Foto Thierry Ehrmann, Flickr, CC BY 2.0
Po premiéře na filmovém festivalu v Cannes dorazil loni v září do kin dokument Bretta Morgena o Davidu Bowiem nazvaný Moonage Daydream. Dokumentu se dostalo řady nadšených kritik. Recenzenti i diváci byli uchváceni především formálním zpracováním filmu, jenž představuje fascinující vizuálně-akustický zážitek. V českém prostředí dokument rezonoval o poznání méně. Přesto i u nás nalezneme veskrze pochvalné recenze. Web ČT Art publikoval pozitivně laděný text překladatele Josefa Rauvolfa, Julie Šafová na webu Seznam Zprávy konstatuje, že se jedná o „pravděpodobně nejkomplexnější dokument o britském hudebníkovi, který dosud vznikl“, a dodává, že na rozdíl od jiných dokumentů a Bowieho biografií Brett Morgen umělce nehodnotí, nelpí na faktografii, ale „nechává zpěváka hovořit. A to skutečně o všem. O světě, hudbě, lásce, svých obavách i ambicích.“
Oproti běžným zvyklostem biografického dokumentu chybí v Morgenově filmu rozhovory s Bowieho kolegyněmi a kolegy, s hudebními a kulturními publicistkami a publicisty či s jeho přáteli a rodinou. Osu dokumentu tvoří kromě záznamů z koncertů, videoklipů, fotografií a filmových záběrů archivní rozhovory s Bowiem, který se tak zdá být jediným vypravěčem vlastního příběhu. Vyvstává však otázka, zda je příběh, který vypráví, skutečně jeho příběhem, respektive zda je vůbec možné, aby byl příběh, který nám Brett Morgen v Moonage Daydream zprostředkovává, příběhem Davida Bowieho či ponořením se do jeho mysli.
Tvorba jako zaplnění místa po bohu
Dokument je uvozen Bowieho zamyšlením nad výrokem Friedricha Nietzscheho, že je bůh mrtev. Nietzscheho prohlášení podle Bowieho „vedlo k děsivému zmatení: protože nedokážeme-li zaujmout místo boha, jak bychom potom mohli zaplnit prostor, který jsme tím vytvořili sami v sobě?“ Tato myšlenka je pro pochopení filmu zásadní, což podtrhuje i Morgen, který ji chápe jako motto, jehož optikou má divák film nahlížet. Bowie zde rozvíjí Nietzscheho tvrzení z knihy Tak pravil Zarathustra, v níž hlavní hrdina provolává nejen, že „bůh je mrtev“, ale ohlašuje také příchod „nadčlověka“.
Morgenův film nepřináší víceznačnost ani prostor k úvahám, jaký asi David Bowie byl, ale jednoznačnou interpretaci.
Bylo by snadné konstatovat, že tímto nadčlověkem by mohl být sám Bowie, nebo ho alespoň pasovat do role proroka podobného Zarathustrovi, který lidu zvěstuje zásadní společenskou změnu. Bowie je ovšem ve své úvaze o poznání skromnější, když nutnost vyrovnat se s absencí boha přisuzuje každému bez rozdílu. Jedná se o úkol, který je nám coby lidstvu společný, a je jen na nás, jak se s ním vyrovnáme. Moonage Daydream lze v tomto smyslu chápat jako mapování Bowieho snah o zaplnění tohoto prostoru, kdy se hlavním prostředkem, jímž chtěl místo boha zaplnit, stala tvorba.
Jinými slovy, na plátně sledujeme ryze individuální hledání, jak prázdno vyplnit, avšak sledujeme je s vědomím, že se nacházíme na téže cestě jako jeden z nejosobitějších umělců a popkulturní ikona 20. a 21. století. Nad Nietzscheho slovy se Bowie zamýšlí také v rozhovoru s Guillaumem Durandem pro francouzskou televizi, kdy se pozastavuje nad tím, že se lidstvo rozhodlo na smrt boha reagovat vynalezením atomové bomby. Ačkoli zde Bowie naráží na jistou absurditu absolutního nihilismu, byla by chyba nietzscheovskou linii interpretace zcela zavrhnout.
