Foto ÚSTR
Od loňského jara začal Ústav pro studium totalitních režimů opět plnit stránky novin. S nástupem Ladislava Kudrny do funkce ředitele se Ústav ocitl v podobné situaci, jako Česká národní banka po nástupu Aleše Michla: musel bránit svou důvěryhodnost před pověstí svého vlastního šéfa. Nešlo ovšem o jeho názory, jako v případě Michla, ale o bizarní plagiátorskou aféru. Jestliže způsob, jakým Kudrna hájil, že se v textu jeho knihy objevilo dohromady až 22 normostran neoznačeného cizího textu, měl mnoho prvků nechtěné komiky, z reálných kroků nového ředitele brzy musel ztuhnout úsměv na rtech.
Vyhazovy kompetentních lidí, za kterými je mnoholetá práce, jež změnila pohrdaný zpolitizovaný Ústav v přední pracoviště věnující se moderním dějinám, není jen chybou nebo arogancí moci. Je vyjádřením promyšlené koncepce. Jádrem této koncepce je snaha mít zde opět instituci, která nahradí hledání historické pravdy propagandou předem utvořeného politického názoru. Pokud tato koncepce zvítězí, přispěje (v mezích nekompetence a šlendriánu, který jí je vlastní) k autoritářské politické kultuře, a k antikomunismem sycenému nacionalistickému autoritářství, jaké známe ze současného Polska a Maďarska.
Prozatím se ředitelovy autoritářské sklony projevují vyhazováním kompetentních lidí. Tak byli odvoláni šéfredaktoři odborného časopisu Securitas Imperii Ondřej Vojtěchovský a Adéla Rádková, a na protest odstoupila většina redakční rady časopisu. V dalším čísle posléze nevyšly již přijaté články, naopak jej vyplnil překlad již vydané studie Pavla Žáčka z roku 2016. Vyhazov historičky Muriel Blaive měl mezinárodní ohlas.
Odvolána byla v minulém týdnu rovněž redakční rada popularizačního časopisu Paměť a dějiny, stejně jako jeho šéfredaktor Petr Zídek. Jedná se přitom o jednoho z mála českých autorů, který dokázal na vysoké úrovni propojit znalost historického řemesla a žurnalistické kvality a jehož vedení redakce přílohy Lidových novin Orientace představovalo obdivuhodný a vysoký standard intelektuální novinařiny i pro ty, kteří byli politickému směřování této přílohy dost vzdáleni. A vyhozen byl rovněž Čeněk Pýcha, vedoucí odboru vzdělávání, které v minulých letech proslulo inovativními příspěvky do vzdělávání o dějinách 20. století. Jak ve svém komentáři připomíná historik Milan Ducháček, jde o útok na didaktické pracoviště, které je dnes nepostradatelné nejen pro samotný Ústav, ale i pro současné ministerské a vládní koncepce dějepisného vzdělávání.
Vzniklo spíš paravědecké pracoviště: jeho první šéf doporučoval premiéru Topolánkovi ocenit bratry Mašíny, jiný badatel vyrobil jako vedlejší produkt snahy očistit svou příbuznou mediální skandál o údajném udavačství Milana Kundery a zasloužilí a samospravedliví veteráni undergroundu zkoumali sami sebe…
Bizarní mstivost nového vedení se projevuje i v takových detailech, jako je neochota zapůjčit výstavu připravenou minulým vedením a požadavek odstranit z ní jméno autora, bývalého ředitele Zdeňka Hazdry. Vedení Ústavu také několik měsíců zadržovalo už vytištěnou knihu 13 objektů z (ne)šťastného muzea, a patrně až zveřejnění celé kauzy a protest zaměstnanců jej snad konečně už přiměl knihu expedovat.
