Grafika: Von Saten
Když 1. ledna 2023 padne republikový teplotní rekord 19,6 stupně, stane se to v Javorníku. Město v severním výběžku českého Slezska se tak dostane na titulní strany médií. Ve všech je město vyobrazeno pomocí ilustračních obrázků: oblohy, slunce nebo indiferentní přírody. Fotka Javorníku v českých médiích neexistuje. Neexistuje Javorník ani Javornicko.
Na jaře roku 2022 zveřejnila společnost PAQ Research mapu vzdělávacího ne/úspěchu. Mapa srovnávala obce s rozšířenou působností z hlediska vzdělání na úrovni základních škol. Odhalila, že většinu úspěchu či neúspěchu vysvětlují sociální a ekonomické podmínky: nezaměstnanost, bytová nouze nebo míra exekucí. Tato mapa mě nejprve přivedla na Vítkovsko coby vnitřní periferii Moravskoslezského kraje a nyní také na periferii vnější, do základních škol Vápenné, Javorníku a Vidnavy a v druhé části na Osoblažsko. Současně jsou to všechno oblasti, kde se těší vyšší podpoře nesystémové strany typu SPD nebo Babišovo ANO. Ostatně sám Babiš by v těch oblastech vyhrál prezidentské volby v prvním i druhém kole.
Tohle se v centrech Česka chápe asi nejhůř: že zde je každé pracovní místo vzácnost a práci si vybírat nelze. Práce buď je, nebo není.
Cestou do Javorníku získáte snadno dojem, že je Česko obrovským státem, který se rozkládá napříč kontinentem. Napomáhá tomu, že se sem musíte z vnitrozemí prokousat přes pohoří Jeseníků a Rychlebských hor, což jsou nejkrásnější české hory. Zmiňuju to čistě pro pořádek, protože se v tom mnoho lidí plete.
Cesta sem trvá pekelně dlouho i z okresního města, třicet kilometrů vzdáleného Jeseníku. Půl hodiny autem, skoro hodinu autobusem nebo vlakem. Krajské město Olomouc je odsud tři až čtyři hodiny veřejnou dopravou. Pouze z jednoho procenta obcí v Česku to trvá autem do krajského města déle než hodinu a půl. Do tohoto procenta patří všechny místní obce.
Já do Javorníku nemířím 1. ledna, ale nejprve na přelomu října a listopadu. Počasí je však podobně absurdní – předpověď hlásí na příští dny 19 stupňů. Ze stromů padá listí a já chodím v tričku a odháním poletující hmyz. V druhé polovině ledna pak s sebou vezmu fotografa Petra Zewlakka Vrabce, brodíme se po kolena sněhem a já mu v husté mlze ukazuju, kde jsou jaké hory, kopce či panoramata – vše skryto v neprostupné mlze. Tak husté, že v Javorníku nevyfotíme vůbec nic.
Poprvé se ubytuju v hotelu Pod Zámkem, který je zaražený do svahu zámeckého parku. Je mi přidělen pokoj u vchodu. Ptám se s jistými obavami recepční, zda mě nebude rušit pohyb přicházejících a odcházejících návštěvníků. Přeci jen musím myslet na svůj celoživotně rozbitý spánkový rytmus, který se nikdy nesladil s rytmem okolního světa. Zasměje se, jako bych byl idiot. Pak mi vysvětlí, že jsem tady sám, u snídaně budu taky sám a další dny určitě taky. O půl hodiny později zamkne bar, zhasne a zmizí. Jsem tady úplně sám.
O půl desáté večer se jdu projít po městě. Nikde nikdo. Město svítí, vane teplý vítr z hor a jsem všude úplně sám. Jako by zde vůbec nikdo nežil. Nad městem se tyčí odevšad viditelný zámek Jánský Vrch, kdysi letní sídlo vratislavských biskupů. Další dny mě jen utvrdí v přesvědčení, že by to byla skvělá lokace pro natáčení Kafkova Zámku.
Jdu si lehnout v tichu prázdného hotelu. Korzující davy mě skutečně neruší. Centrem kultury byl Javorník nějaké to století zpátky. Zato mi každých patnáct minut proletí mozkem úder hodin na věži zámku. Jako by se všechna energie úderu koncentrovala u mé postele. Po pár mučivých hodinách si vzpomenu na špunty do uší. Ticho vystřídá hučení krve. Usínám, jako poslední člověk na světě.
