Grafika: Von Saten
Sedím venku u stolku zavřené kavárny v areálu zámecké zahrady javornického zámku. Okolo prochází znudění pávi – populární zámecké slepice. Místo kávy do sebe hodím tabletu kofeinu a scházím do města. Teplé listopadové ráno. Vítr se prohání opraveným náměstím. Míjím radnici, kostel a domov pro seniory. Stojím před školou.
Javornickou devítiletou školu vede posledních šest let Marek Bury. Škola sídlí v rozlehlé opravené budově a k areálu přiléhá městský krytý bazén. Kdyby nastal konec světa, tady jsou připraveni. Ostatně program školy má podtitul „Škola ‚na konci světa‘, přesto na začátku“.
Dětí s problémy přibývá
Při čtení výročních zpráv základní školy mě zaujme opakující se formulace: „Přibližně jednu třetinu všech žáků školy tvoří děti z prostředí s odlišnými kulturními a životními podmínkami, což přináší škole velké problémy a starosti. Jde především o nepřipravenost žáků na vyučování, špatnou pracovní morálku, vysokou omluvenou i neomluvenou absenci, horší celkový prospěch. Dále pak o obrovské zatížení při řešení těchto problémů se zákonnými zástupci.“
V jiných částech se pak opakují věty o změně sociální skladby. Zvýšenou koncentraci vyloučených lokalit ve spádové oblasti školy deklarují třeba zprávy Agentury pro sociální začleňování. Nicméně na místě převládá spíše dojem uklizeného maloměsta než problémové lokality. Což podobně vnímá i starostka nebo oslovené sociální pracovnice.
Obě školy spojuje pokles počtu prvňáků při srovnání v rámci poslední dekády. Demografii nelze obelstít.
Jak vyplyne z rozhovoru s ředitelem, přibývá podle něj dětí ze sociálně slabých poměrů a romských dětí, což řediteli způsobuje vrásky, co se týče budoucnosti a pověsti školy, která je v tuto chvíli podle něj dobrá, nicméně kumulace problémů by mohla přimět rodiče vozit děti jinam. Celkovou úroveň školy chválí i čerstvá zpráva České školní inspekce.
„Dnes máme třeba třídy, kde je polovina dětí s nějakým problémem, s lehkým mentálním postižením a podobně, a současně jsou tady žáci, kteří by mohli být na víceletém gymnáziu. Tuhle cestu ale většinou nevolí, protože Jeseník je odsud třicet kilometrů,“ vysvětluje mi ředitel. Z podobných důvodů nemíří do speciální školy ve Vlčicích ani děti, které by tam podle ředitele zamířit měly. Daleko je všechno a pro všechny, a tak si s tím musí poradit tady. Na druhou stranu do Vlčic nemusí ani děti, které by tam „systém“ poslal prostě proto, že jsou romské.
„Jsou tady děti, které to, co se týče zázemí, nemají vůbec jednoduché,“ dodává Bury ve městě, kde je jednoduché máloco. „Mladí schopní odcházejí z regionu a obvykle se už nevracejí, takže tady zůstávají ti v různých ohledech slabší. Ale to je problém celého okresu. Každý rok řešíme, kam odcházejí na střední školy děti, zda je to mimo region, nebo zde zůstávají. U nás je nejčastější důvod odchodu dojíždění. Jeseník je hodina cesty, to jsou dvě hodiny denně, takže ti mladí raději volí školy s internátem někde dál. Naučí se tak žít jinde, kde mají větší možnosti vyžití, a už tam zůstanou,“ popisuje ředitel jednoduchou mechaniku vylidňování. A za pravdu mu dávají i čísla z výročních zpráv, podle kterých jen zhruba polovina deváťáků míří na školy v okrese Jeseník. Zbytek jde dál. Vrátit se ostatně není lehké, protože co potom tady…
Ptám se na počet dětí odcházejících na maturitní obory, jejichž množství dle výročních zpráv klesá a nachází se výrazně pod republikovým průměrem i průměrem samotného Jesenicka. Ředitele ale spíše překvapuje, že je těch dětí tolik, protože to podle něj neodpovídá jejich možnostem a je to spíše důsledek lákání středních škol, které vezmou každého. Kdo neuspěje, ten se vrátí. Ostatní málokdy. Podobně to vidí i na druhé straně tohoto výběžku.
