Zemřel filozof. Tamás Gáspár Miklós představoval politické myšlení v akci

Tamásův život, myšlení i veřejné angažmá bylo příběhem hledání, pochyb – ale zároveň intelektuální suverenity při práci s nimi. Mnozí z těch, kdo se s Tamásem Gáspárem Miklósem (většinou mu neřekli jinak než Gaszi; v maďarštině je také často označován Čechoslovákům povědomou zkratkou TGM) měli možnost setkat, si budou pamatovat především jeho vědoucí, pronikavý úsměv, zpola skrytý za jeho vousem. Byl to úsměv člověka, který stihl být konzervativcem i marxistou, disidentem a spolubojovníkem Viktora Orbána i jeho zásadovým kritikem, který pro své postoje léta nemohl sehnat v maďarské „iliberální demokracii“ práci. Ale především úsměv člověka, který to vše dokázal promyslet s odstupem a formulovat s nevšedním nadhledem i nevšední pichlavostí.

Disidentské kořeny

Narozen roku 1948, Tamás vyrůstal v rumunské Kluži jako člen maďarské menšiny, což je silná zkušenost přítomná v našem regionu, kterou v české politické kultuře prakticky neznáme, ač byla i součástí našich dějin. Znevýhodnění, kterým v dětství čelil, se Tamásovi svého druhu vrátila v posledních dekádách života – byl účastníkem veřejné debaty (ač ne rovnocenně) ve dvou zemích, v Maďarsku i v Rumunsku.

Byl synem komunisty, aktivního v odboji, který měl velmi kritický pohled na dobový rumunský režim. Když se jej jeho syn jednou zeptal, proč ze strany nevystoupí, odpověděl mu, že by mu to jeho soudruzi, padlí v protifašistickém odboji, nikdy neodpustili… Myslím, že tato odpověď Tamáse hluboce ovlivnila. Vedl vždy dialog s mrtvými (a v menší míře i se živými) s otevřeností, ale nikdy se nenechal žádnými ohledy spoutat ve svých postojích.

V jedné své přednášce Tamás pojmenoval souvislost mezi změnou roku 1989 a nastupujícím postfašismem: byla jí kultura přirozenosti.

V Rumunsku začal Tamás svou filozofickou dráhu, roku 1977 tam vydává knihu o zrodu moderního rozumu, ale také čelí tlaku ze strany tajné policie. O rok později odchází do Maďarska. Nějakou dobu působí na Univerzitě Lóránda Eötvöse v Budapešti, ale v roce 1980 je za opoziční názory (týkají se mimochodem kritiky nacionalismu v maďarsko-rumunských vztazích) vyhozen. Nějakou dobu působí v zahraničí, ale vrací se a stává se účastníkem demokratické opozice. Hlásí se k anarchismu a v tomto duchu také vydává svou knihu Oko a ruka. Úvod do politiky, který vychází v maďarském samizdatu roku 1984 a o rok později ve francouzském překladu. Kniha je zároveň manifestem nové generace maďarské opozice, které je cizí marxistické dědictví a hledá nové cesty.

Tamás byl jedním z mluvčích této opozice, na demonstracích se potkával i s o patnáct let mladším právníkem a bojovným odpůrcem režimu, Viktorem Orbánem. Po revoluci se oba stali poslanci; Tamás za liberální Svaz svobodných demokratů a v parlamentu vydržel do roku 1994. Koketoval s konzervativci, inspirovalo ho zejména britské konzervativní prostředí. V druhé polovině devadesátých let se nicméně propracovává k odlišnému postoji.

Postfašismus

Tamásův obrat k levici byl zároveň silným momentem sebereflexe: jak myslet historickou událost, která byla na osobní úrovni sebeosvobozením a vítězstvím, také v její tragické dimenzi? V rozhovoru pro New Left Review to shrnuje:

„Ani na okamžik jsem nezalitoval toho, že jsem bojoval proti onomu takzvanému socialistickému režimu a pořád se emocionálně ztotožňuji s disidentstvím těch let. Ale výsledky našeho úsilí se mi opravdu nelíbí, a ačkoliv můj podíl na těch událostech nebyl velký, cítím se zodpovědným. Obzvláště pokořující je, že i nejjednodušší trockista nebo militantní anarchosyndikalista viděl jasněji než věhlasní a brilantní teoretici, že jakkoli zasloužená byla konečná porážka Sovětského bloku a sovětského stylu státního kapitalismu, jakkoli pochopitelné a prospěšné bylo následné východoevropské poblouznění svobodou a právy, byla to současně historická katastrofa, zvěstující úpadek moci pracující třídy, kultury odporu, konec dvou století blahodárného strachu vládnoucích tříd. Co bylo v Marxově Kapitálu filozofickou konstrukcí a idealizací – kapitalismus jako totální systém s kapitálem jako jediným subjektem – se stalo hmatatelnou každodenní skutečností.“

Na přelomu devadesátých a nultých let formuloval v několika textech svou diagnózu postfašismu: síly jako Haiderovi Svobodní nebo italská Liga severu nepředstavovaly podle Tamáse pouhou politováníhodnou odchylku, ale byly skvělým vyjádřením tendence, ducha doby. Touto převládající tendencí bylo odmítnutí osvícenského dědictví lidské rovnosti, popření možnosti univerzálního občanství. Zatímco demokratické nacionalismy dřívějška velmi často měly univerzální rozměr, výhledovou tendenci k rovnému zahrnutí všech národů, současné etnicismy tento rozměr ztratily.

