Foto manhhai, Flickr, CC BY 2.0
V čem se nejvíc proměnilo vaše vnímání konfliktu od počátku ruské invaze na Ukrajinu?
Daniela Kolenovská (Institut mezinárodních studií FSV UK)
V prosinci 2021 jsem začala brát velmi vážně kolegu Jana Šíra, který od ruské invaze na Krym roku 2014 neúnavně varoval, že Kreml vede hybridní válku a cílí na změnu světového řádu. V březnu 2022 jsem se přestala budit každé ráno s obavou, že Kyjev padl. Třetí procitnutí přišlo, když svůj výzkum zveřejnil britský RUSI. Ze zbytků ruských střel posbíraných na Ukrajině doložil, že americký i evropský byznys bez ohledu na sankce nebo morálku vydělává na dodávkách vojensky použitelného materiálu Rusku.
Michal Smetana (bezpečnostní analytik, FSV UK)
Nejvíce překvapivé momenty se bezesporu odehrály na samotném počátku ruské invaze a v její první fázi. Na straně Ruska to bylo samotné provedení ozbrojeného útoku, kde se ruská armáda v řadě aspektů zásadně odchýlila od vlastní vojenské doktríny – a dramatickým způsobem na to doplatila. Dnes již víme, že to byla kombinace nejen zjevných vojenských chyb, ale především politického zadání, které (bohužel pro Rusko, bohudík pro Ukrajinu) vycházelo ze zcela chybných předpokladů Moskvy ohledně ukrajinské ochoty a schopnosti se bránit, ruské schopnosti operaci provést a západní schopnosti a ochoty reagovat smysluplnou podporou Ukrajině.
Řada analytiků – mě nevyjímaje – také podcenila míru a efektivitu ukrajinské rezistence vůči ruské ofenzivě, jakkoliv již dnes i z ukrajinských zdrojů víme, že v mnoha ohledech byla tato dynamika na počátku konfliktu mnohem těsnější, než by se mohlo tehdy zdát. Důležitým faktorem, který od počátku nebyl zjevný, byla i ukrajinská schopnost provádět kromě účinné obrany i komplexní ofenzivní operace. To, že tuto schopnost ukrajinská armáda v Charkovské a posléze Chersonské oblasti prokázala, mělo nesporně silný psychologický efekt nejen na obě válčící strany, ale i na západní přístup k dalším dodávkám vojenské techniky, munice a dalšího nezbytného materiálu.
Pro mě osobně byla jednou z klíčových otázek tohoto konfliktu nerozhodnost Kremlu přistoupit k vyhlášení mobilizace. To, že se k tomu Vladimír Putin odhodlal až sedm měsíců po zahájení invaze, Ukrajině velmi pomohlo a umožnilo úspěšně provést právě ty zmíněné ukrajinské ofenzivy na severovýchodě a jihu země.
Vojtěch Boháč (reportér, šéfredaktor serveru Voxpot)
Nejvíc mě asi opustilo takové to nadšení z postupných ukrajinských vítězství, kdy od samého počátku bylo vidět, že Rusům nejdou věci tak, jak očekávali. Začalo to boji o letiště, pokusy výsadkářů obsadit Kyjev, pak pokusy dobýt Kyjev skrze konvoj, ale hned bylo vidět, že se Rusům nedaří podle plánu a Ukrajinci mají poměrně silnou iniciativu a daří se jim postup agresora zvrátit. Vypadalo to vlastně, že ještě chvilku a Rusové nezvládnou svůj plán natolik, že se stáhnou z celé země. Tahle představa postupně bledla.
Válka rozhodně proměnila nečekaným způsobem budoucnost Ruska a našeho vztahu k němu. Málokdo si dnes dokáže představit, že by v blízké budoucnosti mohl pokračovat byť jen zlomek vztahů, kterými bylo Rusko se světem na všech úrovních ještě před rokem propleteno.
