Vyléčit se ze závislosti na globalizaci. Novoroční předsevzetí pro Evropu i Česko

Rok 2023 bude pro hospodářskou situaci Evropské unie extrémně tvrdý. Evropané cenu za ruskou agresi proti Ukrajině i evropsko-ruskou energetickou a sankční válku budou nadále bezprostředně pociťovat. Tento každodenní dopad má i méně viditelný strukturální rozměr. Evropa od hospodářské krize roku 2008 začala rapidně ztrácet hospodářskou váhu proti svým konkurentům ze Spojených států a Číny. Nekritické spoléhání se na tržní globalizaci Evropě hatí plány držet krok s oběma zmíněnými mocnostmi. A koronavirus a ruská agrese tento trend ještě prohloubily.

Droga exportismu

Evropští představitelé v posledních letech mluví o potřebě zbavit se materiálních závislostí v klíčových průmyslových odvětvích a na nespolehlivých partnerech. Součástí takové „odvykačky“ musí být ale i osvobození evropských elit od nezdravé závislosti na ideologii tržní globalizace a exportismu.

Česko se umisťuje na 19. místě s pouhými 54 procenty průměrné evropské roční mzdy, i když je s 92 procenty evropského průměru HDP na hlavu 13. nejbohatší ekonomikou celé EU.

Exportismus se podle Andrease Nölkeho v posledních desetiletích stal drogou německého a potažmo evropského hospodářského vládnutí. Exportní síla a otevřenost světa jsou hlavními pilíři ekonomického růstu. Prosazování tržní globalizace a nekritická víra v její fungování bezesporu přinesly exportnímu jádru EU kolem Německa (částečně zahrnujícímu i Česko) hospodářský úspěch. Méně z něho těžil zbytek Evropy, jemuž byl exportismus nicméně předepsán jako hlavní lék na pokrizové hospodářské oživení v minulé dekádě.

Tomu ovšem učinil přítrž koronavirus a ruská agrese, které indikují dlouhodobý krizový přerod globálního hospodářského řádu. Strategie jednostranného posilování exportu zboží, která hromaděním obrovských obchodních přebytků financovala hospodářský růst a plnila veřejné rozpočty, se nyní hroutí. Obchodní bilance Evropské unie se v posledních letech propadla do bezprecedentní krize a pro její exportní jádro to nevěstí zrovna zářnou budoucnost. Mezinárodní obchod rozhodně nekončí na smetišti deglobalizace, ale stává se daleko nepředvídatelnějším.

Současné turbulence jen prohlubují nevýhody tohoto ekonomického vládnutí. Podle Nölkeho exportismus charakterizuje řízené omezování růstu mezd, podhodnocování vlastní měny, nízká inflace garantovaná nezávislou centrální bankou a nízké vládní investice. Německo a jemu podobné ekonomiky ve srovnání se zbytkem světa prostě dlouhodobě podkopávaly vlastní životní úroveň a investice, aby mohly vyvážet cenově (a stále méně i technologicky) konkurenceschopné zboží do zbytku světa. Německá exportistická zkušenost je přitom srovnatelná se závislostí bohatých na kokainu, ta česká se závislostí chudých na pervitinu.

Česko-německá výrobní linka je excelentním případem škrcení mezd a vzývání fiskální ortodoxie pro exportní konkurenceschopnost. Mzdy jsou zde v evropském srovnání mimořádně podhodnocené. Česko se umisťuje na 19. místě s pouhými 54 procenty průměrné evropské roční mzdy, i když je s 92 procenty evropského průměru HDP na hlavu 13. nejbohatší ekonomikou celé EU. Ilustrativní je pak česká minimální mzda, která zůstává politicky stlačena na úroveň států zaostávající za Českem ve zmíněných ukazatelích. Jeden z největších poklesů reálných mezd tuto realitu tvrdě připomíná.

Kocovina po globalizačním večírku

Evropa se dnes šokově probouzí do nového světa, protože její politické i byznysové elity s exportismem přebraly. Na globalizačním večírku zůstávaly i tehdy, když už ho začali ostatní opouštět. Nezpozorněly ani při trumpovském protekcionismu, nad nímž se pohoršovaly a následně se mu vysmály. Od roku 2020 se Evropa už jen reaktivně brání pohromě koronaviru, prohlubující se čínsko-americké obchodní válce a nyní i důsledkům ruské agrese. Je přitom až zarážející, jak moc to postihuje i hlavní evropskou strategii Green Deal.

Levný ruský zemní plyn je příkladnou ukázkou toho, jak Evropa nekriticky smísila exportismus s přechodem na údajně udržitelnější výrobu elektřiny. Právě zemní plyn hrál před ruskou agresí roli hlavního přechodného paliva, které v průběhu přechodu na obnovitelné zdroje mělo zajistit levné dodávky elektrické energie pro evropský průmysl a jeho cenově konkurenceschopné exporty. O tom, že se jednalo o sázku na špatnou kartu, se přesvědčilo Německo i Česko. Americká a katarská záchrana z LNG terminálů je zatím podstatně dražší. Ceny plynu se v této dekádě již nemusí dostat do starého normálu desátých let.

