Foto Pxhere
V pondělí vykázal řidič autobusu v pražských Ďáblicích z vozu, který řídil, matku s kočárkem, protože jeden kočárek už spojem jel. A druhý, přestože by se vešel, překračuje bezpečnostní pravidla, která říkají jeden kočárek na jeden spoj. Video, které matka pořídila z incidentu, koluje po sociálních sítích. Řidič údajně dostal napomenutí zaměstnavatele, matka je za hysterku. Lidé se dělí na dvě poloviny a hádají se o to, kdo má pravdu.
Jenomže v důsledku je to jedno – nejde tady o bezpečnost ani o zaťatost řidiče, obojí jen manifestuje hlubší problém: veřejnou dopravu designují lidé, kteří ji nepoužívají, a s lidmi, kteří jsou na ni odkázaní, nemluví o jejich potřebách, a místo toho, aby jim naslouchali, vydávají předpisy a trvají na dodržování pravidel, která se míjejí s realitou.
Méně než deset procent postů ve vedení architektonických studií zaujímají ženy, takže město je ve finále konstruované pro muže.
Nepotřebujeme, aby matky dodržovaly pravidla pro cestování s kočárkem a ukázněně čekaly, až jim pojede další volný autobus. Potřebujeme, aby někdo navrhnul autobusy, které pojmou bez problémů čtyři kočárky, vymyslel nástupní ostrůvky, ze kterých ty kočárky budou moci bezpečně nastoupit, aniž by se jim zaklíňovala kola mezi obrubník a práh dveří, a vyškolil řidiče a řidičky, aby neztrapňovali rodiče výkřiky typu: „Ukázněte si ty děti, signalizace není na hraní!“ Možná by bylo lepší tu signalizaci umístit tak, aby na ni ručičky zvědavých dětí nedosáhly. Potřebujeme svět, ve kterém budou o dopravě rozhodovat lidé, kteří s ní mají zkušenost: nikoli řidiči sportovních vozů, ale senioři a seniorky, rodiče s kočárky, matky, které jezdí ráno do školky a odpoledne znovu, vozíčkáři, studující… A než se svět změní a na pozicích urbanistů, architektů, projektantů, designérů a konstruktérů bude i někdo jiný než muži, potřebujeme, aby tihle velitelé nevnímali svoji zkušenost jako univerzální či neutrální, ale jako výlučnou, a aby se od téhle výlučnosti vědomě oprostili nebo se jí dokonce vzdali.
Existují samozřejmě statistiky, které sledují dopravu a mobilitu z genderového aspektu: ženy méně řídí a vlastní osobní automobily, více chodí, jezdí s dětmi i samy hromadnou dopravou, ony jsou ty, které častěji dopomáhají jiným osobám k lékaři či na úřady a využívají k tomu hromadnou dopravu. A rovněž jsou častěji oběťmi dopravních nehod. Problém je už v designování města: méně než deset procent postů ve vedení architektonických studií zaujímají ženy, takže město je ve finále konstruované pro muže, přičemž potřeby žen, dívek nebo seniorek jsou z veřejného prostoru vynechané nebo jsou výrazně umenšené. Profesorka univerzity v Trondheimu Tanu Priya Uteng, která architekturu a urbanismus z aspektu genderu zkoumá, zdůrazňuje, že zatímco většina mužů cestuje městem tam (do práce) a zpátky (domů), většina žen jezdí řetězově – cestou do práce přes školku nebo školu, cestou z práce opět, a navíc na nákupy, popřípadě do kroužků pro děti. Místní ani časový řád městské dopravy ale s tímhle řetězovým pohybem nepočítá, což ve finále zvyšuje čas, který ženy na cestě stráví a snižuje jejich bezpečnost. Nejenom tohle by měli mít urbanisté a urbanistky na zřeteli, měli by i chápat psychologické aspekty ženských cest – pokud jedu do práce hromadnou dopravou, cestou vezu dvě děti do školky a zpátky k tomu ještě táhnu tašku s nákupem, cítím se jinak, než pokud jedu autem bez zastávky, ladím svůj svět audioknihou o osobním růstu a doma mě čeká teplá večeře.
Matka, která je dnes na sítích za hysterku, pravděpodobně nic netuší o genderovaném urbanismu a dopravě, ale její rozpoložení v sobě koncentruje přesně to naštvání, které my, neviditelné ženy, cítíme, když řešíme další a další detaily života plynoucí z nikým nereflektovaného útisku. Má na něj nárok. My všechny máme. Nazývat ji hysterka je stejné, jako se pozastavovat nad tím, že se člověk po uběhnutí ultramaratonu potí nebo na sobě nemá padnoucí oblek.
Autorka je novinářka.