Kompetentní lidé jsou nahrazováni nekompetentními. Klíčovou roli šéfa Odboru výzkumu a vzdělávání převzal Petr Hlaváček, muž s pověstí sběratele funkcí. Jeho odborné zaměření kolísá, většinu své kariéry se prezentoval jako odborník na středověk a raný novověk, v poslední době vystupuje jako ukrajinista, nic v jeho odborné dráze ale ani nenaznačuje, že by rozuměl období, kterému se má Ústav ze zákona věnovat. Nevadí, na kompetenci se tu nehraje. Vědeckou radu posílila Marie Koldinská, rovněž odbornice na raný novověk. Členkou rady Ústavu byla zvolena Monika Pajerová, věčná studentská vůdkyně z roku 1989. Šéfredaktorem Securitas Imperii se stal Jan Cholínský, muž, který proslul komickou snahou kriminalizovat své vědecké oponenty a jenž se přímo na webu ÚSTR chlubí publicistikou na fašizujícím a antisemitském webu Délský potápěč. Chatrnosti jeho odborných výkonů se už A2larm věnoval víckrát. V nové redakční radě najdeme mimo jiné Jaroslava Rokoského, předního apologetu československé druhé republiky, malého českého pokusu o náš vlastní autoritářský, antisemitský a kolaborantský režim, který nám německá okupace nedovolila dotáhnout do konce.
Kdo se stane novým šéfredaktorem Paměti a dějin, případně šéfem odboru vzdělávání, ještě nevíme. Až se to dozvíme, patrně se rovněž pobavíme.
Chrám antikomunismu, nebo historické pracoviště?
Ústav pro studium totalitních režimů má problémy vepsané do svého vzniku. Byl výsledkem dlouhodobého tlaku antikomunistických aktivistů, aby i v Česku vzniklo něco podobného jako polský Ústav paměti národa nebo maďarské Muzeum teroru: instituce, která bude bdít nad tím, že období minulého režimu bude namísto kladení analytických otázek především pokládáno za zlo s velkým Z. Českým uším ale zněl „ústav paměti národa“ poněkud podezřele, pateticky a ideologicky, proti návrhu navíc protestovali historici z univerzit a Akademie věd, kteří se obávali ideologizace svého oboru.
Výsledkem Topolánkovy vlády a kompromisu mezi ODS a zelenými byl v roce 2007 vznik ústavu, který oprostil název od „národní paměti“ a položil důraz na vědeckou stránku poznávání minulosti: Ústav pro studium totalitních režimů. Byl to ovšem paradox: „ústav paměti“ se maskoval vědeckým bádáním, předem ale toto bádání úkoloval, co má zjistit. Tím popíral otevřenost novému poznání jako definičnímu rysu vědy. Tento paradox dobře ztělesňuje formulace zákona, že Ústav „zkoumá a nestranně hodnotí… dobu nesvobody“, což činí právě tak jako samotné jeho jméno. Vzhledem k tomu, že většině smysluplných definic totalitarismu odpovídá československý režim maximálně do roku 1956, vžila se pro instituci sugerující svým názvem vědeckost přezdívka Ústav s chybou ve jménu. Ve výsledku nebyl příliš spokojen nikdo: Vědcům vadilo, že výsledná instituce měla s nestranným poznáváním minulosti společné spíš jen ono jméno (a i to problematicky), antikomunističtí aktivisté by si přáli onen „ústav paměti národa“.
Antikomunističtí aktivisté (pestrá směsice pravicových novinářů, politiků především z ODS a tezovitých historiků typu Petra Blažka či Petra Koury) si prosadili, že činnost Ústavu bude mít pod kontrolou Rada, volená Senátem. Počítali s tím, že Senát bude příslovečnou „pojistkou pravice“ věčně. Vzniklo spíš paravědecké pracoviště: jeho první šéf doporučoval premiéru Topolánkovi ocenit bratry Mašíny, jiný badatel vyrobil jako vedlejší produkt snahy očistit svou příbuznou mediální skandál o údajném udavačství Milana Kundery a zasloužilí a samospravedliví veteráni undergroundu zkoumali sami sebe… Tuto antikomunistickou nirvánu ovšem zkazily dva faktory.
Nejdřív to byla pozoruhodná schopnost antikomunistů rozhádat se mezi sebou (a tak se během prvních šesti let existence Ústavu v jeho čele vystřídalo pět lidí a různá nerozborná přátelství během těchto půtek brala za své). A pak to byl ministr Julínek, jehož pokus o reformu zdravotnictví dokázal, co se mělo za nemožné: zlomil převahu pravice v senátu.