Teď, když jsem byl naposledy na Donbase, už bylo vidět, že Rusové totálně plán změnili a že jsou ochotní jít do mnohaleté války, že na to mají kapacity. Dostal jsem se do takové trochu deprese z toho, když jsem si uvědomil, že první plán byl sice získat Ukrajinu rychle, ale že to může být i tak, že ji Rusové budou získávat pomalu a ta válka se potáhne hodně, hodně dlouho a bude to realita, ve které budeme v budoucnu žít – že tady je prostě taková válka mezi Ukrajinou a Ruskem. No a spolu s tím jsem převedl vnímání na ty tragédie spojené s dlouhou válkou. Ta nejvíc viditelná, zřejmá je samozřejmě obrovské množství mrtvých lidí na Ukrajině, což ta země už teď dost silně pociťuje. Ale taky celkový vliv na společnost, rozpady vztahů, které tam jsou, traumata z války, s kterými se tam vojáci vrací domů, uprchlíci v zahraničí, kteří už se nevrací zpátky na Ukrajinu, protože se po tak dlouhé době zabydleli v cizině.
Tereza Reichelová (politoložka a zahradnice)
Před invazí, předloni na podzim po covidu, jsem měla pocit, že všechno teď bude postupně jen víc a víc zašmodrchané, splašené, vyčerpané a vyostřené: pandemie, hroutící se ekosystémy, klimatická migrace, krize bydlení, péče, věd, zdravotnictví, školství, státu… budoucnost vlastně není absolutně představitelná nebo srozumitelná, říkala jsem si na podzim. V hodně hrubých obrysech člověk tuší, co ho čeká – i když se většinou sám před sebou snaží netušit nic.
Únorová invaze pak přišla jako rána mezi oči. Šok z dezorientace a obrovského, přízračného pocitu ohrožení v prvních dnech až týdnech invaze se mi vryl do těla a do paměti. Postupem času ale moje pozornost slábla a akutní, bezprostřední strach ohledně ruské agrese vystřídal pocit „děje se ve světě“. Čas od času za to poslední dobou silně cítím vinu, ale nevím, co s tím udělat. Bolestně vidím, že válku nemůžu prožívat s Ukrajinci, protože ji s nimi skutečně neprožívám – tak jako v klimatické krizi nejsem spolu s lidmi s globálního Jihu, i když bych si to moc přála. I to je podle mě důležitý střípek do debaty, o kterém bych si přála povídat víc – to černé svědomí za univerzalismus na dálku a pocit deglobalizace.
Tomáš Glanc (rusista a sémiotik)
Během toho roku se ukázalo, že ničení Ukrajiny, zabíjení, mučení a terorizování Ukrajinců, ačkoliv tento aspekt války je jistě nejhroznější, není zdaleka jediným jejím projevem.
Válka rozhodně proměnila nečekaným způsobem budoucnost Ruska a našeho vztahu k němu. Málokdo si dnes dokáže představit, že by v blízké budoucnosti mohl pokračovat byť jen zlomek vztahů, kterými bylo Rusko se světem na všech úrovních ještě před rokem propleteno.
Válka ale proměnila i ruské dějiny. Především ty nedávné. Ukázalo se názorně, jak málo očividných faktů a hrozeb byly mezinárodní politické a vojenské elity ochotné brát vážně. Zase se jednou potvrdilo, že etické pokrytectví v politice může být dlouhodobě ekonomicky výhodné, ale hrozí, že se celá ta jakoby rafinovaně vyvažovaná křehká konstrukce z polopravd a úliteb levným surovinám, kterým se obětují lidské životy a elementární mravní a právní hodnoty, v určitou chvíli zvrhne a nastane peklo na zemi.
