Ze seriálu Odznak Vysočina. Foto Voyo
„Vznikají u nás nadprůměrné věci i seriály, které vypadají, jako by je někdo natočil před sto padesáti lety,“ říkají ve druhé části rozhovoru Jana Jedličková z Univerzity Palackého v Olomouci a Iveta Jansová z Masarykovy univerzity. „Je to nahoru a dolů, sinusoida – jako bychom měli nějaký infarkt.“ Mediální expertky rekapitulují, kdo kromě Zlaty Adamovské v roli barové zpěvačky patřil mezi první české hrdinky detektivek, jak se světem bojovaly první televizní policistky, a oceňují postavy dnešních seriálů Odznak Vysočina nebo Stíny v mlze. Všímají si i toho, jak české kriminálky uchopují téma sexuálního násilí, a popisují hrdinky zahraničních seriálů, které považují za zajímavé. První část rozhovoru zaměřenou na Případy 1. oddělení můžete najít tady.
V knize Ženské hrdinky a jejich zobrazování v českých televizních krimiseriálech, která sleduje roky 2007–2017, píšete, že česká krimi se hodně proměnila po vzoru těch zahraničních. Ženských hrdinek přibývalo, přičemž více jich bylo v kriminálkách komerčních televizí. Veřejnoprávní ČT označujete za konzervativnější – přesto, že nejkomplexnější kriminalistka je ze seriálu ČT.
Iveta Jansová: Ano, a ten trend do nějaké míry pokračuje. Na úroveň majorky Výrové z cyklu Detektivové od Nejsvětější trojice, která je tou nejkomplexnější českou hrdinkou z televizní kriminálky, dosáhne málokterá jiná postava. Ale třeba zrovna v Odznaku Vysočina, který má teď už i druhou sezonu, máme další komplexní hrdinku.
Kapitánku Danu Skálovou?
Iveta Jansová: Ano. V Odznaku Vysočina je navíc v českém kontextu naprosto nečekané, že jsou v něm hned dvě hrdinky, parťačky. Mají dobrý vztah, jsou kamarádky, a ne například rivalky v lásce, podporují se, doplňují, jedna druhou trochu mentoruje a ochraňuje. Ještě jsme já ani Jana neviděly druhou sezonu, ale v té první to bylo takhle. A to je krok dál – ani v zahraničních seriálech není zvykem, že by byly dvě ženské hrdinky v popředí. Veřejnoprávní televize pak má na kontě Stíny v mlze s komplexní hrdinkou kapitánkou Magdou Malou, kterou hraje Petra Špalková. Také ale uvedla Hlavu medúzy, ve které je zase všechno špatně včetně toho, že hrdinka je špatná matka, což je v kriminálkách jedno z nejčastějších klišé. Vznikají u nás zkrátka nadprůměrné věci, ale i seriály, které vypadají, jako by je někdo natočil před sto padesáti lety. Není to vývoj, vzestupná tendence, je to sinusoida – nahoru a dolů. Když se objeví něco, co zbytek překoná, za malou chvíli to přebije další prapodivný titul. Nedá se tak ani moc predikovat, co se bude vyrábět dál.
Je to celkem překvapivé, že v době, kdy si mnoho evropských veřejnoprávních televizí snaží budovat svůj vlastní rozpoznatelný styl a to zejména v kriminálkách, protože jsou hodně sledované, se o to Česká televize nesnaží a všechno závisí na tom, jaký kreativní producent a tvůrce seriál dělá. Přičemž se může zdát, že režiséři jako Jan Hřebejk nebo Jiří Strach si mohou dovolit přijít s čímkoliv.
