Foto Rawpixel, Creative Commons
Středa 22. února připadá na den obětí trestných činů. Organizace proFem při té příležitosti uspořádala v jeho předvečer tiskovou konferenci, kde socioložky Petra Havlíková s Ivou Šmídovou představily výsledky výzkumu věnovaného rozsudkům v kauzách sexuálního násilí.
Výzkumu předcházela analýza proFemu, která se zabývala odškodňováním obětí domácího a sexuálního násilí. Už tady lze pozorovat první náznaky nerovnosti. Téměř 80 procent obětí se totiž žádného odškodnění nedočká. Z poškozených si o něj zažádá pouhá čtvrtina. Důvodem tak nízkého čísla je nepřekvapivě strach, ale také neznalost. Oběti o možnosti požádat si o odškodnění zkrátka nevědí. Právě zavedení povinného informování poškozených o všech formách pomoci je jeden z bodů, kterého by chtěl proFem docílit. Ani v případě vyhraného sporu se nejedná o úplný happyend. Soud většinou přizná pouze polovinu žádané částky, průměrná výše odškodného je 70 tisíc.
Nárok na sex
Výše odškodnění ale není jediným neduhem, který se v kauzách sexuálně motivovaných trestných činů a domácího násilí nachází. Problematické je i odůvodňování rozsudků, kde často dochází ke genderové stereotypizaci. Pachatelé velmi často odchází s velmi nízkými tresty. Právě touto problematikou se ve své analýze zabývaly ve spolupráci s proFemem socioložky z Masarykovy univerzity Petra Havlíková a Iva Šmídová.
„Analýza poukazuje na to, že genderové stereotypy, obviňování oběti, zlehčování a normalizace násilí, nedostatečné pochopení problematiky domácího i sexuálního násilí nejsou jen praxí několika nepoučených soudců, a tedy pochybením jednotlivce, jak je nám při upozorňování na mezery v systému pomoci často zdůrazňováno,“ vysvětluje Jitka Poláková, ředitelka proFem.
Další ze způsobů, jenž soud uznává jako polehčující okolnost, je předchozí řádný život útočníka, kdy je násilný útok hodnocen jako ojedinělý exces. K tomuto zdůvodnění došlo i v případě, kde muž deset let znásilňoval nezletilé.
Není novinkou, že v České republice je hlášen jen pouhý zlomek případů domácího násilí nebo znásilnění, a to i v manželském svazku. „Primárním důvodem je strach. Pachatel se často dopouští i zastrašování, oběti bývají sankciovány – dojde třeba k rozpadu rodinných vztahů,“ vysvětluje Havlíková. To je problematické zejména proto, že pachatel je s obětí v mocenské nerovnováze.
Přístupy soudů nejsou o moc citlivější. Z analýzy vyplývá, že rozsudky mají tendence pachatele, ve většině případů se jedná o muže, omlouvat. Mužská sexualita je rámována jako něco pudového, co musí být naplněno, a tudíž má muž na sex nárok.
Další ze způsobů, jenž soud uznává jako polehčující okolnost, je předchozí řádný život útočníka, kdy je násilný útok hodnocen jako ojedinělý exces. K tomuto zdůvodnění došlo i v případě, kde muž deset let znásilňoval nezletilé. Naopak v případě obětí dochází k sekundární viktimizaci, často se například akcentuje předchozí počet sexuálních partnerů. Z analýzy vyplývá, že polehčující okolnosti jsou velmi volně vykládány a v rozsudku akceptovány mnohem častěji ve prospěch obžalovaného. Naopak například požití alkoholu justice mnohem častěji zahrnuje mezi přitěžující okolnosti v neprospěch oběti.
Práce s traumatem
Kontroverzní je i práce s traumatem. Zejména u dětí je pravděpodobnější, že se trauma dostaví až po letech během dospívání. Z hlediska práva ale jeho momentální absence znamená, že nedošlo k těžké újmě. „Existuje i případ, kdy znásilněnou byla osoba s mentálním handicapem. Soudce jí ani nepřiznal odškodnění s tím, že dotyčná neví, co se vlastně stalo,“ nastínila Šmídová.
Znalecké posudky operují s termínem panenské blány. Absence poranění je brána jako důkaz, že k penetraci nedošlo. To je ale v rozporu s aktuálním vědeckým poznáním. Nemalé procento žen hymen má, přestože žije aktivním sexuálním životem, a proto by podle odborníků absence jakéhokoliv poranění panenské blány nemělo být používáno jako důvod k zamítnutí možnosti, že došlo k vaginální penetraci. To se ale neděje.
Řešení v nedohlednu
Posledním bodem výzkumu byly výše trestů, které ve zkoumaných kauzách padají. Standardně by za vykonání trestného činu na zvláště zranitelných osobách, jako jsou děti nebo osoby s handicapem, měl padnout rozsudek odnětí svobody ve výši 5 až 12 let. Až v pětině případů ale soud využije možnosti mimořádného snížení trestu, která by měla být použita pouze ve výjimečných případech.
Závěrem autorky představily i návrhy, které by mohly praxi uzpůsobit pro spravedlivější rozsudky a citlivější zacházení s extrémně zranitelnými. Mezi ně patří už výše zmíněné povinné informování oběti o všech formách pomoci, zaměření se na aktuální poznatky vědy v oblasti panenské blány nebo omezení institutu mimořádného snížení trestu. V neposlední řadě jde i o redefinici znásilnění v trestním zákoníku. Novela už je ve sněmovně, nicméně žádná z přítomných právniček nevěří, že by prošla v tomto volebním období, neboť aktuálně chybí podpora poslanců napříč spektrem.
„Největší jejich výtky jsou dvě. První je otázka prokazatelnosti. Pak strach, že po redefinici budeme zaplaveni trestními oznámeními. V zahraničí můžeme ale pozorovat, že k ničemu takovému nedochází. Stejně jako to, že rozhodně nebudou potřeba písemné souhlasy, jak tvrdí odpůrci,“ vysvětlila právnička proFemu Petra Presserová.