Pedro Castillo. Foto Flickr, CC BY-NC-SA 2.0
Byť Peru v posledních letech patřilo politicky i ekonomicky spíše ke stabilnějším státům jihoamerického kontinentu, ukazuje se, že dlouhotrvající odkaz fujimorismu se společně s prohlubujícími se nerovnostmi ve společnosti staly základním předpokladem ústavní krize. Již těžkopádné řešení pandemie, při kterém zcela selhaly základní funkce státu, i výsledky voleb napovídaly, že se země chtě nechtě brzy ocitne v krizi. Aktuální situace je ale daleko za hranou četných predikcí.
Peruánský zákonodárný sbor 7. prosince 2022 odhlasoval odvolání Castilla z funkce poté, co oznámil, že hodlá rozpustit kongres a vládnout pouze pomocí prezidentských dekretů. Jeho odvolání a následné zatčení na základě obvinění ze spiknutí a vzpoury vyvolalo rozsáhlé protesty, přimělo vládu vyhlásit celostátní výjimečný stav a omezit některá základní práva obyvatel. Mezi ně patří i nová represivní opatření ministerstva vnitra, která kriminalizují aktivity občanské společnosti na sociálních sítích pod záminkou boje proti terorismu.
Masové lidové protesty od jeho zadržení požadují Castillovo propuštění, rozpuštění kongresu a předčasné volby. Situace v kongresu je už několik týdnů zablokovaná. Současná prezidentka Dina Boluarte nemá dostatečnou podporu pro stanovení předčasných voleb. Přímo při demonstracích ke konci ledna zemřelo minimálně čtyřicet šest civilistů a jeden policista – mezi oběťmi jsou nezletilí i novináři. Kromě toho nejméně dalších deset lidí zemřelo v důsledku událostí souvisejících s blokádami silnic nebo dopravními nehodami. Represemi jsou nejvíce postiženy regiony Puno, Ayacucho a Apurímac.
Kdo je Pedro Castillo
Pedro Castillo byl zvolen prezidentem v posledních legitimních prezidentských volbách v Peru a úřadu se ujal v červenci 2021. V současné době je ve vazbě, kterou mu nejvyšší soud určil na osmnáct měsíců, dokud nebude situace okolo Castillova pučistického pokusu o rozpuštění kongresu dostatečně vyšetřena.
Pedro Castillo byl původně učitel a odborový předák, který do funkce prezidenta kandidoval za relativně novou politickou stranu Perú Libre. S vrcholnou politikou neměl do té doby žádnou zkušenost. Širší oblibu získal teprve v roce 2017 jako vůdce masové stávky za lepší podmínky pro učitele.
Strana Perú Libre byla založena v roce 2008 a vedle marxismu-leninismu vychází i z učení peruánského filozofa a spisovatele Josého Carlose Mariáteguiho, jednoho z nejvýznamnějších marxistických myslitelů Latinské Ameriky své doby. Castillo se stylizuje do role prezidenta, který je hlasem lidu a marginalizovaných regionů.
Jeho levicovost, stejně jako v případě Perú Libre, je ale diskutabilní. Je mnohem více nálepkou reakční peruánské pravice než ryzím politickým ukotvením, které by hájilo skutečné levicové požadavky. Castillo se v zásadě stal tváří nového protisystémového impulzu. Jeho reálná politika se naopak ukázala jako konzervativní a nacionalistická, využívající politické strategie neopopulismu.
Agrární a pozemková reforma patří v Peru odjakživa k nejštěpnějším politickým tématům. Pokusy o takové reformy zasahují do staletí budovaných společenských struktur a společenské hierarchie, která je dodnes úzce svázána s koloniální historií.
Novodobá historie Peru zná podobné politické projekty, zejména z minulého století před nástupem neoliberální hegemonie, a to v podobě od různobarevných vojenských diktatur až po byrokratický neopopulismus Alberta Fujimoriho. Ten charakterizuje snaha o získání široké lidové podpory prostřednictvím konfrontace s establishmentem, snaha o podpůrné politiky zacílené na marginalizované skupiny obyvatel a budování volebního hnutí s nízkou mírou institucionalizace, mnohdy s pokusy o obcházení demokratických institucí. V podmínkách Česka nám neopopulismus může připomínat například slogany ANO 2011 „řídit stát jako firmu“ nebo „Babiš pomáhá lidem“.