Krom toho je zajímavé, jak hodně válka proměnila i můj obor, východoevropská studia a slavistiku. Najednou všichni, kdo mají rozum a zodpovědnost, uvažují o dekolonializaci a deimperializaci nejen Ruska, ale taky všech vědních oborů, ve kterých Rusko jako entita figuruje. Právě tento týden jsem v New Yorku spoluorganizoval konferenci, která se v podstatě pokoušela zjistit, co tato válka a její následky znamenají pro studium tak zdánlivě odlehlého tématu, jako je ruský underground druhé poloviny 20. století.
Vojtěch Bahenský (bezpečnostní analytik, Peace Research Center Prague)
První z oblastí, kde jsem musel přehodnotit svoje očekávání bylo podcenění nejen Ukrajiny, ale i Ruska a Západu. Nepředpokládal jsem, že by se Ukrajina dokázala natolik společensky semknout a tak úspěšně bránit, byť k úspěšné obraně velmi dopomohly Ruské chyby při invazi. Zároveň jsem určitě podcenil schopnost Západu se tváří v tvář ruské agresi mobilizovat a ekonomicky i vojensky podpořit Ukrajinu způsobem, jakým to poslední rok dělal. Zároveň jsem ale, byť se v současnosti mluví spíše o tom, že byla Ruská armáda přeceňována, významně podcenil schopnost a ochotu Ruska vést extrémně nákladný konflikt tváří v tvář sankcím takto dlouho. V prvních týdnech války, kdy pokus o úspěch cestou „speciální operace“ selhal, jsem očekával, že se Rusko pokusí z konfliktu vycouvat. Nyní to vypadá, že bude ruský režim připraven ve válce pokračovat možná i roky.
Jak vůbec může takový konflikt skončit? Co by znamenalo vítězství pro tu či onu stranu?
Daniela Kolenovská (Institut mezinárodních studií FSV UK)
Ukrajina nebojuje o nic menšího, než je právo na vlastní existenci. Vítězství jí ho zajistí – a s ním bude potvrzena i schopnost mezinárodního systému vynucovat respekt k právu. Rusko zahnané v tom případě do vlastních hranic začne patrně své tenze namísto vnější agresí řešit intenzivnější vnitřní represí. Evropskou perspektivu už záměrně ztratilo. Kreml vsadil na diktátorské režimy a revizi mezinárodního pořádku, ze kterého doposud s ostatními vítězi druhé světové války těžil. To nese významnou změnu v hodnotové orientaci ruské společnosti. Už aktivity Kremlu na globálním Jihu ukazují, že kromě strategických spojenectví pěstuje pouze vztahy, které nenesou dlouhodobé závazky; v oblasti lidských práv či enviromentální odpovědnosti zvlášť. Vítězství Kremlu by tedy zbavilo perspektivy nejen Ukrajinu, ale i veškeré iniciativy usilující o řešení globálních problémů.
Michal Smetana (bezpečnostní analytik, FSV UK)
Asi můžeme tušit, v jakou formu ukončení konfliktu doufá Moskva: že se postupně vyčerpá západní ochota podporovat Ukrajinu a Kyjev nakonec přistoupí na nějakou formu diplomatického řešení, ve kterém přizná Rusku kromě Krymu i další koncem září loňského roku jednostranně anektovaná území (z pohledu mezinárodního práva nelegálně).
Ukrajina naopak doufá, že aktuálně probíhající ruská ofenziva bude kulminovat bez větších úspěchů. A na jaře pak – i za pomoci nových dodávek západní techniky – proběhne velká ukrajinská ofenziva s cílem silou osvobodit zbytek okupovaných území včetně Krymu. Po vytlačení ruských vojsk z území Ukrajiny by pak v logice tohoto scénáře mohla Ukrajina získat bezpečnostní záruky od Západu, ať již formou členství v NATO nebo bilaterálně od klíčových západních států – což by mohlo do budoucna Rusko odradit od možných dalších útoků proti ukrajinské územní celistvosti. Ještě lepší variantou (bohužel ale málo pravděpodobnou) by byla zásadní změna politického režimu v Rusku, kde by nová vládní garnitura byla ochotna válku ukončit a přistoupit na mírové řešení bez jakýchkoliv teritoriálních nároků vůči Ukrajině.