Jana Jedličková: Je to tím, že Česká televize funguje „v pětiletkách“, projekty se vyvíjejí v pětiletém horizontu. Není tak schopná pružně reagovat na rychlý vývoj trendů nebo distribučních modelů – už minule jsme zmiňovaly markantní rozdíl mezi tím, co nabízí online platforma ČT iVysílání a co se dostává na obrazovku lineárního programu. Teď, když má omezený rozpočet, tak bude navíc sklouzávat k tomu, co si myslí, že funguje. To jsou třeba ty žánrové vzorce, které ale dneska už v seriálech působí zastarale. Komerční televize ví, že diváky víc přitáhnou tituly, které žánry míchají. I proto si myslím, že fungovaly a byly sledované Stíny v mlze, což není konvenční kriminálka, ale dost inovativní titul. Hlavní postava je starší žena, což u nás rozhodně není zvykem. Kriminálky se stereotypně vymezují jako akční žánr, takže se většinou obsazují mladší ženy, které mohou rychle běhat, padat… Ve Stínech v mlze je najednou žena ve středních letech, která má manžela umělce a navíc pohledného – nevídané! České kriminalistky jsou většinou samy nebo rozvedené. Ještě navíc má parťáka, se kterým má dobrý vztah. Většina ženských postav českých kriminálek je vydělená od ostatních postav, buď je to megera jako šéfová v Případech 1. oddělení anebo holčička, kterou je potřeba vychovat. Anebo je to máma s problémy.
I na ČT proniká nová generace, ale jí prováděná změna bude mnohem pomalejší. Mladí tam jsou stále spíš shora mentorovaní a kontrolovaní generací, která má pocit, že jí fungují staré věci, které už ale 30 let nefungují.
Důležité je dívat se i na to, jak kriminálky, které překračují konvence, pracují s mužskými postavami. Parťák Petry Špalkové ve Stínech v mlze, kterého hraje Jiří Vyorálek, ji neshazuje ani neochraňuje, nemají romantický, ale parťácký vztah, který je častěji vidět u dvou mužů. V Odznaku Vysočina je pak Martin Hoffman, který nejčastěji a skvěle hraje dost příšerné postavy, v Odznaku je najedou v úplně jiné roli a celý ten tým je dobře sladěný. Najednou se tak může vyjevit, že feminních i maskulinních identit je mnoho. Bohužel se nám v českých kriminálkách zatím nedostává žádných jiných. I Česká televize ale postupně bude muset zareagovat na zahraniční trendy. Například Michal Reitler, který už ale odešel na Voyo, má za sebou několik projektů, na kterých je vidět velký posun. Jeho uvažování o stereotypech se vyvíjí, Voyo už dělá věci jinak a je to proto, že ví, že to bude divácky úspěšné. I na ČT proniká nová generace, ale jí prováděná změna bude mnohem pomalejší. Mladí tam jsou stále spíš shora mentorovaní a kontrolovaní generací, která má pocit, že jí fungují staré věci, které už ale 30 let nefungují.
V Odznaku Vysočina je i epizoda o znásilnění, která je uchopená dobře a citlivě. To je na české poměry téměř unikátní.
Iveta Jansová: Sexualizovaného násilí není v českých kriminálkách vůbec málo, seriály se drží toho, co bylo typické dříve. Často je v nich také vidět množství odhalených nahých, bílých ženských těl – tím často příběh začíná, narušuje se tím status quo. Můžeme si u toho všimnout dvojího standardu v tom, jak kriminálky zobrazují ženská a mužská těla, mužská jsou zobrazovaná mnohem méně a mnohem méně často jsou odhalená. I ve třetí sezoně Případů 1. oddělení těch mrtvol moc nevidíme, ale jakmile se nějaká objeví, je to ženská nahoře bez. Mělo by nás to ponoukat k otázce, proč to tak je.
Zločiny jsou tedy často v českých kriminálkách sexualizované, ale komplexní příběh v podobě vyšetřování znásilnění – s tím se tolik nesetkáváme, byť v zahraniční tvorbě je to hodně časté. Třeba třetí řada Broadchurch je o znásilnění, v Zákonu a pořádku je sexuální násilí na všech identitách velmi častým tématem. Míra reflexe toho, jak moc vážný zločin je znásilnění, v českých detektivkách chybí. Jejich tvůrci většinou nepřemýšlí o tom, jak nepůsobit sekundární viktimizaci, jak nesklouzávat ke slut-shamingu. Chybí nám to na televizní obrazovce, což ústí i v zakládání iniciativ, jako je Proč jsme to nenahlásili – je potřeba ty informace ve společnosti doplňovat jinak. V Odznaku Vysočina k tomu přistoupili velmi dobře, ale je to v Česku výjimka.
