Z občanského kandidáta narcisem. Promarněná šance Marka Hilšera

O Marku Hilšerovi slyšel před volbami v roce 2018 pravděpodobně jen málokdo. I tak se ale mladému sympatickému lékaři „z ulice“ podařilo přesvědčit 11 senátorů, aby ho svým hlasem poslali do prezidentské volby, kde se mu téměř s nulovými náklady podařilo předběhnout třeba i expremiéra Mirka Topolánka. Hilšer tehdy v prezidentské volbě vyčníval. Vedle osmi prošedivělých mužů důchodového věku znázorňoval mladý a svěží vítr. Přestože se mu nepodařilo získat podpisy 50 tisíc občanů, nesla se jeho kampaň pod heslem „občanský kandidát“, což Hilšer odůvodnil tím, že jako obyčejný „kluk z ulice“ získal hlasy senátorů.

Rarita v české politice

V české politice představoval raritu i tím, že za sebou měl aktivistický background – v roce 2012 vyhodil z budovy právnické fakulty UK 90 melounů na protest proti reformám tehdejšího ministra školství Dobeše nebo o dva roky později, kdy v důsledku Euromajdanu eskalovala politická situace na Ukrajině, vztyčil polonahý na tiskové konferenci Úřadu vlády vlajku EU a NATO. Navíc se jako dobrovolník účastnil i lékařské mise v africké Keni. Podobný příběh aktivistky z ulice, která dokázala uspět bez větších politických zkušeností, přitom o rok později odvyprávěla Zuzana Čaputová. Rok před prezidentskými volbami o ní asi slyšel jen málokdo. Podobně jako Hilšer Čaputová v prošedivělých nudných vodách slovenské politiky vyčnívala – byla mladá, progresivní a měla za sebou zajímavý příběh, rovněž spojený s aktivismem.

Vedle osmi prošedivělých mužů důchodového věku znázorňoval mladý a svěží vítr.

I když průzkumy přisuzovaly Hilšerovi pouhá dvě procenta, nakonec jich získal necelých devět, což byl pro do té doby neznámého mladého lékaře úspěch. Energii, kterou tehdy vzbudil ve voličích otrávených nejen toxickou politikou Miloše Zemana, ale i nudnou a prošedivělou vodou české politiky, se tedy následně rozhodl využít ve volbách do Senátu. Tehdy se to zdálo jako logický krok, volby mu přinesly popularitu a řada příznivců, lačná po nové a neokoukané politické tváři, ho vyzývala k tomu, aby v politice neskončil.

Hnutí pro sedm členů

Nebylo tedy překvapením, když se Hilšer nakonec opravdu rozhodl kandidovat do Senátu, což oznámil již měsíc po volbách, kdy založil hnutí Marek Hilšer do Senátu. Mimochodem, hnutí má i k dnešnímu dni sedm členů. Protože i během prezidentské kampaně hlásal, že chce dělat politiku bez velkých sponzorů po „obamovsku“, spustil kampaň na serveru HitHit, kde se mu s pomocí malých dárců podařilo vybrat přes 317 tisíc. Na Praze 2 s přehledem vyhrál první kolo a v druhém kole suverénně pokořil obhájce mandátu Libora Michálka, který v té době patřil k nejaktivnějším senátorům. A tady bohužel příběh o novém svěžím větru v české politice skončil.

Mladá energie míří do Senátu

Opětovnou kandidaturu na hlavu státu Hilšer oznámil v listopadu 2019, což se nedá označit jinak, než za zbrklé a unáhlené. Tou dobou jsme totiž nikdo netušil, že nás čekají dva roky boje s pandemií a hned na to válka na Ukrajině, což zamíchá s náladou ve společnosti. Zatímco jeho kolegové z uplynulých prezidentských voleb Pavel Fischer a Jiří Drahoš za sebou v Senátu nechali za čtyři roky práci a upozornili na sebe třeba cestou na Tchaj-wan (Fischer se jí jako předseda zahraničního výboru osobně zúčastnil, Drahoš, tehdy už jako místopředseda Senátu, ji pouze podpořil), po Marku Hilšerovi se slehla zem.

Hilšer ve všech svých kampaních akcentoval témata dlouhodobě přehlížených občanů a stavěl se do role politika s „lidskou tváří“, který bude sloužit obyčejným lidem, nikoliv velkým hráčům. Řešení dostupnosti bydlení nebo pomoc lidem v exekuci jsou témata, která má Marek Hilšer v programu, jsou v politice opomíjená. Měl tak čtyři roky na to se jim věnovat, což by jistě řada voličů docenila, a udělat si tak díky nim jméno.

Bohužel se nic z toho nestalo, Hilšer byl spojován pouze s kandidaturou na prezidenta. Ať mu nekřivdíme – v Senátu se věnoval například regulaci aplikace Airbnb, kvůli které se z volných bytů v Praze stávají hostely ke krátkodobému ubytování turistů a prohlubuje se tak bytová krize. Nicméně jeho aktivita v horní komoře opravdu nebyla moc viditelná a běžný občan neměl moc možnost si ho s něčím spojit.