Jednoznačná autorská vize
Brett Morgen v rozhovoru pro časopis Variety zdůrazňuje, že Bowie nemohl projekt autorizovat, a tudíž „se nemůže jednat o pohled Bowieho na Bowieho. Neexistuje jiná možnost, než že jde o pohled Bretta Morgena.“ Předpokládat, že nám Moonage Daydream zprostředkuje autentický vhled do osobnosti Davida Bowieho, by bylo pochopitelně naivní. Morgenova vize se však ukáže mnohem jednoznačnější, než sám autor prohlašuje. V tomtéž rozhovoru totiž dodává, že usiloval, aby byl film mysteriózní a záhadný, aby vyvolával dojem bloudění bez kompasu, čehož chtěl docílit mimo jiné porušením chronologie.
A ačkoli není Morgenovo vyprávění chronologické, divák rozhodně nebloudí. Dalo by se dokonce tvrdit, že žádný kompas nepotřebuje, protože jej Morgen nepouští mimo poměrně úzce vymezené umění. Toto tvrzení se může jevit jako neintuitivní – vždyť jsem sama výše uvedla, že je Moonage Daydream po formální stránce fascinující, a to především díky tomu, jak se v něm mísí a prolíná rozmanitý materiál. Jeden obraz přechází v druhý, naznačené asociace jsou imaginativní, v prostřizích se objevují obrazy, které bychom za běžných okolností spolu nespojovali atd.
Film je více než čím jiným kaleidoskopickou koláží tvořenou videoklipy, záznamy koncertů, útržky z rozhovorů, ale také fotografiemi, reprodukcemi maleb (Bowieho obrazy se prolínají díly německých expresionistů, Jeanem Michelem Basquiatem, Chuckem Closem a dalšími) a rychle se střídajícími záběry z nepřeberného množství filmů, a to jak těch, v nichž Bowie sám hrál (Hlad, Labyrint, Veselé Vánoce, pane Lawrenci a především Muž, který spadl na Zemi), tak těch, které měl v oblibě jako divák (Andaluský pes, Metropolis, Mechanický pomeranč, Upír Nosferatu atd.), nebo je bylo možné asociovat s Bowieho tvorbou a tím, co se na plátně právě odehrává (nejzjevnější je pravděpodobně asociace Dorotčiných střevíčků z Čaroděje ze země Oz s Bowieho písní Let’s Dance a jejím úvodním veršem „Put on your red shoes and dance the blues“). Nic z toho se ale neděje náhodou.
S ohledem na Nietzscheho výrok lze konstatovat, že Morgen usiluje o rekonstrukci Bowieho tvůrčího hledání a zkoumání imaginace. Na té nejobecnější rovině tomu tak je, avšak Morgenovo sdělení je mnohem sevřenější. Film je vystavěn kolem tématu samoty, určitého vykořenění nebo outsiderství. Morgenova výstavba filmu připomíná práci kurátora připravujícího monotematickou výstavu – vše, co do konceptu nezapadá, zůstává v depozitáři. Morgenova práce se nejzřetelněji odhaluje v rozhovorech Bowieho s médii, a to nejen v tom, jaké rozhovory z nepřeberného množství výstupů vybral, ale především v práci se střihem. Z téměř hodinových rozhovorů, v nichž Bowie odpovídal na řadu rozmanitých otázek, vybírá Morgen jen těch pár replik, které odpovídají obrazu, který chce o Bowiem poskytnout. Tímto obrazem je archetyp osamělého génia, pro kterého je tvorba a umělecké vyjádření vším.
Bez rodiny a přátel
Z tohoto důvodu nechává Morgen Bowieho na kameru přemítat o samotě a izolovanosti, a proto ho také příliš nenechává mluvit o vztazích. Určitý prostor je věnován Bowieho nevlastnímu bratrovi Terrymu, jehož David obdivoval. U Terryho se však po návratu z armády projevily symptomy schizofrenie a později, v mladém věku zemřel. Právě Terry měl Davida přivést k hudbě a umění a obava z dědičné predispozice k duševnímu onemocnění poháněla Davida v práci. Značně vyhýbavě pak Bowie reaguje na dotaz médií na vztah s matkou. Tyto historky jako by měly doložit, že Bowie považoval samotu za něco pro vlastní tvorbu nevyhnutelného.