Následovalo to, co antikomunističtí publicisté dodnes přezdívají jako „levicový puč na ÚSTR“. Ředitelem se stal Zdeněk Hazdra, člen TOP 09 – věru typický výsledek „levicového puče“. Nové vedení vzalo název instituce vážně a ke zděšení jeho zakladatelů se pokusilo dělat to, k čemu byl Ústav podle zákona zřízen: kritické odborné poznávání nesvobodných režimů v Česku a inovativní vzdělávání o těchto režimech. Vědeckými výsledky se ÚSTR postupně přibližoval vysokým školám a ústavům Akademie věd – a zdaleka je předehnal výsledky na poli didaktiky a popularizace.
S tím má být pod novým ředitelem zřejmě konec. Nebo, ještě pravděpodobněji, rozsáhlé zdroje dostupné Ústavu a nasbírané jeho vzdělavateli budou – patrně v horší kvalitě – sloužit jiným cílům než kritickému rozumění minulosti a demokratickému občanství. Budou šířit jednorozměrnou a schematickou „paměť národa“ jako předpoklad pro zjednodušující pojetí občanství – takové, které vítá každý nacionalistický autoritář.
Do Polska a Maďarska… přes Kyjev?
Systematický tlak na Ústav vycházel od některých zaměstnanců, které nové vedení sice nechalo dost liberálně dělat jejich práci, ale vzalo jim rámec antikomunistického chrámu. Vycházel ale především ze strany politické pravice: když znovu ovládla Senát, navolila novou radu v čele se zasloužilým mediálním hlasatelem vojácké jednorozměrnosti v rozumění dějinám a neúspěšným kandidátem za ODS do Senátu Eduardem Stehlíkem. Ta posléze zvolila ředitelem Ladislava Kudrnu s koncepcí, z níž přímo čišela nejen touha obnovit antikomunistickou ideologičnost pracoviště, ale také autoritářská nátura: nový ředitel zdůraznil nechuť vůči tomu, že se zaměstnanci Ústavu věnují svobodnému vědeckému bádání na různá témata, a vytyčil jim úkoly na velkých kolektivních syntézách. Oznámil pohovory „nad každým projektem“, „zda naplňuje hlediska zákona č. 181/2007 Sb.“ Při těchto prověrkových pohovorech měli být zaměstnanci přitlačeni ke zdi ředitelovou interpretací toho, co by podle zákona měl ÚSTR dělat, a případně přeřazeni na jinou práci podle jeho představ.
Vzkříšen má být duch antikomunismu devadesátých a nultých let. V Polsku a Maďarsku přispěl tento antikomunismus integrovaný do nacionalistické „paměti národa“ k nástupu tamních podob nacionalistického autoritářství – antikomunismus byl dobrým nástrojem, kterým šlo mlátit po hlavě liberály, „paměť národa“ zdůrazňovala jejich odrodilost, odkaz k boji s minulou (a dávno poraženou) diktaturou umožnil ospravedlnit nesmiřitelnost a agresivitu vůči jejím dnešním domnělým reinkarnacím.
U nás byla situace složitější: Václav Klaus použil antikomunismus a nacionalismus k rozdrcení liberálů už v roce 1992, a pak jej příliš nepotřeboval, ba naopak. V počátku nultých let mobilizovali antikomunisté proti Klausovi, který se nechal zvolit za prezidenta komunisty, zároveň antikomunismus fungoval především jako klacek na levici, právě její hříšnost měl neustále připomínat. Zároveň se antikomunistům podařilo několikrát vyvolat morální paniku kolem „revizionistů“ v čele s historikem Michalem Pullmanem. Jako kdyby historická práce nebyla permanentním přehodnocováním, revidováním dosud známého ve světle nových poznatků.
