Foto NATO, Flickr. CC BY-NC-ND 2.0
Koncem ledna Turecko zrušilo nadcházející jednání se Švédskem a Finskem o vstupu Severoatlantické aliance. Krok Ankary byl reakcí na protesty prokurdských skupin, ale i pálení koránu aktivisty z ultrapravicových kruhů, v čele s Rasmusem Paludanem (lídrem dánské krajně pravicové a islamofobní strany Stram Kurs, v překladu Pevná linie). Turecký prezident přitom nestanovil žádný náhradní termín dalších jednání mezi Ankarou a skandinávskými státy. Erdogan dodal, že Švédsko nemá počítat s tureckou podporou, dokud bude umožňovat pálení koránu a nezaručí respekt vůči islámu.
Švédský pravicový premiér Ulf Kristersson v reakci na kroky Turecka označil spálení koránu za hluboce neuctivý čin, zdůraznil ale, že svoboda projevu je ve Švédsku chráněná ústavou a je zásadní součástí demokracie. Ministr zahraničí Tobias Billström si pak listu Economist postěžoval, že Švédsko podmínky smluveného memoranda splnilo a nyní by svůj slib, že jednání bude pokračovat, mělo splnit také Turecko.
Ustupování agresoru Erdoganovi
Švédsko i Finsko ve snaze prolomit turecké veto už například zrušily zbrojní embargo, které na zemi uvalily po Erdoganově poslední pozemní invazi do severní Sýrie v roce 2019. Turecko je přitom v oblasti dlouhodobým agresorem, a i v současnosti stále ostřeluje a útočí na území Rojavy (kvazistátního útvaru na severu Sýrie). Pod tureckými bombami tak již několik měsíců pravidelně umírají civilisté. Kvůli tureckému vetu plánuje Švédsko od března také zavést zákony kriminalizující členství v „teroristických organizacích“, včetně Kurdské strany pracujících (PKK). Tyto zákony si dokonce vyžádaly změnu švédské ústavy.
Ankara po Stockholmu ale také požaduje, aby Švédsko vydalo více než 100 osob, mezi nimiž jsou také Kurdové, které Švédsko považuje za disidenty s právem na azyl. V zemi žije početná kurdská komunita čítající asi 100 tisíc lidí. V minulém švédském parlamentu byla viditelná například kurdsko-íránská poslankyně Amineh Kakabaveh, která se stala hlasitou kritičkou prezidenta Erdogana. Na její adresu turecký prezident řekl, že někteří teroristé „dokonce sedí i ve švédském parlamentu“. Economist poznamenává, že by se do celé situace nakonec mohly vložit Spojené státy, které mají na Turecko zásadní diplomatické páky. Washington by například mohl jako donucovací prostředek použít dlouho odkládaný prodej stíhaček F-16.
Vstup severských států musí schválit všechny členské země Aliance, zatím tak vedle Turecka neučinilo také Maďarsko. Právě v Budapešti našel Erdogan nečekané zastání.
Erdogan deklaroval, že by Turecko mohlo finskou žádost schválit dříve nežli tu švédskou. Pravděpodobně se tak obě skandinávské země snaží rozdělit a stupňovat tlak svých požadavků vůči místním Kurdům. Finští představitelé ale zatím hovoří jedním hlasem, že rozhodnutí vstoupit do NATO bylo založeno na vzájemné solidaritě a o předčasném vstupu do Aliance bez švédského souseda tak neuvažují.
Postoj obou skandinávských zemí, které zůstaly formálně vojensky neutrální po celou dobu studené války, proměnila ruská invaze na Ukrajinu. Švédsko je dokonce neutrální zemí více než dvě století. Oba severské státy mají moderní armády, které ale již v minulosti s NATO úzce spolupracovaly. Obecně se tak očekávalo, že celý proces bude relativně nekontroverzní a rychlý.
Vstup severských států musí schválit všechny členské země Aliance, zatím tak vedle Turecka neučinilo také Maďarsko. Právě v Budapešti našel Erdogan nečekané zastání. Ačkoli se Orbánův Fidesz často nebrání mobilizační xenofobní a islamofobní rétorice spočívající v diskurzu obránce „křesťanské civilizace“, Stockholmu jeho vláda vzkázala, že se musí začít chovat jinak, pokud do NATO opravdu usiluje vstoupit.
