Foto Klim Levene, Flickr, CC BY 2.0
Poslední týdny víc a víc slýcháme o tristní situaci na humanitních a sociálněvědních fakultách vysokých škol. Titulky porovnávající platy pedagogů na univerzitách s platy učitelů na základních školách plní noviny. Průměrná hrubá mzda v hlavním městě činí přes 48 tisíc korun, na pražské filozofické fakultě jsou přitom prý až stovky vyučujících, kteří dostávají hrubou mzdu 32 500 korun. S takovou částkou se dalo za pomocí grantů a externích přivýdělků jakž takž vyžít, dokud na ni nenasedla inflace a zvyšující se ceny energií. Dnes tato suma na důstojný život ve velkém městě absolutně nestačí. Vyučující tak často odcházejí učit právě na základní a střední školy, kde pobírají i o 20 tisíc korun čistého víc.
Pokud lidé ve vedení Univerzity Karlovy opravdu nevidí přínos oborů, jako je bohemistika, archeologie nebo třeba filozofie, měli by vrchní pozice v instituci co nejrychleji opustit.
Opomíjení humanitních a sociálněvědních oborů není v české debatě ničím novým. Už roky sledujeme utahování si z „džendrových studií“, stejně jako přehlížení sociálních vědců a vědkyň. Mluví se o neužitečnosti a neuplatnitelnosti na trhu práce, ale i o „neomarxistických líhních“. Nepomáhají tomu občas ani samy fakulty, které se vlastní existenci snaží obhájit buď skrze masarykovský étos důležitosti vzdělanců (se kterým se dnes nedokáže téměř nikdo ztotožnit) nebo skrze „potřebnost“ konkrétních oborů, jako je psychologie. Celá debata o smyslu humanitních věd se tak zatím nese v nepřesvědčivém a defenzivním tónu, jako bychom se pořád měli někomu omlouvat, že studujeme historii, germanistiku nebo třeba politické teorie. Že jsme asi neužiteční pro rychlá kola kapitalismu a tím pádem trochu „k ničemu“.
Za vším hledej devadesátky
Celý problém má kořeny už v devadesátých letech, kdy se ustanovily takzvané koeficienty ekonomické náročnosti (KEN). Ty měly určovat, kolik peněz dostane univerzita za jednoho studenta podle finanční náročnosti jeho oboru. Například Univerzita Karlova dostává za studenta archeologie téměř třikrát méně peněz než za studenta zubařiny. Před třiceti lety hodnoty KEN možná dávaly smysl, dnes jsou nicméně zastaralé a nedostačující. Už dávno neplatí, že člověk na filozofické fakultě potřebuje jen pero a papír, jak se ukazuje právě třeba u finančně náročné archeologie.
O tom, kdo nese na současné situaci vinu, se pře ministerstvo školství s univerzitami. Zatímco ministerstvo podotýká, že jednotlivé instituce si peníze přerozdělují samy a nemá tedy na platy učitelů vliv, univerzity připomínají, že peněz dostávají málo. Za posledních deset let totiž klesl podíl rozpočtu vysokých škol v rozpočtu ministerstva ze 17,76 procent na 12,12 procent. To však nic nemění na tom, že univerzity peníze mezi fakulty často rozdělují právě podle KENů, tedy zcela nerovnoměrně a že by mohly tuto disproporci samy napravit.
Hlavním hybatelem celé debaty se stala Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, jejíž Výzva na podporu humanitních a sociálněvědních oborů má k dnešnímu dni skoro dva a půl tisíce podpisů. K protestnímu dopisu se přidala celá Asociace děkanů filozofických fakult a začalo se mluvit o stávce. V důsledku toho byla na ministerstvu vytvořená pracovní skupina, která se má co nejrychleji zabývat nápravou situace.
Psychologie na výsluní, to ostatní může zemřít
„Potřebujeme dočasnou dotaci, jakou dostaly pedagogické a lékařské fakulty, abychom se mohli vyhnout zavírání strategických a společensky důležitých oborů, jako je například psychologie a učitelské obory na filozofických fakultách. Bez toho nejsme schopni garantovat, že je dokážeme udržet vlastními silami,“ řekla v rozhovoru pro iROZHLAS děkanka FF UK Eva Lehečková. Rétorika „užitečnosti“ některých oborů, kterou děkanka použila, je přitom kopáním do vlastních řad. Místo přemýšlení o vzdělání jako o nějaké komplexnější hodnotě totiž otevírá prostor krátkodobě tržnímu přístupu. Na to nasedá i argumentace děkanky FF o tom, že nezaměstnanost mezi absolventstvem je menší než půl procenta.
