Případy 1. oddělení. Foto Česká televize
„Případy 1. oddělení nám namlouvají, že se díváme na svět očima objektivního vypravěče, ale ve skutečnosti je to pohled majora Kozáka. Což je postava, která má záchvat z toho, že musí používat Zoom během porad. Tím pádem to není objektivní svět policie. Pokud ano, tak se trochu začínám bát,“ říká Jana Jedličková z Univerzity Palackého v Olomouci, která je společně s Ivetou Jansovou autorkou čtyři roky staré publikace Ženské hrdinky a jejich zobrazování v českých televizních krimiseriálech. Zabývá se specifickými tuzemskými schématy zobrazování ženských postav, i patrným pronikáním zahraničních tendencí. Jak jsou na tom v tomto kontextu Případy 1. oddělení, seriál České televize napsaný Josefem Marešem a Janem Malindou, analyzují v rozhovoru, v němž se dotýkají potřebnosti mediální výchovy i rozdílů mezi zdejšími komerčními a veřejnoprávními detektivkami.
Jak zobrazují Případy 1. oddělení ženské postavy? S přihlédnutím k těm třem stálým, které jsme mohli vidět ve třetí sezoně.
Iveta Jansová: Případy 1.oddělení mají v našem kontextu podobnou pozici jako legendární americký seriál Zákon a pořádek: Útvar pro zvláštní oběti. Je to díky tomu, že je uvozují titulky sdělující, že jednotlivé epizody jsou inspirovány skutečnými událostmi. Velmi to navozuje pocit realističnosti. Na konci je to ještě umocněno dovysvětlením toho, co se ve skutečnosti stalo. Člověk může mít pocit, že získává ten největší náhled do reality, který mu televizní seriály dávají. Dost se pak zapomíná na to, že je to přece jen fikce.
Ženské postavy se v seriálu dlouho vůbec nevyskytovaly. Tedy žádné stálé – tu a tam se objevovaly jen epizodní. Když se někdo ptal, například v debatách na festivalech, proč není v týmu vyšetřovatelů žádná žena, tvůrci odpovídali, že by to nebylo realistické. Ta debata se pak nikdy nezaměřila na to, že ale ohýbají realitu pro účely svých příběhů mnoha jinými způsoby. Gender byla jediná věc, na které se lámal chleba. Mnoho jiných věcí se v tom seriálu stane jinak než ve skutečnosti, ale zahrnout do kolektivu ženu – právě to podle tvůrců nebylo uvěřitelné.
Dnes už tam ale máme hned tři ženské postavy. Všechny jsou napsané tak, že je to na pováženou. Máme tam státní zástupkyni (Sabina Remundová v roli Anny Švihlíkové), která je tak trochu slečna Marplová – motá se do vyšetřování, spřádá svoje teorie o tom, jak to bylo, a přitom policistům trochu dělá naschvály. Pak tam máme klasickou „boss bitch“ (Lucie Štěpánková v roli Radky Drápové), která se vyšplhala po kariérním žebříčku, je naprosto v každé scéně vyobrazovaná jako kráva, hází policistům klacky pod nohy, je dokonce zlá na Ondřeje Vetchého, který je takový náš „národní poklad“. No a nakonec je tam Adélka (Barbora Bočková jako Adéla Čulíková), kterou ostatní postavy infantilizují už tímto oslovením. Adélka je velmi dobrá vyšetřovatelka, má výbornou intuici, ale je absolutně neprůbojná, dělá práci za ostatní, nechá si všechno líbit a tak je s ní i zacházeno – „máme tady Adélku, my se na ni spoléháme, je docela dobrá, ale má to svoje hranice a ona to respektuje.“ Končí to samozřejmě tím, že jde na mateřskou. Už na první pohled jsou tedy ty hrdinky velmi stereotypní.
