Z filmu The Pupils. Foto Disney+
Oscaři nejsou jen o mimořádných uměleckých počinech, ale také o umění dobrého marketingu. Platilo to odjakživa. Není potřeba být nejlepší, stačí být nejvíc vidět. V posledních letech je to díky populističtějšímu výběru filmů a výpovědím insiderů zjevnější. Velcí hráči byli podle New Yorkeru před pár lety ochotni investovat do oscarové kampaně až 15 milionů dolarů, což je zhruba dvojnásobek rozpočtu Nabarveného ptáčete. Rozhodující nebývají filmařské kvality, ale téma a politika. Vyhrávají tituly, jejichž podporou si členové Akademie mohou zlepšit renomé, předvést, že vnímají současné společenské trendy. Ocenění slavící letos 95. narozeniny ostatně vznikla se záměrem zlepšit reputaci Hollywoodu.
Úkolem producentů, distributorů a PR agentů je vytvořit takový příběh, aby Akademici uvěřili, že právě toto dílo nejlíp odráží svou dobu. V rámci performování žádoucích hodnot, konkrétně citlivosti vůči jinakosti, dal letošní ročník výrazněji vyniknout asijským hercům a herečkám. Ty minulé zas hlasitě propagovaly hashtagy #OscarsSoWhite nebo #MeToo, což je poněkud ironické, když si uvědomíme, že agresivní propagační taktiky, nijak nezaostávající za špinavými triky politických marketérů, zpopularizoval v devadesátých letech Harvey Weinstein s Miramaxem.
Prvek překvapení
Dnes podobnou zdatnost projevuje nezávislá distribuční a produkční společnost A24, takový hodnější, víc hipsterský Miramax, která dokáže zejména díky mazanému využívání sociálních sítí udělat „oscar-worthy“ senzaci i z produktů bez jakékoli substance. Letos to byl především sentimentální kýč Velryba, v němž krom výkonu Brendana Frasera není vůbec nic opravdového, a divácký hit nabízející v souladu se svým názvem Všechno, všude, najednou. Tedy všechno kromě soudnosti, soudržnosti a nápadů o trochu originálnějších než myšlenka, že láska zachrání svět. Neznamená to, že by Akademie svým hlasováním už vůbec nevyzdvihovala kvalitu a nenavracela do diváckého povědomí filmy nepodbízející se masovému vkusu, které si to opravdu zaslouží. K tomu stále dochází, ale spíš v míň hvězdných kategoriích, kde se netočí tolik peněz, jako jsou nejlepší dokumenty nebo nejlepší krátkometrážní filmy.
Víceméně bezeslovné záběry, prozrazující navzdory bojovým natáčecím podmínkám výjimečné estetické a kompoziční cítění, dávají vyniknout majestátnosti přírody a současně vyvolávají hluboký žal.
Také mezi kraťasy a dokumenty letos ovšem převažovaly snímky zaštítěné velkými společnostmi jako Navalny od HBO. Ve výběru byla také Erupce lásky od Disney, Netflix produkoval krátkometrážní dokumenty Efekt Marthy Mitchellové a vítězné Zaříkávače slonů. Za celkem pěti z patnácti nominovaných krátkometrážních filmů pak stojí časopis The New Yorker. Většině filmů pomohlo uvedení a ocenění na některém z áčkových festivalů, viz např. Všechna ta krása a zabíjení s hlavní cenou z Benátek nebo Všechno živé a Dům z třísek s cenami ze Sundance. Ať už jste ale řadovými diváky, filmovými kritiky nebo producenty, stále platí, že mezi kraťasy a dokumenty s větší pravděpodobností narazíte na filmové skvosty talentovaných tvůrců a tvůrkyň, o nichž jste dosud neslyšeli. Nebo na filmy známých autorů, které vám unikly. Prvek překvapení, který se z hlavních kategorií kvůli reklamní masáži a popularitě nominovaných titulů prakticky vytratil, je zde stále přítomen.
Z letošních nominací v každé krátkometrážní kategorii – dokument, hraná tvorba, animace – jsem vybral jeden pozoruhodný film, který je zároveň možné zhlédnout online. Celovečernímu dokumentu Všechno živé, který uvede festival Jeden svět, se budu věnovat v samostatném textu.
