Foto Pxhere, CC0 Public Domain
Klimatologická komunita právě zveřejnila závěrečnou kapitolu v pořadí už šestého reportu Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC). Zpracování celého reportu v několika kapitolách tentokrát provázely průtahy především vlivem covidové pandemie nebo ruské invaze na Ukrajinu – ta znamenala mimo jiné ztrátu cenného kontaktu se špičkovými ruskými klimatology.
Závěr nové zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu je jednoznačný: stále ještě pro zmírnění změny klimatu neděláme ani zdaleka to, co bychom měli. Nejenže se stávající fosilní infrastrukturu nedaří dostatečně rychle nahrazovat nízkoemisními alternativami, naopak dochází k jejímu dalšímu rozšiřování. To může způsobit, že rychle spotřebujeme zbývající „uhlíkový rozpočet“ (carbon budget), který nám ještě zbývá k tomu, abychom zabránili oteplení klimatu o více než 1,5 °C, což je hranice, kterou klimatologická komunita chápe jako pro lidstvo bezpečnou a je také součástí Pařížské dohody.
Zvláště důležité je navýšení objemu peněz určených pro rozvíjející se země, jejichž úspěšná zelená transformace bude do velké míry záviset na externím financování.
Ze zprávy také vyplývá, že podle středních odhadů hrozí, že překročíme tento uhlíkový rozpočet nejpozději na začátku příští dekády. Pokud by se tak stalo, naše šance na udržení globálního oteplování pod zmíněnou hranicí by se rozplynuly, což by znamenalo podstatně dramatičtější a obtížněji zvladatelnou klimatickou situaci.
Zabránit oteplování za každou cenu
Z vyjádření některých zástupců IPCC je ale zřejmé, že existuje poměrně vysoká pravděpodobnost, že hranici 1,5 °C v příštích letech skutečně překročíme. Prakticky to znamená, že nebudeme bojovat o to, abychom tento limit nepřekročili vůbec, ale o to, aby se tak nestalo trvale. Je totiž rozdíl, pokud bude zvýšení globálních teplot oscilovat kolem tohoto limitu, nebo se bude i nadále zvyšovat ke dvou stupňům a více. Bez ohledu na překročení tohoto limitu ale bude nezbytné bojovat o každou desetinu stupně – mezi světem ohřátým o 1,6 °C a světem otepleným o 1,7 °C bude stále významný rozdíl.
Hlavním úkolem pro tvůrce politik je tak především zásadní zrychlení dekarbonizačních snah, které bude klíčové právě v následujících letech, jež mohou ještě významně ovlivnit budoucí podobu klimatického systému. Předseda výboru IPCC Hoesung Lee k tomu podotknul, že „pokud začneme jednat hned, můžeme stále ještě zajistit žitelnou, udržitelnou budoucnost pro všechny.“ Předpokládá to ale, že se řešení změny klimatu stane podstatně významnější prioritou, než jak je tomu dnes. Spíše než během na dlouhou trať by teď dekarbonizační snahy měly být sprintem na krátkou vzdálenost, aby se do konce dekády podařilo naplnit co nejvíce ze současných dekarbonizačních cílů. Tím nejaktuálnějším je snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů bezmála o polovinu.
Pregnantně to ve svém prohlášení shrnul generální tajemník OSN António Guterres: „Tempo růstu teploty v posledním půlstoletí je nejvyšší za posledních dva tisíce let. Koncentrace oxidu uhličitého je nejvyšší za nejméně dva miliony let. Klimatická časovaná bomba tiká. Dnešní zpráva je ale návodem, jak tuto klimatickou časovanou bombu zneškodnit. Je to příručka pro přežití lidstva (…) Stručně řečeno, náš svět potřebuje opatření v oblasti změny klimatu na všech frontách: všechno, všude a najednou.“
Klimatický akceleracionismus
Jak by měla taková akcelerační agenda vypadat v praxi? Znamenala by mimo jiné okamžité zastavení všech nových uhelných projektů, ukončení těžby uhlí do roku 2030 v zemích OECD a do roku 2040 ve všech ostatních zemích; ukončení veškerého veřejného a soukromého financování uhlí; zajištění produkce elektřiny s čistou emisní nulou do roku 2035 ve všech rozvinutých zemích a do roku 2040 ve všech ostatních zemích světa nebo také převod dotací na fosilní paliva do spravedlivé energetické tranzice.