Volební paranoia Erdoganovy AKP
Podobně jako se Orbán pasuje do role zachránce civilizace křesťanské, tak se také Erdogan rád prezentuje jako zachránce civilizace islámské. Právě kulturně-náboženská tematika by současnému tureckému prezidentovi mohla před blížícími se volbami pomoci odvrátit pozornost od dlouhodobě špatné socioekonomické i vnitropolitické situace v zemi. Hlavní opozicí Erdogana je aliance středolevicových a pravicových stran, které se zavázaly zvrátit jeho hospodářskou politiku a obnovit nezávislost centrální banky.
Vyhlídky přitom pro Erdogana nevypadají oproti předchozím volbám nijak příznivě. Předvolební průzkumy ukazují, že Erdoganova AKP s preferencemi 32 procent ztrácí oproti minulým volbám 10 procent hlasů. Za AKP pak posílila s odhadem volební podpory přibližně 26 procent nejsilnější opoziční strana, středolevicová CHP. Erdoganův hlavní koaliční spojenec, nacionalistická a krajně pravicová strana MHP, pak s volební podporou okolo sedmi procent lavíruje kolem volební klauzule, která byla loni účelově snížena z 10 na 7 procent – právě z iniciativy vládní koalice AKP a MHP, aby se Erdoganův spojenec vůbec do parlamentu probojoval.
Protiteroristické zákony jako bič na politické oponenty
Dlouhodobá snaha nedemokraticky eliminovat politickou konkurenci současné turecké pravicově konzervativní koalice má ale často brutálnější podobu, než je účelové snížení volebního prahu. Erdoganova vláda proti svým odpůrcům využívá často vágně definovanou legislativu a justici, kterou Erdogan obsadil loajálními lidmi. Turecký soud například koncem loňského roku nepravomocně odsoudil starostu Istanbulu Ekrema Imamoglu, hlavního představitele politické opozice a dlouhodobého kritika Erdogana ke dvěma letům a sedmi měsícům vězení a zákazu působení v politice. Imamoglu je souzen za urážku volební komise v roce 2019, což ho může z boje o hlavu státu vyřadit. Turecké úřady také dlouhodobě usilují o zákaz třetí nejsilnější parlamentní strany, prokurdské Lidově demokratické strany (HDP). Stovky bývalých i současných členů, funkcionářů a zákonodárců strany jsou obviněni z podpory terorismu.
Právě údajným terorismem a napojením na Kurdskou stranu práce (PKK) turecké úřady často obhajují své represivní kroky vůči demokraticky a legálně zvoleným představitelům parlamentu nebo samosprávy. Příliš vágní a široká definice terorismu v turecké legislativě umožňuje úřadům jednoduše perzekvovat nepohodlné politické oponenty. To, co erdoganovské Turecko považuje za terorismus, je ve Švédsku spíše pojímáno jako svoboda projevu. Klíčovým prvkem této vládní strategie je protiteroristický zákon číslo 3713, jenž je využíván k úplnému omezení práv a svobod a umlčování obránců lidských práv, které jednoduše označí za „pachatele terorismu“.
World Organisation Against Torture (OMCT) s odkazem na oficiální zdroje uvádí, že v roce 2020 bylo na základě tohoto zákona stíháno 6 551 osob a přes 208 tisíc osob bylo vyšetřováno. Do této kategorie přitom podle organizace často spadají i zástupci neziskových organizací, kteří se zabývají obranou lidských práv, včetně partnerských organizací OMCT. Uvádějí například Asociaci pro lidská práva (HRA) nebo Tureckou nadaci pro lidská práva (HRFT), proti jejímž představitelům je vedeno nejméně 30 vyšetřování a trestních stíhání.
Veto jako možná páka na evropské státy
Švédsko i Finsko tak mohou s napětím doufat v oslabení Erdogana po blížících se volbách, které proběhnou v půlce května. Je ale možné, že jeho dlouhodobější motivace mohou sahat i za obzor letošních voleb. Současný tlak na Švédsko a Finsko může Erdogan využít jako prodlouženou diplomatickou páku také na další evropské země k tomu, aby snížily svou podporu kurdským jednotkám YPJ/YPG v Sýrii a nadále zavíraly oči nad etnickým násilím vůči tureckým i syrským Kurdům v oblasti.
Autor je spolupracovník redakce.