Totiž dalším důležitým rysem je takzvaná antipolitika, kdy si neopopulistický vůdce vytváří specifický vztah s vlastními podporovateli. Vedle silného kultu osobnosti si buduje i dojem nepostradatelnosti v boji proti elitám, staví se do role zachránce utlačovaných, vytváří si status spasitele s důrazem na polarizaci „my versus oni“.
Castillovi se tak podařila mobilizace elektorátu, který vystihuje nespokojenost širokého spektra peruánského obyvatelstva mimo hlavní ekonomická centra. Zejména pak elektorátu v regionech mimo hlavní město Limu, které je dodnes, především mezi domorodou populací, vnímáno jako centrum kolonizace a extrativismu země, v regionech, kde dochází k soustavnému omezování občanských práv, v regionech s tradičními politickými třídami a s přetrvávajícím zhoršováním socioekonomické situace. Levicová radikalita Castilla je proto pouze zdánlivá. Celý jeho život se totiž odvíjí především od konzervativních, politicky dogmatických, patriarchálních a protistátních postojů.
Castillův program neklade důraz na rovnost ani emancipaci. Stojí na vybraných myšlenkách konceptu „Perú profundo“ (Hluboké Peru). Zejména pak na jeho revolučních a násilným bojem rámovaných tezích. Ty byly v minulosti zdrojem různých autoritářských a etnocentristických tendencí. Mezi ně lze zařadit i působení Světlé stezky, přední dystopické a extrémně násilné interpretace koktejlu marxismu-leninismu, maoismu a peruánských reálií. Násilí a militarismus se tak propisují i do politického programu, se kterým Castillo kandidoval.
Například volá po militarizaci mládeže v zájmu morálky, po kulturní revoluci, která povede k zajištění „buenas costumbres“ (slušných návyků) peruánské společnosti. V neposlední řadě by rád zapojil občanskou společnost do ozbrojené obrany v zájmu práva a pořádku, do výkonu (socialistické) spravedlnosti. V zásadě jeho politika navazuje v tradičních dimenzích na provinční „caciques“ po národní „caudillos“, tedy na politiku mocných konzervativních mužských vojevůdců, tolik typických pro celý region Latinské Ameriky.
Feminismus a rovnost pohlaví si totiž Castillo vykládá podobně militantním způsobem. Část programu, která je nazvaná „la mujer socialista“ (socialistická žena), je představou nadmíru patriarchální, genderově normativní a posilující zažité stereotypy konzervativní společnosti. Castillo se staví jak proti uznání práv osob LGBTQI, tak proti potratům, ale i proti konopí.
V jeho programu naopak není nic o pozemkových reformách, o potřebě druhé agrární reformy ani o prosazování sekulárního státu a odstupu od náboženských skupin včetně ultrakatolických frakcí či fundamentalistických evangelikálů. Agrární a pozemková reforma patří v Peru odjakživa k nejštěpnějším politickým tématům. Pokusy o takové reformy zasahují do staletí budovaných společenských struktur a společenské hierarchie, která je dodnes úzce svázána s koloniální historií. Extrémní náboženské skupiny souběžně brání sociálně liberálnímu pokroku a jsou v rozporu s ryzí emancipací domorodých obyvatel, která není možná bez uznání také individuálních práv. V zásadě jde o jeden z projevů koloniálního dědictví v případě kontroly plebsu, tedy udržení konzervativního řádu. Dnes čím dál častěji prostřednictvím charismatických náboženských hnutí.
Castillo se staví i proti pomoci uprchlíkům z Venezuely a zajištění jejich základních práv. Tuto humanitární katastrofu se nebál rámovat jako pouhý problém obchodu s lidmi a samotné uprchlíky viktimizovat. Ve své podstatě je Castillo jen další dogmatickou odpovědí na peruánské otázky občanské společnosti, státu a národa. Jeho politické angažmá je tak v zásadě jen dalším pokusem o mobilizaci marginalizovaných v duchu výše uvedeného neopopulismu, který stojí na zjednodušených řešeních dlouhotrvajících problémů, jež mají počátky už ve zrodu peruánské republiky.
