Foto Michal Klajban, Wikimedia, CC 3.0
Na konci ledna zveřejnil server Seznam Zprávy informace o tom, že několik vyučujících pedagogické fakulty Masarykovy univerzity proměňovalo sportovní soustředění se studentkami především oborů primární pedagogika a pedagogika pro mateřské školy v nonstop párty plné alkoholu a sexu. Kauza nabrala rychlý spád, k původním dvěma se přidaly stížnosti i na třetího pedagoga ze stejné katedry, dva ukončili pracovní poměr, třetí je zatím postaven mimo výuku.
To vše se ale stalo až po zveřejnění, přestože škola prokazatelně o chování pedagogů dlouho věděla a další pedagogové své kolegy kryli. Dění na fakultě je jen špičkou ledovce, podobné kauzy má mnoho českých vysokých škol. V posledních dnech byla například medializována kauza Miroslava Vaňka a Pavla Mückeho z FHS. Řada dalších bude pravděpodobně v následujících měsících ještě zveřejněna. Masarykova univerzita se odvolává na metodiku, kterou vloni přijala a díky které by mělo být možné podobné případy dál odhalovat, postihovat pachatele a pomáhat obětem.
Samotná existence takových metodik je chvályhodná, jejich naplňování ale vyvolává řadu otázek. Zdá se, že se nacházíme ve zlomovém bodě, svět se mění. Jak moc se změní, ale záleží i na tom, jak se škola k téhle kauze postaví a zda ji vezme jako příležitost k diskusi, která tu stále citelně chybí, a k přenastavení celého prostředí na univerzitách.
Nedržet hubu a krok
Sexuální obtěžování a násilí na vysokých školách má svůj celospolečenský kontext. Dlouhá desetiletí bylo normální, běžné či přijatelné nejenom na vysokých školách, ale i ve firmách, institucích či ve veřejném prostoru, vnímat ženy jako někoho, ke komu je možné si leccos dovolit. Snesou hodně – nechtějí přijít o místo na univerzitě či v práci, takže je možné s nimi z takové pozice moci jednat. Plácnout je po zadku, dělat jim návrhy, komentovat jejich vzhled, počítat s tím, že budou automaticky vykonávat drobné služby navíc nebo dokonce sexuální služby, protože jsou obvykle spíš vděčné za to, co mají, a budou „držet hubu a krok“. To se mění.
Důvodů je několik, prostě nazrál čas. Díky celosvětovému hnutí MeToo se ženy spojily v odporu proti sexuálnímu zneužívání a obtěžování. Pochopily, že nemusí všechno vydržet ani si nechat líbit špatné zacházení. Dochází navíc ke generační obměně na školách i ve firmách a mladší ženy mají jasněji nastavené mantinely a i díky sociálním sítím nachází způsoby, jak se spojit a ozvat.
Pro samotné stěžovatelky je situace extrémně emočně náročná, dennodenně dochází do školy, která nedokázala zajistit jejich bezpečí a teď navíc neumí ošetřit to, aby se samy necítily zodpovědné za to, co se děje.
Na mnoha institucích se tyhle mantinely stávají i součástí kodifikovaných pravidel, ustavují se ombudsmani a ombudsmanky, kteří za práva studujících i zaměstnanců a zaměstnankyň bojují: což je krok dobrým směrem, podobně jako samotná existence metodiky ale není ani toto všespásné opatření. Každé pracoviště takový post obsazuje jinak a zdaleka ne všude jde o člověka, který je na straně obětí, a je možné na takový post dosadit i někoho, kdo se bude spíš snažit zamést věci pod koberec.
Je to dobrý signál
Pedagogická fakulta má teď navíc novou děkanku, pro kterou by situace mohla být příležitostí, jak vzít věci razantně za správný konec. Místo toho její nejnovější vyjádření v rozhovoru pro Seznam Zprávy bohužel působí tak opatrně a neangažovaně, že i přesto, že v závěru mluví o otevřených dveřích a odvolává se na to, že sdílí svůj telefon, aby ji mohl kdokoli z obětí kontaktovat, si lze jen stěží představit, že může být její kancelář bezpečným prostorem. I odpovědi zformulované umělou inteligencí by projevily větší míru empatie.
