Foto Rawpixel, CC0 1.0
Katastrofální zemětřesení, které zasáhlo v pondělí 6. února v ranních hodinách jižní Turecko a severní Sýrii a nechalo za sebou podle posledních údajů více než 20 tisíc obětí, otevřelo otázku humanitární pomoci v poválečné Sýrii. Bez ní se země sužovaná ekonomickou krizí, nedostatkem potravin a v posledních měsících také epidemií cholery neobešla ani před katastrofou. Po zemětřesení ale humanitární potřeby mnohonásobně vzrostly.
Následkem (stále de facto probíhající) občanské války Sýrie zůstává rozdělená. Zatímco většina území je kontrolována syrskou vládou, rozdrobené oblasti na severu země jsou ovládány zbytky syrských povstalců, tureckými ozbrojenými silami a jejich syrskými spojenci i kurdskými milicemi. Zemětřesení zasáhlo s různou intenzitou všechny tyto oblasti a politická situace na severu země i komplikovaná mezinárodní pozice Sýrie výrazně znesnadňuje přístup mezinárodní pomoci.
V minulých dnech se tak rozpoutala na mezinárodních fórech i sociálních sítích debata, zda přístup humanitárních organizací do regionu omezují spíše západní sankce, nebo politikaření syrského režimu a jeho zahraničních spojenců. Faktem je, že humanitární pomoc v Sýrii se bude muset vyrovnat s obojím, nicméně zdá se, že režim Bašára Asada se pokouší následky zemětřesení využít ve svůj prospěch.
Kdo je v Sýrii sankcionován
Na Sýrii je uvalena široká soustava sankcí ze strany různých států a mezinárodních organizací. Některé z nich sahají až do sedmdesátých let 20. století, kdy byla syrská vláda Spojenými státy oficiálně označena za sponzora terorismu. Další mají souvislost s americkým tlakem na konec syrské kontroly nad Libanonem a podporou libanonského Hizballáhu. Obecně tak reflektují pozici Sýrie jako jednoho z nepřátel Spojených států na Blízkém východě.
Politická situace na severu země i komplikovaná mezinárodní pozice Sýrie výrazně znesnadňuje přístup mezinárodní pomoci.
Hlavní vlna sankcí nicméně přišla po začátku syrské občanské války v roce 2011. Reagovala na brutální postup syrské vlády vůči protestujícím civilistům a na použití chemických zbraní syrskou armádou. Mimo sankce vůči konkrétním představitelům režimu a ekonomickým elitám nicméně restrikce také míří na ekonomické aktivity v Sýrii jako takové. Specificky Spojené státy zakazují například investice v zemi, obchod s ropou nebo import amerického zboží (s určitými humanitárními výjimkami). Evropská unie také omezuje obchod ve specifických oblastech, například se zbožím využitelným pro vnitřní represi nebo s ropou a pohonnými hmotami.
Asi nejvíce diskutovanou součástí sankčního systému se nicméně staly sankce ze strany Spojených států přijaté v roce 2019 během administrativy Donalda Trumpa, které vešly ve známost jako takzvaný Caesar Act. Tento sankční balík – pojmenovaný podle syrského lidskoprávního aktivisty, který zdokumentoval mučení syrských vězňů režimem – na jedné straně ještě rozšířil seznam sankcionovaných aktivit a omezil finanční a materiální podporu syrské vládě a osobám s ní spojenými, na straně druhé rozšířil sankce i na neamerické občany, kteří materiálně podporují sankcionované syrské entity. To znamená, že i ti, kdo provádí ekonomické transakce s institucemi spojenými se syrským režimem, mohou být následně terčem amerických soudů a může jim být zmražen majetek nebo zrušena víza.
Caesar Act tak mimo negativních dopadů na válkou zničenou syrskou ekonomiku, která se od roku 2020 nachází ve stavu volného pádu, představuje i potenciální problém pro působení humanitárních organizací v zemi. Ty samozřejmě, pokud působí na území pod kontrolou syrské vlády, musí ke svému působení získat administrativně náročná a politicky motivovaná syrská povolení a následně často musí určitým způsobem spolupracovat, například v oblasti logistiky, s entitami na syrský režim napojenými.
V praxi je sice zásah americké administrativy proti humanitárním organizacím působícím v Sýrii spíše nepravděpodobný a syrské vládě již poskytly omezenou finanční a materiální pomoc státy jako Rusko nebo Spojené arabské emiráty. Americké sankce ale zároveň zvyšují pro humanitární organizace míru rizika při zapojení v zemi a jeho náročnost z ohledu administrativy či logistiky. Experti se například obávají, že banky nebudou chtít autorizovat platby směřující k syrským entitám. V současné situaci také Caesar Act a zbytek sankčního režimu otevírá otázku možnosti mezinárodního zapojení například při obnově zničených budov a infrastruktury na územích pod kontrolou syrské vlády. Zároveň komplikuje zapojení ostatních aktérů mimo humanitární organizace. V důsledku také sankční režim přispívá k dlouhodobému kritickému nedostatku pohonných hmot, který nyní komplikuje práci místních záchranářů a humanitárních agentur.
Syrský režim a mezinárodní humanitární pomoc
Humanitární pomoc na severu země v regionech mimo kontrolu syrské vlády pak čelí – i přes nasazení místních organizací, například známých Bílých helem – jiným problémům. Oblast severozápadní Sýrie, kde se před katastrofou podle odhadů nacházelo přes tři miliony civilistů a jejíž významná část je pod kontrolou radikálních islamistických bojůvek, je primárně zásobována přes tureckou hranici skrze jediný otevřený hraniční přechod. Právě tuto cestu ale zemětřesení poškodilo a první humanitární konvoj několika kamionů tudy projel až čtyři dny po katastrofě.
Ani opětovné uvedení přechodu do provozu ale neznamená, že bude fungovat. Syrská vláda by ráda dostala poskytování mezinárodní pomoci na syrském území pod kontrolu, a často se proto odvolává na princip suverénní kontroly svého teritoria a jeho hranic. Poskytování mezinárodní humanitární pomoci přes syrsko-tureckou hranici nezávisle na syrské vládě je v současnosti autorizováno každých šest měsíců rozhodnutím Rady bezpečnosti OSN. Tento proces, který se naposled odehrál na začátku ledna, sebou většinou nese i intenzivní diplomatickou bitvu mezi západními státy a Ruskem, které se snaží využít svého práva veta k získání politických ústupků.
Alternativou je poskytování pomoci přes území kontrolované syrským režimem. Zde se ale humanitární organizace dlouhodobě obávají sporů při překračování konfliktní linie mezi povstaleckými a vládními územími a zároveň schopnosti syrské vlády manipulovat s humanitární pomocí pro své politické účely. Tomu napovídají i výroky syrského ministra zahraničí, podle kterého by pomoc poskytovaná přes Damašek rozhodně neměla jít nepřátelským ozbrojencům, a současné volání po stažení sankcí. Pozitivním dojmem nepůsobí ani další kroky syrské vlády, která váhala několik dní, než formálně požádala o pomoc EU, zatímco navrhovala poslat na rebely ovládané území loajální organizace.
Výsledkem souběhu dopadů mezinárodních sankcí a s nimi spojené izolace Sýrie a zároveň politikaření syrského režimu je tak nepoměr mezinárodní pomoci Turecku a Sýrii. Efektivní mezinárodní reakce na dopady katastrofálního zemětřesení v severní Sýrii tak bohužel přinejmenším prozatím zůstává v pasti jak mezinárodní, tak i lokální politiky.
Autor je výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů.