Foto NDB / Bára Bachanová
Feminista není prvním uměleckým počinem, který se pokouší reflektovat téma zneužívání moci k sexuálně motivovanému chování k (především) studentkám na vysokých školách. Na tomto diskurzivním poli se již událo několik větších či menších havárií – vzpomeňme nedávné televizní minisérie Pozadí událostí nebo k tématu vstřícnějších Pět let. Zatímco Pět let balancovalo mezi didaktičností a karikováním feministek, Pozadí událostí vytěžilo tradiční komický motiv českého filmu (ano, znásilnění), které vyfutrovalo varováním před unáhleným „konáním dobra“, tedy snahou nastavit elementární etické standardy v prostředí českých vysokých škol.
Jakkoliv by se z těchto počinů mohlo zdát, že jde o téma natolik žhavě aktuální, že si s ním zaskočení tvůrci nevědí rady, není tomu tak. Vlna MeToo se nejpozději v roce 2017 stala skutečně masovou a globální. Od té doby vyšly stohy textů popisující strukturální, tedy celospolečenské dimenze sexuálního zneužívání a sexismu včetně toho, že sexuální násilí je častěji mocenský nástroj než nějaká nezvládnutá touha po fyzickém uspokojení.
Kromě toho máme i české iniciativy, které se tématu věnují. Zůstaneme-li u uměleckých vysokých škol (hra je právě na takovou školu situována), nelze nezmínit iniciativu DAMU a posléze FAMU Ne!musíš to vydržet. Jestliže se od weinsteinovských počátků MeToo v Česku vážně mudrovalo o tom, že fenomén je nám cizí, že česká žena raději otrapu vyfackuje a že jde o západní genderovou zpovykanost, pak skutečnost je taková, že narůstá nejen počet nahlášených znásilnění obecně, ale třeba takové vysokoškolské kauzy vystrkují hlavičky z mechu kultury dovádění doslova jako houby po dešti.
Způsob, jakým hra banalizuje a zesměšňuje situaci na vysokých školách, se spíše než skutečnosti podobá dějovému schématu Kunderova Žertu.
Inscenaci národního divadla si tak diváci mohou vychutnat v atmosféře čerstvé várky kauz z brněnské Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity nebo pražské Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, ale bylo by nespravedlivé do aktuální společenské nálady nezahrnout i vliv soudu s Dominikem Ferim, který má za sebou první stání – a první problémy.
Jak si tedy na prknech prestižní scény s tématem poradil autorský tým, který ještě před několika málo lety patřil mezi famácké či damácké studenstvo? Ovane nás v zemi, kde se stále točíme v bludném kruhu mýtů o sexuálním násilí, čerstvý vítr? Překročíme konečně balast opakujících se pseudonámitek, které se snaží obhájit neudržitelný status quo? Nebo nám všem, kdo jsme si už před lety stýskali, že současné umění je intaktní ve vztahu k současnosti, touto aktuální společenskou inscenací v obličeji přistane boomerský bumerang, který nám vysvětlí, že všechno je v pořádku a přirozené a něco jako lepší svět než tento neexistuje?
Elementární důstojnost versus automat na kafe
Přestože se předchozí řádky pokusily nastínit, že nevstupujeme do mentálně nezoraného pole, autoři hry měli přesto pocit, že musí tak trochu hrát hloupé a začít z gruntu, jako by předpokládali, že divadelní obecenstvo žije výhradně v realitě čechovovských inscenací a potřebuje nějakou tu propedeutiku do aktuálních debat. Tomu odpovídá i to, jak o hře mluvil její autor Marek Šindelka: „Chtěl jsem vytvořit dramatickou situaci, konflikt, kde dostanou prostor všechny zúčastněné strany.“ Ve stejném duchu intelektuální veleopatrnosti se vyjádřila i režisérka Aminata Keita: „Tato inscenace by neměla dávat odpovědi, jakým způsobem se to má řešit, ale měla by nám všem pomoct nahlédnout celou tu problematiku.“ To samozřejmě není dobrý začátek, a už vůbec ne umělecký záměr, není tedy důvod to dále natahovat: výsledek tomu odpovídá.
