Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Osmý březen je každoroční připomínkou feministických bojů za rovná práva. Právě Česká republika však v této oblasti dle každoročních šetření významně zaostává. Zveřejňujeme proto anketu přinášející kritiku vlády Petra Fialy v důležitých oblastech souvisejících s rovností, také však naděje, které se k feministickému hnutí v Česku vážou. Někteří dotázaní se rozhodli odpovídat jen na některé otázky, což plně respektujeme.
1) V jakých oblastech spojených s rovným zastoupením a genderovými otázkami podle vás česká vláda nejvíce zaostává? Jaká opatření by se měla urychleně prosadit, aby se nerovnosti začaly zmenšovat a zlepšila se tím kvalita života lidí v České republice?
2) Kde vidíte momentálně největší ohrožení, co se feministických témat a každodennosti marginalizovaných skupin v Česku týká?
3) Co vás naopak naplňuje feministickou nadějí?
Šárka Homfray, odborová právnička a publicistka
1) Bylo by možné říct, že ve všech oblastech, protože vláda v těchto tématech zatím neudělala nic, co by stálo za řeč. Jedině snad MPSV učinilo pár pokusů o změny zejména v zákoníku práce, které by umožnily snadnější slaďování, ale ani zde se nic zásadního nepodařilo. Z těch urgentních věcí k řešení bych zmínila manželství pro všechny, ratifikaci Istanbulské úmluvy, redefinici znásilnění, zrušení povinné sterilizace trans osob, důslednou transpozici slaďovací směrnice a legislativní garanci místa ve školce alespoň na úrovni barcelonských cílů.
2) Dle mého jde o ultrakonzervativní naladění části vládní koalice spojené s nasloucháním některým nátlakovým skupinám. To se projevuje zejména v otázce manželství pro všechny a Istanbulské úmluvy a má to potenciál ohrozit celou další řadu oblastí, například současnou stále ještě relativně liberální potratovou legislativu.
3) Feministickou nadějí mě naplňuje velká část mladé generace. Zní to jako klišé a také ta naděje není úplně bezbřehá, ale je znát, že zejména mladé dívky přistupují k otázkám genderové rovnosti jinak, než jsme to braly před dvaceti lety my. Nadějí, že se nepropadneme do nějaké podoby postsocialistického nebo východoevropského genderově konzervativního pekla, mě také naplňuje naše pevné ukotvení v rámci Evropské unie. I to je nutné brát s rezervou, ale zkrátka pokud chceme do této společnosti patřit, musíme se chovat civilizovaně.
Eliška Koldová a Maja Vusilović, redaktorky webmagazinu Druhá : směna, členky kolektivu Sdruženy
1) Česká vláda zaostává ve všech oblastech. Je těžké říct, co udělala pro to, aby se ženy a marginalizované skupiny dočkaly větší spravedlnosti. Ke snížení nerovnosti ve společnosti by se mohla například nejdříve zavést nulová daň na menstruační potřeby a větší podpora rodičů na „rodičovské dovolené“. Česká republika trpí žalostným nedostatkem míst ve školkách, a to ne jen pro české, ale i ukrajinské děti. Dalším problémem je dávkový systém, který je založen na nedůvěře v ty, kteří a které mají na dávky nárok. Současná vláda preferuje „pomoc“ ve formě jednorázových příspěvků. To jsou však ve skutečnosti směšné drobky, které věci nemohou zlepšit v dlouhodobém horizontu. Změna musí být systémová, a proto také vyžaduje změnu přemýšlení nad tím, jak ohodnocujeme feminizovaná pracovní odvětví, reproduktivní práci a péči.
2) Velkou hrozbu vidíme v tom, že současná nepopulární vláda je nejen pravicová a asociální, ale také silně konzervativní. Některé ze stran vládní koalice spolupracují s představiteli a představitelkami protiinterrupčních uskupení a takzvanými antigenderovými hnutími, potírající lidská práva a práva queer lidí. Feministické téma je ale také to, že májku dneska levněji než za 29 korun nekoupíte. Nárůst inflace, a tedy zvyšující se ceny základního zboží a služeb zasahují velkou část pracujících žen a jiných znevýhodněných skupin. Kromě toho, gender pay gap je v České republice stále jeden z nejvyšších v Evropě.
3) Nadějí nás naplňují především aktivity feministických kolektivů a spolků, ať už těch stávajících, nebo nově vznikajících. Je vidět, že se mezi nimi budují nové koalice napříč různými zaměřeními – feministickými, odborářskými nebo ekologickými. Jako redaktorky nově vzniklého feministického magazínu pociťujeme taky radost z našich přispěvatelek a přispěvatelů, kteří a které každý měsíc vyzdvihují důležitá témata z feministické perspektivy – takového autorstva je víc a víc a je to viditelný výsledek dlouhodobé práce zdejších i zahraničních feministických subjektů kultivujících kritický feministický diskurs.
