Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Aby šli profesoři filosofie protestovat houfně do ulic, to už se musí dít něco vážného. Vždyť jim přeci jako Diogenovi „stačí sud, tak co by jako chtěli?“, jak suše poznamenává historička Daniela Tinková v podcastu Kvóty. A vedle filosofů možná v průvodu půjdou i nějaké pomstychtivé feministky z gender studies, co nám chtějí vnutit těch „padesát pohlaví“, socioložky, které po vystudování určitě skončí jako pracovnice ve fast foodu, a politologové, co umějí jenom mlít pantem, ale v montovně by těžce pohořeli. A všechny do jednoho dožene neviditelná ruka trhu…
Omluvte mě za tento odstavec, jen jsem vás chtěl mentálně připravit na nekonečný proud komentářů pod mediálními příspěvky, které se dnes a v následujících dnech objeví na sociálních sítích. Pavučinu stereotypů, z nichž nejsilnější je asi ten týkající se uplatnění na pracovním trhu, rozkrývá tato stránka v rámci webového portálu vzniknuvšího přímo pro akci Hodina pravdy. Pokud se vám to nechce číst, prozradím vám plot twist: nezaměstnanost absolventů FF UK v roce 2018 byla pod jedním procentem. Modelová absolventka gender studies nebude toaletářkou. Reálnější je, že z ní bude akademička, jen bohužel s obdobně nuzným platem.
Ohlodaná kost
V současnosti hrozí několika oborům na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy zrušení. Důvody se různí. Všechno ale směřuje vždy k tomu samému – k hubenému balíčku peněz, se kterými filosofické fakulty hospodaří. Nehodlám se ze své pozice studenta pouštět do toho, proč a kvůli komu je tento balíček tak vyzáblý, o tom si můžete přečíst dobré články tady, tady nebo tady.
Když musí protestovat i vysokoškolští učitelé, jak velké je už zoufalství těch, kteří žijí naprosto stranou zájmu?
Realitou zůstává, že se jednotlivé katedry musí často přetahovat o ohlodanou kost, což ve finále dopadá také na nás, studenty. Ve chvíli, kdy silné ročníky nastupují na střední školy a my bychom se měli připravovat na jejich nápor cca za čtyři roky, vypadá to, že lidé se zájmem třeba o indické jazyky, kterých bude zákonitě víc než nyní, nebudou mít kam jít. „Filda v Praze je jediné místo, kde se indologie vyučuje; sanskrt konkrétně už od roku 1850,“ vysvětlila mi studentka tohoto oboru, Vendula Fořtová, a dodává: „Indie už teď hraje a nadále bude hrát velmi významnou roli ve světovém dění. Indické prostředí je ale natolik specifické, že bez odborníků znalých jazyka a kulturně-společenských reálií k navázání užší spolupráce jen těžko dojde.“
Studentky a studenti ohrožených i (zatím) neohrožených oborů umějí dobře a podloženě argumentovat. Důkazem budiž iniciativa Máme smysl, která živelně vznikla v rámci Hodiny pravdy. Existenční nejistota kolem specializovaných a malých oborů typu indologie, indonesistiky, portugalistiky, mongolistiky, ale i tak velkého oboru, jako je sociální práce, u jehož počátku v roce 1989 stála Jiřina Šiklová, souvisí jak se zoufalou snahou někde ušetřit, tak s malým počtem docentů či profesorů, kteří mají možnost obory zaštiťovat.
Počkat, ale vždyť habilitace se přeci vyplatí, ne? Určitě. Na účet vám přijde pár stovek navíc, a když se zadaří, možná dorazí i jeden Palacký. Akorát budete muset navíc dělat poněkud více byrokratické práce. Gratuluji, je na čase bouchnout ten nejlevnější sekt, který jste si před týdnem koupili v akci. Jinými slovy mi to předestřel doktorand ze sociální práce Jan Matěj Bejček: „Třeba sociální pracovník s bakalářským nebo magisterským diplomem nemá moc motivaci podstoupit dlouhé martyrium doktorského studia a následné habilitace, i když ví, že pak bude na té výplatnici mít víc. Bude to stále málo.“
Martyrium vedoucí k habilitaci také komplikuje to, že většina pedagogického sboru na filozofických fakultách je nucena zvládat více než jedno zaměstnání. Musí totiž občas jíst. Tereza Havelková, která působí na mém „domovském“ Ústavu hudební vědy, toto téma při naší nedávné diskusi shrnula takto: „Mladší akademici často kvůli prekarizaci nemají kapacitu na to se habilitovat, a tím pádem ani zaštiťovat obory.“
This is fine
Muzikolog a afrikanista Vít Zdrálek, další můj pedagog, mě upozornil na americkou novinářku Sarah Jaffe, která v roce 2020 vydala knihu Práce nám lásku neoplatí. Autorka v ní píše o plíživém imperativu nutnosti milovat svou práci, která je typická pro různá pečující zaměstnání, ale dá se uplatnit i na vyučování na vysoké škole. Takové nastavení mysli přiživuje mýtus o tom, že učitel musí strpět nízký plat a práci přesčas, protože miluje své studenty a jeho práce je přeci víc než jen zaměstnání, je to poslání, šlechetná mise a služba společnosti. Je to obdobně toxický mýtus jako ten o hladovějícím umělci, který potřebuje emočně trpět, aby mohl vytvořit něco umělecky hodnotného. Jako někdejší student HAMU můžu potvrdit, že výplatnice tamních pedagožek a pedagogů definici emočního utrpení bezezbytku naplňují.