Na scéně sledujeme příběh, jehož hlavní dějovou linku lze zestručnit následovně: mladý pedagog Vladimír Zach (hraje Jakub Svojanovský), který sám sebe označuje za feministu, se opije na večírku v prostorách školy, přičemž dá volný průchod svému znechucení z množství studentek na škole a jejich studijních projektů, které se zabývají menstruací, tělesností, male gaze apod. Jeho „žert“ ovšem náhodně zaslechne plachá Aneta Tesařová (Zuzana Černá), která podpořena ráznějšími spolužáky Miladou a Janem (v podání Elišky Zabrankové a Viktora Kuzníka) podá podnět na děkanát. Přestože jsou Šindelkovy dialogy svižné a reaktivní, stěží zastírají onen modus operandi „dávání hlasu všem“.
Diváctvo tedy opět absolvuje ono útrpné vyšetřování případu, kde se „objektivita“ zkoumá tím, kolik toho Aneta vypila a jestli měla „marihuanu“ a kolik bylo hodin. Mezi pedagogy pak najdeme obvyklé podezřelé – vyhořelou a cynickou Libuši Majerovou (Tereza Groszmannová), hipsterovitého gaye a ambiciózního mimoně Karla Flossmana (Ivan Dejmal) či diplomaticky našlapujícího technologa moci děkana Pavla Kleina (Petr Bláha). A nakonec je tu i exemplář jednoho z nejhojnějších pedagogických typů našich univerzit – postava profesora Oldřicha Říčana, tedy osoba kdysi zasloužilá (v lepším případě), která se po dekádách pedagogického působení spočívajícího v recyklaci sebe sama nejen naprosto vzdálila uvažování mladých dospělých, ale skrze zbytnění své nadřazené pozice je dehumanizuje.
Tato dehumanizace má často právě podobu sexistickou ve stylu výroku: „A hlavně, co si budem povídat, umění není nic pro ženský, to přece voba dobře víme, veškerý umění u nich stejně skončí tím, že se nechaj zbouchnout. Na nic jinýho holt moc nejsou stavěný.“ Tuto smutnou figuru přesvědčivě se vší dezorientovaností odbručel Vladimír Krátký, jehož postávání v pozadí a zájem pouze o porouchaný automat na kafe nakonec vyvře v monologu pokládajícím si s až konspirační podezíravostí otázky, kde studenti berou ty kelímky na kafe, když na našem patře je automat pořád rozbitý!
Šindelka tak rozehrává spor mladé poučené senzitivity (studenti) a jejich nároku na elementární důstojnost a automatu na kafe coby metafory víceméně všech pedagogů, kteří na celém případu nejvíc prožívají svůj případný odchod z fakulty, nikoliv to, zda je prostředí školy svobodným vzdělávacím a tvůrčím prostorem. Jenže to je moje perspektiva. V rétorice hry má tato „kritická“ interpretace minimální záchytné body. Dramaturgie hry v žánru komedie má totiž slepý úhel v tom, že mluví ke všem, což se realizuje tím, že spolu v dialozích nechává soupeřit demagogii, lidové stereotypy i poučené námitky – ty ale nakonec působí bezbranně. Je to zkrátka stejné, jako když k debatnímu stolu pozvete kartářku, senzibila a vědkyni či vědce z jakéhokoliv oboru. Pro většinu lidí budou dost pravděpodobně přesvědčivější a srozumitelnější ti první dva.