Pochopitelně toto jsou ideální varianty pro jednotlivé znesvářené země. Výsledek nakonec může být někde na půl cesty, kdy například dojde k postupnému vyčerpání obou válčících stran a nějaké formě mírového ujednání, kde Ukrajina změní svoji aktuální pozici a akceptuje například ztrátu Krymu, ale už ne ruské teritoriální zisky po únoru 2022. Podobné varianty se často diskutovaly v prvních měsících invaze, ale po masakrech v Buči, zničení Mariupolu a odhalení dalších ruských válečných zločinů se tato varianta z pochopitelných důvodů stala pro Ukrajinu morálně a politicky neakceptovatelnou.
Velikým rizikem je (bohužel asi i relativně pravděpodobná) varianta, že po snahách obou stran o větší ofenzivní operace dojde v určitém bodě k patové situaci na bojišti, ale zároveň se nepodaří vyjednat diplomatické řešení, které by vedlo ke stabilnímu míru. V takovém scénáři by se z Ukrajiny mohl stát další „zamrzlý konflikt“ v postsovětském prostoru, kde se budou periodicky střídat časově omezené dohody o příměří a snahy o diplomacii a menšími či většími epizodami násilné eskalace – dynamika, která pak může trvat roky. Pro Ukrajinu i Západ je toto potenciálně velmi negativní varianta, zvláště pokud by Rusko nadále kontrolovalo část ukrajinského území. Zásadně by se tím komplikovala poválečná obnova Ukrajiny a samozřejmě i možnost nějak smysluplně Ukrajinu integrovat do západních politických a bezpečnostních struktur.
Vojtěch Boháč (reportér, šéfredaktor serveru Voxpot)
Navážu trochu na odpověď na první otázku, protože ještě před pár měsíci jsem měl představu, jak by se takový konflikt dal skončit. Teď když vidíme ukrajinské veřejné mínění, dost převládá názor, že dokud nebudou mít zpátky celou Ukrajinu včetně Krymu a Donbasu, těch separatistických republik, tak se to ukončit nedá. Hodně lidí – jak vojáci, tak nevojáci – mi říkalo, že kdyby se Zelenskyj, nebo jakýkoliv jiný budoucí prezident, chtěl dohodnout s Putinem na příměří, tak společnost je ozbrojená a ze své vůle půjde na Majdan a do prezidentského paláce a Zelenského svrhne, protože tu není vůle lidu konflikt ukončit. Protože vnímání konfliktu je na Ukrajině takové, že jakékoliv jiné příměří než v původních hranicích, by znamenalo jenom chvilku příměří a pak obnovení pokusu Ruska získat Ukrajinu znovu. Takže vlastně na Ukrajině naprostá většina lidí, které jsem potkal (ale dokazují to i průzkumy veřejného mínění), totálně odmítá jít na jakýkoliv kompromis.
A proto si myslím, že Rusko by na nějaký kompromis šlo, ale stejně tak si myslím, že by dozbrojilo a pak by se vrátilo k útoku. Reálně je teď Putinův režim založený na tom, že Ukrajinu v nějaké míře získají. A zase je to jako v únoru loňského roku, že to není „získáme Ukrajinu, Donbas, který je nám tak nějak ne úplně na nic, ale není tak cenný,“ ale „získáme Kyjev.“ A tím pádem mnohem větší část Ukrajiny. Proto já si myslím, že teď je z dlouhodobého hlediska jediná možnost, byť to může znít hrozně „jestřábsky“, aby se Ukrajina vrátila alespoň do těch předinvazních hranic. Což je sice asi jediná možnost, ale je hrozně složité toho dosáhnout, jestli je to vůbec možné. Takže já se bojím fakt dlouhé války.
