Foto Tadeáš Bednarz, CC BY-SA 4.0
„Ahoj. Já jsem Jakub Jankto. Jako všichni ostatní mám své silné stránky, mám své slabiny. Mám rodinu, mám přátele. Mám práci, kterou dělám nejlépe, jak to jen umím. Už mnoho let, se vší vážností, profesionálně a s vášní. Jako všichni ostatní chci i já svobodně žít svůj život. Bez strachu, bez předsudků, bez násilí. Ale s láskou. Jsem homosexuál a už se nechci déle skrývat,“ oznámil sedmadvacetiletý český fotbalista prostřednictvím videa na sociálních sítích. Možná proto, že mluvil anglicky, možná proto, že jde o zásadní moment ve světě sportu, má dnes jeho video přes 17 milionů zhlédnutí. A také řadu reakcí.
Pozitivní podporu mu vyjádřila nejen pražská Sparta, v jejímž dresu v současné době hostuje ze španělského Getafe, ale také její sportovní sok Slavie či Janktův zaměstnavatel z Pyrenejského poloostrova. K nim se přidala ještě mnohem věhlasnější jména jako brazilská superhvězda Neymar, velkokluby FC Barcelona, Arsenal, či AC Milán a v neposlední řadě i organizace FIFA a UEFA. Ta stejná UEFA, která během posledního Eura zakazovala podporu sexuálních menšin symbolickým zbarvením mnichovské Allianz Areny do duhových barev.
Janktův čin je přitom historickou událostí světového rozměru srovnatelnou s coming outem české tenistky Martiny Navrátilové v roce 1981. Na rozdíl od světa ženského tenisu se ten mužský fotbalový stal skanzenem maskulinních předsudků ještě z doby, kdy kopaná platila za sport číslo jedna v dělnickém prostředí.
Zdánlivě nekonečná záplava pozitivních ohlasů by mohla vytvářet mylný dojem, že svět fotbalu nakonec není tak homofobní, jak někteří tvrdí. Janktův čin je přitom historickou událostí světového rozměru srovnatelnou s coming outem české tenistky Martiny Navrátilové v roce 1981. Na rozdíl od světa ženského tenisu se ten mužský fotbalový stal skanzenem maskulinních předsudků ještě z doby, kdy kopaná platila za sport číslo jedna v dělnickém prostředí. A nad všemi fotbalisty visí jako Damoklův meč osud anglického hráče Justina Fashanu, kterému coming out zničil kariéru a který se nakonec zasebevraždil.
Proto není divu, že u fotbalistů se dosavadní veřejná přihlášení k jiné sexuální orientaci dají doslova spočítat na prstech jedné ruky. Navíc se buď jedná jako v případě někdejšího německého reprezentanta Thomase Hitzlspergera o vystoupení až po konci aktivní kariéry, nebo sice aktivní hráče, ale mimo nejvyšší fotbalovou úroveň. Zato český hráč je nejen v nejlepších letech své kariéry, ale především hrál ve dvou z pěti nejlepších lig na světě.
Pečující heterofotbalista Vízek
Za dobrotou přetékajícím světem mediálního pozlátka ale číhá realita českého fotbalového prostředí. Jak může vypadat, více než naznačil prostořeký Ladislav Vízek. Někdejší legendární hráč si během vystoupení v České televizi nebral servítky a vysvětlil, proč Jankta ve svém textu označil za frajera.
„Jsem zvědavý, jak to unese. V naší společnosti se to tutlá. Já si myslím, že neměl vystupovat takhle upřímně a v takovouto dobu, když je reprezentant, protože u nás je to takové mlčenlivé téma,“ řekl Vízek. Za frajerství považuje jeho odvahu přijít s coming outem v českém fotbalovém prostředí, které nepřinese jenom kladné ohlasy, ale naopak nadávky a kritiku. „Lidi to vnímají opravdu zle. (…) Je to opravdu smutný příběh,“ pokračuje s tím, že měl Jankto raději počkat na konec kariéry, nikoli vystoupit v roli hráče reprezentace a pražské Sparty.