Rychlou alternativou jsou podle Green Dealu obnovitelné zdroje. Jedním z mála pozitivních dopadů ruské agrese je to, že dnes už i čeští konzervativci považují za národní povinnost mít na každé střeše solární panely a za každým rohem tepelná čerpadla. Navzdory suverénní zelené a exportistické rétorice EU však na této frontě celý blok zaostává. Dovoz zelených energetických výrobků dlouhodobě převyšuje jeho vývoz, zvláště v případě solárních panelů. Čína je největším dovozcem solárních panelů do EU, ale i světovým leaderem v jejich technologickém vývoji, výrobě i instalaci. Nejen americké LNG, ale i čínské solární panely tak s nadsázkou zachránily Evropu před hospodářskou pohromou. Přičemž se ukázalo, jak moc jsou evropské hospodářské a zelené sny závislé na zbytku světa.

Posledním ze série evropských šoků je americký Inflation Reduction Act. Evropa se cítí opět zrazena, protože Bidenovy Spojené státy měly být přeci spolehlivým obchodním a investičním partnerem. Zákon přitom jen hodlá masivně investovat do nové zelené průmyslové základny, což zároveň poukazuje na limity evropského exportismu. Pudově keynesiánský americký stát zde převyšuje odhodlanost ordoliberálního evropského státu, jenž omezuje svoji investiční roli ve prospěch spravedlivé soutěže firem, volného obchodu a držení inflace na uzdě. Jakkoli investice pro Green Deal a pokoronavirové plány obnovy jsou krokem vpřed, stále zaostávají za svou ambiciózní rétorikou.

Tvrdá odvykačka

Reálné sociální a další hospodářské dopady roku 2023 budou další pobídkou k tomu realizovat to, o čem už dlouho evropští představitelé mluví, ale v čem jim jejich ideologická závislost dlouho bránila: jít na odvykačku ze závislosti na exportu. Taková odvykačka musí samozřejmě cílit na společenskou a environmentální udržitelnost a hospodářskou vyrovnanost. Zapojení do mezinárodního obchodu není a priori škodlivé, pokud skrze něj Evropa nebude vykořisťovat sebe samu, zbytek světa nebo přírodu.

První cestou k vyvážení exportní závislosti je posílení kupní síly vlastního obyvatelstva skrze zvýšení mezd a snižování příjmových nerovností. Místo přílišného škrcení mezd pro exportní konkurenceschopnost, aby podniky a veřejné rozpočty těžily z otevírání trhů a spotřeby jinde, lze hospodářský růst více táhnout spotřebou doma. Dobrým příkladem jsou nová pravidla EU ohledně stanovení adekvátní minimální mzdy, kterou doporučují držet na úrovni 60 procent mediánové mzdy a 50 procent průměrné mzdy. Za těmito hodnotami česká minimální mzda zaostává, jelikož stojí na 43 procentech mediánové mzdy a 37 procentech průměrné mzdy. Podobná doporučení sice nesplňuje většina členských států EU, ale Česko si mezi nimi vede nejhůře.

Další cestou je aktivnější stát, který se nebojí masivně investovat do hospodářského rozvoje a realizace zásad Green Dealu. Exportismus totiž podkopával investiční roli státu a ponechával iniciativu podnikatelskému sektoru. Výsledkem je podle Nölkeho infrastrukturní zaostávání Německa a přechod značky „Made in Germany“ od vysoce technologických k levnějším a méně technologicky zdatným vývozům. Evropa jako blok vskutku dlouhodobě zaostává ve výdajích na výzkum a vývoj za Spojenými státy a je dlouhodobě doháněna Čínou.

A konečně – je potřeba dbát na riziko recidivy, až případné uklidnění dodavatelských řetězců Evropu opět ukolébá. Spoléhat více na svou soběstačnost, kratší a geograficky bližší dodavatelské řetězce nebo rovnováhu v hospodářských vztazích musí být dlouhodobým plánem. Problémy dodavatelských řetězců i ruský plyn ukazují, že jednostranné závislosti se nevyplácejí, i to, že zbavovat se jich rychle je extrémně bolestivé. Připomíná to také úsilí Evropy vymezit se jako alternativa vůči čínsko-americkému soupeření. Klíčem k tomu není šokové a bolestivé odstřižení se od Číny, které logicky zvýší evropskou závislost na Spojených státech. Klíčem je hledání diverzifikované rovnováhy ve vztazích s oběma mocnostmi stejně jako budování nekolonizujících, environmentálně a sociálně udržitelných vztahů se zbytkem světa.

Autor je výzkumníkem Ústavu mezinárodních vztahů.