Linda Coufal, nebinární sociolog*žka, autor*ka instagramového profilu @ctu_feministicky
1) Já vidím hodně velký problém v chybějící politické reprezentaci. Začíná to malým zastoupením žen v parlamentu a senátu (jakkoli vím, že je momentálně historicky nejvyšší), což vede k úplné nepřítomnosti žen z marginalizovaných skupin (Romky, lesby, nižší sociální třídy) ve veřejném prostoru, natož pak v pozicích moci (jako jsou poslanecká křesla). Zároveň nám kandidatura Danuše Nerudové ukázala, jak moc jsou ženy ve veřejném prostoru stále podrobovány jinému metru oproti mužům. Jako validní argument, proč nevolit Nerudovou stačilo, že není sympatická.
2) Přítomnost extrémně konzervativních lobbistů, jako je Aliance pro rodinu, v expertních skupinách vlády.
3) Stále větší přítomnost feministických hlasů ve veřejném prostoru. Více a více mladých lidí, pro které je rovnost důležité téma a jsou ochotni se za něj prát.
Kateřina Lišková, socioložka, spoluzakladatelka Dua Docentky, autorka knihy Politika touhy
1) Je neuvěřitelné, jak vláda, která se hlásí k „západním hodnotám“, odmítá přijmout legislativu, která je na Západě běžná. Zrovnoprávnit přístup k manželství bez ohledu na sexuální orientaci, bránit genderovému a sexuálnímu násilí, respektovat tělesnou integritu lidí v tranzici – to všechno by dramaticky zlepšilo život spoustě lidí a nijak by to nezhoršilo život ostatních. Je to takový český kolorit, že ať máme jakoukoli vládu, práva žen a menšin jsou přinejlepším někde dole na seznamu priorit. Fialova vláda se k těmto otázkám staví zadkem.
3) Velkou radost mi dělají mladí lidé všeobecně a mladé ženy zvlášť. Klimaaktivismus kolem Fridays for Future mě naplňuje nadějí a vírou v nastupující generaci. Je pro mě balzám s těmi lidmi mluvit a číst jejich vyjádření. A otevřenost a neohroženost, s jakou studentky českých vysokých škol promlouvají o zdrcujícím sexuálním násilí, kterého se na nich léta dopouštěli pedagogové, je inspirací pro nás všechny. Je to hlas těchto mladých žen, díky kterému se naše společnost může změnit k lepšímu.
Johanna Nejedlová, aktivistka a ředitelka organizace Konsent
1) Nabízí se spíš otázka, v kterých oblastech v rovnosti žen a mužů česká vláda nezaostává. Můžeme se podívat rovnou na složení parlamentu, v němž mají ženy 14 procent křesel v senátu, 22 procent ve sněmovně a 12 procent ministerských postů. Můžeme v takovém složení vůbec očekávat reálný pokrok v agendě ženských práv? Situaci by mohly celkem rychle vyřešit kvóty. Vyslovit však nahlas takový návrh se snad ve vyšších patrech naší politiky snad ani nesmí, přestože takové opatření zavedly všechny státy, které mají vyšší zastoupení žen, a využívají je i takové strany jako německá CDU, která umožnila hvězdnou kariéru Angele Merkel. A nedostatek žen není jen ve vysoké politice, ale téměř na všech vysokých postech – ve státní správě i v soukromých společnostech. Obzvlášť v institucích řízených státem by bylo potřeba dbát na vyvážené zastoupení a při veškerém rozdělování státních peněz by mělo být hleděno i na genderovou dimenzi.
Česko potřebuje nutně postoupit kupředu v řešení nedostatku míst v předškolní péči. Mateřské školy každoročně odmítnou 40 tisíc dětí a v dětských skupinách máme místo jen pro pět procent všech dětí ve věku do tří let. Nedostatek míst pro malé děti znemožňuje ženám, na nichž často leží veškerá péče, vrátit se do práce, což prohlubuje platové nerovnosti a zvyšuje jejich ohrožení chudobou.
Máme zde i zásadní problém s násilím na ženách: chybí systematická podpora prevence násilí, bezpečné azylové domy, specializované policejní útvary, proškolení soudci, podpora obětí a zároveň máme stále mezery v zákonech – například by pomohla náprava definice znásilnění. Česko stále zaostává s ratifikací Istanbulské úmluvy, a zůstává tak jednou z mála zemí Evropy, která komplexní mezinárodní úmluvu neuvedla v praxi, což se povedlo v minulém roce i válkou zmítané Ukrajině.