V jedné pasáži filmu Bowie dokonce prohlašuje, že by láska mohla ohrozit jeho potřebu se umělecky vyjadřovat, a o hluboký milostný cit tudíž nemá zájem. V kontextu celého filmu, jehož poslední část ukazuje, jak se Bowieho přístup ke světu a samotě proměnil, když se seznámil se svou budoucí ženou Iman, působí tento povzdech, nebo možná záměrná provokace, pouze jako prostředek, jak přidat lásce s Iman na osudovosti. Ať je tomu jakkoli, Morgen nechal z Bowieho života zmizet jeho děti i první manželku Angie a všechny jeho přátele.
Stejně přistupuje Morgen k Bowieho pracovním vztahům. Jediným umělcem, z celé škály spolupracovníků, kterého Bowie zmiňuje, je Brian Eno, s nímž hudebník pracoval na tzv. berlínské trilogii (alba Low, Heroes, Lodger). O Tonym Viscontim, který produkoval čtrnáct Bowieho alb včetně toho posledního a který se ujal i hudební produkce filmu Moonage Daydream, nepadne ani slovo. I Eno se do dokumentu dostává spíše mimoděk, a to proto, že ho Bowie oslovil, aby mu pomohl nalézt novou formu uměleckého výrazu.
Dojem osamělosti buduje Morgen nejen editací rozhovorů, ale také pomocí použitých záběrů. Divák sleduje Bowieho téměř výlučně o samotě: na zadním sedadle automobilu, jak se toulá uličkami blíže neurčeného asijského města, při návštěvě buddhistického chrámu, osamoceného v americké poušti, v liduprázdných ulicích Berlína. Dojem odtržení od světa ještě podtrhují záběry měsíční krajiny z videoklipů k písním Black Star a Ashes to Ashes nebo výše zmíněných filmů a samozřejmě také připomínka Bowieho alter ega Ziggyho Stardusta a postavy Thomase Jeroma Newtona, mimozemšťana z románu Muž, který spadl na Zemi Waltera Tevise, kterého ve filmové adaptaci ztvárnil právě Bowie. Newton přiletěl na Zemi v naději, že se mu podaří získat zásoby vody, které je na jeho planetě nedostatek. Ačkoli před příletem lidi dlouhodobě sleduje (informace o lidském chování mu zprostředkovává televize), nedokáže „zapadnout“ a zůstává outsiderem. Jeho mise navíc zcela ztroskotá. Nejen, že se mu nepodaří svůj lid zachránit, ale navíc přijde o veškeré bohatství, které by mu umožnilo postavit si raketu a vrátit se zpět domů.
Bowie obklopen lidmi
Těmito prostředky sugeruje Morgen divákům dojem, že oddanost tvorbě pro Bowieho znamenala vyvázání se ze všech myslitelných sociálních vazeb. I širší veřejnosti je však známo, že tomu tak nebylo. Je v celku zábavné srovnávat v dokumentu použitý snímek s ostatními snímky série, z níž pochází, respektive použitý záběr s delším úsekem rozhovoru. Fotografie z natáčení filmu Muž, který spadl na Zemi, nezachycují Bowieho pouze jako outsidera z vesmíru, ale také jako usměvavého a zábavného společníka nebo otce.
Jistě, člověk se osaměle může cítit, i když je obklopen lidmi. Přesto se nedokážu ubránit dojmu, že by fotografie, na nichž je Bowie v hloučku přátel a kolegyň a kolegů, onen pocit odcizení nevyvolaly. A podobně je tomu s interpretací Bowieho cest po světě. Zatímco z Morgenových záběrů to vypadá, že byl Bowie osamělým cestovatelem nebo že jeho cesty představovaly určitou formu úniku před světem, což Morgen podtrhuje Bowieho prohlášením, že si nikdy nehodlá kupovat nějakou nemovitost, jelikož by ho držela na místě a zůstat na místě se rovná tvůrčímu ustrnutí, nebyl Bowie na svých cestách zdaleka tak osamocený.