Dnes se doba mění. Nejpozději s útokem Ruska proti Ukrajině přišly nové příležitosti mluvit o „národu“ a reformulovat „národní paměť“. Na samotné Ukrajině mají s pravicovým pojetím dekomunizace své zkušenosti („pomáhat“ s ním jim jednu dobu přijel i první ředitel ÚSTR Pavel Žáček): tamní „dekomunizační“ zákony zahrnovaly i uznání bojovníků Ukrajinské povstalecké armády a znesnadnění kritiky těchto jednotek, jejichž masakry ukrajinských Poláků nesly všechny rysy genocidy. Proti otevřeným pojetím ukrajinského národa prosazují antikomunističtí nacionalisté jednoznačný příběh, který Ukrajinu váže k nekritické obraně zločinců minulosti. Tato politika je přitom dárkem z nebe pro Putina, pro jehož propagandu je to jedinečná příležitost oddělovat ukrajinskou společnost od polské.
Nejde ale jen o Ukrajinu samotnou. S válkou přišla doba velkých příležitostí pro nacionalismus obecně. I u nás. Na straně přívrženců Putina to je jasné, něco podobného se ale děje i u jeho odpůrců. S předsedou vlády, který je politickým spojencem polského konzervativního nacionalisty Kaczyńského a italské postfašistky Meloni, a s proměnou liberálů, kteří opouštějí otevřenost vůči světu i lidským svobodám a stávají se spíš vystrašenými bojovníky proti nejrůznějším „hybridním hrozbám“, je najednou aktuálním i národně populistický boj o „suverenitu nad pamětí“, o nahrazení plurality kritických interpretací minulosti jednou závaznou.
Historici kolem nového vedení ÚSTR tuto šanci pochopili. Takřka okamžitě po ruském útoku na Ukrajinu přispěchali s prohlášením, podle kterého jsou spoluviníky Putinovy agrese i „revizionisté“ dějin minulého režimu v Rusku i v Česku. Šlo o bizarní a nijak nedoložené tvrzení, navíc o morálně odpuzující zneužití krve ukrajinských obětí ruské agrese k plivnutí si na domácí kolegy. Šlo ale zároveň o doklad toho, že antikomunističtí historici a aktivisté paměti přemýšlejí politicky a chápou, jaké šance před nimi nová situace otevírá. Budou ji chtít využít do krajnosti, tím si můžeme být jisti.
Ředitel, který není plagiátor
Zatím to je ale spíše česky upatlané. K tomu ještě přispívá postava ředitele, který byl krátce před svým zvolením obviněn z plagiátorství. Jak se shodla Vědecká rada ÚSTR, která případ posuzovala, v knižním vydání své habilitace měl v jedné kapitole přepsat formulace z přehledové literatury v celkovém rozsahu přes dvacet stránek. Kudrna se hájil a hájila jej i část historické obce: že šlo jen o doplňující kapitolu, že zdroje uvedl souhrnně na jejím konci apod. Byl to pozoruhodný festival výmluv.
Knižní vydání habilitace zpravidla korunuje dosavadní vědecké dílo. Jestliže Ladislav Kudrna psal o českých vojácích ve francouzské válce v Indočíně (a dělal z těchto vystrašených žoldáků páchajících válečné zločiny v koloniální válce hrdiny boje za svobodu), asi bychom očekávali, že takové dílo uvede kontextuální kapitolou o samotné válce, jejích soudobých interpretacích v současné mezinárodní literatuře apod. Když to neudělal, právem po něm požadovalo takovou úvodní kapitolu nakladatelství, aby byla kniha pro českého čtenáře vůbec srozumitelná. Kudrna namísto toho dodal slepený text, v němž přebral celé věty a odstavce z různých základních zdrojů. Proti obvinění z plagiátu se pojistil vypsáním všech zdrojů (velkou část z nich tvořila wikipedická hesla) na závěr kapitoly, aniž by ale jakkoli signalizoval, co odkud převzal. Když kapitola s barevným vyznačením převzatých pasáží začala kolovat, získala právem přezdívku „omalovánky“. Zároveň upozornila na problematickou knihu jako celek – autor v ní takřka nevychází z cizojazyčné literatury. Jak tedy mohl svůj výzkum situovat do mezinárodní debaty k tématu, což je jeden z hlavních předpokladů vědecké práce?