V jedné své přednášce Tamás pojmenoval souvislost mezi změnou roku 1989 a nastupujícím postfašismem: byla jí kultura přirozenosti. Zatímco disidenti mluvili o „přirozeném světě“ a mysleli tím návrat ke srozumitelným vztahům, pro neoliberální ekonomy byl „přirozený“ trh. Nejen, že trh vytváří nerovnosti a dělá je „přirozenými“, coby výsledky spravedlivé soutěže, ale ideologie „přirozenosti“, do které je zapuštěno jeho přijetí, může podpořit rozvoj dalších představ o „přirozených“ nerovnostech mezi lidmi – těch „nejpřirozenějších“, vycházejících z rasy. Pokud selže příslib rovnosti a univerzálního občanství, povede se samozřejmě spor, kdo má být zahrnut a kdo vyloučen. Jednou možností je úspěch na trhu, druhým může být „správné“ místo narození nebo „správná“ barva kůže…

Řekl bych, že tyto analýzy připravily Tamáse na roli jednoho z nejvýraznějších analytiků Orbánova režimu. Ani tento režim nevnímal jako úchylku, ale jako součást tendence, jako avantgardu, kterou mnozí další západní politici postupně napodobují. České konzervativní levici, která má sklon Orbána obdivovat a ráda by v něm viděla nějaký nový středoevropský konzervativismus, dal najevo, že v Maďarsku žádný konzervativismus nevidí, „jen krajní pravici a rasismus“. Proti ní ovšem nestojí ani liberalismus, ani socialismus, ale jen další politika strachu: strachu z krize, ze ztráty kontroly, z krajní pravice, z Ruska, z mas nevědomého obyvatelstva…

Marxismus a svoboda

Postupně se Tamás stal, slovy maďarské levicové socioložky Ágnes Gagyi, velkým levicovým intelektuálním solitérem, „symbolickou postavou a místním svědectvím o existenci relevantní a kulturně vytříbené levicové tradice“. Intelektuální solitérství neznamená, že by stál stranou politických aktivit – zkraje nultých let se angažoval ve vedení maďarské sekce alterglobalizačního Attac, v roce 2010 se stal předsedou okrajové a krátkodeché radikální Strany zelená levice. K této roli ale musel urazit dlouhou myšlenkovou cestu. Podle filozofa Josepha Grima Feinberga mu byli právě tak zdrojem jak západní marxisté Moishe Postone a Werner Bonefeld, tak tradice kritických marxistů, kteří se v šedesátých a sedmdesátých letech setkávali kolem Györgyho Lukácse.

Byla v tom dvojí ironie. Nejenže se Tamás vůči marxistům z tohoto okruhu, z nichž se postupně stávali disidentští levicoví liberálové, vymezoval v osmdesátých a první půli devadesátých let zprava. Ale navíc se právě s nimi utkal v nultých letech, když se z nich už stali liberálové, z pozic svého znovuobjeveného marxismu. Podle Ágnes Gagyi byla významnou událostí diskuse mezi klíčovou postavou disentu a postdisidentského liberalismu Jánosem Kisem, původně marxistou z Lukácsova okruhu, a právě Gáspárem Miklósem Tamásem v roce 2005 o smyslu revolucí roku 1989, během nichž se potkali nejen na stejné straně barikády, ale také ve stejné liberální straně Svaz svobodných demokratů. Po letech se pozice změnily: Zatímco János Kis hájil výsledky revoluce jako přese všechno úspěch, protože přinesly demokracii a ekonomickou svobodu, podle Tamáse neoliberální rámec zcela popřel demokracii a zvítězilo liberální „svoboda končí u vrat továrny“. Tak jako bylo třeba odstranit „státní kapitalismus“ (Tamás se přihlásil k tomuto označení pro minulý režim), je třeba také útočit na stávající systém falešné demokracie.

„Drahý Jánosi,“ oslovil v závěru debaty Tamás svého bývalého disidentského druha, „proč by se měl svět zastavit tam, kde se zastavila naše unavená generace? Selhali jsme. Nehodlám to nijak přikrášlovat… Ale protože není žádný svět mimo tento svět, zůstává jediné řešení: revoluce.“

Tamás se stal představitelem radikální levice, k mnoha novým trendům v tomto prostředí byl ovšem kritický. Ágnes Gagyi připomíná, že na alterglobalizační protesty u příležitosti demonstrací proti MMF a Světové bance v Praze reagoval ironicky nadepsaným esejem „O krásách revoluční turistiky“ a jeho rozhovor s New Left Review uzavírají slova „Vive la différence? Nikoliv. Vive la Commune!“ Vážil si velké revoluční tradice anarchismu, ale byl hodně kritický k současnému subkulturnímu a jak říkal „apolitickému“ anarchismu.