Jana Jedličková: Mně se v hlavě při sledování třetí sezony neustále vracel posudek na naši publikaci Ženské hrdinky a jejich zobrazování v českých televizních krimiseriálech od pana Feřtka, vedoucího projektu České televize, pod kterým seriál vznikal. Jak už na to Iveta narazila, tak podle něj dřív nebylo možné zařadit do vyšetřovacího týmu ženu, protože ve skutečném týmu hlavního scenáristy, který byl dříve policistou, tedy v týmu Josefa Mareše, prostě nefigurovaly. Když jsem pak sledovala třetí sezonu, kde už ženy jsou, napadlo mě trochu v nadsázce, že se nám chtěl někdo pomstít a dal tam ty ženské postavy jen proto, aby tam byly. Nebyl totiž schopen je napsat tak, aby to jakkoliv naplňovalo realitu 21. století.
Autenticita je jenom konvence. Když učím, vždycky zdůrazňuji, že televize realitu nedokáže odrazit. Už jen úhel, ze kterého scénu zabírám, ovlivňuje vnímání reality.
Ty postavy jsou hrozně schematické, a což o to – ty mužské taky. Vetchý hraje hrdinu, který všechno zvládne, jde proti davu a proti svojí boss bitch, a jeho linka je opravdu hodně úsměvná – připomíná to americkou kinematografii devadesátých let. Takže ano, i muži jsou v tom seriálu karikatury a já bych řekla dokonce karikatury maskulinity. Jenomže u nich to tolik nevadí, protože je jich tam hodně a my si alespoň z těch reprezentací můžeme vybrat nebo získat představu, že maskulinita může být různá. Přesto, že tu nejlepší nakonec reprezentuje Ondřej Vetchý a těm ostatním se spíš smějeme…
Nicméně ženy jsou většinou oběti nebo pachatelky, do kterých bývají promítány stereotypní představy o ženském zabíjení. V seriálu se objevuje vdovská vražda, nebo vražda ze žárlivosti. No a pak tam jsou ty tři stálé postavy, z nichž zmiňovaná boss bitch nutí chudáka ostříleného vyšetřovatele, aby v roce 2022 začal pracovat se sociálními sítěmi, a snaží se mu vysvětlit, proč je důležité komunikovat s médii a vytvářet dobrý obraz policie. Člověk si opravdu říká, že tohle by zkušenému policistovi v dnešní době nikdo vysvětlovat nemusel.
V kontextu tvorby České televize jsou Případy jedním z nejlepších seriálů, ale i ta poslední sezona, kterou dělí od předchozích velký časový skok, už hodně zastarává. A to nejenom za mezinárodními trendy, ale i v českém kontextu – stačí se podívat na detektivky komerčních televizí nebo i na online platformu ČT iVysílání, kde seriály naplňují nejsoučasnější trendy. Rozdíl mezi tvorbou pro online a pro lineární vysílání začíná být hodně markantní. A to nemyslím jen s ohledem na zobrazování ženských postav, ale i co se týče toho, jak Případy pracují s žánrem. Česká televize se u kriminálek pro lineární vysílání drží tradičního pojetí a nemá moc potřebu vyvíjet nějaké nové způsoby reprezentací a zpracování tématu a žánru. A když se o to přece jen pokouší, tak to bývá dost bolest. Přitom už máme ze zahraničí tolik vzorů, jak psát například ženské postavy a jak je včleňovat do příběhů.
Je způsob, jakým zobrazují ženské postavy Případy 1. oddělení, pro české seriály obvyklý?
Jana Jedličková: Kriminálky jsou v Česku obecně velmi populární, a televize v nich velmi soutěží. A je velký rozdíl mezi tím, jak ženy zobrazují veřejnoprávní seriály a jak tituly komerčních televizí. Například Novy a svého času HBO. Nova měla historicky velký úspěch s mýdlovými operami nasazovanými v prime time a když začaly být populární severské detektivky, tak byla schopná kriminální základ zkombinovat s melodramatickými linkami. Začala produkovat žánrové hybridy, což se dělá i v zahraničí. Zatímco se tedy různě v Evropě i u nás žánry kombinují, Česká televize si pořád udržuje svůj skanzen.
