Foto Marek Čejka
Jsi přímo v Jeruzalémě, což je město, ve kterém jsou často změny nálad cítit výrazněji než ve zbytku země – ostatně na konci ledna tu proběhl teroristický útok na civilisty. Proměnila se podle tebe po loňských volbách atmosféra ve městě výrazně?
Vždycky mě překvapí, jak je v Jeruzalémě stále více a více pobožných a tradicionalistických lidí, kteří neustále někam nervózně spěchají. To je diametrální rozdíl oproti plážovému Tel Avivu. Jestli na něco opravdu sedí ono rčení o „nebi a dudách“, tak jsou to právě tato dvě města vzdálená jen asi šedesát kilometrů od sebe. Ale to nesouvisí ani tak s volbami, jako s demografickým vývojem Izraele a Jeruzaléma zvláště. Sekulárních lidí tu viditelně ubývá a v podstatě už je ve větším množství musíte skoro hledat v některých kavárnách a podnicích. Málokde na světě je tak jednoznačně i vizuálně zjevné (k čemuž určitě přispívají i religiózní oděvy), jak hluboce je společnost jednoho státu hodnotově a politicky rozdělená. Kdybych nebyl v Jeruzalémě asi potřicáté, tak bych snad ani nevěřil, že je něco takového možné.
A nervozita z útoků je tu teď občas patrná a je vidět, že jsou lidé obezřetní například na zastávkách a v autobusech a tramvajích. Ale pořád jsem se tu v tomto ohledu cítil „normálněji“ než třeba během druhé intifády po roce 2000.
Benjamina Netanjahua určitě nikdy v průběhu jeho kariéry nešlo označovat za bůhvíjak umírněného politika, ale přesto je nutné se pozastavit nad tím, že vláda, v jejímž čele se aktuálně vrátil k moci, je založena na daleko extrémnější koalici, než jaké byly zvykem dosud. Setkal jsi se s nějakými projevy narůstajícího hřebínku například neokahanistů nebo ultraortodoxních charedim, o kterých jsme mluvili posledně?
Co mě velmi překvapilo, je fakt, že z veřejného prostoru takřka zmizely různé „undergroundové“ připomínky pravicového extremismu. Mám na tyhle věci oko a často je dokumentuji. Dříve byl Jeruzalém na mnoha místech pokrytý samolepkami připomínajícími extremistického rabína Kahaneho, teroristu Barucha Goldsteina či symboly zakázané strany Kach. Chvíli jsem přemýšlel, proč tomu tak už není, když dnes má radikální pravice v politice takové prominentní místo. A pak mi docvaklo, že se radikálové vlastně už nepotřebují takto prezentovat. Dostali se totiž z periferie na politické výsluní a dědici rabína Kahaneho jsou dnes ministry národní bezpečnosti. Když vládnete, nepotřebujete přece pokoutně vylepovat plakáty a samolepky se svými idejemi a modlami. Stačí si jen pustit televizi.
Bibi chce pro sebe taky za každou cenu dosáhnout beztrestnosti ve vleklých soudních řízeních, které nad ním stále visí jako Damoklův meč.
A svět jeruzalémských charedim? Ten možná navenek vypadá homogenně, ale uvnitř je vysoce komplexní. A spíše nabobtnal, než že by se nějak zásadněji změnil. Jen oproti době před deseti lety má dnes řada charedim elektrokoloběžky, elektronické cigarety a někteří z nich dokonce koukají do chytrých mobilů s košer certifikátem…
Co naopak dělá opozice vůči vládě? Odpůrci Netanjahua i pravicového směřování země se zdají být výsledkem voleb taky poměrně aktivizovaní.
Ano, opozice vůči „Bibi“ Netanjahuovi a jeho spojencům narůstá a souvisí to jak s plánovanou justiční reformou, tak i s faktem, že se nové vládě nedaří udržet bezpečnost. V prvé řadě Izraelce nejrůznějšího ideologického směřování irituje, že pro své setrvání u moci je Bibi nejen schopen donekonečna vyhlašovat volby, což činil donedávna, ale neváhá za tímto účelem ani postupně likvidovat demokratické instituce. V krátkosti chce Bibi dnes oslabit Nejvyšší soud, více ho zpolitizovat a v konečném důsledku narušit systém „brzd a protiváh“ mezi jednotlivými složkami moci. Vládu i Kneset mají Bibi a jeho kumpáni teď celkem bezpečně pod kontrolou, což jim umožňuje provádět často nedemokratické politiky. Nejvyšší soud jim to ale stále jako třetí pilíř moci narušuje. Nejde ale jen o politické cíle Bibiho Likudu a jeho teokraticko-extremistických spojenců. Bibi chce pro sebe taky za každou cenu dosáhnout beztrestnosti ve vleklých soudních řízeních, které nad ním stále visí jako Damoklův meč.