Sudety, magická výmluva
Jesenicko není nejhorší region, co se týče vzdělávání, ale patří k té „horší“ části země. Více žáků zde nedokončí základní školu, více jich neprospívá a v průměru mají více absencí. Jenomže i to je poněkud zavádějící tvrzení. Z dat totiž vyplývá, že lze většinu výsledků vzdělávání žáků vysvětlit socio-ekonomickým zázemím. Jako by samotné školy vlastně nehrály žádnou roli. S čím děti přijdou, s tím odejdou. Školy v problematičtějších místech země tak musí vyvinout mnohem větší úsilí, aby se dostaly na průměr, zatímco těm v bohatých centrech stačí, že mají více dětí z bohatších a vzdělanějších rodin.
Pokud v Česku odchází na maturitní obory přes 60 procent žáků, v Javorníku to není ani 40 procent, což zase odpovídá struktuře regionu, tedy rodičům dětí. Je zde více lidí se základním vzděláním nebo výučním listem, než je republikový průměr, a naopak méně těch s maturitou nebo vysokoškolským vzděláním.
Zní to všechno logicky, a to je ten problém. Vzdělání totiž nemáme od toho, aby všechny nechalo tam, kde jsou. Vzdělání má být v otevřené, demokratické atd. společnosti cestou, jak prolomit narozením daný osud – aby to nevypadalo, že žijeme ve feudalismu. Jenomže zrovna Česko má v rámci Evropy k feudalismu nejblíže, a tak mají horší oblasti horší výsledky a ty lepší zase lepší a stát se tváří, že s tím nemůže vůbec nic dělat. Téhle státní výmluvě se říká decentralizace, v rámci níž nenese nikdo za nic odpovědnost. K tomu se dostaneme později.
A samozřejmě jsem v Sudetech, což se v Česku používá jako magické vysvětlení a zdůvodnění všeho. Jenomže po skoro osmdesáti letech od vyhnání Němců a více než třiceti od sametové revoluce se není na co vymlouvat. Věci se nelepší, pokud je nikdo zlepšit nechce. A českému státu se opravdu moc nechce. Když jsem sem přijel okolo roku 2009 poprvé, zdobily cedule některých obcí nápisy, že chtějí také evropské dotace, protože kraj je ignoroval.
Baráky jsou, chybějí lidé
To se rozhodně zlepšilo. Všechno je už víceméně opravené, každá vesnice má své univerzální dětské hřiště, které se vyrábí dle jednoho mustru pro skoro celé Česko. Jako bychom žili v Minecraftu.
Všude stejné zateplení, stejná dlažba chodníků a stejné lampy jako kdekoli jinde. Lidé se drobně liší, zde pak zvláště tím, že jich hodně chybí. Zvláště v těch krásných opravených budovách. Ve školách opakovaně zaznívá, že mají skvělé vybavení, jaké jim jinde mohou závidět, horší už je to se sháněním učitelů. Ale nejen jich. Jesenicko se dlouhodobě vylidňuje. Od vyhnání Němců zde žije zhruba o 40 procent méně obyvatel. Mnoho obcí pak zcela zaniklo, protože osidlovat horské obce v pohraničí se chtělo málokomu. Jesenický okres patří k těm, které se v Česku vylidňují nejrychleji, což znamená odchod vzdělané a kvalifikované pracovní síly, nízkou porodnost a stárnutí obyvatel.
Schopnost státu řešit problémy periferních částí země je přitom rovna nule. Debata o tunelu pod Červenohorským sedlem, který by zjednodušil a zkrátil dopravu na Jesenicku, je jen debatou, zatímco v Rakousku by hory dávno provrtali a žádná debata by se nevedla. Tady je vlastně problém i pořádná silnice. Z Polska a do Polska tudy míří po jediné páteřní cestě kamiony křižující Uhelnou, Vlčice, Žulovou i Vápennou. Stát sice tvrdí, že je to silnice první třídy, ale to pouze teoreticky. Na klikaté úzké vozovce se v mnoha úsecích nevyhnou dvě protijedoucí nákladní auta nebo autobusy. Pravidelně se tady nějaký kamion svalí do příkopu poté, co se s ním urve krajnice. Holt Sudety, s tím se přece nedá nic dělat.