Na první pohled by se mohlo zdát, že Vízek nemá na srdci nic jiného než obavu o Janktovo přežití v drsném prostředí českého fotbalu. Nejenže v něm není dosud žádný veřejně známý sportovec stejné sexuální orientace, ale takové prostředí je především nepokrytě homofobní. Zcela nedílnou součástí fanouškovské kultury jsou nadávky jako „rozhodčí je homosexuál“ nebo protisparťanský popěvek „Sparta, Sparta, buzerantů parta“, což v současné situaci může sloužit jako nový leitmotiv na tribunách stadionů.
Velkou měrou se o to zapříčinil český fotbalový svaz, který vůči homofobii aktivně nezasahuje. Ostatně i v případě xenofobních a rasistických urážek většinou hraje mrtvého brouka, aby proti sobě nepopudil ony stovky ochotných, kteří ještě mají vůbec zájem český fotbal na stadionech sledovat. Stejně pasivní roli ale sehrávají i samotné kluby, kterým s výjimkou obou pražských es nestálo Janktovo gesto za vyjádření podpory. Zdá se, že Vízek hamletovsky odhalil cosi shnilého v království českého fotbalu.
„Když řeknete homosexuál, tak si opravdu někdo představí zženštilého a tak. Do přírody to prostě nějak nepasuje, takže lidi o tom radši budou mlčet,“ neodolal Vízek mlčet.
Vychází přitom z negativní osobní zkušenosti. „Já vám řeknu takovej veselej případ, když jsem hrál já na Spartě, tak na mě polovička diváků křičela Vízek je buzerant. Já to tak špatně nesl, já to tak špatně nesl, byl jsem vzteklej a úplně mě to vyhodilo z konceptu a teď nedej bože to budou křičet na něj,“ podělil se o traumatický zážitek.
I když se zcela otevřeně nabízí nad Vízkem, mimochodem často označovaného za fotbalového básníka, morálně pohoršovat, musí se mu nechat, že částečně vystihl základ homofobní atmosféry panující nejen na tribunách, ale i v hráčských kabinách. Ve fotbale totiž vládnou maskulinní vzorce, kdy fotbalista sehrává roli nejen svaly obdařeného válečníka, který pokoří svého rivala, ať již ponižující kličkou, gólem, nebo alespoň faulem, ale k jeho výbavě má patřit i půvabná a atraktivní žena po jeho boku. Sportovní stránky neustále nabízí celé plejády článků ve stylu 101 nejkrásnějších přítelkyň fotbalistů: Která je nejhezčí a proč? nebo TOP 10 partnerek českých fotbalových reprezentantů. Která je nejvíc sexy? V takovém hypermaskulinním prostředí musí být pro národního reprezentanta, kterým Jankto s téměř padesátkou startů v českém dresu bezpochyby je, nenaplňování očekávaného vzorce chování extrémně frustrující.
Osobní je politické
S tím souvisí i další výtka. Někteří Janktův coming out bagatelizují jako zcela zbytečné tahání soukromých záležitostí na veřejnost a cítí se být takovým prohlášením obtěžováni. Jedná se o určitý druh pasivní netolerance, kdy se čin degraduje na údajně prázdnou sebeprezentaci ve společnosti, kde je homosexualita už dávno běžnou záležitostí. Proto není třeba se k ní veřejně hlásit, natož tak ostentativním způsobem jako v případě sparťanského fotbalisty.
Problém je ale v tom, že ve světě mužského kolektivního sportu je Janktův coming out naprostou výjimkou, která narušuje vládnoucí heteronormativitu. A kde se z osobního stává politické. Jako v případě již zmiňované Navrátilové, která chtěla předejít neosobnímu coming outu, který potkal její soupeřku a tenisovou legendu Billie Jean Kingovou. Navrátilová svým oznámením překročila svět tenisu a pro mnoho stejně orientovaných žen se stala zásadním vzorem. I když Jankto pro Český rozhlas v rozhovoru prohlásil, že tváří LGBT komunity být nechce, svým prolomením ledů může dodat potřebnou dávku odvahy těm, kdo chtějí být ohledně své orientace stejně otevření.
Samotný hráč nedokáže vymýtit všechny předsudky, které v českém sportovním prostředí dlouhodobě panují. Na tom se musejí podílet všichni, kdo dlouhodobě prohlašují sport za důležitý prvek společenské inkluze, kde by mělo jít pouze o vaši sportovní výkonnost (a vášeň), nikoli sexuální orientaci, barvu pleti, či gender.
Autor je sociolog sportu.