Poté, co univerzita paternalisticky připomněla, že už filozofické fakultě pomohla zrekonstruovat budovu v Opletalově ulici a že asi fakulta neumí dobře hospodařit, neváhala v oficiálním vyjádření otevřít právě otázku, které obory je tedy třeba zachránit. „S vedením FF UK a příslušnými orgány státní správy bude zároveň zahájen dialog k identifikaci studijních programů FF UK, které naplňují zcela jasnou společenskou potřebnost a které tak pro své nezbytné zabezpečení potřebují dodatečné financování ze státního rozpočtu na základě jasně stanoveného a dlouhodobého plánu,“ píše se v dokumentu.
„Nechápeme rozlišování mezi obory se ,zcela jasnou společenskou potřebností‘ a ty druhé a opravdu nerozumíme tomu, do které kategorie patří třeba filosofie nebo historie. Je nicméně třeba připomenout, že FF UK mj. zajišťuje výuku celé řady filologických oborů potřebných k rozumění blízkým i vzdáleným regionům, některé z nich vyučuje jako jediná fakulta v ČR. Jedná se o zcela jasnou službu celé společnosti, v současném systému financování výuky je to však zároveň pro fakultu jako celek zátěž (velká část těchto oborů bude z povahy věci vždycky malá), kterou nelze řešit odkazem k autonomii fakult,“ reagují na vyjádření vedení odbory FF UK.
Naznačovat, že některé humanitní obory si zaslouží záchranu a jiné ne, je jako říkat, že potřebujeme zkoumat anorganickou chemii, zatímco organickou můžeme nechat padnout. Pokud lidé ve vedení Univerzity Karlovy opravdu nevidí přínos oborů, jako je bohemistika, archeologie nebo třeba filozofie, měli by vrchní pozice v instituci co nejrychleji opustit. Vzdělání je totiž také o kultivaci veřejné debaty a porozumění své minulosti, současnosti i budoucnosti, nejen o nevybíravém a krutém „trhu práce“. Studentstvo i pedagogický sbor si toto uvědomuje, vedení nikoli.
Plat na univerzitě stokrát jinak
Nerovný přístup univerzit se pak projevuje také ve srovnání příjmů vyučujících napříč obory v konkrétních institucích. Jak ukázal na svém blogu Jakub Jirsa, například profesor matematiky nebo medicíny na UK pobírá i 100 tisíc měsíčně, což je více než dvojnásobek platu profesora v humanitních vědách. Oba přitom svému výzkumu věnovali dekády tvrdé práce a vyučili generace akademiků a akademiček. Vedení UK situaci přisuzuje špatnému hospodaření, prý „požádá v dohledné době vedení FF o přípravu plánu na zefektivnění současného fungování FF UK, návrhů opatření a revizi rozsahu uskutečňované vzdělávací činnosti a jejího potřebného zajištění pro udržení akreditace.“
Odbory tento přístup odmítají a připomínají, že v podobné situaci jsou jejich kolegové a kolegyně po celé zemi. „Jedná se o důsledek dlouhodobých systémových nerovností, spojených především s rozdělováním peněz na základě tzv. ,koeficientů ekonomické náročnosti‘ (opravdu není důvod, proč by se rozdíl v náročnosti na přístrojové vybavení výuky měl promítat do mezd) a ekonomickou výhodností masovějších oborů.“
Extrémní platové nerovnosti nakonec mohou univerzity dostat až před soud. Za stejnou práci má být totiž ze zákona stejná odměna. Ačkoli je žaloba vlastního zaměstnavatele extrémně náročný a drahý proces, před dvěma lety se ukázalo, že to má smysl. Ústavní soud tehdy dal za pravdu zaměstnanci České pošty z Olomouce, že má právo na stejnou mzdu, jakou by měl za stejnou práci v Praze. Podobný výsledek by mohl mít i proces s univerzitami, které za stejnou práci ohodnocují stejně kvalifikované pracovníky radikálně jinak. Někteří pedagogové o možnosti žaloby mluvili už i veřejně.
Ať dopadne současné snažení pedagogů a pedagožek jakkoli, celá debata nám v plné hořkosti ukazuje, jak vrtkavé je místo humanitních a sociálněvědních oborů v českém diskurzu. Dokud budeme přemýšlet jen o tom, jak se kdo uplatní a kolik to koho stojí, utečou nám klíčové otázky o tom, kdo jsme, jak jsme se tím stali a kam dál směřujeme. Na takové přemýšlení se sice nedá nalepit cenovka, je však pro budoucnost země zcela zásadní. Stejně jako humanitní a sociálněvědní obory.
Autorka je členkou redakce Alarmu.