V záplavě otřesných příběhů máme teď tendenci považovat pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity za černou ovci. Ovšem to, že se oznámení objevilo, je právě dobrým signálem. Je to důsledkem toho, že se téma skutečně otevřelo v souvislosti s nastolením agendy rovných příležitostí a budováním bezpečného prostoru. Studující začali o těchto tématech komunikovat, dokázali zformulovat problém a díky nově ustavené metodice ho měli jak a komu předat k řešení. Což v tomhle případě udělali v květnu 2022 jen pár týdnů po zavedení tohoto systému.
To, že podnět podali, znamená i to, že měli základní důvěru v instituci, že se problémem bude zabývat a zajistí změny. Během následujících osmi měsíců ale fakulta nepodnikla žádné viditelné kroky k tomu, aby se situace, která eskalovala přinejmenším od roku 2013, nějak prokazatelně zlepšila. Dotyční násilníci dál jezdili na kurzy a nikdo nevěděl, z čeho vychází děkan, když věří, že se jejich praktiky změní. Univerzita sice přijala metodiku, podle níž je možné sexuální násilí řešit. Sami tvůrci metodiky z řad studujících nebo akademických senátů však mluví o tom, že je v prostředí školy složité chránit oběti a vymáhat postihy pachatelů. Univerzita není policie ani soud a má tak omezené možnosti něco vyšetřovat, postihy pachatelů musí být v souladu s právy zaměstnanců.
To řešíme už deset let
Řešení případů sexuálního obtěžování se netýká zdaleka jen pachatele a osoby, kterou obtěžuje či zneužívá. Překračování profesních hranic erotickými vztahy vytváří toxické prostředí, ve kterém je zabudováno i mnoho mechanismů, které brání řešení problémů. Pokud jsou flirtování, navazování vztahů či dokonce bujaré večírky, na kterých se ženatí pedagogové pokouší eroticky realizovat, považovány za normu a ti, kterým se to zdá neetické, jsou často označováni za suchary, tak je velmi nepohodlné se vůbec do řešení takových kauz pouštět. Je trapné a nekomfortní mluvit o sexuálních projevech někoho druhého. Mnoho informací se obtížně prověřuje, vznikají fámy a protifámy, pracovní a studijní kolektivy se rozdělují na ty, kdo stojí za těmi, kdo se proti takovému chování ozvali, a na ty, kdo brání nahlášené.
I na pedagogické fakultě je nyní situace výbušná – komunita je hluboce rozdělená na příznivce sympatických tělocvikářů, kteří se jen rádi napijí a pak flirtují s dospělými studentkami, omlouvají to, co se stalo „kulturou dovádění“, a tváří se, že jde jen o přecitlivělost dotčených žen, která vede k tomu, že chudáci pedagogové, otcové od rodin, teď nemají práci – a na druhé straně na ty, kteří podporují stěžovatelky, jsou šokováni povahou zveřejněného chování i faktem, že se dělo tak dlouho a nikdo s tím nic nedělal.
Vždyť existovala předmětová anketa a další evaluace, které si dělala například Studentská oborová rada (a právě odpovědi v anketách mají být podle nejnovějších zpráv předmětem zpětného šetření). Opravdu se nikde neobjevila žádná zmínka? V diskusích na sociálních sítích toto zpochybňují absolventky oboru, které píší komentáře ve stylu: „Vím přesně, o koho jde. Tohle jsme psaly do ankety už před deseti lety.“ Na zmíněné kurzy navíc jezdili další pedagogové. Opravdu si ničeho nevšimli?