A co by znamenalo pro jednotlivé strany příměří třeba v nějakých současných pozicích? Pro Ukrajinu by to znamenalo dost velkou politickou nestabilitu, protože by s tím spousta lidí nesouhlasila, aby se něco takového uzavřelo. Proto si myslím, že je to téměř nemožné ze strany Ukrajiny. Musel by tu být silný tlak od Západu a ten by se stejně dost těžko vysvětloval lidem. A ze strany Ruska by podle mě to příměří nic neznamenalo. Tam by se to nějak propagandisticky zpracovalo, Rusko by dozbrojilo a za pár let by útočilo znovu.
Tereza Reichelová (politoložka a zahradnice)
On už neskončí, alespoň ještě hodně generací ne, a pro obě strany to je a bude obrovská tragédie. Tato válka samotná je příkladem toho, že představivost a traumata studené války jsou v dnešní době doslova u moci. Putin není šílený, je starý.
Klimatická krize se rychle prohlubuje a Ukrajinci, Rusové a Bělorusové se s ní budou vypořádávat s obrovským břemenem této války. I oni budou stárnout, ale budou to ti samí lidé, jako dnes – za padesát let. Na podzim vyšel strašně důležitý sborník esejů Ernsta Blocha Filosofie naděje, ve kterém brilantně pojmenovává „nesoučasnost“: nic nepomine, všechno plyne dál, společnost je vždycky utkaná z mnoha dějinných vrstev. A ty staré a minulé jsou stejně přítomné, jako ty nejmladší. Konflikty jako tenhle nikdy nekončí mírovými smlouvami, ale smrtí prapravnuků.
Tomáš Glanc (rusista a sémiotik)
Jedině snad nějaký ideálně všemi tajnými i veřejnými službami informovaný a futurologicky výjimečně erudovaný vojenský analytik nebo prorok by mohl předpovědět, jak válka skončí. Nevím o tom, že by doposud někdo něco důvěryhodného v tomto žánru nabídl. Ostatní profesní skupiny jako jsou vojenští velitelé různých úrovní, politici, politologové nebo novináři podle mě buď popisují, co se aktuálně děje a jsou schopni předvídat jedině snad bezprostřední budoucnost – dobytí kusu území, ty či ony nálety a podobně. Nebo jejich rétorika odráží určité intence, odhodlání, ideologii. Což je obojí legitimní a pochopitelné, ale neodpovídá to na vaši otázku.
Zkušenost posledních desetiletí ukazuje, že války v našem věku nekončí jednoznačnou kapitulací jedné ze stran konfliktu, jako tomu bylo třeba v roce 1945. Přesto je podle mě hodně důležitá i mentální rezistence proti všeobecné relativizaci – vydržet tlak únavy a oportunistických pseudodobráků, kteří chtějí žvásty o míru a pacifismu hlavně ukázat, že nejsou tak primitivní a jednostranní, aby souhlasili s „oficiální“ politikou, která v této válce stojí na straně napadané a už dnes částečně zničené Ukrajiny a dodává jí zbraně, aby se mohla bránit. Z těchto profesionálních obchodníků se subversivní agendou „proti mainstreamu“ se mi zvedá žaludek, jakkoli je jistě potřeba tváří v tvář ruské propagandě neklesat postupně na její úroveň. Jestli se neubráníme na této „frontě“, tak tento „konflikt“ skončí naprostou katastrofou, protože ruský režim, který tuto válku rozpoutal, nic nemiluje a nevyvolává s takovou intenzitou jako slabost a nejednotu protivníka, kterým je pro něj celý „kolektivní Západ“.
