Klement Gottwald. Foto Archiv ČRo
Ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů si plete výzkumnou organizaci s řízením pracovního tábora. Že je Ladislav Kudrna pro řízení této organizace nekompetentní, se řešilo už při jeho volbě, kdy vyšlo najevo, že do čela výzkumné instituce nastupuje plagiátor. Jak se ukazuje v současném dění, všechny obavy spojené s Kudrnou byly oprávněné. Ředitel, který nezná běžnou citační praxi, se pustil do ideologických čistek, jejichž cílem je zajistit, aby se historie nezkoumala, ale pouze se betonoval jeden úhel pohledu.
Kvůli tomu se Kudrna a jeho náměstek Kamil Nedvědický rozhodli zlikvidovat fungující tým Oddělení vzdělávání. To připravilo řadu inovativních učebnic a pomůcek pro výuku historie na školách, kdy se žákyně a žáci mohou konečně učit o soudobých českých dějinách funkční, zajímavou a smysluplnou formou. O kvalitě jejich práce svědčí také petice stovek učitelů dějepisu, kteří žádají vedení ÚSTR, aby neničil něco, co je důležité a potřebné. Ostatně nepřímo podpořil práci tohoto oddělení také premiér Petr Fiala.
V ústavu identifikoval skupinu diverzantů, která „obvinila ředitele na základě dobové módy v levicových kruzích z bossingu.“
Kudrna není schopný své destruktivní kroky vysvětlit zaměstnancům ani široké veřejnosti. Jím vydaná tisková zpráva, reagující na otevřený dopis dotčených zaměstnanců, vypadá jako normalizační text předsedy okresního výboru KSČ. Zatímco zaměstnanci upozornili v dopise na bossing, Kudrna ve své reakci bossing rovnou předvedl, aby nikdo nemusel pochybovat: „Toto nařčení je zcela nepodložené a vedení Ústavu pro studium totalitních režimů bude požadovat jeho písemné podložení a následně veřejnou omluvu,“ píše Kudrna a v dalších částech opakuje, že jako ředitel může vyhodit koho chce a zaměstnanci k tomu nemůžou říct ani popel. Takovým tónem už si dnes nedovolí komunikovat ani ředitel základní školy s žáky a možná ani ředitel věznice s vězni.
Ale neuvěřitelné jsou skoro všechny věty Kudrnova eposu: „Útok na vypsané otevřené výběrové řízení a jeho označování za ,nelegitimní‘ je podle názoru vedení Ústavu pro studium totalitních režimů v demokratickém právním státě naprosto nepřijatelné jednání.“
V jakém jiném než demokratickém právním státě by měli mít lidé právo bojovat otevřeně za svá práva nebo své zájmy? Kudrna tak dlouho hleděl na totalitu, až se stal totalitním celý jeho pohled na svět. Pokud by takové jednání nebylo přijatelné v demokracii, pak netuším, k čemu bychom demokracii vůbec měli.
Tisková zpráva pak končí podobnými větami, kterými pořvával Miroslav Štěpán na stávkující v roce 1989: „V žádném soukromém podniku ani ve veřejné správě není možné, aby zaměstnanci rozhodovali, kdo bude jejich vedoucí a řídili vedení své instituce, což je přesně to, o co se pomocí nepravdivých a difamujících sdělení, které bude vedení Ústavu pro studium totalitních režimů dále řešit, snaží autoři uvedené písemnosti.“ Není úplně jasné, jestli si je Ladislav Kudrna vědom, že už vláda jedné pravdy skončila.
Modré právo 24
Své vývody pak Kudrna rozvedl v přátelském rozhovoru ve Forum24, kde nemusel čelit žádným nepříjemným dotazům a kde znovu předvedl, jak vypadá veřejný bossing či toxické jednání vůči zaměstnancům: „Kolegyně a kolegové, kteří ten dopis podepsali, porušili nejen interní předpisy, ale také zákoník práce.“ Zda zaměstnance přesune někam do kotelny, nebo jim provinění jen zapíše do kádrového posudku, Kudrna neupřesnil.
Kudrna se v poskytnutém prostoru ani nepokusil veřejnosti vysvětlit, proč tedy vyhodil vedoucího Oddělení vzdělávání ÚSTR Čeňka Pýchu, za nějž se v otevřeném dopise jeho podřízení postavili. Kudrna nás tak jen informoval, že ho vyhodil bez udání důvodu, protože se jejich pohledy rozcházely, a pokračoval obecnými proklamacemi, že se musí oddělení více prezentovat na veřejnosti. Soudě dle podpory stovek učitelů dějepisu se oddělení prezentuje více než slušně.