Mantra jménem metodika
Pro samotné stěžovatelky je situace extrémně emočně náročná, dennodenně dochází do školy, která nedokázala zajistit jejich bezpečí a teď navíc neumí ošetřit to, aby se samy necítily zodpovědné za to, co se děje. Nejsou to přitom oběti násilí, které mají cítit zodpovědnost za stigmatizaci školy, odpovědné je právě vedení školy, které nedokázalo adekvátně a včas reagovat a jasně říct, co je a co není přípustné. „Máme metodiku!“ zaznívá jako mantra, která je odpovědí na všechno. Jenže metodika je v mnoha ohledech bezzubá. Poskytuje sice poměrně robustní seznam kontaktních osob, na něž se mohou oběti obracet ve snaze situaci řešit, tyhle kontaktní osoby ale podávají podklady a podněty k řešení prorektorovi pro záležitosti studentů, který dle metodiky „pro zahájení vnitřního procesu zvolí vhodný postup v rámci možností.“
Jaké ty možnosti jsou a co je onen vhodný postup však ani v tuhle chvíli, kdy všechno prasklo do médií, nikdo neví. Máme metodiku, ale nemáme nástroje, které nám pomohou ji naplňovat. Máme začátek semestru, ale nevíme, kdo bude učit místo odstavených pedagogů. Postiženi jsou tak všichni, aniž bychom jen tušili, jak je dál netraumatizovat a jak zabránit živelnému očerňování jedněch druhými. Někdo volá po tom, aby byli násilníci bez pardonu vyhozeni na hodinu, ale copak je to možné nebo žádoucí udělat v systému, který nemá v pracovních smlouvách jasně definované prohřešky, za které se tak má dít, ani nemá nastavené mechanismy, jak a kým je nahradit ve výuce?
Nahlášení často nechápou závažnost svého jednání, protože když se takto chovali deset a více let, proč je to teď najednou problém? Možná i jejich nadřízený má manželku, kterou si před pár lety našel mezi studentkami. Léta se chovali určitým způsobem a jejich nejbližší okolí je nikdy nekritizovalo. Svůj přístup tak těžko změní, a i když odejdou z jedné školy, nejspíš si najdou práci na škole jiné a budou pokračovat dál v zajetých kolejích. Pokud bude jediným řešením vyhazov a pokud se instituce bude tvářit, že tím situaci transparentně a elegantně zvládla, bude za rok dva řešit stejný problém instituce jiná.
Jak postupovat dál, aby se situace posunula a neopakovaly se stále tytéž scénáře?
Jasně říct, že v prostředí vysokých škol, kde se setkávají pedagogové, kteří mají moc, a studující, kteří ji nemají, nejde o vztah mezi dvěma svobodnými dospělými, ale, podobně jako v případě pracovního poměru, o vztah nadřízený – podřízený, který není rovný. A že není možné, aby nadřízení svoji moc zneužívali – v Alarmu už jsme o tom psali zde.
Je nutné kodifikovat sexuální obtěžování a násilí v etických kodexech a pravidlech pracovišť, aby bylo zřejmé, že jde o porušení pracovních povinností, které se může se stát důvodem k rozvázání pracovní smlouvy. Nastavit další mechanismy tak, aby se predátoři nemohli jednoduše přesouvat na jiné školy, ale aby nemohli po nějakou dobu ve školství pracovat.
Ustavit vyšetřovací týmy s jasnými kompetencemi, které budou přesně vědět, jak věc předat policii, aniž by to dál poškozovalo oběti.
Nezpochybňovat a nezesměšňovat oběti ani ty, kteří se za řešení případů zasazují.
Na každé škole zavést pracovní skupiny, které budou promýšlet systém prevence a kultivaci školního prostředí, kde jsou často vztahy mezi vyučujícími a studujícími považovány za standard.
Zavést systém školení pro všechny členy pedagogického sboru tak, aby začalo být jednoznačné, co je nepřijatelné jednání – to, že se studujícími se nechodí na soukromé konzultace do vinárny, že i na neformálních akcích zůstává pedagog pedagogem a nemá se tam ani nezřízeně opíjet, ani osahávat a svádět studující.
Co se dělo na pedagogické fakultě v Brně, je samozřejmě děsivé. To, jak dlouho sexuální násilí trvalo, že bylo beztrestné i to, že třičtvrtě roku od podání oficiální stížnosti musela s celou situací hnout až média. Zároveň je to všechno možné vnímat i jako příležitost pro fakultu, ale zejména pro univerzitu a vysoké školy obecně. Příležitost, jak se zbavit „kultury dovádění“ a nahradit ji – kulturou obyčejné slušnosti a především: základní profesionality.
Autorka je publicistka.