Z filmu Víly z Inisherinu. Foto Falcon
Duben 1923. Na ostrově ležícím vedle Velké Británie propuká válka. Nikoliv irská občanská. I když ta vlastně taky. K ní ale později. Inisherin je fiktivní, řídce osídlený ostrov. Žije na něm i Pádraic Súilleabháin, kterého hraje Colin Farrell. Muž s čistou duší a dětsky nekomplikovaným viděním světa jednoho dne zjišťuje, že přišel o svého nejlepšího přítele Colma Dohertyho – stejně jako ve filmu V Bruggách tvoří s Farrellem hereckou dvojici Brendan Gleeson. Colm nezemřel, neupadl do kómatu ani neodplul do exilu, jen se s Pádraicem bez zjevné příčiny přestal bavit. Celé roky se přitom dennodenně scházeli v místní hospodě a vedli družné hovory třeba o počasí. Všemu je konec.
Colm, sečtělý ostrovní umělec, už nemůže svého bezprostředního kamaráda vystát. Vyhýbá se mu, nereaguje na něj, vyhledává jinou společnost. Pádraic nic nechápe, je zničený. Odvrátil se od něj jeden z pouhých dvou lidí na ostrově, s nimiž si měl co říct. Tím druhým je jeho sestra Siobhán – hraje ji Kerry Condon. Jinak mu rodinu nahrazují zvířata: krávy, koně a zejména oslice Jenny. Také ostatní obyvatelé ostrova si nedostatek sociálních vazeb kompenzují zvířecí společností. Colmovou věrnou parťačkou je černobílá border kolie. Úzký vztah postav k přírodě a jejich zvířeckost ale brzy projeví i svou odvrácenou tvář.
Příčiny rozchodu zůstávají tajemstvím. Ještě větší záhadou jsou ovšem důvody, proč se povahově diametrálně odlišní muži vůbec skamarádili. Pro Martina McDonagha to není podstatné. Nenatočil realistické psychodrama. Víc ho zajímá metaforický rozměr neporozumění. Stejně jako ve svých divadelních hrách proto vytvořil uzavřený mikrokosmos plný podivínů, aby mohl jako sociolog-amatér zkoumat, co způsobí jedno nepatrné narušení komunitních zvyklostí. Divadelnost, podpořená nepravděpodobnou výchozí situací, dominancí dialogů nad obrazy, omezeným počtem lokací nebo rámováním herců pomocí oken, dveří, kamenných zídek a jiných objektů izolujících je od okolí, je součástí konceptu.
Hádka dvou chlapců
Víly z Inisherinu původně taky vznikly jako divadelní hra. Na počátku milénia měly završit McDonaghovu trilogii z Aranu (viz hry Mrzák Inishmaanský a The Lieutenant of Inishmore). Britský dramatik se ale drama nakonec rozhodl neinscenovat a námět s mnohaletým odstupem, po zrežírování trojice úspěšných celovečerních filmů (V Bruggách, Sedm psychopatů, Tři billboardy kousek za Ebbingem), přepracoval do podoby scénáře. Dynamika Colina Farrella a Brendana Gleesona je podobná jako ve zmiňované černé krimikomedii z roku 2008 V Bruggách. Gleeson jako Colm svou zádumčivostí uzemňuje štěněčí dychtivost (bývalého) kamaráda. Přestože má Pádraic z podstaty veselou povahu, nepochopitelný hněv a krutost, na něž znenadání naráží, ho pomalu přemáhají.
Tomu odpovídá široká škála emocí, které se v průběhu filmu vystřídají na Farrellově obličeji a které zakoušíme i jako diváci. Od radosti ke smutku, od pobavení ke zděšení, od lítosti k obdivu. Pádraic během dialogů s netečným, odtažitým Colmem ztrácí trpělivost a objevuje v sobě tvrdost a temné hlubiny, o nichž neměl tušení. Nad zítřky dřív nepřemítal. Žil tím, co se zrovna dělo. Vznešené nadčasové umění, třeba Mozart, abychom byli konkrétní, mu nic neříká. Až dění nemající jasné opodstatnění jej nutí k přemítání, zda s ním něco není špatně.