Oddělení se sice má prezentovat více a nějak jinak a Pýcha kvůli tomu končí, nicméně byl to Kudrna, kdo se snažil stopit v trezoru knihu 13 objektů z (ne)šťastného muzea. Tu po tlaku zaměstnanců uvolnil do distribuce, nicméně na prezentaci této práce se odmítá podílet.
Co je pak vyloženě nechutné, je samotný závěr devótního rozhovoru, v němž se Kudrna vrací k takzvanému sporu s revizionisty, tedy s historiky, kteří nepraktikují dogmatický a ideologický pohled na svět, jaký je vlastní Kudrnovi nebo Foru24: „Právě v této době hrají tyto instituce klíčovou roli. Vždyť revizionismus v Rusku je omluvou pro invazi na Ukrajinu. Putin spustil invazi a mluví o denacifikaci napadené země na základě dezinterpretace dějin. Překrucování dějin je strašně nebezpečné.“
Tohle už není reminiscence normalizace. To je návrat do padesátých let k hledání diverzantů a ideologických nepřátel. Než mít ústav vedený Kudrnou, pak raději nemít žádný, protože tohle nemá smysl.
Když se začte Pavel Šafr
Že se Kudrny ve stejném deníku a ve stejný den zastal jeho majitel Pavel Šafr překvapit nemůže. Kombinace omezeného obzoru a šílenství oba muže spojuje. Šafr v textu jen překlopil pohled Kudrny do komentáře, jehož obsah by rovněž mohl zkoumat nějaký totalitní ústav.
Šafrův pohled na svět si ve své jednoduchosti může konkurovat leda s octomilkou: „Část historiků nechce uznat, že česká společnost žila v totalitním režimu,“ informuje nás majitel Fora hned v úvodu, že se nějakou realitou trápit vůbec nemíní a v podobně retardovaném duchu pak pokračuje v celém textu.
V ústavu identifikoval skupinu diverzantů, která „obvinila ředitele na základě dobové módy v levicových kruzích z bossingu.“ Následně identifikuje jednoho z kritiků a Kudrnou odvolaného šéfredaktora časopisu Paměť a dějiny Petra Zídka jako člověka, který přece psal do Babišových Lidových novin, a největší cenzura v zemi byla samozřejmě za Babiše. Člověk má za Šafra skoro radost, že se mu zase nějak povedlo dostat Babiše i do této kauzy.
Následně se Šafr pustí do jakéhosi pokusu o kritiku na onu knihu 13 objektů z (ne)šťastného muzea. V podstatě jsem mu fandil, aby si u tohoto mentálního výkonu ještě více neublížil. Jeho vymezení ke knize proběhne hned ve větě: „Jestli mě něco vzhledem k rodinné zkušenosti s komunismem opravdu nadzvedne, tak je to ,přehodnocování interpretačního rámce‘ toho neskutečného morálního hnoje, v němž jsme museli žít.“ O kus dál pak znovu vzpomíná na mládí: „To je dikce, která mi hned připomněla dětství, chlapectví a jinošství v éře normalizace. Přesně stejné bláboly jsme slyšeli dennodenně.“ A tak dále se rozčiluje Šafr, kdy mám z jeho textu pocit, že možná poprvé v životě otevřel nějakou historickou knihu.
Podobně jako Kudrna pak končí větami, které by v lehké úpravě s výměnou dvou, tří slov obstály v padesátých letech na titulní straně Rudého práva: „Skupina vesměs levicových historiků, kteří relativizují zločinnou podstatu ideologie komunismu a přebarvují na růžovo komunistickou diktaturu, lpí na svých lžích. Tito historici tím znemožňují věcnou a svobodnou debatu. Lpějí fanaticky na svých dogmatech a jsou posedlí relativizací hodnot a historické pravdy. Chtějí zpochybňovat antitotalitní postoje v instituci, která má varovat veřejnost před totalitou na základě historické zkušenosti. A hlavně to všechno chtějí dělat za státní peníze. Proto se před nimi mějme na pozoru.“
Ano, mějme se na pozoru před zákeřnými živly, které se neštítí za peníze dělníků plést lidem hlavy… Nikdo nic takového netvrdí, ani dělat nechce, ale v tom je kouzlo pohledu Šafra i Kudrny, že na realitě nezáleží, a tak je o ní možné tvrdit cokoliv. V jiném kontextu se o podobných lidech hovoří jako o dezolátech. Zde je to možná i přiléhavý termín.
Autor je redaktor Alarmu.