Nejhorší je, že takovým podivným stihomamům často propadají i samotní pedagogové. Než aby si přiznali, že jsou „ponižováni skandálně nízkými platy“, jak nedávno poznamenal publicista Petr Fischer, vytrvávají ve statu quo, soustředí se na ty hezké věci a vyhoření, které není nějaký vzdálený bod za horizontem, ale dost možná proces, kterým už dávno procházejí, ignorují, zlehčují. A podávají excelentní výkon. Všechno je v pořádku. Úsměv.
Pro mě osobně jsou tři roky na hudební vědě skvělou zkušeností, kterou mi umožnili právě přívětiví a inspirující kantoři. Své nově nabyté vědomosti a dovednosti uplatňuji při psaní textů o hudbě do médií. Až donedávna jsem tak ve sladké nevědomosti netušil, že ti samí kantoři, kteří mi zpravidla věnovali svůj čas i nad rámec svých povinností, dostávají ještě méně, než jsem si dokázal představit – a to prosím pracuji v kultuře.
Protest Hodina pravdy by se tak mohl jmenovat třeba i Bod zlomu, protože to se přesně děje. Pedagogové z filozofických fakult jsou na hraně. Pokud se nic nezmění, dost možná konečně dají na slova od svých přátel a blízkých („proč si nenajdeš lépe placenou práci?“) a odporoučí se na základní nebo střední školu, do zahraničí nebo do komerční sféry. Je totiž nesmysl, že tito lidé nemají kam odejít, že jsou to jacísi asociální pavouci zavrtaní do svých knih. Připomeňme si, že nezaměstnanost absolventů filozofických fakult je okolo jednoho procenta a tito lidé mají velkou šanci na pracovním trhu. A i když mnozí z nich vnímají svoji práci jako povolání a opravdu za oním „voláním“ chtějí jít navzdory všem překážkám, ucho džbánu sotva drží.
Temná vize
A co pak? Co když se nic nezmění? Inu, nebude ani nutné nemilosrdně čistit vysoké školy od reakčních živlů a vyhazovat pokrokově a nezávisle uvažující pedagožky a pedagogy. Akademici odejdou sami. V učebnách po nich sice zbude „víc než jen tužka a papír“, ale je možná na čase debatu stočit jiným směrem než k tomu, jestli ke svému povolání potřebuje víc drahých pomůcek archeolog či chemik. Vždyť jde přeci o to, co mají ti dotyční v hlavách. „To, co vytváří kvalitu, jsou lidé,“ říká k tomu Havelková. „A kvalitu studia definuje poměr pedagogů na studenty. To je to, co stojí peníze.“
Snadno se ale může stát, že akademici, budou mít běžně v místnosti 150 žáků. Na nějaký osobnější kontakt a individuální péči pak mohou studenti rovnou zapomenout. Konkurenceschopnost českých humanitních vědců zaostává hluboko za evropským průměrem. Zájmy cizích mocností vůči našemu státu nejsme schopni rozklíčovat. Nechápeme dynamiku v jejich společnostech. Mluví totiž čínsky nebo arabsky nebo hindsky a sinologii, blízkovýchodní studia ani indologii není kde studovat. Ti, co by se na ty tři výše zmíněné obory chtěli přihlásit, ale nemohou, propadají úzkostem. Škoda, že je kritický podstav psychologů a všichni mají plno.
V takovém všeobecném napětí se není čemu divit, pokud se lidé stávají stoupenci asociálních, xenofobních stran. Když musí protestovat i vysokoškolští učitelé, jak velké je už zoufalství těch, kteří žijí naprosto stranou zájmu? V takto deprivované společnosti pak můžeme čekat cokoliv. Chceme žít v takové nejistotě? Pojďme se jí společně bránit.
Autor je hudební publicista a studuje hudební vědu na FF UK.