Významným tématem závěrečné kapitoly reportu je ale také nedostatečnost stávajících klimatických investic, které by měly být minimálně třikrát až šestkrát vyšší, než je tomu dnes. Zvláště důležité je navýšení objemu peněz určených pro rozvíjející se země, jejichž úspěšná zelená transformace bude do velké míry záviset na externím financování. Jinými slovy: bez výrazné finanční asistence bohatých rozvinutých zemí nemají šanci svoji dekarbonizaci a adaptaci úspěšně provést.
Ve zprávě je zároveň citelný i posun v celkové strategii zvládání klimatické krize, která spočívá ve zvýšení důrazu na provádění adaptačních opatření. Svůj návrh představitelé IPCC označují jako „holistický přístup“ a „klimaticky odolný rozvoj“ – ten znamená integraci adaptace a mitigace, které je potřeba provádět současně: žádná adaptace bez mitigace nemůže být dlouhodobě efektivní, a naopak samotná mitigace už dnes nestačí, protože svět čelí a bude čelit stále zesilujícím dopadům klimatické změny i bez ohledu na naše dnešní mitigační snahy.
Technologie máme, politickou vůli nikoliv
Důraz na adaptaci je významný i z hlediska globální klimatické spravedlnosti. Jak zdůraznila Aditi Mukherjee, jedna z autorek reportu, „bezmála polovina světové populace žije v regionech, které jsou změnou klimatu velmi zranitelné.“ Zároveň platí, že dopady změny klimatu dnes často pociťují nejvíce ti, kdo ji zapříčinili nejméně. Zpráva ale podtrhuje, že dopady klimatické krize už jsou dnes skutečně globální a prakticky neexistuje na planetě region, který by tyto dopady ještě nepocítil. Ztrátám a škodám v důsledku měnícího se klimatu se tak dnes ani v budoucnu už nevyhneme, můžeme je ale stále významným způsobem zmírnit.
Adaptace a mitigace tak musí jít ruku v ruce. V opačném případě můžeme očekávat ztrátu potravinové bezpečnosti a problémy s nedostatkem vody v mnoha světových oblastech, přičemž tyto problémy se budou s nárůstem teplot rapidně zvyšovat. Stejně tak na nás čekají stále intenzivnější sucha nebo naopak povodně, zvyšující se škody a finanční ztráty pro světovou ekonomiku nebo destabilizace klíčových (eko)systémů podpory života, na nichž je závislé naše zemědělství, a tudíž i zmíněná potravinová bezpečnost.
Jak zároveň klimatologická komunita ve zprávě zdůrazňuje, mitigační a adaptační opatření nejenže nejsou v rozporu s lidským blahobytem, ale naopak jej podporují a rozšiřují: bezemisní energetika a doprava budou mít blahodárné dopady pro naše zdraví, a to zvláště pro ženy a děti; elektrifikace dopravy a rozvoj cyklistiky zlepší kvalitu našeho ovzduší a vytvoří nové pracovní příležitosti. Technologie pro tvorbu odolnějšího, čistšího a zdravějšího světa máme dnes už z velké části k dispozici – to, co ale prozatím chybí, je politická a společenská vůle. A právě na tu se snaží mezinárodní klimatická komunita apelovat: klimatickou prokrastinaci si nemůžeme dovolit – obtížné výzvy, jejichž řešení dnes odložíme na zítřek, se nám zítra vrátí jako katastrofy, na jejichž zvládnutí už nemusíme mít dost sil ani prostředků.
Autor je redaktor Alarmu.