Lyžařské kurzy se mění v turistické
Do Vidnavy, ležící v nížině, vyrážím z podhorské Vápenné, kde přebývám v penzionu U Ztraceného potoka. Venku je po ránu deset stupňů nad nulou. Během jízdy Skorošicemi a Velkou Kraší se propadám do inverze a teplota klesá pod nulu. Vidnava mě přivítá mrazivým vzduchem. Mám času nazbyt, jako celé město, a tak zapadnu do baru kousek od náměstí. Jsem první, před otevíračkou, ale barmanka mě vezme na milost. V televizi se snaží cosi rozluštit detektivové z Modravy, ale bohužel nevím co. Přijde první štamgast, ve věku mezi padesáti a čímkoli. S barmankou si jen vymění pohledy. Za chvíli má před sebou pivo a panáka kořalky. Když o půl hodiny později platím, přistane před ním nášup a přede mnou účet na čtyřicet korun za turka a velkou limonádu. Raději si cenu ověřím – je to tak. Do hospody vejdou dva pracující, ale možná jsou montérky jen kostým. Detektivové kamsi běží a křičí. Odcházím a tiše zavřu dveře.
Miluše Malčíková velí posledních pár let základní škole sídlící v budově bývalého gymnázia. Se sociální situací si takové vrásky jako její kolega v Javorníku prý dělat nemusí, byť ani zde podmínky k životu nejsou ideální. Nezaměstnanost ve městě je pravidelně nejvyšší v celém kraji, město stárne a vylidňuje se.
Finanční situace rodin se podle ředitelky projevuje u náročnějších akcí. Z finančních důvodů rodiče děti omlouvají z plaveckých i lyžařských kurzů: „Mívali jsme kurzy pobytové, ale kvůli finanční situaci rodičů jsme je změnili na dojížděcí. Nehledě na to, že i když jsme v horách, tak několik let sníh v termínu nebyl. Místo lyžování děti chodily po horách,“ vysvětluje ředitelka. Což v zásadě klade otazník za celý smysl českých školních lyžařských kurzů. Možná by se děti měly učit spíše hasit lesy nebo utíkat před tornádem. V Javorníku pořádají lyžařské kurzy dva. Sjezdový s pobytem pro jedny a pro ty, kdo si to nemohou dovolit, pak běžkařský okolo města.
Všude se ptám i na inkluzi: „Přibyli nám žáci se speciálními potřebami. Předtím jsme jich měli pět, dnes jich máme přes třicet. Nicméně většinou to nejsou žáci, kteří by předtím skončili ve speciální škole, byli by tady tak jako tak,“ přibližuje mi ředitelka situaci většiny škol. Ostatně speciální škola ve Vlčicích je odsud pro děti veřejnou dopravou prakticky nedosažitelná.
Pro učitele je to daleko
Nedosažitelná je ale i vidnavská škola, a sice pro učitele. Sbor stárne a nové učitele se sem nedaří nalákat: „Už mnoho let marně hledáme kvalifikovaného tělocvikáře nebo učitelku ruštiny. Tyto pozice máme zajištěny seniory. Máme inzeráty, obvolávám fakulty, ale je to těžké. I když nám sem přichází studenti na praxe, jsou často zklamaní, protože najednou vidí, že to není jednolitá třída, ale každé dítě je jiné a s jinými potřebami. Buď je to odradí, nebo sem nejdou kvůli naší odlehlosti. Na školách je připraví dobře teoreticky, ale ne prakticky. To ale bylo už za nás, to se nezměnilo. Dnes je to školství mnohem složitější. Je tady inkluze, inspekce vyžaduje aktivnější metody ve výuce, aby děti spolupracovaly a podobně, ale to je na těch fakultách neučí,“ uvažuje ředitelka.
Podobně to vnímá její kolega v Javorníku. Podle Bury nejsou učitelé připraveni na to, že práce není jen ve třídě, ale také po hodině, při hlídání, zajišťování pořádku nebo organizaci kroužků, kterých jeho škola otvírá pro žáky okolo dvaceti, což je nevídaný počet, a dělá tak věci, které v jiných městech zajišťují další organizace, spolky a kluby. V Javorníku si pak ředitel pochvaluje, že učitelská místa obsazují lidé, kteří pedagogiku sice nevystudovali, ale i tak jim to jde. Není mi přitom jasné, zda je to benefit školy, nebo spíše znouzectnost. O zapojení nepedagogických pracovníků se v současnosti vede debata všude a je to také návrh, kterým se zaobírá ministerstvo školství. Bury dále zmiňuje, že životopisy, které od vystudovaných pedagogů dostává, jsou často podezřelé: časté změny místa a krátká doba působení. Nic, z čeho by měl radost.
Že je problém dostat do tohoto kraje učitele, zmiňuje také starostka Javorníku Irena Karešová, která dříve na javornické základce třicet let sama učila: „Musí to být ideálně přímo učitelská dvojice, kterou školství naplňuje. Pokud je učitel jen jeden, pak ten druhý bude mít problém s hledáním práce. To je tady kámen úrazu. Musí dělat přímo něco tady, podnikat a podobně, protože od nás je to všude strašně daleko.“ Vzdálenosti Javorník i Vidnavu spojují, byť k sobě mají blízko.
