Foto Zefrog, CC BY-NC-SA 2.0
„Nic z výše uvedeného“ – to jsou slova, která nebinárním lidem připomenou trable při vyplňování dotazníků a některým možná i letošní esejistickou sbírku britské divadelní hvězdy Travis*e Alabanzy nazvanou None of the Above: Reflections on Life Beyond the Binary (Nic z výše uvedeného. Reflexe života mimo binaritu). Alabanza se proslavil*a například hrou Burgerz napsanou podle vlastní zkušenosti: neznámý člověk ho*ji zasáhl v londýnské stanici metra Waterloo burgerem a zahrnul transfobními nadávkami. Hra Overflow se zase odehrává na veřejné toaletě a zabývá se bezpečností transgender a nebinárních lidí. Alabanza se stal*a v sedmadvaceti nejmladší osobou v dějinách londýnské galerie Tate, jež tu získala uměleckou rezidenci.
Může to mít až terapeutický účinek – transgender či nebinární osoby nemusejí vědět vše o transgender či nebinárních identitách.
Nový objev divadelní scény ovšem nevydává svou první knižní publikaci; tou je kniha Before You Step Outside (You Love Me). Dle informací na oficiálních stránkách je to „sešit“, v němž byl každý z textů napsán „při cestě metrem nebo autobusem, chůzi, obtěžování, nevyžádaných pohledech a přežívání. Autorským přáním je jít s touto uměleckou sbírkou ven. Číst ji na veřejnosti. Ukazovat v prostorech. Zviditelňovat.“
Alabanza však v nové publikaci nezviditelňuje pouze témata genderu a genderové identity, ale zároveň se dotýká dalších aspektů lidské identity, a to etnika, rasy a majetkové dispozice. Jak totiž podotýká v předmluvě, předtím se do předmluvy pustil*a pouze jednou, a to u své hry Burgerz: „Napsal*a jsem pár slov o tom, že mi v pouhých 22 letech bylo něco publikováno, o tom, jak sotva dokážu uvěřit tomu, že když chceme něco zvěčnit na papíře, nemusíme být ani bílí, ani zazobaní, ani muži – tedy to, čím nejsem.“
Povinná četba
Právě otázka průsečíků identit je v kariéře Alabanzy důležitá. Jak sdělil*a v rozhovoru v pro časopis gal-dem: „Asi tak před měsícem jsem přednášel*a na honosné umělecké škole, kde byla spousta lidí, měl*a jsem tam zahajovací proslov. Celé to bylo pojato velmi formálně. Měl*a jsem přednášet o genderu, ale místo toho jsem mluvil*a jen o dějinách budovy, rase, kolonizaci a dalších věcech, ovšem klidně a beze spěchu, což všechny zmátlo. Později jsem se zeptal*a, kdo tam učí, načež se dotyčná osoba přihlásila. Požádal jsem toho člověka, ať přijde na pódium a odříká všechna jména na seznamu povinné četby. Povídám: ‚Jo, pojďte do toho, nebojte se, vždyť jste to zveřejnil. Co máte na seznamu povinné četby?‘ A pak jsem se zeptal*a: ‚Fajn, kolik tam máte nebílých trans lidí?‘ Bylo to konfrontační. Vysokou jsem nezvládl*a, odešel*la jsem z ní kvůli rasismu a transfobii. Když tedy přijdu a vidím ve třídě jedinou osobu černé barvy pleti, říkám si: ‚Dělám to teď pro tebe, zbytek osazenstva mě vůbec nezajímá.‘“
Na podobných situacích, kdy Alabanza narušuje cisgender či bělošskou hegemonii nebo je okolí z jeho*její genderové identity zmateno, je celá publikace založena, a každé je věnována jedna kapitola. Hned první se zabývá otázkou: „Kdy jsi zjistil*a, že jsi transgender a nebinární?“ Alabanza v ní popisuje, jak mu*jí ji položila bílá mecenáška na jednom večírku a jak ji Alabanza vyvedl*a z míry vymyšleným příběhem, který ji ztrapnil. Nicméně se přiznává, že ne vždy dokáže vysypat z rukávu vtipné a uzemňující odpovědi. Dokonce otevřeně připouští, že na některé otázky ani nezná odpověď. Těžko říct, jak budou tuto pasáž vnímat cisgender osoby, nicméně pro ty, kteří do „tradičních“ genderových škatulek nezapadají, to může mít až terapeutický účinek – transgender či nebinární osoby nemusejí vědět vše o transgender či nebinárních identitách.
Skutečně trans?