Děloha je pomatený, nevyzpytatelný orgán, hahaha
Ve skrumáži dialogů proto dojde třeba i na patetické vzývání tradiční rodiny s odkazem na konspirační kázání Petra Piťhy, a to efektně člověkem na smrtelné posteli, tedy umírajícím Zachovým otcem. Dávání prostoru „všem stranám“ tu pak vypadá tak, že syn feminista otci oponuje nikoliv třeba domácím násilím, queer rodinami nebo tím, že partnerské vztahy se do diamantové svatby definitivně vyčerpají v průměru tak pětkrát, ale tím, že „děti si umícháš v laboratoři jak koktejl a vypěstuješ je na vatě. To není žádný privilegium rodiny.“ Vedle toho se tu deklamují starověké představy o ženské anatomii, které ženy patologizují (děloha je nevyzpytatelný orgán, je jako zvíře, putuje po těle), starořecké logické paradoxy a nakonec všechna možná klišé o sexismu, jaká si lze představit, vždy pronášená se vší vážností a relevancí blazeovaného cynismu pedagogů střední generace.
Feministické pozice jsou tu naopak prezentovány rozhořčenými, emocemi zmítanými studenty, jejichž jednání vlastně postrádá psychologickou logiku. Ta je nahrazena logikou utkvělé představy všech incelů, šovinistů a podle všeho také autorů hry, že feminismus je válka pohlaví, jejímž vítězstvím bude totální zotročení mužů – budou povinně nosit růžovou a na společných toaletách budou kontrolováni, zda močí vsedě. Jinak si opravdu nelze vysvětlit náhlý nemotivovaný rozchod Milady a Jana, který je sice udatným feministou, ale je to muž, a proto nic z toho, co říká, není zajímavé a jeho empatie k ženám Miladě najednou nestačí, protože co on o tom vůbec může vědět, jaký to je…
Taškařice o feminismu pak pokračuje parafrázemi Shulamith Firestone, osobnosti druhé vlny feminismu (šedesátá a sedmdesátá léta), jejíž revoluční jazyk je současnému českému mainstreamu opravdu vzdálen (rodina jako základ falokratického systému zneužívajícího ženy), jakkoliv jí přetrvávající společenské problémy dávají za pravdu. Těmi se ale hra nezabývá, tady jsme se chtěli jen zasmát. Tento postup „práce s texty“ je ve stejné logice umocněn zmínkami o vyoutované lesbě a feministce a bojovnici proti heteronormativitě, básnířce Adrienne Rich (opět druhá vlna). Že se s jejími provokativními výroky identifikuje mimoň Flossman, který si zároveň obsesivně čte v Himmlerově deníku a nakonec znásilní nešťastně zamilovaného Jana, je samozřejmě úplná náhoda.
Tyto kontexty, v nichž jsou všechny názory kladeny jakože objektivně vedle sebe, jsou divákům naprosto srozumitelné, proto se salvou smíchu reagují na Miladino „osobní je politické“, na starověkou misogynii či pedagogický menstruační humor („měli bysme zřídit katedru menstruačního umění“), zatímco velkým pravdám šovinismu se nikdo nahlas nezasměje. Pochopitelně, protože se opět pohybujeme v říši karikatur čehokoliv progresivního, zatímco diváctvu, které je na straně obětí a uvědomuje si toxicitu prostředí zdaleka nejen na univerzitách, do smíchu pochopitelně není – na to ty Piťhovy bludy a jejich odvozeniny bere příliš mnoho lidí (nejen) v hledišti vážně.
Český žert
Na celou hru se lze dívat právě jako na výmluvný příklad českého způsobu uvažování, jemuž historická zkušenost se státním socialismem vštěpila poznání, že jakékoliv zasazování se o zlepšení čehokoliv je opracovávání dlažebního kamene na cestičce do pekla. Tuto formu asociální rezignace upevnila i víra, že nakonec všechno vyřeší trh a že stávající společenské normy nejsou v žádném případě důsledkem dějinných proměn (např. nukleární rodina a její vzestup v éře industrializace a kapitalismu), ale přirozeností. Cokoliv, co by se od této normativní přirozenosti chtělo odchýlit, se stává jen novým sociálním inženýrstvím, komunismem a svazáctvím – a tak je s tím také nakládáno. Nakonec právě i ve Feministovi, který pracuje s tímto mustrem českého myšlení.
