Foto Flickr, CC BY-SA 2.0
V nových vydáních knih britského autora Roalda Dahla provedlo nakladatelství Puffin textové změny, které zdůvodnilo potřebou větší inkluzivity a přístupnosti pro nové čtenářstvo. Úpravy vyvolaly kritiku hlavně v anglicky mluvícím světě, kde jsou příběhy Karlíka, pana Lišáka nebo Jakuba s obří broskví už desítky let bestsellery mezi dětskými knihami. Změny odsoudil mimo jiné britský premiér nebo spisovatel Salman Rushdie, jehož osud propůjčuje všem názorům na cenzuru a autorskou svobodu nebývalou váhu. Ozvěny této zatím poslední bitvy dlouholetých kulturních válek dorazily i k nám a vyvolaly diskuzi o nedotknutelnosti textu a cenzuře ze strany domnělých strážců politické korektnosti.
Absolutní nárok na integritu?
Kromě osobních ideologických postojů tato kritika vychází především z uznávaného principu literární vědy: z požadavku na autenticitu každého díla, tedy na podobu textu, která vychází z autorského záměru. Podobu knih určených poučenému čtenáři – tedy prakticky veškeré poezie a prózy určené dospělému čtenářstvu – tak určuje takzvané vydání poslední ruky: finální podoba textu, do které měli autor nebo autorka možnost zasáhnout. Není to zdaleka snadný proces zejména u autorů, kteří své texty průběžně sami redigují. V našem prostředí byl nutkavou potřebou měnit podobu svého díla známý například Petr Bezruč. Ten vytrvale opravoval i výtisky Slezských písní, které dostával od čtenářů k podpisu; poslední kritické vydání sbírky pak vysvětluje důvody, proč úpravy autora nerespektovat.
Úpravy a aktualizace dětských knih se dějí z více důvodů a prvním deklarovaným záměrem bude vždycky jejich přístupnost mladému čtenářstvu. Ani v těch dalších ale není nutné hledat bdělost woke mravnostní policie nebo svévolnou cenzuru.
U dětské literatury ovšem není nárok na integritu autorského textu absolutní. Knihy pro děti nemají být jen jedinečným dialogem mezi svrchovaným autorem a vnímavým čtenářstvem, důležitá je i jejich role vzdělávací a socializační. Příběhy dětem nečteme jen proto, aby se pobavily (nebo večer usnuly). Stejně důležité je poučení, které si z knihy odnesou – a pokud jazyk nebo reálie knihy takovému poučení brání, považujeme za přípustné do textu zasáhnout právě s ohledem na jeho co nejširší přípustnost.
Zpřístupnit a aktualizovat
V česky psané dětské literatuře lze zásahy – podobné těm aktuálním dahlovským – ukázat na několika u nás srovnatelně populárních knihách: Babičce Boženy Němcové a Honzíkově cestě a O letadélku Káněti Bohumila Říhy.
Babička má mezi knihami pro naše mladé čtenáře zvláštní postavení. Je to kniha, která původně není určená dětem a jejíž forma je přitom neoddělitelná od obsahu. V praxi to znamená, že kniha je dnes srozumitelná jen velmi poučenému a motivovanému dospělému čtenářstvu. Pokud bychom její jazyk aktualizovali, zůstane nám generický popis cyklického života v zemědělské společnosti, což je téma tak vzdálené životu dnešních dětí, jak to jen jde. Přesto je Babička někde stále považovaná za vhodnou četbu pro žáky a žákyně na druhém stupni základní školy a je stále znovu vydávaná.
O její zpřístupnění se v roce 2013 pokusilo nakladatelství Práh. Provedlo množství zásahů v oblasti větné skladby, tvarosloví a především aktualizovalo dobový jazyk. Babička už tak nešuká po světnici, z černého myslivce se stal voják a postavy si přestaly lát a začaly nadávat. Kontroverzní zásahy (jejichž sporný výsledek zhodnotil pozdější výzkum právě na dětech z druhého stupně základní školy) byly přitom pořád motivovány jen jazykově a nedotýkaly se samotného obsahu vyprávění.
Obsahové změny
K obsahovým změnám naopak došlo u dvou zásadních dětských knih původně z padesátých let minulého století: Honzíkovy cesty a O letadélku Káněti od Bohumila Říhy, zatím jediného českého autora oceněného Cenou Hanse Christiana Andersena pro autory dětské literatury. Oba poutavé příběhy nesou jasné stopy doby a společenské nálady, ve kterých vznikly (tedy v letech 1954, respektive 1957). Porevoluční vydání v nakladatelství Axióma obsahují textové změny, jejichž motivace ovšem může být složitější, než by se při letmém porovnání mohlo zdát.
Z Honzíkovy cesty především zmizely odkazy na realitu zemědělských družstev: hospodářská zvířata, která byla původně družstevní, už jsou prostě vypůjčená, nebo „nejsou naše“. Jaké důvody vedly k takové změně? Paradoxně nejdřív můžeme vyloučit ideologický motiv – ani zapřisáhlý bojovník proti třicet let mrtvému režimu se nejspíš nebojí, že by se děti po přečtení kapitoly o družstevním vajíčku chytily komunismu. Pravděpodobnější se zdá záměr usnadnit dětem čtení bez nutnosti doptávat se dospělých na neznámé reálie a pak také ohled na postoj těchto dospělých. Jsou to rodiče, kdo knihy svým dětem vybírají a pořizují, a jejich reakce na dobově podmíněné pasáže by mohla být důvodem knihu odepsat jako překonanou a nekoupit.
Komerčně motivované tendence vyřadit z textu všechny pasáže, které by mohly rodiče-zákazníky pohoršit, jsou patrné z výčtu zásahů do Říhovy druhé knihy, Letadélka Káněte. Kromě neutrálních zmínek o tom, že v továrnách pracují dělníci, zmizely i scény výprasku řemenem nebo popis krtka zakousnutého psem. Žádná z těchto pasáží nebránila dětskému porozumění, jsou ale v rozporu s požadavky dnešních rodičů na vhodnou náplň dětské četby nebo preventivně předpokládají asociaci na ideologické pilíře minulého režimu. Právě takové myšlenkové konstrukce ovšem dětští čtenáři na rozdíl od svých rodičů nejsou schopni.
Starost o čtenářstvo
Stejnou motivaci – tedy v maximální míře se vyhnout pohoršení některých rodičů a tím omezení komerčního úspěchu díla – můžeme vidět za posledními úpravami v knihách Roalda Dahla. Pokud zmizela hodnotící přídavná jména jako „tlustý“ nebo „ošklivá“ a přibyly pasáže například o tom, že nosit paruku je v pořádku, není za tím orwellovský zásah cenzorů, ale starost o každou skupinu platících zákazníků, kterou by původní znění textu mohlo od nákupu odradit – tím spíš, že práva na ztvárnění Dahlových příběhů získala v roce 2021 globální společnost Netflix.
Úpravy a aktualizace dětských knih se dějí z více důvodů a prvním deklarovaným záměrem bude vždycky jejich přístupnost mladému čtenářstvu. Ani v těch dalších ale není nutné hledat bdělost woke mravnostní policie nebo svévolnou cenzuru. Nakonec tam místo nich najdeme snahu nepřijít o zákazníky a tím o peníze. Tohle poučení není tak zábavné jako poselství Karlíka a pana Wonky, ale vždycky se na ně můžeme spolehnout.
Autor je středoškolský učitel.