Vojtěch Bahenský (bezpečnostní analytik, Peace Research Center Prague)
U takové otázky je důležité rozlišovat konec konfliktu, konec války a konec větších bojových operací. Později jmenované události mohou nastat, aniž by nastaly ty dříve jmenované. Konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou nakonec trvá minimálně od roku 2014. Ani osvobození všech ukrajinských území pak nemusí nutně znamenat konec konfliktu, dokonce ani konec bojů. Ruský režim nemá reálnou šanci dosáhnout vítězství tak, jak si ho pravděpodobně definoval, když bylo o invazi rozhodnuto, tedy jako ovládnutí Ukrajiny. Zároveň pokud Ukrajina považuje za vítězství osvobození všech území, reparace a souzení válečných zločinců, tak to v tuto chvíli také nevypadá příliš dosažitelně, vzhledem k tomu, že by tomu musela předcházet změna režimu v Rusku, a to velmi specifická, nejspíše demokratická a prozápadní, pro což osobně nevidím podmínky. Jako nejpravděpodobnější, byť stěží nejlepší scénář, bych v tuto chvíli viděl ukončení bojových operací a zamrzlý konflikt, přičemž je stále naděje, že bojové linie, na kterých konflikt zamrzne, budou pro Ukrajinu výrazně lepší než v současnosti. Ukrajina bude dále potřebovat významnou západní podporu a možná i specifické bezpečnostní garance, ale státy jako Izrael nebo Jižní Korea ukazují, že i v takových podmínkách se státům může dařit.
Jak podle vás rozhodnutí pustit se do invaze v delším horizontu promění Rusko?
Daniela Kolenovská (Institut mezinárodních studií FSV UK)
Budoucnost Ruska bude komplikována bojem o moc uvnitř stávajícího stárnoucího mocenského vedení. Je otázka, zda si Putin letos vůbec řekne o potvrzení své pozice ve volbách (ať už jakkoliv regulérních). Režim se ideově prakticky vyčerpal, upnul se do minulosti a pozitivní celospolečensky relevantní program nenabízí. Jeho absence ještě více zdůrazní státní význam pravoslavné církve a roli armády, respektive vážnost válečných veteránů a s nimi spojených rituálů. Nejasné je, jak v takovém prostředí obstojí ruské ženy, které vlivem emigrace, lidských ztrát na frontě a mobilizace mužů pro vnitřní represi ponesou v důsledku populačního vývoje Ruska hlavní tíhu poválečné rekonstrukce. Zajímavé budou také důsledky přesměrování mezinárodních obchodních cest na východ. Mimo trasy, z nichž doposud bohatla Moskva, mohou časem vyrůst snahy o regionální emancipaci. Nejisté také zatím je, jak svůj pobyt mimo Rusko dokáže zúročit do mnoha zemí a on-line prostoru roztříštěná ruská intelektuální komunita. Pokud najde způsob, jak oslovit domovskou společnost a vytvořit si prostor pro úspěšný návrat, bude to poprvé v ruských dějinách.
Michal Smetana (bezpečnostní analytik, FSV UK)
Bez ohledu na to, jak konflikt pro Rusko nakonec dopadne, považuji za extrémně pravděpodobné, že z něj vyjde strategicky oslabeno ve srovnání se situací, v jaké bylo před válkou. Jinými slovy, pokud cílem Ruska bylo vylepšit si invazí svoji strategickou pozici v rámci regionu či mezinárodní politiky obecně, dá se říct, že již dnes prohrálo – otázkou je jen, jak moc. Jakkoliv stále existuje velké množství zemí, které s Ruskem nadále obchodují a udržují standardní vztahy, ta současná míra mezinárodní izolace je skutečně zásadní a bude mít velké dopady jak na Rusko jako aktéra mezinárodních vztahů, tak na ruskou společnost.
Rusko nadále zůstane velkým státem disponujícím rozsáhlým jaderným arzenálem, který má stálé místo v Radě bezpečnosti OSN, takže samozřejmě Západ musí aktivně uvažovat o tom, jakým způsobem po válce vztahy s Ruskem nastavit a co je v tomto směru tou nejsmysluplnější politikou. Pořád budou oblasti, kde bez ohledu na nepřátelské vztahy a takřka nulovou důvěru bude nutné s Ruskem jednat – jako je například oblast kontroly jaderného zbrojení, kde je v zájmu skutečně všech, aby existoval systém smluvních limitů a vzájemných inspekcí. Návrat k předválečným vztahům bude minimálně za současné ruské vládní garnitury i po konci války ale jen těžko představitelný, takže pro další vývoj v této oblasti zahraniční politiky bude klíčové i to, jakým způsobem se bude vyvíjet ruská domácí politika.