Skutečný vrchol nastal v roce 2016, kdy se podařilo rozkopat současně železniční trať a jednu ze dvou silnic spojujících Jeseník se zbytkem kraje. Zatímco v Praze komentuje vláda i opravu mostu a s každé větší zácpy máme přímý přenos, sem nikdo nevidí.
Lapidárně to shrnul v hospodě ve Vápenné jeden notně opilý dělník, když řval na televizi s večerními zprávami: „Neznám vůbec nikoho, kdo ty ***** ve vládě volil!“ Zatímco na facebooku často vidím novináře, kteří marně shánějí k rozhovoru voliče Babiše či snad Okamury, zde muže trápila otázka opačná. A není se co divit. V prvním kole prezidentských voleb dostal Andrej Babiš v jeho obci pohodlných 53 procent. V druhém ještě o něco více. Muž pokračoval monologem k imaginárním pražským turistům slovy: „Si tady zkuste žít za šestnáct hrubého.“ Těch, kdo to zkouší, vytrvale ubývá.
Ostrovy v polském moři
Při rozhovorech s místními se opakuje jasná distinkce mezi místem, které je tady, a vzdáleným vnitrozemím. Jako bych ani nebyl v Česku, ale někde na moři, na osamělých ostrovech, jejichž vazba k pevnině „tam za horama“ je sporadická a nahodilá. A nahodilá opravdu je. Na vnitřní periferii na Vítkovsku byla vazba na okolí jasná a problémem byla horší dostupnost. Do krajského města Ostravy to měli lidé z Vítkova padesát kilometrů, necelou hodinu autem. Z Javorníku do Olomouce je to kilometrů 120, navíc poměrně náročným horským terénem. To už je propast. Z Vítkova dávalo smysl jet pro větší nákup do Ostravy. Zde to žádný smysl nemá. Blíž je polská Vratislav, což je proti ospalé Olomouci šestkrát větší město, v podstatě evropská metropole.
Že se celá oblast vztahovala k jiným centrům, si uvědomím během cestování mezi jednotlivými obcemi, kdy se nelze zbavit dojmu, že silnice vedou jinak než by měly, jako by všechno bylo vychýleno, posunuto a zakřiveno vůči gravitačnímu centru, které již neexistuje. Cesty vedou jinak a jinudy. Je to jako chodit ve snu po známé krajině, kterou někdo trochu přeházel, posunul, zrcadlově otočil, napadá mě, když procházím obcí Horní Hoštice, mezi Bílým Potokem a Bílou Vodou. Stojím na cestě, jím jablko a o kus dál na mě zpoza božích muk zírá kráva. Obec je rozpůlená silnicí, kráva je zatím v celku. Vlevo jsou české Hoštice a vpravo polské Gościce. Původně to byla jedna obec. Německý Gostitz.
Přirozená centra Nysa, Paczków a Vratislav dnes leží v sousedním Polsku, ale siločáry silnic k nim ukazují dodnes. Z Vidnavy už žádné vlaky nejezdí a koleje zarůstají plevelem. Ještě před válkou však z tamního nádraží jezdila pravidelná linka do Berlína! Po válce byly koleje spojující Česko a Polsko vytrhány, lidé vyhnáni, hranice uzavřeny a z živého světa se stala usínající periferní odloučená lokalita.
Práce buď je, nebo není
Při cestě do Vidnavy míjím za Velkou Kraší rozlehlé ruiny továrního areálu zarůstající plevelem a břízami. Šamotárna, kdysi jeden z největších zaměstnavatelů, kde byly zaměstnány stovky lidí. Dnes nikdo. Naposledy zde pracovali měsíc přede mnou hasiči, kteří v rámci tréninku cvičně vyhodili do vzduchu jednu z budov. Šamotárna navazovala na kaolinový lom, nyní zatopený a sloužící ke koupání, z něhož se surovina dopravovala úzkokolejkou, a pak se z ní vypalovaly cihly. Krásné místo s výhledem do polí, přes rezavějící koleje zarůstající plevelem. V lednu pak nacházíme místo zasypáno sněhem a prostoupeno mlhou, jako bychom procházeli scénou béčkové postapokalypsy.
Vedle fabriky se pomalu sune k zemi vila, kdysi sloužící vedení podniku. Jak mi vysvětluje starosta Vidnavy Rostislav Kačora, už několik let se plánuje obnovení těžby v lomu. Zda k tomu přibude nějaká výroba, nebo se kaolin prostě jen odveze jinam, ale ještě neví. Že by zde však přibyly stovky nových pracovních míst, si nemyslí nikdo.
