Karel Kaplan. Foto Ústav pro soudobé dějiny AV ČR
Není mnoho historiků, u kterých by výzkumné téma bylo tak úzce spojeno s jejich životními osudy, jak tomu bylo u Karla Kaplana. Ačkoliv jsou jeho práce proslulé strohým a často až popisným stylem, skrývá se za nimi osobní drama, v jehož jádru byla snaha vypořádat se s odkazem diktatury KSČ a vlastním podílem na ní. Poznávání minulosti bylo pro Kaplana nikoliv pouhým pracovním úkolem nebo cestou k budování vědecké kariéry, ale skutečným občanským angažmá. Poctivost a nasazení, s jakými se tohoto úkolu zhostil, byly zcela mimořádné. Jeho dílo přináší obrovské množství informací o československých soudobých dějinách, ale je i dokumentací pozoruhodného životního příběhu.
Baťovské pracovní nasazení
Karel Kaplan se narodil 28. srpna 1928 v Horním Jelení ve východních Čechách v rodině ševce a aktivního sociálního demokrata. Kaplanova matka zemřela, když mu bylo 12 let, a vychovávali jej prarodiče. Jeho starší bratr se zapojil do komunistického odboje a byl v době nacistické okupace vězněn. V roce 1943 Kaplan odešel do Zlína, kde nastoupil do Baťovy školy práce a pracoval také v závodech firmy Baťa ve Zruči nad Sázavou. Zkušenost s baťovským systémem jej ovlivnila na celý život. Až do vysokého věku byl proslulý neobyčejným pracovním nasazením a netajil se tím, že měl celý život blízko k dělnickému prostředí, ze kterého vzešel. „Pořád pracuji jako dělník v historii. Ráno vstávám v půl šesté, v sedm jsem v práci a ve čtyři odcházím, den co den,“ uvedl o své pracovní morálce, kterou se naučil u Bati, v rozhovoru pro časopis A2 v roce 2012.
Setkání s dokumenty popisujícími stalinistické represe bylo pro Kaplana klíčovou životní událostí. Jako přesvědčený komunista byl konfrontovaný s důkazy o zločinech politického systému, který od mládí pomáhal budovat.
Do ledna 1948 pracoval ve firmě Baťa, kde se také začal zapojovat do politiky. V roce 1947 vstoupil do KSČ. Politické konflikty „třetí republiky“ také výrazně ovlivnily život Kaplanovy rodiny. Otec se angažoval v sociální demokracii, měl blízko k jejímu předákovi Bohumilu Laušmanovi, zatímco Karel a jeho bratr byli komunisté. Rodinný politický spor vyvrcholil po únoru 1948. Otec byl zatčen a Karel Kaplan naopak zahájil politickou kariéru, když nastoupil jako pracovník do aparátu KSČ. Nejdříve působil v okresních strukturách ve východních Čechách, například jako organizační tajemník ve Vysokém Mýtě. V roce 1960 odešel do stranické centrály v Praze, kde pracoval do roku 1964.
Konfrontace se zločiny
Již jako regionální funkcionář se začal zajímat o historii a vydal první kratší práce o dějinách KSČ a hospodářském vývoji Pardubicka za první republiky. Ačkoliv byly tyto texty zcela poplatné tehdejšímu způsobu psaní o nejnovějších dějinách, v něčem již odkazovaly ke Kaplanově pozdější tvorbě, například zájmem o hospodářské a sociální statistiky. Historikem se však Kaplan stal až v šedesátých letech, když jako pracovník ÚV KSČ při práci na přípravě rehabilitací obětí politických procesů padesátých let získal přístup do jinak přísně tajného stranického archivu. Setkání s dokumenty popisujícími stalinistické represe bylo pro Kaplana klíčovou životní událostí. Jako přesvědčený komunista byl konfrontovaný s důkazy o zločinech politického systému, který od mládí pomáhal budovat. V roce 1968 o této zkušenosti napsal: „Prožíval jsem trpké chvíle, když jsem se seznamoval před časem s podrobnostmi padesátých let. Byly to chvíle vnitřního utrpení, těžké deprese a rozporuplnosti, které násobily ještě neustále a naléhavě otázky z řad mladší generace, její oprávněné znechucení, její výčitky a obviňování nás starších z nestatečnosti.“
Po odchodu z ÚV KSČ nastoupil do Historického ústavu ČSAV, kde se stal členem výzkumného týmu studujícího československé poválečné dějiny. Jednalo se o politicky mimořádně citlivé téma, jehož výzkum Kaplan a jeho kolegové propojili s pokusem o reformu socialismu. Podmínkou demokratického socialismu podle nich nebyla jen politická a ekonomická reforma, ale také poznání nejnovějších dějin. Byli přesvědčeni, že reformní komunismus potřeboval kritickou historiografii, aby se vyrovnal s dědictvím stalinismu. Nejvýznamnější Kaplanovy publikované práce se týkaly poválečného znárodnění a hospodářské politiky KSČ. Stal se jednou z klíčových osobností reformní historiografie šedesátých let. Současně dále pracoval na rehabilitacích v tzv. Pillerově komisi a byl aktivní v reformním týmu Zdeňka Mlynáře. Podílel se také na vzniku Akčního programu KSČ a na Vysočanském sjezdu v srpnu 1968 byl zvolen do Ústřední kontrolní a revizní komise ÚV KSČ. Karel Kaplan byl tedy nejen nestorem českého výzkumu soudobých dějin, ale také jedním z posledních žijících významných „osmašedesátníků“.
