Grafika: Von Saten
Cestou do hlavního města Osoblažska míjím hromady cukrové řepy na okrajích prázdných cest, které se klikatí odnikud nikam, až mě přivedou na centrální návrší města. Osoblaha. Z centra tvořeného panelovými domy a dělem z druhé světové války by málokdo vyčetl, že historie Osoblahy začíná ve třináctém století nebo že od čtrnáctého zde žila početná židovská menšina. Osoblaha bývala ekonomickým a kulturním centrem místní části Slezska.
Dnešní prapodivný tvar osoblažského výběžku, který je současně jednou z příčin odloučenosti a ekonomického úpadku, je důsledek prohraných válek o Slezsko. K českým královstvím historicky náležící obce jako Hlubčice či Ratiboř připadly Prusku a později Polsku. Československo se dvakrát snažilo tvar hranice vrátit zpátky do tvaru před slezskými válkami, ale po první ani druhé světové válce se to nepovedlo. A tak se z centra oblasti stal její ohlodaný konec.
Války město odřezaly od okolí a dnes tudy nevede žádná smysluplná cesta. Do Krnova pojedete buď oklikou přes Polsko, nebo oklikou po české straně hranic. Když budete mít smůlu, pojedete autobusem veřejné dopravy do Krnova přes všechny vesnice hodinu a půl. Místní spoji říkají vyhlídkový. Jedna cesta stojí okolo sto korun. Ti chudší odsud moc často nejezdí.
Děti z domů obchodníka s chudobou podle něj tvoří čtvrtinu až třetinu žáků a podobně jako starosta zmiňuje, že kdyby někam odešly, škola má problém.
Pokud zde dnes žije okolo 1 100 obyvatel, v druhé polovině 19. století to byly čtyři tisíce. Až do druhé světové války zde byl cukrovar, pivovar, pět mlýnů, cihelna, likérka nebo okresní soud a více než dvě desítky hospod a množství obchodů. Město se nicméně začalo vylidňovat už na konci 19. století, kdy zemědělská oblast nedokázala uživit takové množství lidí. Skutečnou zkázu ale přinesla až druhá světová válka, po níž spadl počet obyvatel na 500.
Prvním moravským osvobozeným městem byla právě Osoblaha, o kterou se svedla brutální bitva. Na jejím konci, 22. března 1945, nezbylo ze starobylého historického města skoro vůbec nic. Předtím a potom jsou dvě různá města s jinými lidmi. Spojuje je jen název a pár artefaktů.
V liniích původních měšťanských budov vyrostly paneláky a ty zde stojí dodnes. Komunistický režim město i region masivně podporoval, kdo sem přišel žít, dostal příplatek a Osoblaha byla střediskovou obcí. Práci všichni našli v zemědělském družstvu. Po roce 1989 vše v podstatě okamžitě zkolabovalo a v tomto stavu zvláštního kolapsu se město nachází dodnes. Práci několika set lidí na poli zastane pár jednotlivců se stroji. Všichni ostatní jsou navíc. V míře nezaměstnanosti dokážou Osoblahu porazit jen sousední Slezské Pavlovice.
Aby toho nebylo málo. Zanikl v roce 1960 krnovský okres, s tradicí navazující na Krnovské knížectví. Byl sloučen pod Bruntál, který s touto oblastí nemá společného skoro nic. Třikrát větší Krnov a přirozené centrum oblasti byl podřízen shluku paneláků kdesi v horách. Vznikl největší a zcela nesourodý okres v Československu.
Periferií tohohle okresu, kraje i České republiky, je dnešní Osoblaha. K současnému stavu vedla celá kaskáda událostí, které může konkurovat leda biblický příběh o Sodomě a Gomoře. Nicméně i tady stále žijí lidé a mají tady svou školu a když se budete trochu snažit, najdete tady pár hezkých věcí.
Stojím v samoobsluze na náměstí stižen rozhodovací paralýzou při snaze vybrat si ovocnou tyčinku. Vedle mě se omlouvá nakupující paní své kamarádce za pultem, že ji vůbec nevnímá, protože vstává třetí den ve čtyři ráno do práce a už to nezvládá. Tipuju jí něco přes padesát. Zvýšení odchodu do důchodu k hranici sedmdesáti let ji určitě potěší. Já svůj boj vzdávám a kupuju si jakýsi čokoládový nesmysl.
Ať stát řekne, jestli tu máme vůbec žít
Náměstí je lemováno domy zateplenými a natřenými a zčásti pak také šedivými oprýskanými paneláky. Populární poučka devadesátých let by řekla, že tu hezkou část má snaživý soukromník, zatímco ta zanedbaná patří městu. Starosta mi ve své pracovně vysvětlí, že je to samozřejmě naopak a ty šedivé paneláky patří místnímu obchodníkovi s chudobou, který v nich rýžuje především na Romech. Žije v nich zhruba třetina obyvatel obce. Obecní byty se pak pronajímají za cenu hluboko pod sociálním bydlením, těch má obec 140 a většinu nájemníků tvoří senioři.
Antonín Rous se do Osoblahy přistěhoval před 40 lety, starostou je třetí volební období a snaží se obec udržet nad vodou. Co patří obci, je opraveno, nebo se k tomu schyluje. Co se týče práce, je to zde od devadesátých let stále stejné. Kdo chce pracovat, ten už podle něj odešel jinam: „Nová místa tady nevznikají, takže místo se uvolní, když jde někdo do důchodu. Proto mladí lidé z Osoblažska odchází a populace stárne. Já to vidím v těch městských bytech,“ vysvětluje mi ve své pracovně.
