Foto Alarm / Roman Vyšanský
Začátkem února publikoval na svém Facebooku náměstek primátorky Hradce Králové za Pirátskou stranu Pavel Vrbický příspěvek „Co máme udělat s komoušskou zdí u Koruny?“ S palcem dolů stál před betonovým monumentem „Galerie cti“ s nápisem „Lid je hlavním tvůrcem dějin“ a dával lidem dvě možnosti: zbourat nebo poskytnout stěnu umělcům? Pod samotným statusem se sešlo více jak 150 komentářů různých názorů – od zastánců zboření díla po obhájce monumentu (včetně například sochaře a pedagoga Pavla Karouse).
Snahy o likvidaci monumentu z počátku osmdesátých let se neobjevují v Hradci Králové poprvé. Již krátce po sametové revoluci byla okolo památníku vysazena zeleň, aby jej částečně zakryla. V roce 2011 se o to samé pokoušel náměstek primátora Jindřich Veldich z TOP 09. Uvedl k tomu: „Nedovedu si představit, že by tam ten relikt doby minulé zůstal. Nemyslím si, že by to byl pomník hrdinů, jichž bychom si měli vážit.“ Nabízí se tedy otázka, kdo je tedy tím hlavním tvůrcem dějin, kterého bychom si podle Vedlicha měli vážit? Politici a političky? Korporace? Armáda? Názory bývalého i současného náměstka překvapují o to víc, že Vedlich byl jedním z vůdců sametové revoluce (pocházející mimochodem hlavně z lidu) a strana piráta Vrbického vzešla z nespokojené občanské společnosti.
Klesneme na jejich úroveň?
Jistě, samotné dílo bylo tvrdě využíváno totalitní propagandou. Sloužilo jako nástěnka pro prezentaci vzorných pracovníků a členů strany, zároveň zde byly stožáry sloužící zejména pro společné vyvěšení československé a sovětské vlajky. Čím se ale staneme, pokud to dovolíme zbourat? Neklesneme na stejnou úroveň jako oni? Jako ti, kteří nechali odstranit ideologicky závadnou sochu T. G. Masaryka z Masarykova náměstí? Jako ti, co postupně vyhazovali do povětří starý Most plný nesmírně významných gotických staveb, aby rozšířili hnědouhelné doly?
Památník pro nás nemusí být nutně jen vzorem morálky a ctnosti, viz tzv. kameny zmizelých nebo památníky obětem světových válek.
Sochy a památníky jsou mementem určité situace, určitého momentu. Památník pro nás nemusí být nutně jen vzorem morálky a ctnosti, viz tzv. kameny zmizelých nebo památníky obětem světových válek. Jsou pro nás součástí našeho dědictví a jejich zničením zlikvidujeme i část naší historie. Jak prohlásil George Santayana: „Kdo nezná svoji minulost, je odsouzen ji opakovat.“ Tento citát byl mimochodem instalován v Semilech v roce 2011 vedle obrovské mozaiky srpu a kladiva ze sedmdesátých let jako kompromis mezi jejím zničením a zachováním. O sedm let později, za starostování Věry Blažkové (ANO) a Leny Mlejnkové (Starostové pro Liberecký kraj), byl celý monument překryt vrstvou polystyrenu a fakticky zničen.
Dobrá a zlá minulost
Situace okolo děl z let 1948 až 1989 se však neuklidňuje, což dokazují snahy o odstranění sousoší Komunisté od Miloše Axmana v Ostravě či již zmíněná a bohužel dokonaná snaha o odstranění mozaiky v Semilech. Historička umění Zuzana Krišková ve svém komentáři na webu Artalk trefně píše: „Jen máloco dokáže veřejnost nebo jedince zvednout ze židle tak jako ,nevhodné‘ plastiky ve veřejném prostoru. Téměř nikdy se nehledí na jejich uměleckohistorickou hodnotu a bodem sváru se stává především politický kontext vzniku díla, ideologické smýšlení autora apod. Kolem plastik z dob socialismu se utváří kruh hysterie, který je těžké nabourat a nebýt přitom považován za přívržence minulého režimu.“
Více než o samotných dílech pak tato hysterie vypovídá o české společnosti, která se ani po více než třiceti letech od sametové revoluce nedokáže vyrovnat se svojí minulostí a přijmout ji. Namísto toho se zoufale snažíme vytvořit jakýsi model „dobré a zlé minulosti“, kdy si ta dobrá zaslouží místo ve veřejném prostoru a tu zlou se snažíme vygumovat. Tímto se však dostávám k otázce ze začátku tohoto textu: Kdo je vlastně tím tvůrcem dějin? Kdo rozhoduje o té správné a špatné minulosti?
Autor je student historie na FF UHK.