Castillova mobilizace marginalizovaných nevede k jejich emancipaci, ale je spíše jejich populistickým zneužitím pro vlastní politické zájmy. Jeho politika nevede k širokému narovnání práv, naopak jde o další antipolitický projekt, který je živen nacionalismem, antiliberalismem a etnocentrismem. I proto lze Pedra Castilla chápat jako další epizodu pravicového etnocentristického autoritářského projektu, který je živen hegemonickým kapitalistickým systémem v zájmu jeho vlastní reprodukce.
Druhý peruánský impeachment
V případě Peru jde o druhý impeachment v historii, kde prvním takto odvolaným prezidentem byl již zmíněný Alberto Fujimori v roce 2000. O odvolání Pedra Castilla se v minulosti peruánský kongres pokusil dokonce už dvakrát. Třetí pokus vyšel. Vedle holého faktu, že Castillo nedisponoval většinou v kongresu, byly oficiálními důvody zákonodárců obvinění z korupce jeho blízkých spolupracovníků i členů rodiny. Situaci napomohla také opakující se snaha opozice přesvědčit zákonodárce, že Castillova vláda je chaotická a on sám je nekompetentní.
V případě Pedra Castilla lze ještě přidat dimenzi rasové diskriminace, která rámuje právě onu neschopnost „indiánského rolníka z periferie“ vládnout. Tato forma rasismu je navíc v Peru velmi silná a provází peruánskou společnost od vzniku státu a počátků jeho demokratizace. Společnost je dodnes rozdělena na elity, potomky evropských dobyvatelů a koloniálních struktur, které se koncentrují v přímořském hlavním městě Limě a ovládají naprostou většinu klíčových institucí, a pak na ostatní, na domorodé obyvatelstvo, které žije decentralizovaně ve vyšších nadmořských výškách ve zbytku země.
Zde je potřeba dodat, že druhý pokus o impeachment byl vystavěný právě na obžalobě Pedra Castilla z „trvalé morální nezpůsobilosti“, což je prvek, který obsahuje peruánská ústava relativně krátce a odborníci ho považují za problematický právě pro neexistenci objektivní definice. I zde se lze domnívat, že jde o jeden z diskriminačních nástrojů, jak udržet u moci status quo.
I přesto, že Castillův politický program primárně neusiloval o ryzí emancipaci, ale v mnohém spíše o antiliberální revoluci s mnoha konzervativními prvky, se v současnosti stal symbolem boje za emancipaci mladých lidí a domorodého obyvatelstva proti exkluzivitě peruánského systému a těší se mezinárodní podpoře především u levicových vůdců mnoha zemí Latinské Ameriky.
I proto lze konstatovat, že Pedro Castillo se díky svému původu a silné antisystémové rétorice, ale v konečném důsledku zejména kvůli autoritářské a rasistické reakci vládnoucích elit, stal zástupcem těch druhých, marginalizovaných skupin obyvatelstva a tím pádem i široké levice.
Querido pueblo peruano, grandioso y paciente: pic.twitter.com/4IbZbhnM5D
— Pedro Castillo Terrones (@PedroCastilloTe) December 12, 2022
Co se v Peru stalo
Pedro Castillo 7. prosince 2022 oznámil, že se rozhodl „dočasně“ rozpustit kongres před třetím pokusem o impeachment. Argumentoval tím, že jde o nutný krok k obnově právního státu a demokracie v zemi. Opoziční politici jeho prohlášení označili za odporující peruánské ústavě a kongres většinou hlasů podpořil Castillovo odvolání.
Krátce na to byl Castillo zatčen policií po cestě na mexickou ambasádu v Limě, přes kterou se podle všeho chtěl pokusit získat exil. Kongresu mezitím složila přísahu jeho bývalá viceprezidentka Dina Boluarte a stala se tak první peruánskou prezidentkou v historii.
