Foto HBO
O devítidílné sérii The Last Of Us, seriálové adaptaci jedné z nejoceňovanějších počítačových her, toho bylo napsáno dost. Výjimečná je už díky tomu, jak dobře hru převedla na televizní obrazovky. Navíc není obvyklé, aby byl nejsledovanějším titulem v nabídce streamovacích společností postapokalyptický horor se zombíky – Last of Us vypráví příběh dvou přeživších celoplanetární epidemie nemoci roznesené houbovými vlákny. Autor hry Neil Druckmann se totiž před více než deseti lety inspiroval skutečnou houbou známou pod názvem cordyceps (housenice čínská), která napadá mravence, kobylky nebo vosy a dělá z nich živé mrtvé – po napadení houbou se živočich nejprve začne chovat podivně, poté pomalu umírá, načež exploduje a stává se houbou šířící se do okolí. Přesně to se začne dít v Last of Us lidem.
Přestože je Last of Us žánrově velmi přímočarý titul a běhají v něm lidé s houbami místo hlav, tvůrcům se povedlo vytvořit seriálové dílo, které velice komplexně popisuje emoce i emoční vývoj postav.
Zkušený scenárista Craig Mazin, který spolu s Druckmannem hru adaptoval, správně odhadl, že seriál musí být méně brutální, méně zaměřený na scény s vraždícími houbovými zombíky a více soustředěný na emoce a vztah ústřední dvojice postav. I tak je brutální dost. Podobně jako při psaní Černobylu, kdy Mazin, inspirovaný neadekvátní reakcí světových politiků na informace o změně klimatu, popsal nebezpečnost lživé propagandy, udělal i tentokrát základem vyprávění velké téma. Nyní vypráví o tom, jak nebezpečná může být rodičovská láska.
Chilsko-americká superhvězda Pedro Pascal, který je vzdáleným příbuzným někdejšího marxistického prezidenta Salvadora Allendeho, hraje v seriálu otce traumatizovaného smrtí své dcery, jenž se stává příliš horlivým ochráncem teenagerky Ellie. Jejich cesta, která nemá menší cíl než zachránit lidstvo prostřednictvím vakcíny z krve imunní Ellie, se však postupně komplikuje. A to i kvůli odhodlanosti Pascalovy postavy udělat pro to, aby svou náhradní dceru udržel při životě, všechno.
Kdo všechno vypráví
Není to ale jen cesta Joela a Ellie, která fascinuje diváky po celém světě. Mazin s Druckmannem přišli ve třetí epizodě s příběhem romantického vztahu dvou mužů, kteří se kdysi stali Joelovými vzdálenými spojenci. Scenáristé vyšli z původního fragmentu příběhu a celou epizodu, odehrávající se v jiné časové lince, věnovali dojemně a zručně vyprávěné romanci do sebe uzavřeného preppera Billa a umělecky založeného přeživšího Franka, kteří spolu díky Billově přípravě na apokalypsu prožijí dlouhý a naplněný život uprostřed polomrtvé Ameriky.
Mnoho nadšených i nesouhlasných reakcí ukázalo, jak velká část diváctva je ochotná ustát dějovou odbočku a ocenit kvalitně napsaný příběh, který hlavní linku podpírá jen v abstraktní rovině, ale i to, kolik lidí stále ještě nevnímá romanci dvou postav stejného genderu jako něco běžného a „normálního“. Obrovský úspěch seriálu by tak mohl přispět k větší normalizaci narativů o neheterosexuálních postavách. Ty samozřejmě paralelně figurují v mnoha jiných slušně sledovaných seriálech, epizoda Last of Us o Billovi a Frankovi nicméně přesto není bez významu, a to jak kvůli obrovské sledovanosti seriálu, tak díky prestiži značky HBO.
Právě multiperspektivnost, kterou typicky využívají severské teenagerské seriály jako SKAM, přepínající perspektivu každou sezonu do jiné postavy, je jednou z nejzajímavějších storytellingových inovací, které se v seriálech v poslední době objevují stále častěji. Například v amerických titulech pro menší publika jako Ramy nebo Atlanta, které vyprávějí jejich showrunneři a zároveň představitelé hlavních postav, se v některých epizodách přepíná do hlediska jejich partnerky, matky, sestry, přátel či otce. Tímto způsobem je narativ jednoduše bohatší o pohled nebo životní zkušenost více postav a může být více vtahující pro různé typy publik.
Princezna, která zachraňuje
V epizodě Last of Us, ve které se Ellie rozhodne zachránit Joela, se spolu s ní vracíme do minulosti a vidíme ji prožívat vyvrcholení svého dosud nejdůležitějšího vztahu – s dívkou. Last of Us se tím posouvá na další úroveň – v brilantně odvyprávěném hororu z opuštěného nákupního centra, kde Ellie prožije svoje nejhezčí rande, se dozvídáme, co všechno zažila před setkáním s Joelem, zjišťujeme, čeho je schopná, a získáváme lepší představu o tom, jak funguje její traumatizovaná psychika. Přitom sledujeme další queer romanci odehrávající se uprostřed zešedlého světa. Jen je tentokrát krutě krátká. Dvě mladé postavy si proto vybírají opačný osud než Bill s Frankem na konci své epizody. Jen Ellie v tu chvíli ještě neví, že je imunní.