Vojtěch Boháč (reportér, šéfredaktor serveru Voxpot)
To je depresivní otázka. Jestliže si pamatuju Rusko jako zemi, kde existoval nějaký prostor pro opoziční myšlení, nebo pro soukromý politický život lidí, co s režimem nesouhlasili, tak to si myslím skončilo. Teď, jasně, pořád existuje politická scéna, ale z té úplně zmizely jakékoliv prodemokratické, proliberální síly, které se tam nemůžou vrátit. Jediná zlomová linie v ruské politice je otázka toho, jak moc budou tvrdí na svoje lidi i na svět. Což znamená, že se dá debatovat: dá se debatovat o tom, jestli útočit o trochu míň, nebo o trochu víc, třeba s jadernými zbraněmi; dá se debatovat o věcech, co jsou na samém kraji spektra, které existovalo před válkou. Jsou to čistě silová, vojenská témata a je to někde na pomezí něčeho až nacistického (respektive ono je to spíš imperiální). Třeba o tom, jak moc daleko může Rusko zajít v tom, jaké nástroje použije. Jsou to otázky mezi tím, jestli budeme Ukrajince silně bombardovat, nebo jestli je budeme bombardovat ještě silněji. Ta země žije z politického hlediska už v totální krajnosti.
A pořád je tam obrovské množství lidí, kteří žijí jako dřív, kteří si dělají svoje párty, jezdí na výlety, kteří válku vůbec neřeší a spousta lidí, většina, se stáhla do naprosto apolitické pozice a v té můžou docela snadno přežívat. Pořád to, co vidím třeba na Instagramu, jsou lidi jezdící na lyže, lidi chodící na výlety s kámošema, lidi, co pijou dobré drinky a tak… Ale je hrozně zajímavé, že ta politika si pro ně kdykoliv může přijít. Je tam 150 milionů lidí, kteří si tak nějak můžou přežívat doma, žít do velké míry jako dřív, ale už nijak neovlivní, jestli si pro ně jednou někdo přijde a řekne „naše země tě potřebuje, jdeš na frontu,“ nebo něco jiného, podobného.
A myslím si, že se v tom střetu mezi depolitizovanými lidmi a politikou nikoho nejde dovolat. Už se dá jenom doufat v to, že se vás to nedotkne. Protože hodně lidí – řekl bych, že většina – je od toho hrozně vzdálená: klidně, ať získáme Ukrajinu, ale hlavně ať se mě to nedotkne a když ji nezískáme, tak je to trochu jedno, ale jako lepší, když ji získáme, dejme tomu, ale ať se toho nemusím účastnit, ať to nevleze do mého soukromého života. A ono to lezlo. Lezlo to skrze zákaz západních služeb, ty služby mají nižší kvalitu, ale pořád se tam dá poměrně v pohodě přežívat. Ale kdykoliv si to může vzít člověka, který už se ničeho nedovolá v odporu k té politiky, politické zvůle, těžko říct, jak to nazvat… A já se bojím, že to s pokračující válkou půjde ještě dál a že se to bude týkat více a více lidí, kteří budou potřeba k tomu, aby to Rusko vyhrálo. Takže já se bojím, že se Rusko ze silně autoritářského režimu, ve kterém je možné žít svůj soukromý depolitizovaný život, posune k větší totalitě, většímu dohledu – kamery, sběr dat lidí, jejich systematičtější využívání. To uvidíme, každopádně už teď je to docela šílené v tom, co se člověku může stát.