Podobně zahýbal se zaměstnaností před deseti lety ve Vápenné přesun výroby firmy Weber do Prostějova, blíž dopravní infrastruktuře. Zmizelo padesát pracovních míst a s nimi i někteří obyvatelé. Na demografickém vývoji obce najdete v těchto letech patrný zub směrem dolů. Podobně se tady zavíraly podniky všude včetně okresního Jeseníku. V roce 2010 zkrachoval OP Prostějov, v Jeseníku zavřela jeho pobočka a skoro 300 zaměstnanců bylo bez práce. Míra nezaměstnanosti skokově vzrostla o 1,5 procenta. A takhle by šlo pokračovat velmi dlouho.
Tohle se v centrech Česka chápe asi nejhůř: že zde je každé pracovní místo vzácnost a práci si vybírat nelze. Práce buď je, nebo není. Drobné výkyvy v nezaměstnanosti jsou z pohledu Prahy a dalších velkých měst jedno, ale tady to reálně hýbe životem obcí. Práce není jistota, ale zdroj obav. Na druhé straně hranice je navíc chudší Polsko s nižšími platy. Do Polska se jezdí nakupovat a jsou to naopak polské stavební firmy, které zde čím dál častěji staví či opravují domy.
Pro ty nejchudší a nejméně vzdělané je tu především manuální práce v lese, v zemědělství nebo na stavbách. Když jsem mluvil o sociální situaci v regionu se sociálními pracovnicemi organizace Ester, poznamenaly, že se v posledních letech rozmohl fenomén prací na dohodu. Firmy najmou pracovníky, s nimiž uzavřou dohodu na část práce a zbytek jim vyplatí na ruku. Lidé kvůli tomu odejdou z úřadu práce, zdravotní pojištění, které by si měli platit, si neplatí, protože to pro ně není priorita a pro zaměstnavatele zase povinnost. Výsledkem je, že jim stoupá dluh u zdravotní pojišťovny a brzy je čeká exekuce. Exekuce pak znamená, že už se do normálního pracovního trhu nikdy zařadit ani nepokusí. Cesta do šedé ekonomiky na zbytek života je extrémně rychlá a krátká. A Javornicko pak vyskakuje na mapě exekucí jako extrém.
Potřebujeme fabriku, ne turisty
Vedle tunelu pod sedlem považují továrny za řešení „obyčejní“ lidé i někteří jejich volení zástupci. Liší se jen v tom, nakolik je kdo považuje za reálné. Tak to vnímá třeba populární starosta Kačora. Když se snažím odvádět řeč na krásy historického města nebo k nedalekým Rychlebským stezkám, což je síť cest pro horská kola, starosta je neoblomný: „Když se mluví o turistickém ruchu, město z toho nic nemá. Z toho profitují místní podnikatelé. Co se týče zaměstnanosti, bavíme se o jednotkách lidí. Já potřebuju, aby tady někdo postavil fabriku a zaměstnal dvě stě lidí. Proto uděláme cokoli. To je přínos pro Vidnavu, ale to, že tady uděláme krásné náměstí a podobně, z toho profituje jen pár lidí,“ vysvětluje starosta, který dostal v uplynulých dvou volbách přes 50 procent hlasů. Současně vnímá jako největší problém úbytek a stárnutí obyvatel: „Však se tady projděte, všude důchodci,“ říká mi něco, co opravdu nejde přehlédnout. Stárnoucí populace doplňuje kulisy starobylého města.
Holt jsme tady na kraji, dopravní dostupnost je špatná, pracovní příležitosti ve Vidnavě nebo v okolí žádné nejsou. Nejbližší je Jeseník nebo Zlaté Hory, to je dvacet pět, třicet kilometrů, Takže spousta mladých odchází,“ říká mi ve své pracovně Kačora, nicméně dodává, že se část mladých vrací, protože zde mohou nalézt dostupné bydlení.
Tomu napomáhá obec, když prodává připravené stavební pozemky za ve vnitrozemí nevídanou cenu okolo sto dvaceti korun za metr. „Takže oni si pak spočítají, že za to, co by je jinde stál pozemek, si tady postaví dům. Máme takové pravidlo, že prodáváme výhradně místním, a pokud nemá nikdo místní zájem, tak to neprodáme,“ vysvětluje starosta městskou politiku, kterou se snaží zabránit, aby se z Vidnavy stala chalupářská osada.
