natolik, že ho při prvním veřejném vystoupení v Bostonu obrovský dav zranil a musel být evakuován na nosítkách. S kariérou se rozloučil příznačně, když se v exhibici utkaly oba týmy jeho kariéry a on odehrál vždy poločas za jeden z nich. Vstřelil dalekonosnou ránou svůj poslední gól a média glosovala, že déšť, který se v druhé půli spustil, byl důkazem toho, že když končí Pelé, pláčou i nebesa.
Pelé nebyl pouze sportovní hvězdou, ale pronikl i do populární kultury. Českému divákovi je v tomto ohledu asi nejznámější film Vítězství z roku 1981, kdy po boku brankáře Silvestra Stalloneho či Michaela Caina porazí v dresu válečných zajatců mančaft složený z nacistických dozorců. Už v době působení v Brazílii si Pelé zahrál i v telenovele, měl vlastní rozhlasový pořad a nahrál hudební album s pěveckou hvězdou Reinou Elis. Později si raději vytvořil ochrannou známku na vlastní přezdívku a roli globální ikony podtrhl lukrativní sponzorskou smlouvu s Pepsi Colou. Z pohledu potravinářského koncernu se jednalo o zcela pochopitelný akt, protože média tehdy s gustem srovnávala Pelého celoplanetární slávu s popularitou jiné globální ikony – Coca Coly.
Politická pasivita i role usmiřovatele
Pelé ale spojil svoji pofotbalovou kariéru nejen s komerčními podniky, jejichž výdělky mimochodem zase rychle ztrácel v řadě neuvážených investic, ale také s politikou. Jeho význam přesahoval svět sportu i v tom, že změnil tehdy běžný pohled na Brazilce, který nebyl dlouho spojován s nebílou barvou kůže. Na druhou stranu čelil i kritice kvůli svým apolitickým postojům vůči tehdy vládnoucí brazilské vojenské juntě. Z mezinárodního hlediska přinášel sympatičtější obraz Brazílie, než by se hodilo pro zemi, kde dochází k represi opozice, masakrování studentských protestů a útlaku levicových a demokratických aktivit.
Že slavný fotbalista může v tomto ohledu sehrát zcela opačnou roli, než jakou přinášela Pelého mlčenlivost, ukázal na osobním příkladu jeho nástupce v reprezentaci Sokrates. Neváhal vést zcela veřejnou kritiku nedemokratických praktik vládnoucího režimu včetně hraní v čelence s politickým nápisem. Nakonec na protest proti nekonání se demokratických voleb v zemi odešel hrát do Itálie. Pelému je ale nutno přiznat, že se stal terčem vyšetřování ze strany vládnoucího vojenského režimu kvůli podezření ze sympatií s levicovými myšlenkami.
Pelého síla a význam osobnosti přesahovaly běžný politický rámec natolik, že během fotbalového turné s FC Santos dokázala jeho přítomnost na dva dny zastavit válečný konflikt v Nigérii. Občanská válka s republikou Biafra na dobu utkání s lagoským klubem FC Stationary Stores ustoupila na chvíli do pozadí, takže obě strany konfliktu mohli samotnému zápasu i v okolí stadionu osobně přihlížet. Ale už ve chvíli, kdy Pelé seděl se spoluhráči v letadle, byla slyšet střelba a roky trvající válka zase vzplála v původní síle.
Impozantní osobnost, impozantní hrobka
Muž, jehož prvním fotbalovým míčem v životě byly staré ponožky vycpané novinami, ale svou pofotbalovou kariéru spojil také s dobročinností včetně role ambasadora dobré vůle UNESCO. Té se nakonec vzdal po sérii podezření z přijímání úplatků, z čehož ale nakonec nebyl nikdy přímo usvědčen. V devadesátých letech se stal dokonce i brazilským ministrem sportu, jehož cílem bylo právě odstranění korupčních mechanismů. V roce 1998 dokonce vešel v platnost i takzvaný Pelého zákon, který výrazně modernizoval sportovní struktury, ale také osvobozoval hráče po kariéře od jejich bývalých klubů.
Muž, kterému se mimo jiné přezdívalo i „černá perla“ a byl brazilským státem oficiálně označen za „národní poklad“, nyní zemřel na následky dlouhého boje s rakovinou. Během třídenního národního smutku se v čele země vystřídají Jair Bolsonaro se svým nástupcem Luizem Ináciem Lulou da Silva, přičemž oba vyjádřili nad smrtí svého krajana nejhlubší zármutek.
Pohřben bude doslova impozantně, a to v devátém patře nejvyššího hřbitova světa Memorial Necrópole Ecumenice, kde si hrobku v minulosti sám koupil. Jediný trojnásobný mistr světa ve fotbale bude mít výhled na stadion FC Santos. Jeho význam ale už připomíná i národní fotbalový svatostánek Maracana, kde se po něm jmenuje šatna hostů. Ta pro domácí fotbalisty nese jméno Garrincha.
Autor je sociolog sportu.