Foto Tony Webster, Flickr, Creative Commons, CC BY 2.0
Minulé léto ceny energií rostly jako šílené. Především ceny plynu a elektřiny dosáhly nevídaných výšin a prorážely jeden rekord za druhým. Po ruské invazi začalo být zřejmé, že Ruská federace bude využívat závislost EU na ruských fosilních palivech jako nátlakovou kartu. Zpětně začala dávat smysl celá řada ruských opatření, která destabilizovala trh s energiemi dlouho před invazí. EU se rozhodla uvalit na ruská fosilní paliva sankce. A do toho přišly v Evropě masivní výpadky francouzských elektráren způsobené technickými problémy a výrazný propad produkce vodních elektráren způsobený suchem.
Když se podíváme na historii emisí CO2 současné sedmadvacítky EU, rekordních hodnot dosáhly v roce 1979.
V nouzové situaci Německo odložilo odstavení jaderných reaktorů o několik měsíců, spouštěly se ty nejšpinavější uhelné elektrárny a energetické firmy inkasovaly rekordní zisky. A šéfredaktor info.cz Michal Půr ve stejné době ohlašuje na Twitteru totální selhání evropské politiky. Proč? Kritizoval emisní povolenky, protože údajně nedokážou zabránit nárůstu emisí. Start uhelných zdrojů totiž podle něj povede k tomu, že EU bude mít rekordní emise skleníkových plynů. Nevěřil jsem tomu a vsadil se s ním o sud piva. Minulý týden vyšel první odhad vývoje emisí energetiky za rok 2022, tak se můžeme podívat, kdo sud vyhraje.
Michal Půr napsal: „Systém obchodování s emisními povolenkami měl vést k omezení emisí CO2. Cena povolenky měla stoupat v čase s tím, jak poroste tlak na nižší emise. Stal se opak. Máme rekordní cenu a rekordní emise. Totální selhání evropské politiky.“ To by samozřejmě pro jakoukoliv klimatickou politiku byla katastrofa. Ale máme skutečně „rekordní cenu a rekordní emise“?
EU snižuje svoje emise v podstatě již od osmdesátých let. Pokud by teď z roku na rok došlo k tak velkému nárůstu, že by dosáhly rekordní úrovně, byl by to katastrofální problém. Když se podíváme na historii emisí CO2 současné sedmadvacítky EU, rekordních hodnot dosáhly v roce 1979. To činily kolem 4,1 miliardy tun CO2 a od té doby klesly zhruba o třetinu na 2,8 miliard tun v roce 2021. Pokud se podíváme na emise všech skleníkových plynů, klesly od roku 1990 zhruba o miliardu tun ekvivalentu CO2 – z původních 4,9 miliardy na 3,7 miliardy CO2. Když jsem se Michala Půra zeptal, jaký rekord má na mysli, když EU očividně má emise nižší v řádu miliard tun, pak odpověděl: „To jsou čísla za rok 2020. Letos samozřejmě bude rekord, o tom vůbec nepochybujte.“
Pochyboval jsem. Proč? Neviděl jsem žádnou cestu, jak by se mohl padesát let trvající trend poklesu emisí změnit během jediného roku. Energetický systém má příliš velkou setrvačnost a snad by to ani fyzicky nebylo možné.
Z debaty vyplynulo, že Michal Půr je přesvědčen, že nárůst emisí bude tažený spalováním uhlí, které bude nahrazovat plyn. Něco na tom je. Zemní plyn se skládá převážně z metanu, který má vyšší výhřevnost než uhlí. Při stejném množství vyprodukované energie tedy vznikne méně skleníkových plynů ze spalování. V praxi je to komplikovanější, protože těžba a přeprava plynu je spojená s masivními úniky metanu do prostředí a celkově jsou tak pozitiva plynu diskutabilní. Hodně záleží na tom, kdy a jaké uhelné elektrárny nahrazujeme. Záleží také na tom, jaké jsou plynové elektrárny, kterými nahrazujeme (je jich řada typů s různou efektivitou spalování). Proto také snaha ustanovit plyn jako „přechodové palivo“ na cestě k dekarbonizaci je pravděpodobně spíš výsledkem propagandy fosilního průmyslu. Existuje řada analýz, které tvrdí, že příliš výrazný rozdíl mezi uhlím a plynem v praxi není.
