Grafika: Von Saten
Viděl jsem dost míst, kterým se u nás říká konec světa. Většinou neoprávněně nebo v nadsázce. Tentokrát je to hodně blízko. Když projíždím krajinou od Města Albrechtice přes kopcovitou Třemešnou dál k Osoblaze, svět se začne narovnávat, hrany mizet, obzor ztrácet v mlze. Jako ve starých počítačových hrách, v nichž vzdálenější objekty nebyly vykresleny. Dokud jste k nim nedošli, neexistovaly. Konec není zeď nebo propast, ale absence světa. Imaginace selhává, tohle lze zakoušet jen fyzicky. Ale popořadě, na Osoblahu teprve dojde.
Z drtivé většiny je to zásluha Krnova, který je již léta uváděn coby skoro jediný český příklad úspěšné desegregace, kdy se město rozhodlo, že segregovanou školu prostě mít nebude, a tak takovou školu nemá.
Teď stojím na náměstí Města Albrechtice. Město je součást názvu. Náměstí má dvě strany. Historickou s měšťanskými domy a dominujícím kostelem a navazující poválečnou s betonovými bloky oprýskaných depresivních budov poválečné éry, v nichž většina výloh zeje prázdnotou polepena nápisy k pronájmu. Živo je pouze okolo samoobsluhy a bankomatu.
Vitální invalidní důchodkyně mě seznámí se svou teorií, že jsou všichni důchodci bohatí a jen pořád skuhrají a pokračuje chválou na Andreje Babiše. O kus dál do čehosi šlápne jiná seniorka, což komentuje slovy „celý Albrechtice jsou od hoven.“ Z jednoho z domů na náměstí vyjde čerstvý šedesátník a na mou otázku, co by šlo ve městě zlepšit, po chvíli ticha zmateně odvětí, „co byste tady jako chtěl dělat?“
Popravdě nevím. Byť se snažím, Albrechtice se ve mně nakonec zapíšou absencí charakteru. Místní jsou se vším smíření a odpovědí na většinu otázek od nákupů přes lékařskou péči po práci je nedaleký Krnov.
Krnovsko (pod Krnov coby obec s rozšířenou působností patří Albrechtice i celé Osoblažsko) vychází, co se týče výsledků základního vzdělání podle dat PAQ Research, lépe než podobné oblasti s podobnou sociální a ekonomickou situací, byť celkově hůře v porovnání s Českem. Z drtivé většiny je to zásluha Krnova, který je již léta uváděn coby skoro jediný český příklad úspěšné desegregace, kdy se město rozhodlo, že segregovanou školu prostě mít nebude, a tak takovou školu nemá. Na začátku úspěchu stálo rozhodnutí krnovské radnice a vůle jednoho z ředitelů, Karla Handlíře. V rámci roztočené rulety české vzdělávací soustavy vzájemně inertních škol tak romské děti a děti z horších podmínek v Krnově vyhrávají. Víceméně. Co dál?
V Albrechticích vládne spokojenost
Základní škola v Albrechticích patří ke středně velkým školám, kdy ji navštěvuje okolo 360 dětí a skoro třetina z nich dojíždí z nespádových oblastí. Děti, respektive rodiče, tak sledují trajektorii kvality nebo pověsti školy a také svou cestu do práce. Jednoduše lze říct, že v Osoblažském výběžku práce není a kdo do práce jezdí, ten míří směr Krnov a případně Bruntál a ve většině případů projede právě Albrechticemi.
To poskytuje škole stabilitu, co se týče počtu žáků, a to pomáhá stabilitě pedagogického sboru. Tomu velí poměrně čerstvě Jiří Šiffner, s nímž se potkávám v prosinci v jeho prosluněné pracovně. „Myslím si, že škola má dobrou pověst. Máme skoro plně aprobovaný pedagogický sbor, pedagogy si navíc můžeme do jisté míry vybírat,“ říká mi ředitel něco, co v dalších částech nejen této oblasti není samozřejmost. Jak ukazuje sousední Třemešná a především Osoblaha, kde marně shání učitele.