Tereza Reichelová (politoložka a zahradnice)
Když mi kamarádi z Ruska vypráví, jak je v jejich životech a životech ostatních Rusů všudypřítomná a přízračná Putinova válka, připomíná mi to náš covid: visí to všude ve vzduchu a ubíjí to, vyostřují se vztahy, pár lidí se odstěhuje, občas někomu umře, nebo se zabije někdo blízký a některé regiony se promění v máry, skoro všechny instituce působí o poznání nevyzpytatelněji a zuboženěji, ale dá se to. Pokaždé z toho mám strašně nepříjemný pocit, jako bych je za to nenáviděla, a zároveň se mi zdá, že oni se za to sami skutečně nenávidí.
A zároveň, když to tak drze řeknu, je Putinova invaze dost dobře možná poslední a stařecky šílený výkřik ruského impéria. Představivost a démoni studené války, co teď ovládají ruský stát, se patrně bleskově a úspěšně netransformují v aktéra environmentální a sociální odolnosti. V mnoha regionech se státní infrastruktura a legitimita drolí znepokojivě rychle. Na mnoha místech začínají doutnat zmrazené konflikty. Sibiř hoří. Ruská oligarchie vzkvétá, neváže se na konkrétní území. Evropa nemá a ještě nějakou dobu nebude mít nejmenší chuť Rusům jakkoli pomáhat, Ukrajina po válce nikam nezmizí, nebude ani o kilometr dál… Myslím si, že vyhlídky Rusů na jednadvacáté století vypadaly docela strašlivě už předloni o Vánocích, ale teď se mi zdá, že je ta příslovečná prokletá Rus možná opravdu sebenaplňujícím se proroctvím.
Tomáš Glanc (rusista a sémiotik)
Politicky bude Rusko pravděpodobně především dlouhodobě nesrovnatelně mezinárodně izolovanější než kdykoliv za posledních 40 let. Možná, že Írán je určitá analogie: země, kde se dějí pro společnost v západní civilizaci nepředstavitelná zvěrstva ve vztahu ke kriticky aktivním vrstvám vlastního obyvatelstva, odkud vzdělaní lidé masově prchají do jiných částí světa. Kde politický systém téměř není zapojený do mezinárodních souvislostí a jejich právních a lidskoprávních norem. Sankce vytvářejí z hospodářského systému naprosto netransparentní mechanismus fungující v rámci jakési organizované kriminality na státní úrovni. Jakékoliv disidentství může mít za následek libovolný trest nebo perzekuci včetně smrti.
A zároveň bude nepochybně pokračovat kulturní a svobodný veřejný život – v digitálním či fyzickém undergroundu a samozřejmě v zahraničí. Už teď se velká část ruského života v mnoha oblastech odehrává mimo Rusko. Tento podíl pravděpodobně ještě poroste.
V Rusku žije tolik skvělých lidí, že se nikdy nemůže podařit přesvědčit kritické množství obyvatelstva o důvěryhodnosti fašistické nebo jiné totalitní ideologie. Zároveň tam ale žije dostatek lidí, kteří jsou ochotní z přesvědčení nebo ze strachu s establishmentem spolupracovat. Jinými slovy válka se nevede jen proti Ukrajině, ale i uvnitř ruské společnosti. A na jejím výsledku záleží, nakolik a jakým směrem válka promění i samotné Rusko.
Vojtěch Bahenský (bezpečnostní analytik, Peace Research Center Prague)
Přiznám se, že si to příliš netroufám hodnotit, protože bych se rozhodně neoznačil za odborníka na Rusko. Vzhledem k mé skepsi k ukončení konfliktu a změně režimu bude Rusko dále čelit západním sankcím, což ho bude nevyhnutelně tlačit k ještě větší politické a ekonomické orientaci na Asii a částečně i Afriku. Očekával bych, že zatímco ekonomicky a technologicky bude Rusko zaostávat, bude se zároveň průmyslově mobilizovat v oblasti vojenské produkce a militarizovat. Pro Evropu tak bude v dohledné době dále představovat hrozbu a to i v konvenčním vojenském smyslu.