Vezměme ale nejoptimističtější čísla, která jsou k dispozici (a která pocházejí často od plynařského průmyslu). Ta říkají, že přechod na plyn může znamenat až padesátiprocentní snížení emisí ze spalování. Vrácení se k uhlí by tedy mělo znamenat až dvojnásobné zvýšení emisí. Vzhledem k tomu, že spalování plynu bylo v roce 2021 za zhruba 22 procenty emisí EU, můžeme očekávat, že o stejnou část by emise mohly maximálně vzrůst.
To by stále byla ale polovina toho, kam by musely vzrůst, aby dosáhly rekordní úrovně z roku 1979. Čísla ukazují, že spotřeba uhlí v roce 2022 vzrostla o 7 procent. To ukazuje, že většina ruského plynu nebyla nahrazena uhlím, ale něčím jiným. Část byla pokryta plynem z jiných zdrojů. A část pokryly úspory – EU, jednotlivé státy, firmy ale i jednotlivci totiž připravovali úsporná opatření. Masivní nárůst obnovitelných zdrojů pokryl část výpadku jak plynu, tak jaderných elektráren (především francouzských, ale i německých). A hlavně šílená cena energií prostě vynucovala šetření neúprosnou ekonomickou realitou.
Půrovo sebevědomé prohlášení: „Letos samozřejmě bude rekord, o tom vůbec nepochybujte“, mě trochu nahlodalo. Nepřehlédl jsem něco? V tu chvíli jsem přesto neviděl žádný způsob, jak by mohla EU dosáhnout tak extrémního růstu emisí. To prostě nebylo ekonomicky, ale pravděpodobně ani technologicky možné. Jediné, co mě napadlo bylo, že by Půr mluvil o růstu globálních emisí. Celkově totiž antropogenní emise stále rostou, přes dlouhodobý a výrazný pokles v mnoha částech světa a přes dočasný propad způsobený koronavirovou pandemií. Nicméně taková argumentace by nedávala smysl jako kritika systému emisních povolenek, na které Půr svůj komentář směřoval. Ty jsou totiž zaměřeny na snižování emisí EU. Ani z další debaty nikde nevyplynulo, že by měl Půr na mysli emise globální.
Na twitterové hádky jsem již čas neměl, ale zase jen tak přejít se mi to nechtělo. Nakonec to tedy skončilo sázkou o sud piva.
A kam tedy sud poputuje? Do redakce Infa.cz nebo Alarmu? Minulý týden vyšly první autoritativní odhady emisí z energetiky za rok 2022. Emise CO2 z energetiky v EU nejen, že nerostly. Ony dokonce klesly o 70 milionů tun (o 2,5 procenta)! Nárůst emisí z uhelné energetiky kompenzoval rozvoj obnovitelných zdrojů. A napomohla také mírná zima. Na konečná čísla si ještě budeme muset počkat. Ale vzhledem k tomu, že mimo energetiku se žádné extrémní nárůsty emisí čekat nedají (v EU emisně roste pouze sektor dopravy), tak myslím, že už teď je jasné, že žádný rekordní růst emisí se v EU konat nebude.
Když se tedy vrátíme na začátek, ceny energií se pomalu začínají stabilizovat a emise padají. A co na to Michal Půr? Uzná prohru a zaplatí sud piva? Označí politiku EU jako fenomenální úspěch? Nebo jsem něco přehlédl a špatně pochopil? Třeba to časem probereme u piva.
Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.