Měli bychom urychleně přijmout manželství pro všechny, zrušit povinné kastrace trans osob a podívat se na to, jak je možné, že gayům není v ČR umožněno darovat krev. Příkladnou zemí je pro mě například Švédsko, kde se nová vláda plošně podívala na všechny své zákony, identifikovala, kde by ještě mohly být mezery v rovnosti, a okamžitě začala pracovat na nápravě. U nás naopak vláda vzdoruje změně navzdory tomu, že si některé výše zmíněné úpravy přeje většina obyvatel.
2) Největší ohrožení vidím v působení ultrakonzervativních politiků a političek a v činnosti organizací, jejichž cílem je omezovat rovnost žen a mužů a LGBTQ+ osob. Přijde mi alarmující, že někteří politici z KDU-ČSL a ODS s lidmi z organizací, které se vyjadřují homofobně nebo mají za cíl omezovat přístup k potratům, spolupracují.
3) V poslední době mě velmi potěšila iniciativa političek a politiků napříč stranami, která upozornila na fungování sněmovny, které není příliš slučitelné s péčí o děti. Těší mě, že ve sněmovně jsou silné političky, opět napříč politickými stranami, které se staví za témata související s rovností žen a mužů a se sexuálním násilím – jsou to třeba Adéla Šípová, Marie Jílková, Klára Kocmanová, Olga Richterová nebo Taťána Malá. Potěšily mě také proklamace ministra školství Baláše ohledně sexuální výchovy. Těším mě i to, že se hýbou ledy v oblasti sexuálního násilí na vysokých školách. Nemalou roli v tom sehráli studující a média, která na problematiku upozorňují čím dál častěji. Dlouhodobě mám pocit, že rovná práva žen a mužů i samotný feminismus se těší čím dál větší podpoře veřejnosti, především mladých lidí, i když máme pořád ještě co dohánět.
Kolektiv Proč jsme to nenahlásili
1) Ačkoliv snaha o redefinici znásilnění pokračuje a iniciativa Chce to souhlas nadále získává nové příznivce a příznivkyně v Poslanecké sněmovně, nelze si nevšimnout, že podepsání Istanbulské úmluvy pro mnohé z nich stále nepřipadá v úvahu. Přeživší sexualizovaného násilí politici a političky podporují pouze, pokud zapadají do představy ideální oběti. Bez zavrhnutí tohoto mýtu se jako společnost nemůžeme v této oblasti posunout dál.
3) Shodujeme se, že za ty zhruba dva roky, co se aktivismu v oblasti sexualizovaného násilí jako kolektiv věnujeme, rozhodně sledujeme posun v zájmu a informovanosti veřejnosti. Vidíme to konkrétně v komentářích na našich sociálních sítích, které vytvářejí čím dál větší přijímající komunitu lidí, kteří odmítají mýty a stereotypy a kterým není lhostejné, jakým způsobem se naše společnost k přeživším chová. Obdobně když jsme v začátcích vytvářeli*y edukativní obsah, neexistovalo mnoho odborných zdrojů z českého akademického prostředí, ze kterých bychom mohli*y čerpat. I zde však dnes vidíme posun.
Eva Svatoňová, politoložka
1) Zastávám postoj, že feminismus má být intersekcionální, tudíž jako feministická témata vidím celospolečenské problémy, které mají dopad na kvalitu života všech utlačovaných a znevýhodněných skupin lidí. Mezi ty nejvíc urgentní patří klimatická krize, nedůstojné mzdy, nedostupnost bydlení, růst nerovností, nerovnost šancí v přístupu ke vzdělání či nedostatečné ohodnocení péče. Pokud jde o témata, která jsou mainstreamově chápaná jako feministická, pak bych jmenovala manželství pro všechny, prevenci násilí na ženách (tj. ratifikaci Istanbulské úmluvy), zrušení povinné sterilizace trans lidí či redefinici znásilnění, což jsou oblasti, ve kterých jednoznačně zaostáváme, a zmíněné návrhy je třeba co nejdříve prosadit.
2) Největší ohrožení vidím v tom, jak se různým zájmovým skupinám povedlo bagatelizovat snahu o narovnání práv a emancipaci marginalizovaných skupin, vykreslit ji jako nebezpečnou, dekadentní ideologii a vyvolat morální paniku, která ovlivňuje jak veřejný diskurs, tak rozhodování zákonodárců a brzdí prosazování feministických témat na legislativní úrovni.
3) Feministickou nadějí mě naplňuje především to, že feministické iniciativy a témata jsou v českém veřejném prostoru víc a víc vidět a jsou názorově pestré, čímž pomáhají posouvat a kultivovat českou debatu o feminismu. Mám taky – subjektivní, daty nepodložený – pocit, že věci jako sexuální obtěžování či sexistické ponižování ve školách a na pracovišti se dnes mnohem více řeší, že mladší generace je v tomhle mnohem informovanější a už se tolik nebojí proti podobným nespravedlnostem postavit a dokáže se zorganizovat.