Mroži ve stresu
„Jako kdyby Greenpeace najali Andreje Tarkovského“, zní jedna z charakteristik půlhodinového dokumentu Haulout, na kterou lze natrefit na internetu. Jde o vtipný, ale ne úplně přesný popis. První film ruské fotografky Evgenije Argubajevy není aktivistický, ale senzorický. Během úvodu jen sledujeme muže, který kdesi v sibiřské pustině na někoho nebo na něco čeká. „Zatím je nevidím“, zaznamenává si do diktafonu po procházce po liduprázdném pobřeží. Do kamery nic neříká, nechává nás tápat. Protagonista čelící v rozvrzané chatce mrazivému větru a samotě se jmenuje Maxim Čakilev. Je mořským biologem zkoumajícím migraci mrožů zvanou haulout. Ti se po necelých šesti minutách skutečně objevují. Souš kolem primitivního dřevěného stavení je najednou pokrytá desítkami tisíc hlasitě mručících zvířat. Výjev jako z hororu budí úžas a bázeň i díky vynikajícímu zvukovému designu. Podobně „útrobní“ zážitek skýtá i zbytek filmu, který svou působivostí nijak nezaostává za experimentálními dokumenty jako Leviathan, které vznikly v rámci harvardské audiovizuální laboratoře Sensory Ethnography Lab.
Mroži byli během migrace zvyklí odpočívat na ledových krách. Těch ale kvůli tání způsobeného lidskou činností každým rokem ubývá. Mohutní ploutvonožci se proto uchylují na přecpanou pláž, kde je neohrožují predátoři, ale panika a vyčerpání. V roce 2020 takto podle vědcova pozorování zahynulo 600 zvířat. Evgenija potkala Čakileva v rámci práce na fotografickém projektu, který zachycoval život domorodého obyvatelstva Čukotky. Jeho mise ji zaujala natolik, že se spojila se svým bratrem, oceňovaným dokumentaristou, a natočila dechberoucí svědectví. V nehostinné pustině připomínající dystopickou krajinu strávila asi tři a půl měsíce, kdy se s co největšími ohledy na již tak vystresované mrože snažila zachytit ojedinělý přírodní úkaz. A taky jeden z tragických efektů klimatické změny. Víceméně bezeslovné záběry, prozrazující navzdory bojovým natáčecím podmínkám výjimečné estetické a kompoziční cítění, dávají vyniknout majestátnosti přírody a současně vyvolávají hluboký žal. Jde o tak sugestivní atmosférické obrazy, že si vystačí i bez kontextu, který osvětlují teprve závěrečné titulky. Haulout o klimatické krizi, projevující se zatím nejcitelněji na okrajích světa, nevypráví, nevysvětluje ji. Její děsivé důsledky nám umožňuje zakusit všemi smysly.
Vánoční rebelie podle Elsy Morante
Italská režisérka Alice Rohrwacher je mimo jiné držitelkou dvou cen z Cannes, za alegorická dramata Zázraky a Šťastný Lazzaro. V Cannes poprvé představila také svůj krátkometrážní vánoční příběh Le pupille (The Pupils), za který letos získala svou první nominaci na Oscara. Příběh odehrávající se během druhé světové války v katolickém dívčím sirotčinci vznikl na popud jejího kolegy Alfonse Cuaróna. Ten hledal vhodné autor(k)y pro cyklus filmů o různých náboženských svátcích. Okouzlen Zázraky, oslovil také Rohrwacher. Hlavní hrdinkou je svéhlavá Serafina, která je stejně jako ostatní dívky indoktrinována křesťanskými dogmaty. Dobře si uvědomuje, že pokud nedokáže odolat pokušení, skončí v pekle. Matka představená, kterou hraje režisérčina sestra Alba, ani o ničem jiném než o vině a božím trestu nemluví. Jenomže zkuste odolat, když před vás v časech hladu a válečného nedostatku postaví obrovský vánoční dort ze sedmdesáti vajec…