V roce 1970 byl vyloučen z KSČ a pracoval jako topič v podniku Mitas. O dva roky později strávil několik měsíců ve vyšetřovací vazbě a v roce 1976 odešel do západního Německa. Díky intenzivní badatelské činnosti v šedesátých letech s sebou odvezl obrovské množství rešerší včetně kopií jinak nedostupných archivních materiálů. Z těchto výzkumů vzešla dlouhá řada publikací, které začal vydávat v exilu v češtině a cizojazyčných překladech a po roce 1989 v českých nakladatelstvích. Přispíval rovněž do exilových časopisů, především Pelikánových Listů, a do vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky.
Bez soudů a moralizování
Někdejší reformní komunisté se s angažmá v KSČ vyrovnávali různým způsobem. Kaplan si dal za úkol podrobně empiricky zmapovat podobu a dopady komunistického vládnutí. Byl přesvědčen, že historiografii je třeba zcela oddělit od politiky a „objektivně“ popsat, co se v poválečném Československu skutečně událo. Zcela nestranná a nepolitická historiografie může být ideálem, ale nakonec každé historiografické dílo v sobě obsahuje politiku, i když to autor nemusí reflektovat. V případě Kaplana je však důležité, z jaké zkušenosti se jeho představa o historikovi jako nestranném dokumentátorovi státního socialismu zrodila.
Po dvaceti letech v politice, která skončila neúspěchem pražského jara, došel ke stanovisku, že se s dědictvím diktatury (i osobní historií komunistického funkcionáře a intelektuála) bylo možné vypořádat jen důkladnou analýzou fungování komunistické moci. V tom spočívala Kaplanova občanská angažovanost po roce 1968 až dodnes. K tomu se po roce 1989 připojil jeho zásadní podíl na obnově výzkumu soudobých dějin v Československu a České republice. Patřil k nejvýraznějším historikům Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, který pomáhal budovat. Jeho práce v českém prostředí definovaly soudobé dějiny jako podobor historické vědy. O Kaplanově významu svědčí také to, že i historici a historičky, kteří se snažili vymezit vůči jeho metodologii nebo způsobu psaní, se neobešli bez závěrů jeho knih jako východisek pro své další výzkumy.
Důležité je rovněž připomenout Kaplanovo obecnější pojetí historikovy práce. Nejspíše na základě hluboké reflexe své osobní minulosti stranického propagandisty nepsal své vrcholné texty o dějinách komunismu jako obžaloby nebo politické pamflety. Velmi dobře si uvědomoval, že analýza fungování mocenských mechanismů a jejich dopadů na ekonomiku a společnost nejde dohromady s apriorními soudy, moralizováním, povrchním zjednodušováním a emocionálním exhibicionismem. Kaplanovým odkazem proto není jen někdy kritizovaný popisný empirismus jeho prací, ale také autorská střízlivost, analytický odstup a skromná neokázalost v jeho pojetí veřejné role historika. Také tím se Karel Kaplan zasloužil o české dějepisectví.
Co si přečíst od Karla Kaplana? Subjektivní výběr z rozsáhlého díla:
Znárodnění a socialismus (1968)
Kniha je dnes již historickým dokumentem – ukázkou toho, jak reformní historiografie šedesátých let psala o nejnovějších dějinách.
Mocní a bezmocní (1989)
Kniha vydaná v exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers je souborem životopisných portrétů vrcholných komunistických funkcionářů. Kaplan spojil perspektivu historika se svědectvím pamětníka, který se s mnoha předními komunisty osobně setkal.
Zpráva o zavraždění generálního tajemníka (1992)
Dodnes zásadní práce o procesu s Rudolfem Slánským a kol.
Kořeny československé reformy (2000, 2002)
Dvousvazková práce o politických, ekonomických a sociálních příčinách pražského jara.
Nebezpečná bezpečnost (1999)
Kniha mapující organizaci a činnost Státní bezpečnosti v éře stalinismu.
Proměny české společnosti (1948–1960) (2007, 2012)
Jak se změnila česká společnost během první dekády státního socialismu? První svazek se zabývá průmyslovým dělnictvem, druhý venkovským prostředím.
Autor je historik, působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.