Foto Flickr, CC0 1.0
Letošní prezidentská předvolební kampaň byla jízda. A jedním z nejzapamatovatelnějších momentů byl náboženských výstup Andreje Babiše. Zdaleka nebyl jediný, kdo se v rámci politické kampaně stal pravověrným katolíkem, ale do voleb vnesl nejviditelnější náboženský motiv, a to ve chvíli, kdy chtěl navštívit kostel Panny Marie Vítězné známý jako „Pražské Jezulátko“.
Řád, který o kostel pečuje, se sice rozhodl na toto zneužití sakrálního prostoru v politické kampani nepřistoupit a kostel zavřít, ale Babiše to neodradilo, do kostela se vydal, video natočil a smíchal v něm esoterismus a křesťanství. Proti zneužívání posvátného prostoru k politické kampani se postavili nejen mnozí katoličtí duchovní (mj. Josef Prokeš a Benedikt Mohelník), ale i řadoví věřící.
Babiš není sám
Zajímavé na celé kauze je už to, že se Andreji Babišovi dostalo tak jasného odmítnutí. Není totiž zdaleka jediným, kdo v prezidentské kampani hrál na náboženskou notu, i když je třeba uznat, že jeho způsob byl velmi mírně řečeno dryáčnický. Pokusme se nejprve o malý průlet posledními dvěma prezidentskými volbami. Začněme rokem 2018. Michal Horáček na svou oficiální stránku ke kandidatuře tehdy dal status, že byl u zpovědi. Marek Hilšer se veřejně chlubil podporou katolického kněze Marka Váchy. O své víře mluvil i Mirek Topolánek. Petr Hannig zase zmiňoval, že každý týden chodí do kostela.
Bohužel se zdá, že katolická církev nerozumí svému místu ve světě. Církev není ani realitka, ani neziskovka, není strážkyně hodnot ani nic podobného.
Letošní volby máme ještě v živé paměti. Měli jsme tu Danuši Nerudovou, která sdílela fotografii z kostela sv. Ludmily. Petr Pavel navštívil v rámci politické kampaně kostel sv. Ducha v Ostravě. Marek Hilšer připomenul svou svatbu v kostele. Zmiňovat Pavla Fischera v tomto výčtu není úplně fér, protože je možná jediným kandidátem, u kterého přihlášení se ke konzervativnímu katolictví působí autenticky – což je také možná důvod, proč je pro velkou část voličů nepřijatelný.
Zneužívání náboženského symbolu v kampani bylo hojně diskutováno. Nejčastěji se ovšem věnovala pozornost aroganci a drzosti Andreje Babiše, který se nejen podle věřících neštítí ničeho. S tím lze víceméně souhlasit, ale možná bychom neměli zůstat jen u toho a položit si otázku, proč se někdo takovým způsobem pokouší katolíky manipulovat.
Církev mezi neziskovkou a realitkou
Jeden z nejvýznamnějších teologů 20. století Edward Schillebeeckx píše, že církve se stávají sektářskými a klerikálními, když neslouží své podstatě. Nemají-li definované takové místo, které odpovídá jejich spirituálnímu poslání, stávají se apolitickými. Apolitičnost přitom Schillebeeckx nevnímá pozitivně, tvrdí totiž, že tato apolitičnost je jen zdánlivá, že ji církve používají alibisticky.
Příkladem apolitického chování, které je ale jen alibistické a hledí na svůj vlastní prospěch, je působení kardinála Dominika Duky, který upevnil „sepětí trůnu s oltářem“. Příkladů by se dalo najít hodně. Sloužení lánské mše pro Miloše Zemana jen pár dní poté, co na stejném pódiu stál Zeman s lidmi z extremistické protiimigrační scény, nezastání se kněze Tomáše Halíka, když ho Zeman opakovaně napadal. A kdokoliv někdo s Dukou vyjádřil nesouhlas a chtěl po něm jasné slovo, byla reakce stejná: církev nemá mluvit do politiky. Jak připomíná například i Václav Vacek, tato zdrženlivost byla způsobena především tím, že Duka potřeboval mít na své straně politiky při jednání o restitucích. Zdá se, že Babiš tady není jediný, kdo zachází s vírou jako se směnným artiklem.
Mlčení k nenávisti a zlu nikdy není apolitické. Apolitická nebyla ani gratulace kardinála Dominika Duky politickým stranám. Tehdy se také zvedla velká vlna nevole vůči kardinálovi, protože gratuloval i Tomiu Okamurovi. Obhájci kardinála mluvili o tom, že Duka gratuloval zcela apoliticky všem stranám, a tudíž je to v pořádku. Řádu, který má na starosti Jezulátko, pak bylo vyčítáno, že Babiše do kostela sice nepustí, ale na kostele má ukrajinskou vlajku. Jenže nevyjádřit solidaritu s národem sužovaným válkou by nebyla apolitičnost, ale bohapustá ignorance. Pojďme si tedy vzít jako klíč k pochopení toho, proč se jednotliví kandidáti tak rádi ohánějí katolicismem, výše uvedený citát Schillebeeckxe.