Stát by měl podle něj říct, jestli chce, aby se odsud lidé vystěhovali, nebo tady mají žít. V druhém případě pak proto musí něco udělat, protože v této části země prostě panuje bída a za hranicí s Polskem je to ještě horší.
Co se týče obchodníka s chudobou, ten domy prodat nechce a současně je vlastně obec trochu v pasti: „Všichni nadáváme, že tady máme Romy. Ale třeba v první třídě máme 12 Romů a 2 bílé děti a příjmy obce jsou závislé na počtu obyvatel. Kdyby všichni odešli, tak školu můžeme zavřít, protože těch dětí zbude pár a obecní rozpočet by taky zchudl,“ přibližuje situaci věcně starosta, který kdysi pracoval na úřadu práce, ale nedávalo mu to smysl. Zde za sebou vidí výsledky.
Škola podle něj funguje dobře, nicméně co se týče počtu dětí do budoucna, je situace nejistá. Jdu se tam podívat.
Na začátku roku vyměníme čtvrtinu školy
Ředitel školy schůzku nestihl, protože musel do Krnova. Zastoupí ho jeho zástupce, Lubomír Mičinský, který ve škole působí od roku 2015. Děti z domů obchodníka s chudobou podle něj tvoří čtvrtinu až třetinu žáků a podobně jako starosta zmiňuje, že kdyby někam odešly, škola má problém.
Problém však je především velká fluktuace: „Já někdy říkám, že na začátku roku vyměníme čtvrtinu školy. (…) Oni se odstěhují, ani nám neřeknou, tak třikrát ročně píšu podnět na policii kvůli neomluveným hodinám. A někdy jde fakticky o 200, 300 hodin, což je na prvním stupni třeba třetina roku. (…) Loni nám nastoupilo do první třídy 23 dětí, pak se další přistěhovaly, bylo jich 28, teď je v té třídě 18 dětí. Letos jsme měli při zápisu 23 dětí, nastoupilo jich 11,“ vypočítává Mičinský, s čím se zde musí potýkat a co jinde řešit vůbec nemusí.
A řešit to musí s omezenými personálními zdroji, protože sem nikdo jít pracovat nechce a pokud přijde, je to podle zástupce tak na rok na dva a pak odchází zase jinam. Část sboru tak nemá pro učení kvalifikaci, ale jak konstatuje zpráva České školní inspekce, jinak to zde nejde.
Svou roli kromě náročnějších podmínek hraje i odlehlost, která nakonec komplikuje i další věci, třeba zajištění asistentů na inkluzi, kteří jsou vázáni na dítě a doporučení z poradny. „Doporučení z poradny je na rok nebo na dva, když pak mají jít děti na rediagnostiku, tak se tam nedostaví, protože rodiče třeba jsou nemocní, nebo nemají peníze na cestu, protože musí až do Bruntálu nebo do Opavy,“ vysvětluje mi zástupce a podobný problém je pak s logopedií, která je v Krnově a to znamená vyhlídkovou cestu autobusem, spoustu peněz za dopravu a zabitý celý den, takže mnoho dětí logopeda nikdy neuvidí, i když by měly.
Je jasné, že se sociální podmínky propisují i do dalších věcí: „Ono se říká, že vzdělání je zadarmo, ale zadarmo je to, že se sedí ve škole, je tam teplo a přijde učitel. Ale ty sešity, pomůcky a další musí zaplatit rodiče a my jim v tomto pomáháme. Skládáme se třeba na tempery a podobně,“ říká mi zástupce ředitele a dostaneme se také k výletům, kdy na zájezd do divadla třeba půlka dětí nedorazí do školy.
A protože v českém vzdělávacím systému se každá obec a každá škola musí starat sama o sebe, jsou zde na všechno sami, i když by potřebovali masivní pomoc. Řeší důsledky, které dalece přesahují možnosti jedné školy a jedné malé obce na konci světa.
Oběd si dám v restauraci Nostalgie a je chutný a je toho hodně. Asi tak pro dva dřevorubce. Kousek od náměstí se dám do řeči s dvěma ženami, které pracují v místním domově pro seniory. Osoblaha je podle nich nejlepší místo k životu. Je tady všechno, obec se stará, mají zde gastro festival nebo cvičení za pár korun. Chvíli ženy podezírám z toho, že je v rámci PR platí město. Se smíchem odchází pečovat o druhé.
Zamířím na místní zachovalý židovský hřbitov, což, jak se později shodneme s fotografem Petrem Zewlakkem Vrabcem, je uprostřed zimy a mlhy, ve které nás město zastihne, to nejpříjemnější místo. Opravená nádražní budova úzkokolejky je pak jako z jiného světa.
Svou pouť zakončuju ve Slezských Pavlovicích, nejsevernější moravské vsi. Aby ta historie nebyla zbytečně jednoduchá, je celé Osoblažsko moravskou enklávou ve Slezsku. Obec je na konci všeho, včetně slepých silnic a konečné autobusu. Zeman i Babiš zde dostali výrazně přes 80 procent. Je tady pár desítek rodinných domů, velká bytovka a malý zámeček, který přímo sousedí s rozpadajícími se kravíny zaniklého JZD. Na horizontu se v mlze ztrácí svět a z mobilu dávno zmizel signál. U kostela na samém okraji pole je náhrobek se smířlivým nápisem „Zde odpočívají čeští a němečtí občané.“ Všeprostupující ticho občas naruší vzdálený štěkot psa a bečení ovcí. Fouká vítr.
Autor je redaktor Alarmu.
Projekt Vzděláváním k neúspěchu vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.