Dina Boluarte byla ještě v lednu roku 2022 taktéž členkou strany Perú Libre, na základě čehož se stala kandidátkou na místo viceprezidentky Peru. Avšak 23. ledna 2022 byla ze strany vyloučena z důvodu prohlášení, ve kterém uvedla, že nikdy nepřijala její ideologii.
Dva dny po impeachmentu, 9. prosince, propukly masové protesty především ve venkovských oblastech s největší mírou Castillovy volební podpory. Demonstranti požadovali propuštění Castilla z vězení, rozpuštění kongresu, brzké nové volby a odstoupení Boluarte z prezidentského úřadu. 10. prosince Boluarte jmenovala svůj nový kabinet. Protesty se mezitím rozšířily do dalších oblastí včetně Cajamarcy, Arequipy, Huancaya, Cusca a Puna. Objevily se první potvrzené zprávy o obětech na životech.
Roztržky na jihu města Andahuaylas mezi 10. a 11. prosincem vyústily v krveprolití při útoku na městské letiště; dva mrtví a alespoň pět těžce zraněných včetně jednoho policisty.
Boluarte vyhlásila 12. prosince výjimečný stav v nepokoji zasažených oblastech, čímž dala represivním složkám větší pravomoci. Současně s cílem zklidnit protestující nechala vypsat předčasné všeobecné volby na duben roku 2024. Demonstrace se ale nadále rozšiřovaly do dalších oblastí na severu Peru a dalších andských měst.
Castillo následně zveřejnil na sítích fotku ručně psaného dopisu, ve kterém Boluarte označuje za „uzurpátora“. Slibuje, že neodstoupí, a říká, že „lidé by neměli naletět na její špinavé hry s volbami.“ Téhož dne vlády Argentiny, Bolívie, Kolumbie a Mexika vydávají společné komuniké na podporu bývalého prezidenta.
Dne 13. prosince soudce nejvyššího soudu Cesar San Martin Castro odmítl odvolání Pedra Castilla, aby byl propuštěn z vazby. Jednak z obavy opuštění Peru, ale podle soudce ani Castillovo televizní oznámení o rozpuštění kongresu nebylo „pouhým projevem, ale konkrétním vyjádřením vůle změnit ústavní systém a uspořádání veřejné moci.“
Poté 14. prosince prezidentka vyhlásila výjimečný stav na území celého Peru. Situace nadále eskaluje. Vládnutí Diny Boluarte se otřásá v základech, nedaří se jí přesvědčit kongres o předčasném termínu voleb a někteří její ministři podávají demise v reakci na zvyšující se počet obětí na životech.
Mezinárodní komunita reagovala v duchu podpory Pedra Castilla, nebo alespoň v rovině ukončení násilí na civilistech. Postupně se ozvali zástupci USA, EU a téma se dostává i na lednové jednání Společenství latinskoamerických a karibských států (CELAC), kde zástupci Peru dostávají tvrdé dotazy od lídrů okolních zemí. 20. prosince vyhostila nová peruánská vláda mexického velvyslance a sama se dostala do mezinárodní izolace.
Protesty se v následujících týdnech prohloubily. V jižní části města Ayacucho ozbrojené složky zabily nejméně dalších sedm civilistů. Úřady zejména ve venkovských a horských oblastech nařídily zákaz vycházení.
I v lednu nového roku se situace dál vyostřovala: dochází k dalším úmrtím civilistů a omezování svobodného tisku. Někteří zástupci domorodých skupin a organizací postupně začali hovořit o genocidě a volají po mezinárodní solidaritě. Solidaritu začínají vyjadřovat domorodé skupiny z obou Amerik. Přechod hranice s Bolívií je výrazně omezen a bývalý bolivijský prezident Evo Morales dokonce obdržel zákaz vstupu do Peru.
Státní žalobkyně Patricia Benavides 10. ledna oznámila zahájení předběžného vyšetřování proti prezidentce Boluarte, premiérovi Albertu Otárolovi a ministrům Víctoru Rojasovi (vnitro) a Jorgemu Chávezovi (obrana) za údajné spáchání zločinů genocidy, kvalifikovaného zabití a vážných zranění.