„Porodnost klesá, ale to je problém celého Krnovska. Jsme tady v tom výběžku jediná velká škola, ale ta křivka je neúprosná. Dětí ubývá a třídy jsou menší,“ komentuje Šiffner univerzální problém všech periferií, který se tady týká každé obce včetně Krnova.
„Ta oblast je specifická a směrem na sever a severozápad chudne, takže ty rozdíly tady jsou, protože tady jsou dobře i špatně situované rodiny. Nicméně úplně velké problémy tady myslím nemáme. Snažíme se těm rodičům pomáhat, třeba co se týče různých rad ohledně možné finanční pomoci, nebo pomocí obědů do škol, což se u nás týká nižších desítek dětí,“ přibližuje ředitel sociální situaci Osoblažska.
S tou musí pracovat třeba při organizaci školních výletů: „Výlety se snažíme dělat tak, aby nebyly finančně náročné. Co se týče lyžařských kurzů, tak město má česko-polský projekt, v jehož rámci je lyžařský kurz dětem hrazen. A dokonce jsme v rámci jednoho projektu získali lyžařské vybavení pro deset dětí,“ popisuje ředitel školy, která si zde udržuje dobrou pověst.
O výsledcích zdejších škol mohou svědčit odchody deváťáků za dalším vzděláváním. Na Krnovsku se hlásí celkově 75 procent žáků na maturitní obory, což je o 7 procent více než v podobných oblastech a více než třeba na sousedním Bruntálsku. V Albrechticích to bylo loni necelých 70 procent, což je slušné číslo. Když se posuneme dál, třeba do Jindřichova nebo Osoblahy, spadnou aspirace deváťáků na maturitu k 50 procentům. Průměr celé oblasti táhne nahoru právě Krnov, kde ve dvou největších základních školách odchází na maturitní obory více než 80 procent dětí. Není to určitě ideální parametr, například nevypovídá nic o tom, kolik dětí z které školy to pak skutečně zvládne, a také spojuje výsledky školy a zázemí rodiny, které je pro další postup dětí v Česku zcela klíčové.
V ideálním světě by existoval někdo, kdo by se na nejen tato čísla podíval a jednoduše by věnoval více péče školám, které to mají buď těžší kvůli sociální skladbě dětí nebo jim to s dětmi nějak nejde, případně obojí. Na české vzdělávací soustavě je neuvěřitelné to, že tady nikdo takový v podstatě není.
Když vycházím ze školy, je pekelně hezky. Vezmu to směr Celní rybník na kraj města a pak do kopce po česko-polské hranici. Na Hraničním vrchu je rozhledna, která vznikla ze dvou telekomunikačních věží, které město odkoupilo, spojilo ve výšce pětadvacet metrů nad zemí lávkou a postavilo schody. V prosinci je zde stále teplo, ale na vrcholcích Jeseníků se leskne sníh. Fouká vítr. Jsem tady samozřejmě sám.
Večer zajdu na kafe do ošuntělého baru nedaleko hlavní cesty. V televizi soupeří dva týmy ve fotbale a jeden nakonec vyhraje. Dva starší muži vedle u stolu přesvědčují třetího, ať není na hlavu a jde okamžitě do předčasného důchodu, protože letos je to extrémně výhodné. Muži se nechce, práce ho baví, neví, co by si počal. Dopiju kávu a doufám, že je muž ve vlastním zájmu poslechne. Do rozhovoru však nezasáhnu, byť vím, že i nezúčastněný pozorovatel vychyluje dění svou pouhou přítomností. Vracím se okolo šumící Opavice do penzionu. Jsem v něm samozřejmě sám.