O post funkce hlavy státu se chtěl ucházet díky podpoře občanů. Přestože již byl proti roku 2018 známý a volilo ho tehdy přes 450 tisíc občanů, nepodařilo se mu sesbírat ani 50 tisíc podpisů. Ani to Marka Hilšera ale nezastavilo a do voleb ho museli znova poslat kolegové a kolegyně ze Senátu. Neúspěch při sbírání podpisů vysvětloval Hilšer opakovaně tím, že k němu potřebujete velké množství peněz a dobrovolníků. Ani jedno se mu nepodařilo sehnat, přestože kandidaturu oznámil čtyři roky dopředu. To je dost dlouhá doba na to, aby si obojí stihl s pomocí své velké oblíbenosti v prezidentských a senátních volbách zajistit. Navíc se nepoučil z chyb, ani nedokázal zapracovat na svých slabinách, a naopak lépe prodat a zvýraznit svoje přednosti.

Za favorita voleb Hilšera nikdy nikdo nepokládal. Část voličské základny z roku 2018 mu zřejmě vybrala Danuše Nerudová, neboť byla pro liberální voliče neokoukanou postavou s novou vizí. Část jeho voličů ze senátních voleb se navíc mohla cítit podvedená – přeci jen předpokládali, že si svého zástupce volí na šest let, aby za jejich okrsek v Senátu vykonával práci.

Definitivní sbohem Hilšerovi, kterého jsme poznali před pěti lety, dalo jeho vystoupení v podcastu Ptám se já. V rozhovoru s Marií Bastlovou nedokázal pořádně popsat, co vlastně za čtyři roky v Senátu udělal, a místy sklouzával k arogantním výpadům vůči moderátorce a médiím, což známe od politiků z opačné strany spektra.

S ostrou fází kampaně, kdy průzkumy favorizovaly těsně trio Pavel, Babiš a Nerudová, přišly i výzvy na odstoupení dvojice Fischer a Hilšer ve prospěch Nerudové s Pavlem, což mělo zabránit postupu Andreje Babiše do druhého kola. Podobně to na Slovensku v roce 2019 udělal vědec Robert Mistrík, když odstoupil ve prospěch Zuzany Čaputové, jejíž preference v průzkumech přerostly ty jeho. Robert Mistrík už tento krok avizoval v momentě, kdy jeho preference začaly být vyrovnané s těmi, co získala Zuzana Čaputová. Jejich společným zájmem bylo totiž porazit kandidáta strany SMER a nepřímo i Roberta Fica, což se i díky tomuto kroku podařilo. Podobně jako Mistrík s Čaputovou, i Hilšer s Fischerem cílili na podobnou skupinu voličů jako Pavel s Nerudovou – tedy hlavně ty, jež nesouzní s hnutím ANO a Andrejem Babišem obzvláště.

Tak končí naše tragédie

Hilšer na výzvy reagoval tak, že by se voliči neměli řídit podle průzkumů a že každý kandidát, který splní podmínky, má mít možnost kandidovat – v čemž měl pravdu. I tak mu ale, pokud ještě stojí nohama na zemi, muselo být jasné, že nemá sebemenší šanci na úspěch. Největší moment jeho kampaně tedy přišel den před volbami, kdy odešel z debaty TV Nova na protest proti rozdělování kandidátů podle šance na úspěch. A ano, rozdělování kandidátů na „lepší“ a „horší“ bylo opravdu nešťastné, přestože Nova i Prima jsou soukromé stanice a jakou si zvolí taktiku, je jejich věc. Škoda jen, že se tolik, jako se dral za spravedlnost a rovnost prezidentských kandidátů, nerval v Senátu i za spravedlnost a rovnost občanů.

Průzkumy Hilšerovi přisuzovaly zisk kolem 4 procent, nakonec získal pouze 2,56 procent a přeskočil ho i Jaroslav Bašta. Svůj hlas mu odevzdalo necelých 143 tisíc voličů, což je proti jeho prvním volbám hluboký propad. Jeho kariéru tak hezky ilustruje obec Úhořilka na Havlíčkobrodsku, kde před pěti lety vyhrál, letos skončil poslední. Výzvy a nátlak k odstoupení Hilšera z prezidentských voleb se chvilkami mohly zdát otravné a vzhledem k výsledkům prvního kola ani není jisté, jestli by něco změnily. Přesto v případě odstoupení mohl být Hilšer v očích voličů za hrdinu, který má soudnost a nejde mu jen o sebe. Takhle mu zbyla jen ostuda. Což je smutný konec příběhu „kluka z ulice“, co přišel změnit českou politiku.

Autorka je spolupracovnice redakce.