V další kapitole se Alabanza zamýšlí nad tím, kdo je „skutečně“ trans, a poukazuje na pokrytectví západní anglofonní společnosti, která jako „opravdové“ trans osoby uznává pouze ty, které podstoupí hormonální léčbu a genderově rekonstrukční operace, zároveň však podporuje kulturu dragu, které se věnují i cisgender lidé. Jinými slovy, překračování genderových škatulek je správné pouze tehdy, je-li hrané. Nezapadáte-li však do genderových škatulek „od přírody“, je to špatně. Alabanza přitom v publikaci problematizuje i to, že bereme transgender identitu jako něco vrozeného,
Ostatně myšlenka, že transgender – a klidně i cisgender – identita není něco, s čím se musíme narodit, nejspíš řadu lidí zaskočí. Autor*ka však nepíše, že by se v jeho*jejím případě jednalo o důsledek výchovy či propagandy: „Nedomnívám se, že jsem se tak narodil*a. Nejsem přesvědčen*a, že jsem od okamžiku početí vnitřně tušil*a, že jsem předurčen*a něco na sobě změnit. Věřím, že je moje transgender identita reakční, nikoliv vrozená. Jsem trans, protože mě svět takovým*ou učinil, nikoliv proto, že jsem se narodil*a jako někdo jiný. Jsem trans, protože systém, kterým se řídí svět, mě nutí takovým*ou být, nikoliv genetika. Jsme trans kvůli vám, nikoliv kvůli sobě.“
Alabanza poukazuje také na to, že většinová cisgender společnost zároveň určuje, jak má transgender osoba správně vypadat: má být buď muž, nebo žena a podstoupit rekonstrukční operace. Jinak řečeno, není možné, aby měli transgender muži funkční vaječníky či dělohu nebo aby měly transgender ženy penis či varlata. Na druhou stranu, jak autor*ka uvádí, požadavky na to, aby transgender lidé odpovídali „tradičním“ představám o genderu a pohlaví, jsou v zásadě protichůdné: transgender lidé nikdy nebyli, alespoň v kontextu takzvané západní kultury, součástí oněch mytických „tradic“.
Ba co víc, lpění na bájném tradičním vzhledu, jak Alabanza argumentuje, staví bariéru mezi finančně zajištěné a chudé či chudobou ohrožené transgender osoby, především v těch zemích, kde nejsou psychoterapie, hormonální léčby ani rekonstrukční operace hrazeny ze zdravotního pojištění. Stejně tak pokud existují v daném státě vedle sebe systémy státní a soukromé zdravotní péče, mohou si movitější transgender osoby dovolit rychlejší tranzici.
Ani biografie, ani esej
None of the Above ale nezůstává jen u toho a popisuje i brutální slovní útoky, kterým Alabanza čelil*a, a to jak na síti, tak i ve fyzickém světě. Z textu je patrné, jak je pro něj*ni obtížné takové skutky rozebírat, ačkoliv se jinak analýzám transfobie a jiných forem diskriminace nevyhýbá. Najednou nevidíme Alabanzu jen v pozici komediální či filozofující postavy, nýbrž jako člověka ve zranitelné pozici. Alabanza má samozřejmě oproti mnoha nebinárním nebílým osobám tu výhodu, že je známý*á a má početnou fanouškovskou základnu – jak se však mohou nenávistným útokům bránit lidé, na které se mediální pozornost neupírá?
I to ukazuje, jak je publikace pestrá a jak propojuje řadu témat a otázek. V textu se střídají polohy smutku i radosti a zároveň strachu i uvolnění, a to v souladu s tím, jaké rozličné emoce jednotlivá témata vyvolávají. Alabanza si je toho vědom*a a poukazuje na to, že transgender a nebinární identita nespočívá v naprosté tragédii ani v úplném rozjaření. Mimo to se postupně dostáváme ke střípkům z dětství a dospívání, díky čemuž si skládáme obraz toho, jak se autor*ka vlastně dostal*a k umění, byť to není hlavní téma knihy a zároveň v ní Alabanza neprozrazuje ze svého soukromí vše. Což může na někoho zapůsobit paradoxně, když uvážíme, jak otevřeně a detailně rozebírá své zkušenosti se sexem a potíže, s kterými se při něm mohou nebinární lidé potýkat. Například jak nazývat své pohlavní orgány a vůbec jak se vyhnout cisheteropatriarchálnímu pojetí pohlavního styku.
Tím se dostáváme k otázce, do jakého žánru vlastně None of the Above spadá. Na životopis je v knize příliš mnoho zamyšlení o životě a světu kolem nás, na sbírku esejí je v ní zase mnoho poezie. Dalo by se říct, že stejně tak, jako Travis Alabanza narušuje „tradiční“ genderové kategorie, narušuje i kategorie žánrové, a kniha se tak stává tím, co má v názvu: ničím z výše uvedeného.
Autorka je překladatelka a publicistka.