Právě žánr melodramatu vedl kromě zahraničních vzorů české komerční televize k tomu, aby do kriminálek zakomponovaly výrazné ženské postavy, které mají i nějaký osobní život, jsou komplexní a mohou si dovolit dělat chyby. V melodramatech máte možnost prozkoumávat úplně jiná témata než v čistých kriminálkách, toxická maskulinita je v nich vnímaná často negativně.
Iveta Jansová: To, jak Případy zobrazují ženy, se nicméně nevymyká běžným způsobům zobrazování v kriminálkách, byť tu v tomto ohledu máme už mnoho lepších seriálů. I u nás se teď už setkáváme se schématy progresivnějších seriálů, například s postavami tzv. silných žen. To jsou hrdinky, kterým se žádní muži nevyrovnají, koneckonců jsou automaticky všichni idioti, aby mohla vyniknout jejich výjimečnost. Jenomže lidi jsou komplexní a dělají chyby, a tak i toto je takový zjednodušený charakterový typ. Ale máme i seriály se zajímavými, promyšlenými postavami, byť jich zatím není moc.
Nejvíce to v Případech schytávají matky. Seriál absolutně pohrdá matkou-vražedkyní, která je závislá na drogách, matka mladého vraha je zase bláznivka, která syna špatně vychovala. Je tam ale víc postav, které jsou rámované jako špatné matky. Až bych řekla, že je tím seriál trochu posedlý.
Jana Jedličková: Ano, matky v seriálu bývají zobrazeny často ve velmi negativním světle. Podle mého to souvisí s tím, že jsou Případy napsané z perspektivy scenáristy-vyšetřovatele, který píše svůj vlastní příběh a jeho alter ego, Kozák, je v seriálu single otcem. Právě to je trochu problematické, protože se seriál zároveň zaklíná tím, že nám předkládá objektivní pravdu o tom, jak funguje policie v Česku. Ano, v řadě ohledů byl seriál ve své době inovativní a v kontextu toho, co se u nás točí za seriály, je velmi dobrý. Ale taky má některá dost temná místa, na která je dobré upozorňovat. To, že je major Kozák od začátku konstruovaný jako svobodný otec, byla svého času inovativní věc. Dneska už je tátů samoživitelů nebo rozvedených tátů v televizi poměrně dost. Je skvělé, že mužům se uznává právo být otec, protože to hodně ovlivňuje, jak je utvářená představa maskulinity.
No a Kozák je klaďas, který ví, co je špatně a co je správně a jak má život vypadat. Narativ rodičovství v tomto seriálu odkazuje k němu a k osobě scenáristy. Tím pádem se vyprávění silně subjektivizuje a to je v rozporu s tím, že je nám údajně vyprávěn objektivní příběh o tom, jak funguje vyšetřování, a o tom, jak funguje život. Ten seriál prezentuje jako někdy obyčejný, někdy surový a krutý. Takto kriminálky každodennost prezentují často. V televizní teorii se mluví o tom, že to jsou takové pohádky pro dospělé, které nám vysvětlují, co je to zlo. V tomhle ohledu to v poslední sezoně nejvíc skřípe. Seriál nám namlouvá, že se díváme na svět očima objektivního vypravěče, ale ve skutečnosti je to pohled majora Kozáka. Což je postava, která má záchvat z toho, že musí používat Zoom během porad. Tím pádem to není objektivní svět policie. Pokud ano, tak se trochu začínám bát. Ale mám dojem, že už žijeme v jiném světě a některé linky seriálu jsou už směšné a nevěrohodné.
Iveta Jansová: Navíc se seriál v té své zastaralosti opírá o duality – líčí svět, který je černobílý, kde jsou ženy a muži, heterosexuálové a homosexuálové, běloši a ti ostatní, ti špatní, ať už to jsou Vietnamci nebo jak postavy v seriálu říkají „cikáni“. A pak se samy opravují slovy „přece Romové“. Hned na to dodávají, „co je to za dobu, když musíme být takhle hyperkorektní?“ Ke zmiňovanému mateřství – často se tam ve všech sezonách opakuje, že „ona byla špatná matka.“ Jedna z epizod vyznívá tak, že postava matky svoji dceru neuměla vychovat, ona tím pádem utekla a potom oba rodiče nakonec zabil její přítel. Seriál pak taky často hraje na pocit úzkosti rodičů, kteří na své děti mají peníze i mentální rozpoložení a musí čelit tomu, že na světě jsou lidi, kteří si pořizují děti, o které nakonec ani nestojí. Ano, to je hrozné a Případy na to hrají. Nicméně ta černobílost – to, že existuje vždycky buď jedno, nebo druhé, buď dobrý policajt, nebo špatný policajt a nic mezi tím, buď dobrý rodič, nebo špatný – to je strašně reduktivní a dokazuje to, že ten seriál je v nějakých ohledech zpátečnický.
