Foto Nick Efford, CC BY-SA 3.0
V Británii probíhá na současné poměry mimořádná stávková aktivita. Minulou středu odmítlo pracovat na půl milionu Britů. Ke zpočátku osamělým kampaním strojvedoucích a zaměstnanců drah se postupně přidaly zdravotní sestry, personál záchranné služby, učitelé, zaměstnanci vysokých škol nebo státní správy. Jedná se o nejsilnější a nejkoordinovanější stávkovou vlnu od nástupu politiky škrtů v reakci na finanční krizi z roku 2008. Jde přitom o reakci na aktuální ekonomické potíže související s růstem životních nákladů v kombinaci s dlouhodobě klesajícími mzdami. Zároveň však jde také o to zabránit kolapsu stěžejních společenských institucí a služeb, tvrdě poznamenaných desetiletími neoliberální politiky. Stávkující se tak ocitají v roli posledních ochránců veřejných služeb a společných statků proti plíživé devastaci a privatizaci. Vzhledem k dlouhodobým snahám omezit práva odborů a nepřátelskému postoji konzervativní vlády je čeká tvrdý boj, jehož výsledky je nelehké předvídat. V sázce je každopádně mnoho.
Zdravotnictví a služby před kolapsem
Vlna stávek, která začala už v loňském roce, se postupně rozrůstá o pracující v dalších odvětvích. Téměř každý únorový den tak bude poznamenán stávkou alespoň jedněch odborů. Množství stávkujících je pozoruhodné také vzhledem k omezením a bariérám, kterým odbory při vyhlašování stávky čelí. V Británii je pro vyhlášení stávky potřeba dosáhnout souhlasu nadpoloviční většiny všech členů příslušných odborů v korespondenční volbě (elektronicky hlasovat nelze). I přes omezení pocházející z éry Margaret Thatcherové se však podařilo mobilizovat obrovské množství pracujících. Například odbory zdravotních sester se vyslovily pro stávku vůbec poprvé ve své více než stoleté historii.
Pokud přes odpor vlády, zaměstnavatelů a velké části médií odbory zvítězí, mohou se jejich snahy stát inspirací nejen pro další politické dění v Británii, ale také pro pracující v řadě evropských zemí.
Kampaně všech odborů spojuje pochopitelně požadavek vyšších příjmů. Dekády poklesu reálných mezd způsobily výrazné zhoršení ekonomické situace spousty pracujících. Podle pozorování a průzkumů například mnoho zdravotních sester musí domácí rozpočty zachraňovat pomocí jídla z potravinových bank. V takové situaci znamenalo zvýšení cen energií a celková inflace pro řadu pracujících v podstatě neřešitelný zásah do rozpočtu. Zaměstnanci, kteří byli během pandemie často symbolicky oslavováni jako hrdinové, se díky neochotě vlády a zaměstnavatelů zvýšit platy ocitli ve velmi tíživé situaci.
Peníze ale nejsou zdaleka jediným důvodem, proč se velká část zaměstnanců rozhodla stávkovat. Ochrana pracovních podmínek se často pojí s frustrací z katastrofálního selhávání veřejných služeb, které tvrdě utrpěly během dvanácti let politiky úspor konzervativních vlád. Například na zdravotnictví Británie dlouhodobě vynakládá výrazně méně zdrojů než srovnatelné země jako Německo nebo Francie. To se pak projevuje řadou krizí a neschopností poskytnout plnohodnotnou péči. Tuto zimu například v Británii kolabovala záchranná služba, která se často i k akutním případům dostává pozdě, což souvisí i s nedostatkem volných lůžek v nemocnicích. Záchranky tak často tráví hodiny v řadách před nemocnicí, kde nemohou předat pacienty, a lidé čekají na pomoc i řadu hodin. Zvlášť velké rozhořčení vyvolal médii probíraný případ batolete se zástavou dechu, jehož rodičům operátor musel doporučit odvézt dítě na pohotovost svépomocí, protože záchranná služba by se k němu nedostala včas.
Odbory pod palbou
Krize neoliberálního vládnutí se v posledních letech v Británii projevuje stále více. Úpadek veřejných a semiveřejných služeb bylo možné po nějakou dobu přecházet díky úsilí a obětavosti zaměstnanců. Prudké zvýšení ceny životních nákladů však je rozbuškou, která řady frustrovaných zaměstnanců mobilizovala. V sázce jsou nejen pracovní podmínky britských pracujících, ale také podoba nebo dokonce přežití stěžejních veřejných institucí. Jestli pracující v jejich záchraně uspějí, je otevřená otázka. Odboráři tahají za výrazně kratší konec. Mohou za to z části právní omezení, které od dob Thatcherové snižují jejich schopnost účinně mobilizovat a stávkovat, ale také výrazná deindustrializace britské ekonomiky. Na vině je samozřejmě také vláda Rishiho Sunaka, která blokuje vyjednávání v oblastech, kde buď přímo rozhoduje o mzdách, nebo má na vyjednávání rozhodující vliv.
Vláda tvrdí, že zvýšení platů by znamenalo zhoršení inflace, což sice zpochybňuje řada ekonomů, ale opakují to média, včetně těch veřejných. Novináři často obviňují stávkující z ohrožení nebo poškození pacientů nebo žáků, aniž by si uvědomovali, že krize ve zdravotnictví a školství začala dávno před současnou stávkovou vlnou. Situaci nepomáhá ani opoziční Labour Party, která pod vedením Keira Starmera odmítá vyjádřit stávkujícím jasnou podporu a členům stínové vlády dokonce zakázala účastnit se stávkových aktivit.
Odbory tak stojí před těžkým úkolem, který spočívá v ochraně pracovních podmínek, ale také v záchraně veřejných služeb před kolapsem. Podpora veřejnosti stávkujícím podle průzkumů nicméně roste. Pokud přes odpor vlády, zaměstnavatelů a velké části médií odbory zvítězí, mohou se jejich snahy stát inspirací nejen pro další politické dění v Británii, ale také pro pracující v řadě evropských zemí, které rovněž čelí zhoršujícím se životním podmínkám a drancování veřejných institucí. Jejich porážka by naopak znamenala prohloubení deziluze a rezignace na ochranu veřejných statků. S důsledky porážky a oslabení odborů v osmdesátých letech se anglofonní země vyrovnávají dodnes. Doufejme, že se jedná o první vlaštovku nových časů, spíše než o poslední bitvu před kapitulací.
Autor je sociolog, působí na univerzitě v Cardiffu.