Jana Jedličková: Seriály, které zobrazují odhalená mužská a ženská těla stejně, jsou vzácné. Běžně je v českých kriminálkách z těchto záběrů spektákl a porno. Stíny v mlze to ale například dělají dobře. I na pitevně. Kamera neobjektivizuje ani ženská ani mužská těla. Tohle je dost závažná otázka, o které vznikají i texty vyvozující, že je nepřijatelné to dělat – nejčastěji ženám a marginalizovaným skupinám, ke kterým televizní oběti často patří. U sledování se samozřejmě vciťujete, a tak pociťujete do nějaké míry i zobrazované násilí. Jednu dobu jsem už skoro nebyla schopná se dívat na true crime seriály a kriminálky. Bylo jich tolik, ve kterých někdo pohodil odhalené ženské tělo v krajině, že už jsem to nezvládala.
V Česku se teď sexuálního násilí týká Pět let a Pozadí událostí, které spolu ostře kontrastují. Osobně jsem Pět let ještě neviděla, a tak bych chtěla ocenit minisérii Guru na Voyu, která naplňuje současné zahraniční trendy v tom smyslu, že se postava násilníků nebo vrahů odsouvá do pozadí a vypráví se z perspektivy oběti. I na Guruovi je co zlepšovat, ale v tomto je to opravdu pozoruhodná věc. Je to příklad toho, jak můžou narativy o znásilnění vypadat, působit autenticky, ale nepřinášet spektákl. Odznak Vysočina naráží na mantinel procedurální detektivky, ale taky přistupují k tomu, co znásilnění dělá s oběťmi i s lidmi, kteří ho vyšetřují, skvěle.
V knize pracujete s typologií ženských hrdinek, do které patří například kriminalistka vědkyně, kriminalistka kyborg nebo kriminalistka-doplněk, což je ale podle vás originální český typ hrdinky. Co to je za typ postavy?
Iveta Jansová: Tento typ je důsledkem snahy českých kriminálek udělat si checklist v tom smyslu, že máte v seriálu ženskou hrdinku, protože se to očekává. Ženy už dnes přece jen vstupují do všech sfér života. Taková hrdinka je ale zároveň trochu „uklizená“ stranou, aby nám moc nepřekážela. Je to hrdinka, která je v seriálu ponižovaná, aby bylo jasné, kde je její místo, a tím se nám potvrdí, že ženy do maskulinního žánru nepatří. Je to do nějaké míry i případ Adélky, o které jsme se bavily minule, ale nakonec se s ní pracuje jinak, protože v Případech 1. oddělení je třeba i postava neschopného Miroslava Vladyky. Proti němu je Adélka dobrá profesionálka a obstojí i ve srovnání s ostatními. Typický příklad kriminalistky-doplňku je spíš Slepičková v Raplovi – ta je označená už svým jménem, navíc jí i říkají Slepice, byť je inteligentní a mnohdy případ rozlouskne sama. Často se stává obětí různých pachatelů, jeden ji například zavře v mrazáku, odkud ji musí kolegové zachraňovat. Je tam prostě fackovacím panákem.
Jana Jedličková: Kriminalistka-doplněk je něco, co vzniklo, jako kdyby skutečně existoval nějaký kvótní systém. Tvůrci mají pocit, že se po nich chce, aby v seriálech byly ženy, tak je tam dají, ale pak nevědí, co napsat do scénáře. Taky se obsazují mladé krásné herečky, aby se z policistek nedělaly mužatky. Problém je v tom, že české kriminálky ustrnuly ve druhé feministické vlně, což je případ i Stínů v mlze a Odznaku Vysočina a do určité míry i kriminálek s Marií Výrovou – pořád řeší postavení ženy v mužském kolektivu a slaďování práce a soukromého života. My už jsme ale ve čtvrté vlně a mluví se i o páté, a konečně bychom v Česku potřebovali zohlednit v televizi i další identity, například postavy různých původů. V tomhle jsou super Zrádci, kteří se věnují zločinnosti ve vietnamské komunitě. Jenomže nejde tak snadno skočit zničehonic do třetí vlny nebo dál, takhle to v televizi většinou nefunguje, byť občas se skoky dějí. Zůstává to spíš u té sinusoidy, kterou zmiňovala Iveta – nejsme svědky vývoje, ale skoků nahoru a dolů, jako bychom měli infarkt.