Z mého pohledu seriál rozděluje lidi na ty „slušné“ a pak všechny ostatní, kteří se nějak liší. Což je rozdělení, které by veřejnoprávní televize neměla ani naznačovat. Ale zpátky k tomu, o čem jste už mluvily: tvůrci se ohánějí tím, že jejich seriál je především realistický, autentický. A zdá se, že diváctvo jejich hledisko přijímá často nekriticky.
Jana Jedličková: Autenticita je jenom konvence. Když učím, vždycky zdůrazňuji, že televize realitu nedokáže odrazit. Už jen úhel, ze kterého scénu zabírám, ovlivňuje vnímání reality. I grafické prvky, které nám oznamují, že je to inspirované skutečnými událostmi, navozují pocit autenticity. Je důležité si uvědomit, že autenticita znamená pocit. A divák může mít u televize pocit, že seriál odpovídá skutečnosti, ale je vyrobený někým, kdo si z reality vybral, co zobrazí, měl k tomu určitou techniku, sumu peněz a herce. Případy 1. oddělení nemanipulují realitu, používají autorskou invenci a vytvářejí zajímavé příběhy, ale dopouští se řady faulů.
Iveta Jansová: Potřebujeme u nás mnohem větší mediální gramotnost, aby si lidi uvědomovali, že v televizi vždycky vidí konstruovanou realitu.
Jana Jedličková: Ona se u nás učí, ale velmi záleží na konkrétní škole i učiteli. Moji sourozenci se třeba v mediální výchově učili recitovat básničky. Na vysokých školách teprve dnes vznikají projekty orientované na to, jak dostat mediální výchovu v nějaké užitečné podobě do škol, a vzniká diskuse nad tím, jak to učit. Je to dost pozdě.
Seriál se nicméně věnuje i tématu toxické maskulinity, neschytávají to v něm jenom ženy. Policista Martin Pražák, kterého hraje Filip Blažek je kvůli své vznětlivosti, siláckým řečem a netolerantnosti líčený jako dost ambivalentní postava.
Iveta Jansová: Ano, to je dost zajímavá figura. Jsou tam totiž i starší policisté, kterým je připisovaný „páprdovský“ postoj ke světu, což je teda dost ageistické, ale pojďme k postavě Filipa Blažka. Je zajímavá už díky němu. On je kvůli svým předchozím rolím to naše „princátko“, které máme rádi. Najednou se ale projevuje toxicky, což ostatní komentují. Je příliš agresivní, což někdy i kazí vyšetřování, protože on není žádný Rapl, hrdina z jiné české detektivky, jehož postava je na překračování hranic založená. V poslední sezoně se chová tak nemožně, že se proti němu vymezuje i Adéla, která se jinak nevymezuje vůči nikomu.
Zároveň my u něj vidíme vnitřní boj. To, že je hluboce nešťastný člověk, který nechápe svět, což ale nedává smysl s ohledem na jeho věk. Říká, že už je na vraždách dlouho, přitom je to chlap v nejlepších letech. Má momenty, jako kdyby byl devadesátiletý dědeček, který pořád vzpomíná, že za „nás bylo líp.“ Zkrátka tvůrci si z něj udělali takový seznam vlastností toxicky maskulinních mužů, naházeli na něj všechny nálepky z tohoto ranku a všechny si je u něj odškrtli.
