Foto Bontonfilm
Film Šťastně až na věky režisérky Jany Počtové je sérií prolínajících se vhledů do života několika lidí v různých modelech romantických vztahů. Zobrazuje vztahové situace, jaké už z filmů známe: sezdaný pár křesťanů, poměr milenky a ženatého muže nebo smutek ženy, od které dlouhodobý partner odešel a ona hledá novou lásku na internetových seznamkách. Nabízí ale i pohled do života lidí žijících v otevřeném či polyamorním vztahu. „Jak vypadají partnerské vztahy 21. století? Přestává monogamní model muž a žena v dnešní době stačit? Nejsou podoby lásky ve skutečnosti rozmanitější než ty, které společnost akceptuje jako normu?“ ptá se režisérka v anotaci. Vede však její film k zodpovězení některé z nabízených otázek, nebo jde jen o generický nízkonákladový dokumentární snímek bez přesahu?
Jedním z nejvýraznějších a nejvíce kontroverzních prvků, které snímek obsahuje, je vhled do života polykuly, tedy konsensuálně nemonogamního romantického vztahu.
Dramaturgie filmu je prostá, až minimalistická. Režisérka navštěvuje pět domácností v průběhu několika let, přičemž zaznamenává změny a nuance v jejich vztazích a životech. Formát Šťastně až na věky působí podobně jako mezigeneračně populární dokumentární snímky známé české režisérky Heleny Třeštíkové, ve kterých se vyskytují běžní lidé, běžný život, syrová dokumentace a zazní mnoho otázek, ale žádné odpovědi. Dá se předpokládat, že tento dokument cílí na podobné publikum – Šťastně až na věky by mohlo být filmem pro městské diváctvo střední třídy, které chce relativně nenáročnou a průměrně intelektuálně stimulující zábavu na sobotní večer. Osvědčený formát zpracování i aktuální a snadno prodejná témata by mohla zaručit vysokou návštěvnost i kladné hodnocení filmu – vedle obecně známé fascinace dramatem a vztahy ostatních lidí, která je tuzemskému diváctvu vlastní, spoléhá autorka i na otevření kontroverzního a čím dál více veřejně probíraného tématu konsensuální nemonogamie.
Dotýkat se témat, ale nikdy je neuchopit
Jednoznačně jako přínos vnímám upřímnost filmu. Sledovaní lidé jsou z většiny bílí heterosexuální jedinci, kteří působí relativně vzdělaně a průměrně zajištěně. Působí však také sympaticky, lidsky, nikdo z nich není „dobrou“ ani „špatnou“ postavou a může být snadné se s nimi ztotožnit. Stejně tak je příjemné vědět, že autorkou filmu je mladá žena a sympatické je i to, že ženy ve sledovaných vztahových situacích dostávají dostatek prostoru a film zaznamenává i jejich hodnotový vývoj a komplexní prožívání situací. Dalo by se podotknout, že ženy dostávají v dokumentu více prostoru než muži, což může být na škodu zejména v příbězích „milenky“ a ženy, kterou opustil manžel pro mladší dívku. Získat pro tyto situace výpovědi a reflexi kontextu od mužů chovajících se k ženám způsobem, který by se dal vnímat jako bezohledný, by mohlo divákovi pomoct „polidštit“ i samotné ženy. Je snadné – a v naší patriarchální a relativně konzervativní společnosti i normální – myslet si, že ženy jsou nezodpovědné, protože si hledají „špatné partnery“, tedy takové, kteří je později opustí nebo je využívají jen pro sex. Málokdy vidíme ze strany mužů přiznanou zodpovědnost za vlastní problematické chování a málokdy se pídíme po tom, co vůbec předcházelo nezáviděníhodným situacím, do kterých se ženy dostaly.
Jedním z nejvýraznějších a nejvíce kontroverzních prvků, které snímek obsahuje, je vhled do života polykuly, tedy konsensuálně nemonogamního romantického vztahu mezi více než dvěma lidmi. Západní svět o polyamorii mluví čím dál víc a rád. V českém kontextu existuje jen několik málo jednotek skutečné polyamorní reprezentace – třeba příběh bulvárem oblíbené herečky Terezy Těžké, která o svém polyamorním vztahu otevřeně mluví. Proto si vážím režisérčina rozhodnutí tento vztah do dokumentu zahrnout a myslím, že i vysvětlení, které členstvo polykuly v dokumentu podává o svých vztazích, je autentické a srozumitelné. Ve sledované polykule je jeden transgender muž (nebo trans maskulinní člověk – není jasně specifikováno), který má romantický vztah s mužem žijícím v domácnosti s ženou. Reprezentace transgender lidí je v Česku stále naprosto nedostatečná, proto se přítomnost tohoto člověka v dokumentu zdá být optimistickým krokem k normalizaci transgender témat. Polykula řeší problémy s koordinací času a inherentním privilegiem plynoucím z toho, že dva ze tří lidí spolu žijí, a třetí tedy nemá tolik prostoru.