Temporalita je určující i pro Colmovo prozření. Vzhledem ke svému pokročilejšímu věku citelně vnímá, že už mu nezbývá moc času. Zbytek života by rád zasvětil skládání písní a hře na housle – skladby, které ve filmu zaznívají, složil sám Brendan Gleeson – aby po sobě zanechal něco hodnotného. I kvůli tomu se odvrací od lidí, kteří jej obklopují tady a teď. Pozice, kterou každý z mužů na základě své nátury a životní filozofie hájí, dává smysl. Proto je v jejich slovních konfrontacích, komických zabejčeností obou účastníků a vážností hereckého projevu, obsaženo zároveň hořké vědomí, že se zřejmě nikdy nebudou schopni pochopit. Oba totiž odmítají dospět a vnímat svět takový, jaký je, ne jaký by jej chtěli mít.
Stejně jako ve svých divadelních hrách proto vytvořil uzavřený mikrokosmos plný podivínů, aby mohl jako sociolog-amatér zkoumat, co způsobí jedno nepatrné narušení komunitních zvyklostí.
K dítěti má pro svou naivitu sice blíž Pádraic, ale dětinsky se chovají oba, což je patrné z bezohlednosti, s jakou do svého sporu vtahují další ostrovany. Největší odstup si celou dobu zachovává Siobhan. Žena zastupující ve vyprávění racionalitu a konstruktivní přístup řeší dilema, zda zůstat ve zchudlé vesnici, nebo si najít práci na nějakém větším a vyspělejším kusu země. Jako tisíce jiných Irů, kteří ve dvacátých letech minulého století opustili vlast. Na Inisherinu ji drží zejména bratr, za kterého cítí zodpovědnost. Jako jediná má ambici něco změnit, někam se v životě pohnout. Stále vyostřenější hádka dvou přerostlých kluků ji ovšem drží na místě.
Maskulinita a nezpracované emoce
Díky Siobhan zřetelněji vnímáme, co je podstatou ústředního sváru. Ne Colmova krize pozdního věku, ani Pádraicova zabedněnost, ale nedostatek empatie, komunikační neohrabanost, neschopnost pohlédnout na svět očima toho druhého, tedy vlastnosti charakterizující i většinu předchozích McDonaghových hrdinů. Siobhan nikomu nestraní a všechny muže označuje za stejně nudné. Na vině je z jejího pohledu maskulinita jako taková. Colma sužuje strach, že zemře, aniž by smysluplně naplnil život – proto první píseň věnuje místním vílám (banshees), které podle keltské mytologie ohlašují smrt. Pádraic se podobně obává opuštěnosti. Oba se ale přímé konfrontaci se složitými emocemi vyhýbají, nikdo je nenaučil, jak je vyjádřit, a místo toho je házejí na druhé, což má zničující efekt.
Nezpracovaná vnitřní trýzeň na sebe bere podobu extrémních fyzických projevů. Colm vyhrožuje, že pokud mu Pádraic nedá pokoj, poteče krev. Když o pár scén později letí vzduchem první ušmiknutý prst, nepochybujeme, že svou hrozbu myslel vážně. Raději, než aby přiznal strach a slabost a na rovinu řekl, co prožívá, začal se mrzačit. Beckettovskou absurditu jeho počínání dovršuje fakt, že z bolesti, kterou si sám způsobuje, a kterou dává všem ostentativně najevo, viní Pádraica.
Násilí, k němuž dochází mezi Colmem a Pádraicem, je současně miniaturizovanou verzí konfliktu probíhajícího jen o pár desítek kilometrů dál, odkud jsou občas slyšet výstřely a exploze. Krom toho postavy sem tam mimoděk utrousí nějakou poznámku týkající se nepokojů v Irsku, kde zrovna probíhá občanská válka. V obou případech spolu bojují příslušníci téhož národa, kteří byli ještě donedávna sousedy a blízkými přáteli. V obou případech, v politice i při osobní rozepři, stojí v pozadí nezpracované emoce zúčastněných. A konečně – v obou případech by pomohlo, kdyby obě strany udělaly to, čeho se tak děsí: otevřeně si spolu promluvily.
Rozpad jednoho přátelství je tak pro McDonagha ozvěnou rozkolu mezi obyvateli Irska, který se vnějšímu pozorovateli může jevit stejně nesmyslným. Vědomí této paralely dodává trpce ironický podtext závěru filmu, kdy se zdá, že konflikt utichl. Jak ale dnes víme, šlo o příměří stejně křehké jako mužské ego. Křivda napravena nebyla a ani o sto let později není v (Severním) Irsku klid.
Autor je filmový publicista.