Také píšete, že v USA se poprvé začal vysílat krimiseriál se ženou v hlavní roli v roce 1974 – Police Woman. V sedmdesátých letech se taky poprvé vysílali Charlieho andílci (oba tyto seriály byly feministkami kritizované, jak uvádíte). Průlom pak nastal až v devadesátých letech, kdy se objevilo víc feministických seriálů. Jak to bylo u nás? Kdo byla první seriálová policistka a jaké byly první role žen v kriminálkách? Z devadesátých let si u nás můžeme nejvíc pamatovat asi Zlatu Adamovskou v seriálu Hříchy pro pátera Knoxe.
Iveta Jansová: První kriminálka se ženou u nás vznikla v roce 1989 – Případ pro zvláštní skupinu s Terezou Brodskou. Ale ona tam měla spíš přídavnou roli. Pak se na obrazovce objevovaly různé starší ženy, manželky nebo matky hrdinů, které byly takovými slečnami Marplovými, které jako by náhodou vyřešily zločin. Prvními opravdovými kriminálkami s ženami pak byly Kriminálka Anděl a Kriminálka Staré Město – to jsme v roce 2008, 2010. Ty už byly jasnou reakcí na přelom milénia v zahraničí, kdy se v seriálech začalo pracovat s forenzní antropologií a s tím se v nich začalo vyskytovat i více žen. Jela tady Kriminálka Las Vegas nebo Kriminálka Miami, nebudu rozebírat, jak ženy ukazovaly, ale daly jim prostor. V týmech jich najednou bylo víc, ne jen jedna. U nás pak začaly být ženy ve vyšetřovatelských týmech běžné kolem let 2012–2013. Ale to, zda je hrdinka v pozici přívěsku, nebo je tou hlavní v týmu, to se teď střídá. Jak už říkala Jana, pořád jsme ve fázi legitimizace ženy v policejní profesi a z této fáze se zatím nepodařilo posunout. Věřím, že až k nám přijde větší diverzita, tak to budou příběhy o coming outech, které už jsou v zahraničí překonané. Postavy jiných než cis identit v amerických nebo třeba francouzských seriálech už zdaleka neřeší jen to.
Jaký byl nejčastější typ české hrdinky v kriminálkách mezi lety 2007–2017? Byla to cool girl, co nedělá problémy a vypadá skvěle? Postfeminisický ideál, jak píšete?
Iveta Jansová: Ano, tohle se už trochu změnilo, ale tehdy to tak bylo. V letech 2017–2018 došlo k rozvoji a v seriálech ČT i komerčních televizí se začaly objevovat komplexnější ženy. Ale tehdy to byly v naprosté většině mladé ženy do 30 let, které u policie začínaly. Nebyly to úplně cool girl, co nedělaly problémy, spíš si vybavuji, že řada z nich problémy dělala, ale spíš z neznalosti. Mužské postavy k nim často přistupovaly jako k hloupým zelenáčům, pošetilým holkám, které svou neprofesionalitou poškozují vyšetřování případu. A ony opravdu často dělaly idiotská rozhodnutí z horlivosti, chtěly dokázat, že jsou v týmu správně. Vnímané to zjevně mělo být tak, že byly v právu, protože byly osamocené v týmu se šovinistickými kolegy. To už se změnilo. Do roku 2017 ale ženské postavy velmi často přinášely do seriálů příběhy o tom, jak své místo vůbec obhájit, takže to byly schopné a inteligentní postavy, které bojovaly s celým světem.