Později žena z páru žijícího v jedné domácnosti plánovaně otěhotní a otec to sdělí svému partnerovi, až když už je žena těhotná, načež jsme svědky zajímavé diskuze o tom, zda a do jaké míry mají v takových vztazích partneři našich partnerů právo zasahovat do dynamiky vztahů, kterých technicky nejsou součástí. Stejně jako ve vztazích monogamních je ale i ve vztazích polyamorních důležitá komunikace, reciprocita a nastavování hranic, a právě ono nastavení společných hranic se zdá být zdrojem pozdějšího konfliktu. Ten je lidský a uvěřitelný, ale je sporné, zda podává svědectví o opravdu funkčně nastaveném polyamorním vztahu. V druhé půlce filmu se muž a žena se svým dítětem nuklearizují, zatímco (bývalý) partner otce dítěte si najde útočiště u jiného muže.
Kde je problém?
Zdánlivým protipólem liberální polykuly je příběh partnerů, kteří se oddali víře, vychovávají spolu děti a svou vztahovou dynamiku uzpůsobují podle představ Bible a místního faráře. Žena v průběhu dokumentu podává svědectví o tom, jak je to ve vztahu těžké, ale přesto věří, že Bůh jim ukáže cestu, jak spolu být. Muž si často stěžuje na nedokonalý úklid bytu, aniž by se byť jen snažil porozumět dost možná náročné situaci partnerky, které evidentně neposkytuje příliš emoční podpory. Partnerka v jedné scéně popisuje svou ideální představu o rodině: muž má být dominantní a starat se o důležitá rozhodnutí, zatímco úkolem ženy je starat se o domácnost a mít na paměti zajištění maximální spokojenosti všech jejích členů. Tento model, který tolik připomíná onu fiktivní „tradiční rodinu“, se však nakonec neukáže být příliš šťastným, což vnímám jako důležitý přínos do obecného diskurzu o podobě rodiny a vztahů, jejichž ideální podoba evidentně vůbec není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát.
Děti, které figurují skoro ve všech vyobrazených partnerských vztazích, jsou zajímavým prvkem plným potenciálu, který ale není tak úplně rozvinutý. Komentování a dokumentace toho, do jaké míry děti vědí o partnerských situacích svých rodičů, jak je ovlivňují, co si o nich myslí nebo jak fungují třeba právě ony nemonogamní vztahy s dětmi, však ve filmu skoro není. Přitom by otevření tohoto tématu mohlo být velmi zajímavé.
„Černým Petrem“ dokumentu je pak žena, kterou její bývalý partner opustil pro „mladší vysportovanou fuchtli“ a která je zároveň na exmanžela stále soustředěná. Novou lásku si hledá přes internet a má velmi konkrétní představy o tom, jak by ideální vztah měl vypadat, zatímco prokazuje známky neochoty nebo neschopnosti reflexe vlastní situace, potřeb a pocitů. S rozvodem se žena vyrovnává vykuřováním partnerova skleníku, pro partnerská rozhodnutí chodí ke kartářce a pálí všechny exmanželovy fotky. Co by možná skutečně potřebovala, je terapie a zdravé nástroje pro budování a udržování recipročních vztahů nejen partnerských, ale i k sobě samotné – jsou to přitom přesně ty nástroje, které chybějí i mnohým dalším dospělým lidem, což v dokumentu není reflektováno.
Jsme naučení, že láska na celý život na nás někde čeká a ten pravý člověk přijde, čemuž napovídá i sugestivní otázka režisérky v druhé půlce filmu, kde se ženy ptá, zda „je to ten pravý“. Ale kdo je ten pravý? Jsou snad mezilidské vztahy něco, co je nám shůry dáno, něco neměnného a univerzálního, nebo je vztah a láska otázkou věčné zranitelnosti, upřímnosti, odhodláním hledat společné cesty a dlouhodobou prací? A je tedy problém skutečně ve špatné „formě“ vztahu, nebo je původem vztahových neúspěchů spíše vnitřní nastavení a nedostatečná komunikace mezi jejich členy?
Všechny ze začátku nastíněné vztahy nakonec vyzní depresivně, nemonogamní vztahy se nuklearizují a filmem se prolíná perpetuace zajetých stereotypů. Původní otázka o budoucnosti monogamie a funkčním „modelu“ vztahu pro dnešní dobu však zůstává nezodpovězená. Film tedy nabízí spíše podnět k dalšímu bádání o tom, jaké mechanismy udržují nefunkční vztahy a jak naopak můžeme vztahy kultivovat, než široký a jednoznačný společenský přesah. Dokument je však vkusný a zajímavý. Doufám, že autorka v prozkoumávání netradičních společenských jevů vytrvá.
Autorka je básnířka a aktivistka. Žije v polyamorním vztahu.