Jana Jedličková: Máš pravdu, nedává to smysl a mě to nějakou dobu mátlo. Protože on se takto předtím nechoval, až ve třetí sezoně došlo k posílení jeho machistických rysů. Takové typy mužů i v jiném prostředí samozřejmě existují, ale v kontextu vývoje postavy to nedávalo smysl. Podle mě je to tím, že tentokrát potřebovali vyvážit tu jemnou Adélku drsným týpkem, který jí bude dávat najevo, že tam nepatří. Ale protože to nemůžeme přiřknout majoru Kozákovi, který je klaďas a vlastně ani moc nikomu jinému, tak to padlo na Pražáka, na kterého se všechny ty toxické charakteristiky navěsily. Je to pak taková scenáristická skládačka s postavami. Problém je v tom, že ty skládačky už se dneska moc nedělají, spíš se míchají žánry, což funguje mnohem líp a přirozeněji. Známe totiž potom soukromí postav. V tomto seriálu ne a vlastně pak nevíme, co je to za lidi.
Proč je důležité se věnovat tomu, jaké ženské a jaké mužské a případně další postavy sledované seriály konstruují?
Iveta Jansová: Protože na reprezentaci záleží. Média reflektují současné nastavení společnosti, ideologii a tak dále, a pokud budeme vídat jen bílé, heterosexuální, středostavovské postavy ve středním věku, pouze archetypy a schémata, bude se to přenášet do toho, jak vidíme svět. Pro nás je neuvěřitelné vidět romskou vyšetřovatelku, lesbu na vozíčku, která je někde šéfkou nebo je velmi úspěšná. Ale pokud bychom svět viděli v médiích odrážený komplexněji, tak se pro nás bude komplexnějším i stávat. Říkalo se, že v USA ještě nikdo nebyl prezidentkou, protože prezidentka nebyla v žádném známém filmu. Když nevidíme vzory ve fikci, neumíme si to představit ani ve skutečnosti. Je důležité reprezentovat všechno. Jsme totiž pak schopni i v běžném životě reagovat mnohem komplexněji, nebudeme ho dělit jen na černý a bílý nebo dobrý a zlý. Ano, kriminálky jsou pohádky, určitě na tuto moji odpověď někdo řekne, „vždyť to je jen seriál, vždyť je to jedno.“ Ale to není odpověď, kterou já přijímám, já vždycky budu bojovat za to, abychom se o tom bavili v souvislostech.
Jana Jedličková: Je to seriál, na který se dívalo přes dva miliony lidí, jeden z nejsledovanějších seriálů poslední doby. Do jisté míry to opravdu nastoluje vzorce chování v naší společnosti a to, co považujeme za normální. Já bych ještě dodala jednu pragmatickou, kapitalistickou rovinu toho, proč je reprezentaci potřeba mít co nejrozmanitější. Problém je v tom, že média chtějí náš čas, který pak prodávají inzerentům, nebo za něj vybírají koncesionářské poplatky. Jenomže často nám za ty peníze a čas, který jim dáváme, nechtějí dát to, co chceme a co potřebujeme vidět. Dokonce nejsou ani ochotné nás v těch dílech ukázat a ještě nám říkají, že náš požadavek být vidět je nějak vadný. A že bychom se měli dívat na to, co nám ukazují, i když toho nejsme součástí. Někdy dokonce ukazují i svět, který nás reálně ohrožuje, protože se v něm objevují vzorce chování, které vedou k tomu, že pak někam půjdu a někdo mě zabije, nebo mě znásilní, protože takový obraz je normalizovaný.
Kriminálky se často ohání autenticitou a realismem, ale přitom v nich dominují narativy o sexualizovaném násilí, přestože oběťmi násilných činů jsou statisticky častěji muži. Jenomže na některých zápletkách o mužích bychom si nemohli tak snadno ujíždět a říkat si: tak to je opravdovej život. No ale zpátky k tématu: Spoustu lidí, od kterých chtějí čas a peníze Případ 1. oddělení, vůbec nezobrazují a když už, tak v nelichotivém světle. A byť je to kapitalistický argument, tak bychom se jím měli zabývat. Ačkoliv tak kulturu nejsme zvyklí vnímat, tak je to prostě obchod, transakční výměna. Je to věc nabídky a poptávky, něco, co naplňuje nějaké potřeby člověka, který kulturu konzumuje.