Teď už o jejich pozicích nemusíme tolik pochybovat. A proměnily se i mužské postavy, ty jsou ochotné se za své kolegyně stavět a vystupovat proti jejich znevažování. Už v žádném seriálu není žena, která by stála proti pěti šovinistům. Už je tam vždycky někdo, kdo říká: my už žijeme v moderní době a není možné se k ženám takhle chovat. To je důležité, že už to není jenom boj těch žen. Ony proto najednou mohou být komplexnější, mohou řešit i jiné věci, než aby všechny pořád sprdávaly, protože se k nim všichni chovají jako hovada, a pak se večer chodily domů vybrečet.
Jana Jedličková: Když v Odznaku Vysočina přijde mladá kolegyně z Brna na Vysočinu – hraje ji Simona Zmrzlá – tak je klasický horlivý zelenáč, který se snaží zapadnout do týmu, ale je přitom jedno, že je to žena. Stejná postava by mohla být i muž. A podobně Stíny v mlze vůbec neakcentují, že hlavní hrdinka je žena a řeší se tam i její soukromý život, což u českých kriminálek není vůbec zvykem. Tento seriál je podle mě pro tvorbu ČT mnohem přelomovější než Případy 1. oddělení.
Iveta Jansová: Teď je to zkrátka už tak, že konečně přestáváme vidět jen gendery a začínáme vidět lidi. Lidi, kteří jsou extrémně komplikovanými bytostmi, ať už to jsou ženy, muži nebo zelení trpaslíčci. To je důležité.
Mohli byste na závěr vybrat některé své oblíbené hrdinky ze zahraničních seriálů a okomentovat, proč jsou podle vás zrovna takováto zobrazení žen zajímavá?
Iveta Jansová: Já mám hodně ráda britský seriál Happy Valley, kde je hlavní hrdinkou starší žena, babička, která je však ve vedoucí pozici. Je nedokonalého vzhledu i povahy, a přitom ji člověk musí zbožňovat. Příběh téhle kriminálky je extrémně zajímavý, je to dobrý seriál po všech stránkách. Druhým příkladem může být Broadchurch. To, co se stane Olivii Colman v roli hlavní postavy, jak se s tím vyrovná a vloží do své práce, je bezprecedentní, šokující a ukazuje to její sílu. Taky mám ráda Most, kde je postava Sagy Norén. Sofia Helin ji hraje tak dobře, že jakmile není v této roli, tak ji nepoznám, tak moc má změněnou mimiku. Neurodiverzivní hrdinka není žádný originální typ, ale zpracovala to geniálně. Pak chci zmínit No Offense, kde je celý ženský ansámbl. Hodně komplexní dílo, které se točí kolem tématu, kolik toho člověk zvládne ustát.
Jana Jedličková: Já vlastně kriminálky nemám moc ráda, začaly mě zajímat, až když se objevilo scandi noir – severské detektivky se zajímavými ženskými postavami. Ale ještě jsme tu nezmínily The Fall, britskou věc s Gilian Anderson, která je fakt královnou kriminálek díky tomuto seriálu o ženě, která odmítá být oběť. Pak mám ráda americké Killing, Sarah Lund je i v této verzi komplexní a často nesympatickou hrdinkou. Navíc se věnuje případům žen zneužívaných systémem. To se mi na scandi noir nejvíc líbí, že jde vždycky o systém a společnost, ne individuální zločiny. To se nám do českých kriminálek nedostává. Také v dalším známém britském seriálu Line of Duty je jedna z hlavních vyšetřovatelek žena. Je to antologie, kde se neobměňuje vyšetřovací tým, každou sezonu je ale nový zločinec a taky jiný policajt nebo policajtka, protože tento tým vyšetřuje profesionály. Line Of Duty přináší případy, které se mnohdy nezdají být zločiny, což je zajímavě nejednoznačné, a jsou tu skvělé postavy vyšetřovatelek i vyšetřovaných. No a poslední věc – mám ráda norský seriál Borderliner, je to na českém Netflixu, kde je hlavní hrdina gay, což se v seriálu vůbec neřeší. Také je to policista, který se ale dopustí něčeho, kvůli čemu je vyšetřovaný druhou hlavní postavou, ženou. Je hrozně zajímavé sledovat, jestli ho dostane, nebo ne.