Foto Alarm / Pavel Baloun
Proč za první republiky docházelo ke kriminalizaci Romů? O tom, jak to konkrétně vypadalo a jak se tyto praktiky propsaly do protektorátní či následně komunistické reality, mluvil ve studiu historik a antropolog Pavel Baloun z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.
Úplně na začátku knížky cituješ tehdejšího významného antropologa Františka Štampacha, který definuje, kým jsou cikáni. Odmítá národnostní dělení a naopak tvrdí, že jde o zvláštní „rasu“.
Štampach je pro mě hrozně zajímavá postava. Ztělesňuje aktéra, u kterého vůbec není možné přijít s nějakým jednoznačným hodnocením. Ať už, že byl rasista, nebo že nebyl rasista. Rozrušuje náš pohled na to, co si pod rasismem představujeme. Štampach na jednu stranu ve své knížce antropologicky zkoumá a měří tvary lebky, pigmentaci, papilární linie, výšku, váhu „cikánů“ a stanovuje jasnou definici, která je založená na tomto antropologickém výzkumu. Říká, že to je skupina střední postavy s tmavší barvou pleti, se zdravým chrupem a tak dále. To je jedna věc, kterou Štampach říká. A má to důsledky pro policejní praktiky.
Ale zároveň na rozdíl od jiných československých antropologů říká, že je žádoucí, aby se s touto skupinou československý národ mísil. Zatímco v německojazyčných antropologických studiích dominuje zájem o zachování čistoty rasy, tak pro československé prostředí je typické mluvit o zachování národa, které se zajistí míšením, což je pozitivně hodnocené. Jenže i pro československé antropology má toto míšení nějaké své hranice v tom, kdo přinese žádoucí pozitivní vlastnosti. A pro některé antropology cikáni představují dno společnosti, mluví se o lidském odpadu a kriminálních živlech, které není dobré do československého národa přijímat. Ale Štampach říká ne, „cikáni“ mají kladné vlastnosti, což on spojuje s romantickou představou fyzické zdatnosti. Ale vůbec to, že v tom vidí nějaký potenciál, posouvá hranice tehdejší antropologie. Určitě bych neřekl, že je eugenik. Třeba tím, jaké má politické nástroje. Je největším kritikem zákona o potulných cikánech z roku 1927. A je taky kritikem sterilizací za protektorátu. Mluvit o něm jako o eugenikovi nejde, vzpírá se to našim představám o tom, co to znamená být rasistou.
Jak se konstituoval postoj policie a četnictva k „cikánům“?
Postupem času se množila různá nařízení, spíše než zákony, která se týkala této skupiny obyvatel. Toto se děje lokálně a v polovině 19. století vznikají „proticikánská“ opatření, která definují celou tu etnickou skupinu a předepisují, jak s ní zacházet. Ten pojem má od samého začátku pnutí mezi tím, zda definovat skupinu sociálně nebo biologicky. Napětí toho pojmu ale trvá i za druhé světové války. Někteří autoři mluví o tom, že pojem cikán trpí nadbytkem významu.
Jak se za první republiky projevovala tenze mezi občanskými právy zaručenými zákony a těmito tzv. proticikánskými opatřeními?
Toto pnutí mezi občanskými právy je typické už pro monarchii. Tehdy vzniká československá demokracie i to, jakým způsobem je praktikovaná. Každopádně pnutí je tam zřejmé i v debatách mezi úředníky, policisty a podobně. Dá se říct, že mezi úředníky existoval určitý konsensus v tom, že ideální řešení by bylo v rozporu s Ústavou a dalšími základními mezinárodními dokumenty.