Vidnava je také specifická tím, že má obrovský bytový fond ve vlastnictví města: „Máme 160 bytů, což je na město, které má 1260 obyvatel, opravdu hodně. Máme 40 bytových domů. A nemůžeme tady uplatňovat nějaké tržní nájemné, spousta lidí si to tady neuvědomuje, ale my jsme pod hranicí sociálního nájemného. My máme 30 korun za metr čtvereční. Sociální nájemné je přes padesát.“
Většina městských domů je v památkové zóně, a obec je tak nemůže opravovat, jak se jí zachce, ale dle pravidel stanovených památkáři, což správu domů prodražuje a starosta je z toho viditelně nešťastný – zatímco já sem celá léta nadšeně posílám přátele a známé, že takhle krásné a zapomenuté město ještě určitě nikdy neviděli. To, že má město byty ve svém vlastnictví, také znamená, že zde nevykvetl obchod s chudobou.
Nezaměstnanost není fikce
Že to s nezaměstnaností není jen planý povzdech, ukazují čísla. Na jaře roku 2022 panovala v Česku stále rekordně nízká nezaměstnanost. V Olomouckém kraji byla s hodnotou 3,3 procenta nezaměstnaných dokonce o jednu desetinu nižší než republikový průměr. Jenomže když se podíváme na okresy kraje, pak Jeseník měl nejvyšší nezaměstnanost ve výši 5,5 procenta a v rámci měst byla nejvyšší nezaměstnanost právě ve Vidnavě (10,2 procenta), přičemž ji na dalších místech následovaly nedaleká Žulová a Javorník. A to se bavíme o těch nejlepších časech, aspoň z hlediska ekonomiky.
V roce 2010, v období ekonomické krize, kdy centrální vláda hovořila o nutnosti škrtů a úspor, byla v Česku nezaměstnanost necelých 10 procent, v Olomouckém kraji to bylo o tři procenta více a třeba v Javorníku bezmála 26 procent. Každý čtvrtý člověk neměl práci. Podobná čísla vykázaly všechny obce okolo. Rétorika centrální vlády a televizních ekonomů typu „žili jsme si nad poměry, musíme se uskrovnit“ zde prostě nedávala žádný smysl.
Obce mohou opravit s pomocí dotací kde co, ale onu mytickou továrnu pro dvě stě lidí zařídit nedokážou. Nedokážou zlepšit dopravní infrastrukturu tak, aby cesta sem netrvala odevšad nekonečně dlouho. Místo rozvoje dopravy byla železnice do Vidnavy několik let dokonce na prodej. Před definitivním vytrháním kolejí ji zachránil plán na obnovení těžby v lomu.
Když se o situaci bavím s paní Klementovou, která se v seniorském věku stará o penzion ve Vápenné, vzpomíná, že poté, co její dcera dostudovala zdravotní školu, v Bílé Vodě v psychiatrické léčebně měli plný stav, a tak se dcera nakonec odstěhovala za prací do Opavy, kde už zůstala. Takhle region přichází o vzdělané a kvalifikované.
Na obědy chodím do restaurace Bukurešť v Javorníku, nedaleko restaurace a hotelu Taverna. Názvy nejsou náhoda. Bukurešť stavěli kdysi Rumuni. Taverna odkazuje k řeckým příchozím, kteří emigrovali na Krnovsko a Jesenicko. Místní hřbitov je pak přehlídkou všech národností, které zde, na ostrovech za hřebeny hor, nalezly svůj dočasný domov. A dočasnost je vedle odloučenosti dalším místním tématem. Několikrát tak na otázku „Vy jste odsud?“ dostanu lakonickou odpověď: „To není nikdo.“
V hospodě se trousí ke stolu parta štamgastů. Řeší aktuální věci, jako všude jinde. Energii, inflaci a právě probíhající mistrovství světa ve fotbale. Tady fandí všichni Polsku. A Poláci zase Česku, hlavně jednomu našemu jídlu: „Ser smażony, jest?“ slyším v různých variacích opakovaně.
Na vzdělání se podíváme v další části. A také se dostaneme k zajímavým, nadějným i krásným věcem, protože tenhle kraj rozhodně není žádná zoufalá apokalypsa. Naopak.
Autor je redaktor Alarmu.
Text vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.