Třemešná
O pár kilometrů dál leží Třemešná, jejíž základní škola bojuje o přežití. S ředitelem školy se mi nepodaří sejít, protože zrovna končí a bude nahrazen novým. Je to už několikátá výměna na pozici za uplynulá léta, ve škole, která dlouhodobě funguje na základě výjimky, kterou jí pro fungování uděluje obec, protože je naplněna ze zhruba 40 procent. Devítiletou školu tak navštěvuje aktuálně okolo 80 dětí.
V lednu se potkávám se starostou Třemešné, který pro změnu nedávno vyměnil se svým hnutím předchozí vedení a nebyla to úplně přátelská výměna. Ocelový stisk nového starosty Zbyška Pecháčka se později vysvětluje tím, že pracoval tři dekády u policie.
Ředitele školy nevyměnili kvůli nespokojenosti s pedagogickým vedením, ale pro finanční nesrovnalosti. A jak zjišťuju v obci, předchozího starostu zase kvůli plánu na výstavbu aquaponické farmy, u níž panují obavy, že zničí podzemní zdroj vody v Třemešné. Zastánci spolu s bývalým starostou argumentují pracovními místy. Nedokážu posoudit, kdo má pravdu, ale jsem si jistý, že podzemní zdroj vody se dá zdevastovat jen jednou.
Místo potenciální ekologické katastrofy se věnujeme škole: „Zatím chceme udržet celou školu, i když to jsou velké náklady. Z našeho rozpočtu jsou to dva miliony. … Rušit školu nechceme, na vesnici má být kostel, hospoda a škola. Třemešná byla spádová pro celé Osoblažsko. Kdysi to byla velká škola. Ale když už děti jezdí z Rudoltic, tak je jim jedno, jestli vystoupí tady, nebo jedou o kus dál do Albrechtic, kde měla škola dobrou pověst,“ shrnuje místní situaci nový starosta a hovor přerušuje telefon. Kdosi se omlouvá ze schůzky, protože zapadl s autem v závějích. Starosta se tomu jen zasměje a vracíme se ke škole.
Řešení vidí Pecháček v rozšíření kapacity školky, která nestačí, protože když už rodiče vozí děti do školky v Albrechticích, zůstanou tam i ve škole. Jestli to ale bude stačit, nevíme ani jeden. Když se ptám na vývoj počtu obyvatel, ukáže mi starosta obecní noviny, kde je seznam zemřelých a narozených za uplynulý rok. Mrtví vedou tři ku jedné.
Je to škoda, Třemešná je sympatická obec v údolí. V kopci nad kostelem pak leží železniční nádraží, v němž končí koleje z Albrechtic a začíná slavná úzkokolejka do Osoblahy. Rád bych napsal, že jsem do Osoblahy vyrazil tímto vlakem, ale bohužel. Zrovna panovala výluka. Nicméně jinak vlak zajišťuje pravidelné spojení.
Že chce obec udržet školu za každou cenu, je pochopitelné. Nejde jen o symbolickou rovinu. Škola funguje jako sociální tmel, místo setkávání. To už na dnešním venkově kostely dávno neplní a obecní hospody navzdory mýtům a kinematografii jsou ponejvíce místem setkávání lokálních alkoholiků, které spojují leda staré křivdy.
Procházím obcí. Míjím několik ruin rodinných domů. Mířím dál směr Liptaň a Dívčí Hrad. Projíždím pustnoucí krajinou, v níž se vždy někde ukáže něco, co nedává žádný smysl. Třeba zrekonstruované zámky v Linhartovech a především ve Slezských Rudolticích. V těch ani potřebujete nápovědu a při prvním pohledu z rozlehlého náměstí je vám jasné, že se tomuhle zámku přezdívá Slezské Versailles. Jsou to všechno připomínky, že tahle část země nebyla vždy periferií a že mytická Osoblaha byla prosperujícím městem. Takže jedeme tam.
Autor je redaktor Alarmu.
Projekt Vzděláváním k neúspěchu vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.