Případy jsou navíc produkt veřejnoprávní televize, na kterou by z mého pohledu měly být kladeny požadavky na rozmanitost zobrazovaného zkrátka proto, že je to její povinnost.
Jana Jedličková: Souhlasím, na veřejnoprávní televizi by ten tlak měl být i větší. Svého času byl true crime vnímaný jako inovativní, byť už za normalizace vznikaly seriály inspirované skutečnými událostmi, ale i na Případy se kdysi pohlíželo jako na něco progresivního. Seriál skutečně je zajímavý a cenný, i díky tomu, že zpracoval i některé zdánlivě nudné případy, kdy někdo například vraždí kvůli chudobě. Jenomže silná maskulinita tohoto fikčního světa narušuje objektivitu. Ano, ve fikci s ní nemůžeme úplně pracovat, i ve zpravodajství je těžké ji naplňovat, je to pouze určitý ideál, ale měli bychom se mu snažit blížit. Obzvlášť, když se tímto ideálem seriál tak ohání, a ten požadavek jde i od diváků.
Na závěr se ještě zeptám, jak hodnotíte novou minisérii Docent od scenáristů Případů 1. oddělení. Aktuálně ji vysílá Česká televize a hraje v ní Ivan Trojan a Tereza Ramba.
Iveta Jansová: Trochu mi to zvedlo tlak, nebudu lhát. Zobrazení postavy Ramby je v této minisérii dost typické – je to ranařka, horkokrevná, neuvážlivá, huba nevymáchaná… její zvolání „pracky nahoru“ je opravdu jako z nějakého devadesátkového westernu. Je zároveň hrozně neprofesionální, ohrožuje nejen sebe, ale i tým. Je to mladé nevycválané tele, které má sice řemeslo rádo, ale je k ničemu. Sice svou paličatostí nakonec dovede ostatní k pachateli, ale to jen proto, že se sama stane obětí. Tenhle stereotyp horlivého nováčka se používá i u chlapů policajtů, u ní je to ale ještě hozené do roviny dětinskosti a vymezení se vůči mocnému tatínkovi, rebelstvím proti systému. Její nepatřičnost v týmu i profese je neustále skloňovaná a diváctvo s tím vlastně musí souhlasit, protože se chová otřesně.
Policie jako taková je tu zobrazená spíše coby velmi konzervativní a líná, máme tu macho chlapy, co se věnují případům, ale moc se nepředřou. Opět s výjimkou šéfa v podání Vetchého, který nápadně připomíná Kozáka z 1. oddělení. Postava docenta je zajímavá, hlavně její cesta ke smíření mezi ratiem/vzdělaností a terénním „čuchem“, tedy k setkání „academic smart“ a „street smart“. Ale samozřejmě je vyobrazen jako slaboch, motá se mu hlava a podobně.
Jana Jedličková: Tato minisérie má dost špatně napsané postavy. Jak ženské, tak mužské. Všichni jsou tam strašně mikroagresivní a zápletka je velmi konvenční. Dva nepochopení kolegové – jeden nemotora, druhá horlivka-zelenáč vyřeší vraždu, a spravedlivý šéf na všechny pořád řve. Je to pokračování českých továrních kriminálek, které pracují s šablonovitými postavami, nemá to žádné přesahy a ani to nereflektuje žádné novější trendy.
Navíc v Česku ani neumíme napsat úvodní epizodu bez toho, aby nám v prvních dvou minutách neběhala po lese vyděšená mladá dívka, která řve strachy do kamery, než ji někdo zabije. Tyto narativy se vždycky zaklínají objektivitou, autenticitou a realističností, ale běžnější je, je to doloženo výzkumy, že člověk v těchhle situacích spíš zamrzne, není schopen se pohnout nebo vykřiknout. To ale není audiovizuálně atraktivní, takže třeba v zahraničí se na castingu běžně vybírají herečky i podle toho, jestli umí zajímavě ječet. K tomu už je těžké cokoliv dodávat.