Způsob, jakým hra banalizuje a zesměšňuje situaci na vysokých školách, se spíše než skutečnosti podobá dějovému schématu Kunderova Žertu. Nejenže reálný a vůbec ne ojedinělý problém sexistického ponižování a sexuálního zneužívání cudně pomíjí, ale udělá se z něj vtípek, nevinný žert, který si nebohý pedagog dovolí v opilosti pronést. Naopak hra paranoidně zveličuje reakci studentů i školy, kdy v jednu chvíli vlastně nikdo neví, pod kým se kymácí židle. V dialozích se objevují příměry jako „proces“ nebo „upalování na hranici“. Evokace revolučního šílenství je dokonána vřeštícími davy studentů, kteří bojkotují výuku učitele vtipálka a házejí po něm kelímky od kávy.
Podobně jako Kunderův Ludvík byl komunistou, Šindelkův Zach je tu přesvědčeným feministou – a oběma žertík a mašinerie, kterou to spustí, zničí kariéru. Trest kriminálem a otrockou prací v dolech pro Ludvíka Jahna je tu nahrazen tím, že se ze školy vyhozený Zach uchýlí do čerstvě zděděné slepičárny. Kunderovo historické exemplum z šedesátých let dnes ovšem vstupuje do zcela odlišného společenského kontextu. Zatímco politická realita padesátých let, k níž se Žert vztahuje, opravdu neměla moc smyslu pro humor, ta současná ho má spoustu. Politici vesele tweetují a postují o kde čem, vzkazují si bonmoty, točí lidová videa. Vzhledem k výkonu české politiky a potažmo státu se dokonce může zdát, že ani na nic jiného nemají čas. Co by taky dělali, když všechno řeší trh, všude vládne přirozenost, a kdyby přeci jen bylo nejhůř, jsme v EU nebo NATO.
Celonárodní nechumelismus a zvyk nechat všechno vyhnít se pak týká i situací sexuálního zneužívání a sexismu, proto se nakonec u většiny kauz dozvíme, že „to přece věděli všichni“. Tedy to, čemu se Šindelka s Keitou posmívají, není zbytnělá státní demagogie ani paranoidní establishment opírající se o represivní složky, které svým textem usvědčoval Milan Kundera. Dnes se tvůrci smějí obětem a jejich zastáncům. Zlehčuje se tu sexismus i sexuální násilí – a zesměšňují a karikují se ti, kteří problém chtějí řešit. Proto také hlavní postava feministy je feministou jen na oko či řekněme konjunkturálně. Jeho bývalá žena ho například usvědčí, že byl sice na rodičovské, ale jen pár měsíců, než ho přestalo bavit dělat si selfíčka u kočárku a přestali jej zvát do „levicových debat“. Být feministou je tedy dle tvůrců nepřirozené a děje se tak vždy jen z donucení okolnostmi.
Podobně již zmíněný milovník lesbické básnířky, druhé vlny feminismu či Himmlera a zároveň sexuální predátor Karel Flossman se nakonec stane fakultním ombudsmanem – přesně v logice toho, že feministky a feministi jsou kariéristi, kteří si na této ideologii (kterou jsme my „normální“ prokoukli!) stavějí kariéru, případně na kauzách chtějí vydělat. Nakonec identickou úvahu najdeme také v Pozadí událostí (děkanka a Kamil) i v Pěti letech (nakladatelka).
Z toho je patrné, že tyto umělecké reflexe současné společnosti ve skutečnosti nejsou reflexemi současné společnosti, ale jen blouděním v kruhu starých mentálních operací, permanentní recyklací školní četby, chorobnou fixací na historickou situaci padesátých let, respektive její současný mediální a popkulturní obraz. Už třicet let svobodně zaměňujeme slova: sociální politiku za komunismus, aktivismus za svazáctví, nahlášení trestného činu za udavačství; oběti jsou hysterky, predátoři jen žertují.
