Foto Milena Johnová
„Mnoho lidí se teď bojí zásadní změny, ale já doufám, že budoucí náměstkyně pro oblast sociální péče, zdravotnictví a bydlení podrží naplánované projekty,“ říká Milena Johnová, nestranička za Prahu Sobě, která v posledních čtyřech letech pracovala na změně přístupu hlavního města k sociální péči. „Nahlédla jsem do koaliční smlouvy a s kontinuitou našeho úsilí se počítá. Je ale otázka, jak se to bude dělat, my jsme do té práce investovali spoustu energie a mojí výhodou bylo že jsme si navzájem věřili s nevládním sektorem,“ dodává Johnová.
V podcastu popisuje začátek snahy o to, aby Praha přestala vyvážet obyvatele se zdravotním znevýhodněním do zdravotnických zařízení mnohdy daleko za hranice města. „Je to v České republice unikát. Od padesátých let, kdy byly nově v pohraničí vyprázdněné objekty zámků nebo továrních vil, Praha vyváží občany se zdravotním znevýhodněním do oblastí, kam jedete třeba tři hodiny s přestupem. Například do zařízení Horní Poustevna je nejkratší cesta přes Německo.“ Johnová upozorňuje na to, že snahy tuto praxi ukončit mohly přijít už po revoluci, nikdo se však o to nepokusil. Na začátku roku 2019, kdy už na radnici působila, Praha zřizovala mimo své území 84 procent lůžek, tedy 1 154. Na území města jich bylo 250.
„To je nepřijatelné. Kvůli rodičům zdravotně znevýhodněných dětí umístěných v těchto institucích, a sociálním vazbám všech ubytovávaných obyvatel. Proto jsme se to rozhodli změnit. Navíc na to Praha ze svého i státního rozpočtu investuje mimo své území kolem miliardy korun.“ Podle Johnové jsou zařízení v různém stavu – záleží na tom, kdo je vede. Například zařízení ve Svojšicích, které už bylo zrušeno, ji vyděsilo. „Byly tam neudržované průchozí pokoje ve špatném technickém stavu – jedna postel vedle druhé oddělené paravány. Všechno tam bylo špatně. Nakonec se ukázalo že se ten objekt musí opustit kvůli normy nesplňujícím elektroinstalacím.“ Naproti tomu například zařízení v Odlochovicích, kde jsou lidé také umístěni v barokním zámku, funguje podle radní dobře a lidé tam dostávají skutečně kvalitní péči.
Johnová upozorňuje na to, že snahy tuto praxi ukončit mohly přijít už po revoluci, nikdo se však o to nepokusil.
„Považuji za důležité, že se nám podařilo otočit systém, jakým roste sít sociálních služeb v Praze. Předtím to bylo tak, že nevládní sektor tlačil na magistrátní odbor sociálních věcí, aby navýšil kapacity svých služeb, a odbor se bránil. Teď lidé z odboru chodí za nevládními i příspěvkovými organizacemi a žádá je, aby navýšily kapacitu v žádoucích oblastech. Také díky tomu, že už víme, kde je to potřeba,“ vysvětluje Johnová s tím, že počet lůžek pro lidi se zdravotním znevýhodněním díky práci jejího týmu teď roste ročně o 50 lůžek, a rostl i systém terénní péče. „Podařilo se to díky vybudování tzv. doplňkové sítě, což je soupis kapacit konkrétních organizací financovaných z veřejných rozpočtů. Tato velká systémová změna se podařila i díky tomu, že jsem pro ni vydobyla dost peněz z Evropské unie i rozpočtu města,“ dodává hostka podcastu.
Ke konfliktu s Alexandrou Udženijou z ODS ohledně prováděných změn došlo podle Johnové kvůli odlišnému názoru na efektivitu sociálních služeb. „ODS se k přesunu kapacit staví tak, že je třeba, aby služby byly poskytovány v objektech hlavního města Prahy, to jim přijde dostatečně stabilní. Já jsem zažila péči poskytovanou lidem s rozmanitou úrovní potřeb v nejrůznějších variantách, počínaje velmi intenzivní péčí ve vlastních bytech, což je podporováno i mezinárodními závazky. To znamená, aby šly služby za člověkem do bytu a on se nemusel stěhovat. Uvažuji o celé škále poskytování sociální péče, od pečovatelek, které vám pomůžou u vás doma až po pobytová zařízení, Alexandra Udženija to spektrum nevidí, protože praxi v oboru nemá. A řídí se názory paní ředitelky známého Domova Sulická, která je členkou ODS. Ta má ale zkušenost jen jednu.“
Končící radní v podcastu mluví také o tom, jakým způsobem se v Česku v poslední době přistupuje k péči o seniory. „Trend je budovat domovy seniorů s kapacitou, která je ekonomicky zajímavá pro soukromé vlastníky. Cítím velký tlak firem budovat zařízení typu „senior house“ a vnímat to jako byznys. Slyšela jsem volání po tom, aby se zrušila regulace sociálních služeb, a mohlo vznikat více takových zařízení.“ Podle manažerky a političky je nevýhodou péče v takových institucích její cena. Mohou si ji dovolit jen ti, kteří mají na finanční dary organizacím. „Ministerstvo práce a sociálních věcí by mělo začít vnímat, že je tu velká potřeba kapacit pro seniory, a právě ono by tomu mělo dát směr a řád, jinak se toho chopí byznys,“ dodává Johnová a mluví v podcastu o výhodách terénní sociální péče a menších komunitních zařízení v porovnání s velkými anonymními zdravotnickými institucemi. „Do velkých neosobních králíkáren se vám ani nechce na návštěvu, nemáte tam soukromí. Navíc bývají daleko, lidé se kvůli vazbám nechtějí stěhovat na druhý konec kraje.“
V závěru Milena Johnová komentuje nedostatek adiktologických zařízení v Praze poskytujících péči drogově závislým, loni se jejich počet snížil na dvě. „Dali jsme dohromady materiál o tom, jakou síť služeb by Praha měla mít, a největším problémem je nedostupnost nízkoprahových adiktologických služeb – to jsou ta tzv. „káčka“, K-centra, kde se ošetřují lidé z důvodů konsekvencí života na ulici a aplikace drog. Jsou zde také motivováni ke změně životního stylu. Ta centra máme dvě a měli bychom jich mít devět.“
Podle radní se v minulém období měnil přístup pražských městských částí, z nichž mnohé už chápou, že je třeba mezi čtvrtěmi pěstovat solidaritu. „Už vědí, že když vyženou lidi z území své městské části, že se přelijí jinam a Praha se problému nezbaví. Například z Prahy 1 se před časem přemístili na Prahu 5 i proto, že je tu lékař předepisující substituční léčbu. Některé městské části už to chtějí řešit a díky nim máme představu o tom, kde by nová „káčka“ mohla být. Máme na to i peníze, pokud se najdou prostory. Věřím, že se to povede. Pokud ne, bude to zdravotní problém, ti lidé mají infekční nemoci. V Praze se dosud minimálně přenášely právě díky dobré péči kontaktních center, kterou je třeba rozšiřovat. Alexandra Udženija má k tomu krásně připravenou cestu.“
Autorka je redaktorka Alarmu.