A co se týká bezpečnostní karty, na tu Bibi vždy hrál. Je skutečně pravda, že během jeho minulých vlád počet izraelských obětí konfliktu značně poklesl. Jenže letošní leden, který byl zároveň i prvním měsícem jeho nové vlády, byl nejkrvavějším měsícem za posledních 12 let. Teď tedy možná někteří jeho izraelští fandové uvidí, že ani on nedokáže zajistit bezpečí.
Nenavštívil si nějakou z velkých protivládních demonstrací, kterých teď v Izraeli bylo několik?
Ano, byl jsem na pravidelné sobotní demonstraci před jeruzalémským sídlem prezidenta. Ta bývá sice méně početná než ta v Tel Avivu, ale vzhledem k tomu, že se koná ve městě, kde sídlí naprostá většina státních institucí, kde se také daleko intenzivněji projevují všechna společensko-politická napětí a kde rovněž mnohem více převažují Netanjahuovi voliči, tak je vlastně důležitější. Překvapila mě její poměrně uvolněná atmosféra. Účastnilo se jí množství sekulárnějších Jeruzalémanů, které jsem už trochu s nadsázkou zmiňoval jako ohrožený druh. Poměrně dost lidí evidentně nebylo levicového smýšlení, ale šlo spíše o středové voliče. Někteří měli dokonce tradicionalistické jarmulky.
Naopak levicoví aktivisté s bubny a transparenty byli trochu ostrakizovaní na opačném konci ulice. Palestinské vlajky jsem neviděl – nový ministr národní bezpečnosti a odsouzený extrémista v jedné osobě Ben Gvir je totiž nedávno na veřejnosti zakázal. Ale podle novinářky Nataši Dudinské, která demonstrace pravidelně navštěvuje, se tu objevují také. Daleko častěji jsou prý ale vidět na demonstracích v Tel Avivu, kde žije více liberálních aktivistů. Jeden z nich prý Ben Gvirův zákaz vyřešil velmi vtipně, když si vzal velký transparent, na který hebrejsky napsal „palestinská vlajka“.
Chrámová hora v Jeruzalémě je středobodem velké části napětí a je tomu tak i teď – Ben Gvir ji pravidelně navštěvuje, což vyvolává tenzi, Netanjahu musel nedávno ujišťovat jordánského krále, který formálně dohlíží na muslimská svatá místa v Jeruzalémě, že se na současném statu quo nic nezmění. Věříš tomu?
Jordánsko je pro Izrael nesmírně důležitý stát, se kterým si musí zachovat alespoň studený mír. Ben Gvir a náboženští osadníci tak budou zřejmě stupňovat své provokace a na Chrámovou horu bude nyní pravděpodobně směřovat stále více náboženských mesianistů. Tomu nemůže prakticky nikdo zabránit, protože ti se tam vždycky mohou dostat jako turisté. To určitě přispěje k izraelsko-palestinskému napětí na tomto posvátném místě. Ale pochybuji, že by Netanjahu, který je sám o sobě hlavně pravicový sekularista, souhlasil s nějakou zásadní změnou statu quo Chrámové hory. To by se mu mezinárodně-politicky i bezpečnostně mohlo pořádně nevyplatit.
Netanjahu je velmi zkušený (či lidově řečeno „mazaný“) politik a je teď paradoxně v pozici, kdy je v izraelské vládě vlastně ten nejumírněnější element. Určitě tak z toho bude umět těžit ve smyslu „já jsem tady šéf a budu krotit své extremisty.“ Bibi je opravdu mimořádně schopný obrátit i nesnáze, které sám zapříčinil, ve svůj vlastní prospěch. Existuje však i scénář, který odpovídá úsloví, které se používá v hebrejštině „Ha-Golem kam al jocro“ – „Golem se obrátil proti svému tvůrci“.