Ještě podstatnější ale bylo to, co Tamás odvodil ze své interpretace marxismu. Asi nejjasněji to formuloval v eseji „Pravda a třída“, kterou uvedl exkurzem k polemice britského historika E. P. Thompsona s filozofem Louisem Althusserem. Ta debata mě oslovila, a proto do ní zkusím vstoupit nad rámec nekrologu: Osobně jsem vždy patřil k těm, které inspiruje britský historik oslavující velikost a kulturu dělnické třídy a analyzující v sociálních konfliktech nejen materiální zájmy, ale i „morální ekonomii“, která je také ve hře. Imponovala mi i Thompsonova schopnost vysmát se Althusserově „továrně na Teorii“ zbavující člověka aktérství, stejně jako Thompsonova schopnost obnovit oproti Althusserovi i etickou stránku socialismu, oživit tradici lidí jako britský „utopista“ William Morris…

Tamás se ve sporu staví na nevýhodnější, tedy Althusserovu stranu. Thompsona a jeho stoupence identifikuje jako sentimentální „rousseauovskou tradici“, která se vzhlíží v morální kráse utlačovaných – a s ní související démonizaci kultury vyšších tříd. Tamás připomněl, že Marxovým cílem nebylo oslavit vykořisťované, ale ukončit vykořisťování. Nikoli oslavit kulturu utlačovaných tříd, ale zrušit třídy a jejich protiklad – a v rámci tohoto rušení také spíš než setrvávat na oslavě kultury znevýhodněných si raději přisvojit to nejrozvinutější, nejpokročilejší a nejrafinovanější, co vytvořily privilegované třídy. Oslavovat jednu stranu (byť tu utlačovanou) nespravedlivého protikladu znamená posilovat onen protiklad, ne směřovat k jeho zrušení.

Pořád je mi bližší Thompson, a ne Althusser. Díky Tamásovi ale vím, že oslavovat kulturu utlačovaných může mít opravdu rizika. Možná, že Tamásova kritika „rousseauovského“ proudu popisovala i něco z dnešní politiky identity, které fetišizují útlak a postavení utlačovaných, nebo přístupy, které vás slovy maďarské socioložky Eszter Kováts z její pražské přednášky, nevedou k úsilí „o změnu společnosti, která produkuje chudobu, nebo k odstranění příčin chudoby, ale za to vás naučí chovat se k chudým lidem hezky“.

Odpočívej v nepokoji

Jen málokomu z našeho regionu se podařilo výrazněji promluvit do mezinárodní levicové debaty, čehož důsledky vidíme ještě v současnosti, kdy do postojů levice k válce na Ukrajině mluví ukrajinská a ruská levice a obecně levice z našeho regionu mnohem méně, než by měla. Mělo to řadu důvodů, jistě mezi ně patří i to, že jsme dlouho i my v tomto regionu mluvili jen málo mezi sebou a poučení hledali hlavně na Západě (a mnohem, mnohem méně na Jihu). Ze středo- a východoevropských filozofů („střední Evropa… to už se používá jen u vás v Česku, ne?“ – řekl mi jednou se smíchem TGM), se to podařilo vlastně jen dvěma, Slavoji Žižekovi, který se stal globální hvězdou za cenu toho, že spojil prezentaci filozofie s show. A Gáspáru Miklósi Tamásovi, který žádnou show nedělal.

I jeho ohlas v českém prostředí byl nevyrovnaný – dlouho jsme o něm nevěděli. Pak se začal objevovat v české debatě, přišly rozhovory v A2, Novém Prostoru či Alarmu, a především zásluhou pečlivého překladatele Pavla Siostrzonka a nakladatelství Filosofia vyšel výbor jeho klíčových textů K filozofii socialismu se zasvěcenou úvodní studií Josepha Grim Feinberga. Nyní se údajně připravuje další svazek, Tamásovy eseje k postfašismu, takže zůstaňme naladěni. Jeho texty se překládaly, na jeho názory byl zvědavý Alarm i Respekt. A přece v našem prostředí zcela nezdomácněl, jak o tom svědčí i podivně děravé heslo na české Wikipedii přeložené z velké části z maďarské verze, mapující poněkud chaoticky Tamásovy jednotlivé postoje (s jakousi podivnou potměšilou radostí z toho, že Tamás, světe div se, někdy změnil názor) a spíše opomíjející, že byl myslitelem.

Může tak pronikavá mysl „odpočívat v pokoji“? Pochybuji, a myslím, že by se to ani neslušelo. Odpočívej v nepokoji, Gaszi.

Autor je politolog a publicista.