Možná, že Kudrna skutečně nepovažoval svou činnost za plagiátorství a jako čerstvý docent prostě jen neznal základní pravidla vědecké práce. To je ovšem snad ještě horší možnost. Pokud nicméně vlepil do své zásadní knihy podobné omalovánky cizích převzatých pasáží a změti informací z Wikipedie, svědčí to zcela jistě o tom, že si neváží vlastní práce. Jak si pak asi má, v pozici šéfa Ústavu pro studium totalitních režimů, vážit práce ostatních?
Ředitelovi přátelé a učitelé se jej pokusili obhájit, profesor Milan Hlavačka dokonce zorganizoval panel na loňském 12. sjezdu českých historiků v Ústí nad Labem o „etice historikovy práce“ s Kudrnovou účastí. Byl to smutný pohled na to, jak služebně starší historici účelově rozmlžují pravidla vědecké práce.
Celou debatu sledovala řada historiků mladší generace, po nichž se chtějí zcela jiné standardy. Dva z nich vystihli v rozsáhlé reflexi situaci přesně:
„Výsledný modelový závěr vytváří dojem existence dvojího metru. Jednoduše řečeno, to, co by takto mohlo projít doktorům, docentům, nebo profesorům s podporou vedení instituce, by běžným studentům a studentkám neprošlo. V jejich případě by se naopak jednalo o disciplinární delikt s pravděpodobným následkem ukončení studia. (…) Je na pováženou, pokud by samotní aktéři a jejich obhájci v podobných případech šli v zájmu popření nařčení z plagiátorství cestou relativizace základních principů vědecké práce a rovného přístupu, a tím podkopali oborové standardy.“
Po mladé a střední generaci historiků se chce zcela jiná úroveň a zcela jiné výsledky, než s jakými se lidé typu Kudrny domohli svých habilitací. Zároveň ale také vědí, že i když těmto standardům vyhoví sebevíc, rozhodovat o nich budou lidé, kteří už tituly a z nich plynoucí moc mají – a získali ji v systému, který vytvořil i vědeckou hodnost současného ředitele ÚSTR.
Kde je Michal Klíma, když jde o svobodu?
V době střetu o Michala Pullmanna vystupoval novinář a pozdější vládní manažer „boje s dezinformacemi“ Michal Klíma v roli mistra naivního umění v psaní o historických tématech a odhaloval „cenzuru“ v historické obci. Ta měla spočívat ve standardním recenzním řízení – běžné součásti akademického provozu, které se musí podřídit každý. Dnes jsme svědky svévolných vyhazovů, zadržování už vydané knihy a především evidentního tlaku na další výzkum a vzdělávání. Kde je Michal Klíma a další neúnavní bojovníci za svobodu vědeckého bádání?
Věc má ale i systémovou souvislost. Mnozí lidé dnes v souvislosti s akademickými pracovišti zpochybňují akademickou samosprávu. Uvádějí přesvědčivé argumenty – vždyť si akademici sami zvolili nedůvěryhodné reprezentanty jako Tomáš Zima, Alice Tejkalová Němcová nebo Miroslav Ševčík. Zapomíná se přitom, že akademická samospráva dokázala svým nehodným reprezentantům většinou také nastavovat hranice (tedy s výjimkou Ševčíka: ten „svou“ fakultu skutečně ovládl praktikami, jež tak nejspíše upomínají mafii – což byl také mnohem lepší důvod k jeho odvolání než jeho politické názory, jakkoli nevábné).
Pošilhává se po direktivnějším a manažerském řízení akademické sféry, po principech, s nimiž před deseti lety neuspěl Dobešův pokus o „reformu“ vysokého školství. Ústav pro studium totalitních režimů je dobrý protipříklad instituce, která se věnuje vědecké práci a není řízena akademickou samosprávou. Jak si ji antikomunističtí aktivisté paměti nultých let vylobbovali, takovou ji dnes máme – závislou na tom, jak zrovna před časem dopadly volby do senátu, s dědictvím několika zamrzlých občanských válek a s možností, že co jedno vedení udělá, rozkope následující s dětinskou radostí jako bábovičky.
Autor je politolog a novinář.