Kromě rodiny a hudebníků, s nimiž spolupracoval, jej doprovázela i jeho asistentka Corinne „Coco“ Schwab, s níž Bowieho pojilo téměř celoživotní přátelství. Vztah s Coco inspiroval Bowieho k napsání nepříliš známé písně Never Let Me Down. Jak ostatně pravil Zarathustra (v překladu Otokara Fischera): „Nehlásím vám bližního, nýbrž přítele. Přítel vám budiž slavností země a předchutí nadčlověka.“
Obdiv pozemských outsiderů
Bowie se netajil tím, že ho samota umělecky inspiruje a že je osamělostí a outsiderstvím, pocitem, že člověk nikam nepatří ani nezapadá, fascinován. Tato fascinace se zrcadlila ve vlastnostech, které přisuzoval svým alter egům a zaznívá i v Moonage Daydream, a to jak na obecné rovině v podobě abstraktních úvah o samotě a distancování se, tak v souvislosti s Bowieho uměleckou tvorbou. Pozoruhodný je úryvek rozhovoru o Bowieho malbách, ve kterém se svěřuje, že se snaží zachytit osamělé obyvatele Berlína – především pak imigranty tureckého původu a ty, kteří se dostali z východní části Německa na Západ, kde se ale cítí jako vetřelci. Ještě zajímavější než popis námětu je skutečnost, že se tyto obrazy Bowie rozhodl nevystavit.
Bowieho fascinaci pocitem nepatřičnosti a společenského vykořenění lze ještě dokreslit, vykročíme-li za rámec dokumentu. Jak jsem již uvedla, Morgen k podtržení tíživé atmosféry osamělosti využívá záběry z filmu Muž, který spadl na Zemi. Postava Thomase Jeroma Newtona jako by Bowiem zkoumané outsiderství dokonale ztělesňovala. Bowie byl k Newtonovi připoután natolik, že se rozhodl jeho příběh dopovědět v muzikálu Lazarus. Pravděpodobně nepřekvapí, že je Newton pořád na Zemi a je stále tím stejným outsiderem, jako když se v sedmdesátých letech minulého století ocitl v Novém Mexiku.
Ačkoli byl Newton nucen na Zemi strávit několik desítek let, přisuzuje mu Bowie podobné rozpoložení, jakého si povšiml u Berlíňanů, které maloval: bez ohledu na to, jak dlouho žijí v novém prostředí, se nedokážou oprostit od míst, kde se cítili doma. V určitém smyslu lze tento typ outsiderství připsat i Ziggymu Stardustovi – i když pochází postava Ziggyho z vesmíru podobně jako Newton, nevyznívá jeho osud tak tragicky. Ačkoli se Bowie po určité době rozhodl toto své alter ego pohřbít, fungoval Ziggy Stardust jako určitý příslib spásy, jako někdo, ke komu mohou vzhlížet pozemští outsideři.
Morgenův film tak nepřináší víceznačnost ani prostor k úvahám, jaký asi David Bowie byl, ale jednoznačnou interpretaci, která z exploze vizuálních vjemů zřetelně vystupuje. Vykresluje Bowieho jako ztělesnění onoho outsidera, který coby určitý archetyp Bowieho celoživotně fascinoval a možná se mu stal až určitou obsesí. Navzdory tomu, že se jedná o ryze režisérskou interpretaci, postupuje Morgen „bowieovsky“: přináší totiž divákům další alter ego Davida Bowieho. Konečně, Zarathustra pravil i takto: „Kdo tvoří, hledá si druhů, a ne mrtvol, ani stád, ani věřících. Kdo tvoří, hledá si společníků tvoření, které nové hodnoty píší na nové desky.“
Autorka je estetička a fanynka Davida Bowieho.