Demokratizace, nebo diktatura
V tuto chvíli má vláda Diny Boluarte jasný úkol. Uklidnit situaci v zemi, vstoupit do aktivního jednání nejen s opozicí, ale i s mezinárodní komunitou a nezávislými pozorovateli, a vyjednat podmínky pro další politické kroky, které budou pro mírové řešení nezbytné.
Nemá to ale vůbec jednoduché, protože zvolená většina kongresu není požadavkům protestujících nakloněna. Z některých (zejména krajně pravicových) pozic, dokonce přichází návrhy, které jsou daleko za hranou demokratického uspořádání.
Příkladem jsou nejen opakovaná odmítnutí stanovení termínu předčasných všeobecných voleb ještě tento rok a neustálá eskalace konfliktu stigmatizací protestujících a opakované odmítání jejich požadavků – s pomocí narativu boje proti terorismu a zahraniční intervencí, ale také některých vyjádření nejsilnější strany Fuerzy Popular. Její poslanec Ernest Bustamante veřejně pohrozil Bolívii vojenskou okupací, pokud nepřestane „podporovat terorismus v Peru“.
Boj s terorismem má v Peru hluboké kořeny. „Terruqueo“ (terorista) je neologismus, který se poprvé vyskytl ve slovníku Alberta Fujimoriho během jeho vnitřní „války“ proti levicovému extremismu. Je součástí neopopulistické politické strategie s cílem dehonestovat antifujimoristy prostřednictvím strachu z terorismu. Dlouhodobě pak v politickém boji slouží jako rasově motivovaný nástroj k umlčení občanské společnosti a rovnostářských tendencí spojených s domorodou emancipací v Peru. Termín je nadužíván s cílem znemožnění politického oponenta prostřednictvím šíření strachu z teroristických činů. Ty mají v Peru reálný základ, kdy jsou zejména spojeny se zneužitím emancipačního boje domorodých obyvatel v ozbrojených revolučních a protistátních skupinách, a tak je boj proti terorismu i nadále efektivním nástrojem k potlačení jakýkoli emancipačních tendencí, které přicházejí od domorodých skupin obyvatelstva.
A přesně v tomto duchu v současnosti koná i peruánské ministerstvo vnitra. Ve světle nepokojů přijalo nová restriktivní opatření, která mají za cíl kriminalizovat protivládní aktivismus na sociálních sítích, právě pod záminkou boje proti terorismu.
Konflikt se tak pomalu vrací do tradičních polarizovaných kolejí mezi vládnoucí elitou a širší občanskou společností. Nadto se dostává i mimo hranice Peru a není jisté, zda jde v případě poslance Bustamenteho o ojedinělý výrok, nebo reálnou součást taktiky establishmentu s cílem vytvořit dočasnou byrokratickou diktaturu, která v následujících měsících ba letech politicky ovládne Peru. Režim se totiž již nyní nebrání extrémním metodám, které jsou typické pro jihoamerické diktatury: dochází k masovému zatýkání, zásahům represivních složek ve vozech bez identifikace, k útokům na novináře a vyhrožování tisku, k falšování důkazů, soudním řízením vůči terorismu, mučení, raziích v domech nebo v prostorách neziskových organizací.
Demokratická varianta řešení této krize je totiž v zásadě pouze jedna. Peruánský kongres by měl extremistické tendence jednoznačně odmítnout. Dle mého názoru by měl rovněž odmítnout i stávající vládu Diny Boluarte, která nemá mandát vzešlý z voleb, nemá stabilní podporu vlastního kabinetu ani většiny v kongresu a v neposlední řadě během pouhých několika týdnů její vlády zemřely desítky civilistů. Kongres by měl zvolit dočasnou vládu s jasným cílem demokratizace a vypsání předčasných voleb ještě tento rok. V neposlední řadě se vypořádat i s případnou změnou ústavy z roku 1993, která zajistí domorodým obyvatelům rovnocennou participaci v peruánském systému. A to včetně vztahu k přírodnímu bohatství země, který by mohl pomoci rozdrolit extrémní nerovnosti a dlouhodobou polarizaci peruánské společnosti.
Autor je politolog-latinoamerikanista.