V současné době je minimálně v rámci Prahy pražské arcibiskupství největším devoleperem. Samozřejmě to souvisí s restitucemi a odlukou církví od státu, protože církev potřebuje peníze na další provoz. S restitucemi souvisí i to, že církev získala mnoho budov, některé ve velmi špatném stavu. Katolická církev tak místy supluje odbory památkové péče a stavební úřady. Není žádným tajemstvím, že v některých diecézích byli propuštěni zaměstnanci, kteří se věnovali pastoraci, tedy duchovní péči, a místo nich byli přijati lidé, kteří se věnují místo péči o duchovní potřeby věřících péči o mnohdy rozpadající se domy. Jestliže tedy církev vystupuje občas jako někdo, kdo se stará primárně o památky, pak asi není nelogické, když Andrej Babiš použije kostel jako pouhou kulisu.
Chlouba církve, nebo ostuda státu?
Další výmluvnou ilustrací je anketa mezi prezidentskými kandidáty na webu Christnet. Na otázku, jaká je role církví v demokratické společnosti, se většina kandidátů shodla, že církev chrání hodnoty a připomíná etické principy. Církve z toho vystupují jako mravnostní policie případně „súdná stolica“ starých tetek na moravských hodech, která přísně kontroluje dodržování tradic. Církev pak stojí v řadě vedle kulturních artefaktů typu pomlázka, hod střevícem, verbuňk a mariáš.
Kandidáti dále ocenili charitativní činnost církve. Tady nelze opominout, že jsou oblasti péče (například paliativní péče), které mají téměř zcela v rukou církve. Jistě je to záslužná činnost, otázkou ovšem je, jestli je to to hlavní, čím by se církev měla zabývat. Ostatně spíš než chlouba církví je to ostuda státu, že je v některých oblastech zcela nefunkční.
Církve také často vystupují jako prapodivná lobbingová skupina. Ilustrativním příkladem je tažení katolické církve proti Istanbulské úmluvě. Samozřejmě, že církev se může vyjadřovat k veřejné, tedy i politické problematice – i proto, aby nesklouzávala do laciné apolitičnosti. Jestliže ale církev sama sebe používá k politickým bojům, a to i za cenu šíření dezinformací, strachu a manipulací, proč by totéž nemohli dělat jiní s ní?
Bohužel se zdá, že katolická církev nerozumí svému místu ve světě. Církev není ani realitka, ani neziskovka, není strážkyně hodnot ani nic podobného. Je to, jak říká jiný významný teolog Hans Küng, instituce, jež má uchovávat vzpomínku na Krista. Samozřejmě může dělat i výše uvedené věci, ale nebude-li zřejmé, ke komu a proč se vztahuje, bude duchovně manipulovatelná.
Duchovní manipulace
Od duchovní manipulace není daleko k duchovnímu zneužívání. Doris Reisinger, významná odbornice na různé druhy zneužívání v rámci katolické církve, definuje duchovní zneužívání jako proces, v němž spojujeme věci duchovní a věci praktické. To znamená, že rozhodnutí ve vnější sféře (Reisinger uvádí rozhodnutí ekonomická, právní, lékařská, ale samozřejmě by sem patřila i ta politická) jsou odůvodňována duchovně. Například si můžeme představit pastýřský list, tedy jakýsi oběžník, kteří posílají biskupové do farností, aby ho kněží přečetli věřícím: většinou se posílá při zvláštních příležitostech a v naprosté většině případů jsou pastýřské listy střízlivé a zdůrazňují osobní odpovědnost křesťanů, ale existují i případy, kdy byla, byť nepřímo, podpořena určitá politická strana. To se dá považovat za naprosto ukázkový příklad zneužití duchovní autority. A opět, proč by to pak nemohl dělat někdo další?
Jiným příkladem brutálního zneužití duchovních věcí pro politické účely je historická událost z období bitvy na Bílé Hoře. Karmelitán Dominik à Jesu Maria přišel na začátku třicetileté války z Říma na pomoc katolickému vojsku právě v bitvě na Bílé Hoře. Před katolickými vojsky nesl mariánský obraz, který podle legendy stál za vítězstvím katolických vojsk. Kopie tohoto obrazu je dodnes uchována v kostele Panny Marie Vítězné – tedy v Jezulátku. Je symbolické, že masivní vlna odporu proti zneužívání duchovních věcí při politickém boji se zvedla právě tady.
Rekce katolické veřejnosti na duchovní manipulaci a zneužívání „svatých věcí“ v politickém boji tak dává opatrnou naději, že se cosi v katolické církvi mění. Otázka je, jestli se takhle radikálního odporu dočkáme, až lidé, kteří zneužijí spirituální věci k vlastnímu prospěchu, budou členy katolické církve.
Autorka je publicistka a katolička.