Už od svého seznámení s Joelem je právě ona emocionálním a energetickým těžištěm seriálu a postupně se stává stále více komplexní postavou, kterou můžeme považovat za hlavní. I na plakátech se dívá přímo na nás, zatímco Joel je na stráži. Je přítomná v každém okamžiku, zatímco Joel válčí s potlačovanými emocemi. Navíc je velmi aktivní postavou, nikoliv jen zranitelnou „princeznou“, kterou má Joel za úkol ochránit. Čím dál víc nám dochází, že je to spíš ona, kdo bude muset počínání dvojice korigovat – Joel je na to příliš zraněný, nespolehlivý a nevypočitatelný. O tom nás koneckonců informuje sám – během cesty v momentech únavy a později explicitně, když se zdráhá vydat se s Ellie na cestu z chráněné osady Jackson. Sám Druckmann v časopisu New Yorker mluví o tom, že se už při psaní scénáře ke hře inspiroval minimalistickou japonskou hrou Ico, ve které chlapec putuje společně s princeznou, kterou průběžně zachraňuje, když tu se najednou perspektiva přesouvá směrem k jejímu vědomí a je to princezna, která zachraňuje chlapce.
V citlivém podání Pedra Pascala Joel rozhodně není klasickým akčním hrdinou, který si v sobě sice nese traumata, ale můžeme se spolehnout na to, že úkol vždycky splní do puntíku. Od začátku váhá, zda se má úkolu vůbec zhostit, během cesty dává najevo fyzickou i psychickou opotřebovanost i důvody pochybovat o své morální pevnosti. Je zkrátka vykreslený více realisticky, než bychom možná čekali.
Mazin s Druckmannem tak napsali dvě komplexní, nestereotypní postavy, které Pedro Pascal a Bella Ramsey hrají s vědomím, že kouzlo seriálu nespočívá ve fascinaci dvěma individui, ale v našem porozumění jejich vztahu, v citlivosti vůči tomu druhému i vlastní zranitelnosti. Vyhnuli se tak umocňování stereotypu silného muže a zranitelné dívky. V kontextu dnešní seriálové produkce to není až tolik překvapivé – i v nejvíce streamovaném seriálu loňského roku Stranger Things najdeme aktivní ženské postavy disponující větší mocí než jejich mužské protějšky, kteří s tím nemají problém a hrají týmovou hru. Díky výjimečně dobrému scenáristickému i hereckému zpracování vztahu těchto dvou postav si však Last of Us zaslouží zvláštní pozornost. A díky britské herečce Belle Ramsey, která hraje Ellie, se do seriálu dostává ještě další rovina: ten, kdo vypadá jako žena, se vůbec nemusí projevovat žensky, a dokonce ženou ani nemusí být.
Nebinární Ellie
Bella Ramsey se totiž identifikuje jako nebinární, a to už nějakou dobu – navzdory titulkům amerických médií, které působí, jako by byl její coming out záležitostí letošního roku. V médiích otevřeně mluví o tom, že používá různá zájmena, a nevadí tedy, pokud se o herečce píše jako o „ní“, velmi nepříjemná je však pro ni mediální nálepka „silné ženy“. Pro časopis GQ dokonce mluví o tom, že před drtivou většinou scén seriálu použila binder, tedy že si ovázala hrudník. Právě tato pomůcka části nebinárních či trans lidí pomáhá cítit se více sami sebou. Ani Ellie tedy nemusíme vnímat jako ženu, což v několika okamžicích seriál naznačuje – je zaražená, když Riley vtipkuje o tom, jak by vypadala v sexy spodním prádle.
Joel v seriálu později mluví o tom, že je méně „holčičí“, než byla jeho dcera, a zdůrazňuje při tom, že být méně holčičí není nic špatného. Ramsey v médiích vyjádřila vděčnost celému tvůrčímu týmu za dobrou a otevřenou atmosféru, o Pedru Pascalovi pak konkrétně zmínila, že ji seznámil se svou transgender sestrou, a umožnil jí tak na place mít „super podporující“ zázemí. I díky tomu prý neměla problém být ohledně své identity otevřená.
Ramsey určitě není první nebinární osobou, která se objevila v hitovém americkém seriálu. Internet si ostatně všimnul i toho, že lajkovala tweet označující za „fucking right“ skutečnost, že hlavními postavami dvou velkých seriálů HBO House of Dragons a Last of Us jsou nonbinární osoby (v případě prvního z nich Emma D’Arcy). Přesto je její otevřenost, uchopení tématu médii a způsob, jakým genderovou identitu pojímá seriál, docela velká věc. HBO má pověst společnosti, jejíž seriály udávají tón pro všechny ostatní. Seriál Last of Us je navíc nejen kritiky oceňovaný, ale i extrémně sledovaný titul – některé epizody dosáhly v den publikování na více než sedm milionů diváků. Bude tak s největší pravděpodobností úspěšnější než velmi úspěšná Euforie, jejíž druhou sezonu dnes zná už přes 16 milionů lidí a mezi jejíž hlavní postavy patří trans žena Jules.
Od Sopránů k houbové apokalypse
Přestože představy o jakési genderové propagandě vetkávané do popkulturních děl jsou stále velmi živé, téma překročení genderové binarity do seriálu zapadá ve skutečnosti velmi snadno. Přestože je Last of Us žánrově velmi přímočarý titul a běhají v něm lidé s houbami místo hlav, tvůrcům se povedlo vytvořit seriálové dílo, které velice komplexně popisuje emoce i emoční vývoj postav. Právě to, že hlavní dvojice postav jsou dva komplikovaní lidé, a ne chodící stereotypy, vyšlo přirozeně vstříc způsobu, jakým své postavy chtěli pojmout sami otevření herci. HBO tímto seriálem potvrzuje pověst společnosti, na kterou se upírají oči všech ostatních – po éře komplexních seriálů o ambivalentních mužích možná začíná období, které by nás z ní mohlo trochu vyléčit.
Autorka je redaktorka Alarmu.