Kateř Tureček, nebinární osoba působící na poli filmové režie a v queer aktivismu
1) Istanbulská úmluva, manželství pro všechny, redefinice znásilnění a… Počkat. Vypadá vláda, že ji vůbec něco zajímá, místo neustálého tahání nudle dluhů? Nerovnost je pro vládu tabu.
STOP KASTRACI TRANS* OSOB
2) Ta realita bytí všech marginalizovaných lidí. A to tabu, které nás všude dostihuje. Protože je to neustále neutuchající bolest – žít to, vidět to, vnímat to a být v tom osamělx. Ohrožují nás samozvané konzervativní skupiny, které nás všude obklopují, tabu prohlubují a vidina zlepšení života marginalizovaných skupin lidí je ta tam.
STOP KASTRACI TRANS* OSOB
3) Feminismus není pro mě jen systém myšlení o vnějších vztazích, ale zejména o těch vnitřních – nejen vůči svému okolí, ale hlavně k sobě. Součástí tohoto konceptu je věnování se udržitelnosti, osobním kapacitám, vnímání se, nesoustředění se na každodenní (pocitově nejzásadnější) boje, ale přemýšlení v mnohem dlouhodobějších horizontech, protože my v patriarchátu bohužel budeme žít dlouho – doufám, že ne navždy. Sounáležitost v těchto tématech je ryze feministická, a to ve mně budí naději, že můžeme mít paralelní struktury, kde se budeme cítit dobře a emancipujeme se.
STOP KASTRACI TRANS* OSOB
Martina Hvozdenská, zdravotní sestra a odborářka
1) Naše vláda nerovnosti příliš neřeší, spíše se snaží přijímat rozhodnutí, která nerovnosti ještě zvýší, viz uvažované zrušení školkovného. Dle mého názoru by se měla podporovat výstavba školek s cenově přijatelným školkovným. Pokud se matka chce vrátit do práce, byť na částečný úvazek, nemůže čas, který stráví dítě ve školce, stát více finančních prostředků, než je ona schopna si vydělat. A také musí být pro její dítě ve školce garantované místo, ne jak je běžné nyní, že dítě před čtvrtým rokem mnohde nemá na umístění ve školce šanci. Pochopitelně by měla být mnohem větší podpora a zvýhodnění zkrácených úvazků.
Jako další problém vnímám nižší odměňování žen a celkově nižší ohodnocení feminizovaných profesí. Ano, je to běh na dlouhou trať, ale letošní stagnace platů ve zdravotnictví, sociálních službách a některých profesí ve školství mnohé napovídá. A jako problém vidím i bagatelizaci domácího a sexuálního násilí. Stále nejsme schopni ratifikovat Istanbulskou úmluvu, manželství pro všechny, které pouze narovnává diskriminaci, naše politická garnitura neřeší a spíše naslouchá podivným aliancím.
2) Největší ohrožení je dle mého názoru to, že si někteří lidé neuvědomují, že tu vůbec máme nějaký problém. Málo žen ve veřejném prostoru? Ženy se nechtějí angažovat! Málo žen na vedoucích postech? Nejde o pohlaví, ale o schopnosti! Manželství pro všechny? Okrajová věc, registrované partnerství stačí! Domácí násilí? Proč s ním je, když ji bije, asi jí to tak vyhovuje a vůbec, co je komu do toho, co se děje za zavřenými dveřmi! Sexualizované násilí? Holka provokovala, a pak se diví! Chudí lidé? Líní, neschopní, jen natahují ruku! Nízké vzdělání či problém s financováním nákladů na život při studiu? Nechce se jim studovat a nechce se jim pracovat! Problém s financováním bydlení? Ne každý může bydlet v Praze, ne každý může bydlet ve městě… Nejen tady je tedy prostor pro vládu, aby legislativou upravila a napravila tyto i další nerovnosti.
3) Ženy začínají víc mluvit o tom, co je omezuje, co vnímají ve svém životě jako problém a překážku na cestě k sebenaplnění. Vnímám větší podporu žen mezi sebou, občas nějaký proražený skleněný strop. A mám z toho radost. Vidím na mladší generaci, že neřeší sexuální orientaci či genderovou identitu kohokoli. Ženy se přestávají stavět do role těch, které by měly pouze podporovat kariéru muže, starat se o rodinu a na své sny zapomenout. Nehledají alfa samce, ale životní parťáky. A světe div se, spousta mladých mužů má na věc stejný názor, rovnoprávné partnerství jim vyhovuje a cítí se v něm dobře. Naděje je. Ono to půjde.