Ředitelka vidnavské školy dojíždí z Jeseníku. Když se jí jednou rozbilo auto, trmácela se veřejnou dopravou hodinu jednu cestu sem a další hodinu domů. To není něco, co by učitele z Jeseníku či z větší vzdálenosti mohlo nadchnout. Když se dívám na jízdní řády, pak dostat se na osmou do Vidnavy znamená odjet z Jeseníku o půl sedmé ráno z autobusového nádraží a v Žulové přestoupit. Padesát čtyři minut na cestě, na které leží několik bližších základních škol. To musí být člověk velký srdcař, aby dojel až sem.
Ve Vidnavě pak ředitelka vnímá u dětí podobnou další cestu jako v Javorníku. Kvůli odlehlosti se děti snaží dostat dál, aby byly na internátě. Část se vrátí, část už nikdy. Vylidňování je pak největší hrozbou pro budoucnost školy a nakonec také pro jistotu práce pedagogického sboru. Podle ředitelky však její škola nemusí řešit takové problémy jako v Javorníku. Oceňuje rodinnou atmosféru své školy a minimum problémů nebo prohřešků žáků. To je vlastně dobrý výsledek, když vezmeme v potaz odlehlost místa nebo míru nezaměstnanosti. Možným vysvětlením je v podstatě nezáměrná sociální a bytová politika města, které má 160 obecních bytů a v nich minimální nájemné, což stabilizuje sociální situaci města, byť i sem v omezené míře dorazil byznys s chudobou.
Jiná je i skladba žáků. Javornická škola má dle svých zpráv okolo třetiny žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, zatímco ve Vidnavě je to zhruba pětina. Obě školy pak spojuje pokles počtu prvňáků při srovnání v rámci poslední dekády. Demografii nelze obelstít.
A je to škoda. Protože se po několikáté procházím Vidnavou všemi směry a vesměs prázdnými ulicemi a nechápu, odkud se zrovna tady vzala taková koncentrace historických památek: obrovský pustnoucí klášter, opravený zámek, dva kostely a obrovské náměstí ve městě, které je počtem obyvatel vesnicí střední velikosti. Z náměstí je samozřejmě parkoviště a já míjím několik seniorů, kteří si jdou s jídlonosiči kamsi pro stravu. Jednoho se ptám, jestli je odsud. Udiveně si mě změří pohledem a řekne, že není. Na další dotazy nereaguje. Moc se mu nedivím. Taky se nedivím mladým učitelům, že netouží po místní samotě.
Sociální situace je stabilizovaná
O sociální situaci na Javornicku si povídám s Michaelou Matoušovou a její kolegyní ze spolku Ester, které zde poskytují sociálně aktivizační služby. Hlavní náplní jejich práce je pomáhat zapojeným rodinám, ale reálně pomáhají nejvíce přímo dětem z javornické školy s úkoly či doučováním. Mají také několik azylových bytů a jeden dům v Uhelné.
Matoušová v rozhovoru zmíní zde rozšířenou představu, že sem kvůli jejich práci míří Romové z celého kraje: „Málokdy se stane, že sem přijde někdo, kdo tady nemá žádné vazby nebo kořeny. Občas ano, ale nikdy se tady neudrží a stěhují se většinou pryč,“ vysvětluje mi Matoušová s tím, že se zde ocitají lidé, kteří už tady někdy žili nebo zde mají další vazby. Představu některých lidí, že kdyby tady sociální služby nebyly, neexistovaly by zde ani žádné sociální problémy, považuje za smutnou. Nicméně dodává, že se situace v posledních letech zlepšila a mají dobré vztahy s městem i se školou. Problematické vztahy zmiňuje několik let stará zpráva Agentury pro sociální začleňování, v níž se píše také o přesvědčení radnic, že za Romy mohou neziskové organizace.
„Nedávno se výhrady některých lidí k Romům přesunuly k Ukrajincům, takže se trochu ukázalo, že je problém těchto lidí někde jinde. Že jsou tady prostě lidé, kteří mají problém se všemi odlišujícími se lidmi,“ vysvětluje Matoušová něco, co je vidět i na sociálních sítích.
Možná je to jediná tradice tohoto kraje, že je tady vždy někdo, koho ostatní nechtějí. Jen se mění etnika, vyznání a národnosti. Sedím v trávě na okraji obce Hraničky. Hledím do prázdna. Nad obcí poletují dravci. Z obce zbyla jen rozlehlá louka v horském hřebeni a nová cedule připomínající její existenci. Takhle to jednou všechno dopadne. Je to něčím uklidňující.
Příště nás čeká Vápenná, Bílá Voda a několik důvodů, proč byste tady chtěli bydlet.
Autor je redaktor Alarmu.
Projekt Vzděláváním k neúspěchu vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.