Rozmarný příběh dětské rebelie svým dějištěm připomíná Dickense, „nečistým“ stylem zas Pasoliniho nebo bratry Tavianiovy. Režisérčinou primární inspirací nicméně byl dopis, jenž spisovatelka Elsa Morante kdysi během Vánoc poslala svému příteli. Popsala v něm osud dortu zuppa inglese, který byl jako vánoční dar doručen do jedné katolické internátní školy. Ochutnat jej mohli všichni kromě jedné neposlušné holčičky. Rohrwacher chtěla zachovat nejen příběh od Morante, ale i konkrétní slova. Dopis proto převedla do písňového textu, který je ve filmu zazpíván dívčím sborem. Nejde o jedinou hudební vsuvku ve snímku, kde se vedle mluveného a zpívaného slova potkává i naturalismus s magickým realismem. Zrychlené záběry dají vzpomenout na němé grotesky, nadpřirozeně saturované barvy na technicolorové vánoční filmy od studia Disney, který Le pupille uvedlo na své platformě. Živelná kamera Hélène Louvart, která točila na formát Super 16, chvílemi zamrzne při pohledu na jeptišku – jako kdyby imitovala, jak se zneklidňující obraz otiskuje do dětské paměti. Anarchistické tak není jen chování hlavní hrdinky, odmítající se podřídit bigotnímu řádu, ať náboženskému, nebo fašistickému, ale i nedisciplinovaná forma. Rohrwacher vychází vstříc dětské perspektivě, souzní se vzdorem Serafiny vůči autoritám. Ačkoli se tónem a časovým zasazením jedná o vánoční pohádku, je sympatické, že nekončí moralizujícím ponaučením, ale oslavou neposlušnosti, neochoty ustrnout. Protože – jak napovídá víceznačný název – i když se žačky (pupils) občas nemohou hnout, jejich zorničky (pupils) zůstávají v pohybu.
Sexuální deník texaské teenagerky
„Tohle je příběh roku, kdy jsem se rozhodla přijít o panenství“, začíná zpříma své vyprávění patnáctiletá protagonistka animovaného filmu My Year of Dicks. Teenagerka vyrůstající na předměstí Houstonu v pěti kapitolách barvitě líčí setkání s pěti různými vrstevníky, kteří svým chováním naplňují jeden z významů titulního slova „dick“. Ve vtipném a upřímném kraťasu o fyzickém a psychickém zrání je tak sice málo penisů, ale hodně č*ráků. Hrdinčina kaleidoskopicky zachycená cesta k nalezení vlastní hodnoty vychází z jedné kapitoly memoárů Pamely Ribon, která se v minulosti scenáristicky podílela na velkorozpočtových animovaných filmech Odvážná Vaiana a Raubíř Ralf a internet. My Years of Dicks pro ni oproti tomu byl osobnější, intimní projekt, při jehož realizaci měla větší tvůrčí svobodu, ačkoli vznikal v produkci televize FX. Kvůli převyprávění svých trapnem nasáklých zážitků z puberty spojila síly s islandskou animátorkou Sarou Gunnarsdóttir. Její rotoskopická animace, kdy byly všechny scény nejprve předehrány živými herci, připomene animované filmy Richarda Linklatera jako Sním či bdím? Příbuznost s tvorbou texaského režiséra se projevuje také zasazením děje do devadesátých let, kdy Linklater natočil své uvolněné portréty tápajících mladých hrdinů Flákač, Před úsvitem nebo Omámení a zmatení.
V My Year of Dicks realistický tón Linklaterových konverzaček kontrastuje s fantazijními sekvencemi, které ilustrují hrdinčiny nepojmenovatelné tužby a vtahují nás do jejího světa plného hormonálního zmatku, poblouznění a frustrace z neopětovaných citů. Každý z pěti vztahů je zrekapitulován v žánru, který jej v očích vypravěčky nejlíp vystihuje. Jednotlivé kapitoly se tak vyznačují nápadně odlišným stylem: přeslazené anime, viktoriánská upírská romance, godardovský artfilm nebo čistokrevný horor. Hrdinka si své nápadníky idealizuje, každého z nich spojuje s určitým archetypem a sama podle toho přijímá odpovídající identitu. Zjišťuje ale, že všichni její partneři jsou v jádru stejně „normální“ a nedokonalí jako ona. Přitom si dělá jasno v tom, na čem by měl stát fungující romantický nebo přátelský vztah. Výsledek spolupráce Ribon a Gunnarsdóttir je osvěžující jak neodsudečným zaměřením na sexuální dozrávání mladé ženy – nikoliv muže, jak je častější –, tak složením štábu. Ten byl převážně ženský, což je v odvětví animace ještě míň obvyklé než v hrané tvorbě.
Autor je filmový publicista.