Gorillaz. Foto Parlophone
Cracker Island je místo, kde lidé věří, že Země je placatá, a že ze semínek zasazených v noci vyroste vymyšlený ráj. Právě tady začíná pouť skupiny Gorillaz světem sociálních sítí, digitálního prostoru a jeho kultů uzavřených do svých konspirací. Nové, úspornější album (a to i co se týče originálních nápadů) s menším počtem hostů pracuje s nostalgickým zvukem osmdesátých let a syntezátorů nebo kytarovým indie a funkem, do kterého míchá třeba zvuky trendy reggaetonu. Kromě něj ovšem Gorillaz zůstávají při zemi, se vším dobrým i špatným, co to nové desce přináší.
Melancholie a reggaeton
Animovaná čtveřice, kterou stvořili frontman kapely Blur Damon Albarn a ilustrátor Jamie Hewlett, se vrací po třech letech od vydání více než hodinové desky Song Machine: Season One – Strange Timez. Na rozdíl od velkolepého projektu plného hvězdných jmen od zpěváka Eltona Johna, přes hudebnici St. Vincent až po undergroundového rappera JPEGMAFIA se letošní nahrávka nesnaží za každou cenu pojmout a spojit dohromady zvuky současné populární hudby, ale uchyluje se k publiku známé melancholii. Tu Gorillaz představili světu na začátku nultých let na průlomovém eponymním debutu i následujícím Demon Days. Největší hity Clint Eastwood a Feel Good Inc. měly neodolatelnou atmosféru prázdninového roadtripu, chytlavý rytmus i nadhled. Podařilo se jim vybudovat bezpečný svět, ve kterém zároveň čekají zábavná překvapení.
Z podvratného komentáře mainstreamové tvorby se ale během úspěšných let na scéně, několikanásobně platinových albech a singlech na předních příčkách žebříčku Billboard, stala pevná součást populární hudby.
Komornější album Cracker Island působí oproti Song Machine: Season One — Strange Timez kompaktněji, drží pohromadě jako jeden celek. Funková basová linka i melancholické syntezátory se ozývají téměř v každé skladbě, i v případě letošní nahrávky se na tracích navíc střídají hosté z různých částí hudebních hitparád. Hned první song energicky otevírá Thundercat, ikona dnešního R&B, později se přidává zpěvačka Stevie Nicks z Fleetwood Mac nebo snový hlas Tame Impala. Nejprogresivnější skladba, která na album přináší závan současného popu z Latinské Ameriky, je pak Tormenta a její zpěvák Bad Bunny. Rap a reggaetonové rytmy působí na albu, které se jinak uchyluje spíše k „osvědčenému“ zvuku Gorillaz, jako příjemné osvěžení. Kromě povědomého soundu se na Cracker Islandu vrací i témata, která k virtuální kapele neodmyslitelně patří.
Mezi světy
„Sociální média jsou někdy jako šílené kulty,“ vysvětluje autor Gorillaz Damon Albarn v rozhovoru ke své nové desce pro Apple Music, „cokoliv, co začíná jako trend, je vlastně tak trochu kult.“ Internetové prostředí se jako téma pro animovanou kapelu existující jen ve formě avatarů nabízí. Namísto podrobnějšího ohledávání tohoto fenoménu nebo jeho reflexe v hudbě se ale Albarn soustředí spíše na pocity a atmosféru, například když ve skladbě Tired Infulencer poeticky vypráví o životě vedle Instagramu a Facebooku a popisuje prchavé momenty: „Where white blooms above the city / Catch sunrise and the freeway glows / Perfumed with palo santo / Early flights touch down every day.“
V budování umělého světa a jeho atmosféry tkví (kromě perfektní řemeslné práce a produkce) jedna z nejsilnějších stránek animované kapely, po více než dvaceti letech na scéně ale působí tento přístup, podobně jako výše zmiňovaný influencer, trochu unaveně. Gorillaz vznikli v nultých letech jako reakce na nepřetržitý proud kapel a jejich klipů z americké stanice MTV, které se hudebně, a především vizuálně slévaly dohromady. Z podvratného komentáře mainstreamové tvorby se ale během úspěšných let na scéně, několikanásobně platinových albech a singlech na předních příčkách žebříčku Billboard, stala pevná součást populární hudby. Spolupráce s rozmanitými hosty a propracovaná mytologie postav vytvořily velkolepý projekt, který je ovšem v současné chvíli příliš zavedenou součástí globální scény na to, aby si od ní udržel odstup. Natož aby v ní objevoval nové přístupy.
Gorillaz se na albu Cracker Island vrací do známého světa virtuální melancholie a podmanivě si hrají s atmosférou poklidného bezčasí. Na vizionářskou popovou kapelu, která kreativně pracovala s vizuální kulturou i aktuálními hudebními vlivy, se ale do (své vlastní) minulosti dívají možná až moc.
Autorka je hudební publicistka.