Pokud už jsme u Milana Kundery, nutno říct, že nikoho ve „zlatých šedesátých“ by na rozdíl od současných tvůrců nenapadlo marginalizovat kulturu a umění, pošklebovat se uměleckým školám nebo parodovat studenty a jejich práci. To je totiž až šosácké dědictví normalizace budující národ modrých límečků – patrné zvláště v dobových kriminálkách, kde vrah je vždy ten, kdo má co do činění s uměním, hovoří západním jazykem či je jinak nakažen intelektuálštinou. Toto vyrábění povrchních naivních pomatenců z adeptů umění nalezneme nejen ve Feministovi, ale opět i v obou zmiňovaných sériích (v Pozadí událostí jsou akademici téměř za disidenty, když píšou detektivky). Pokud by někdo stál o autentickou reakci studentek, jichž se hra týká, může si nabídnout podcast Dvě deci a chlebíček.
Trauma strážkyně patriarchátu
Tento text se jen málo podobá divadelní recenzi, což je bohužel efekt toho, že jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá. Přesto stojí za zmínku dvě čistě inscenační věci. Nyní je již zřejmé, že pokud je text hry pestrou koláží dekontextualizovaných tezí, které Marek Šindelka s Aminatou Keitou nechají na scéně válčit jako změť mnohdy absurdních výroků, postavy musí být nutně jejich schematizovanými nosiči. Vlastně ani nemají moc co hrát. Slouží ke cti představitelům studentů (Zuzana Černá, Eliška Zabranková a Viktor Kuzník), že zůstávají civilní, nepitvoří se ani nepřehrávají, k čemuž by tu opravdu nebylo těžké sklouznout – viz groteskní herectví Jitky Čvančarové a Petra Vančury v seriálovém Pozadí událostí.
Podobný problém nutně musel řešit Jakub Svojanovský v roli feministy Zacha. Hrát někoho, kdo říká něco jiného, než si myslí, a chová se jinak, než co zastává, by upřímně řečeno bylo asi nad síly kohokoliv. Tedy v případě, že by jej režie nenechala vystoupit z kadlubu „docela sympaťák a oběť hysterie“. A to nenechala, protože tady má revoluce ilustrativně požírat své děti, tedy feministy. Už proto je přesvědčivější „zlý gay“ Flossman v podání Ivana Dejmala.
Výraznější prostor než ostatní i zajímavější psychologické polohy dostává postava profesorky logiky Libuše Majerové v podání Terezy Groszmannové. Je to kupodivu i proto, že její role má na rozdíl od ostatních příběh, který by vlastně stál za samostatnou hru. V prvním jednání ji potkáváme jako zcyničtělou strážkyni patriarchátu, která například útočí na údajně vyzývavý vzhled studentek zvířecími analogiemi samic, jež se snaží lákat samce k páření (ano, i na toto dojde). V druhé polovině představení ale zjišťujeme, že sama je obětí sexuálního predátora, obětí, která se kdysi ozvala, ale nebyla vyslyšena, protože holt taková byla doba (ano, proto se oběti nejen neozývají, ale mnohdy obviňují samy sebe, svá dvacetiletá já, která neobstála před o generaci starší autoritou oboru). Ponížení se v ní po letech kompenzovalo zahořklostí, jakousi únavou ze všeho a představou, že co kdysi překousla, musí vydržet každá a každý. Jak moc je tento postoj synekdochou střední a starší generace české společnosti? Jejích postkomunistických traumat? A nepřiznaného vzteku na generaci, co už se nebojí ozvat? Groszmannové herecký temperament zvládá přepínat mezi jízlivostí, zranitelností, útočností a kamarádským vtipkováním a to je moment, který diváka s celým kusem lehce smiřuje, jakkoliv působí jako z jiného představení.
Něco podobného by se dalo říct i „normcorové“ bezezbytku funkční scéně Jána Tereby a videoprojekcích Rebeky Uličné. Minimalistická dekorace s automatem na kafe se příležitostně stává školou, nemocnicí, chodbou u toalet i děkanátem. Je to de facto liminální, ryze účelový meziprostor, nikde a kdekoliv. Zaměnitelný – a ve vztahu k tomu, co sledujeme, dokonale nemocenský. Paradoxně.
Autorka je redaktorka Alarmu.