Foto Alarm / Jakub Nakládal
Vítězství Petra Pavla nad Andrejem Babišem bylo interpretováno jako porážka populismu. Obava z toho, že se Babiš stane českým Viktorem Orbánem, ostatně prý Pavla přiměla kandidovat v prezidentských volbách. Při jásání nad „porážkou populismu“ bychom si ale měli všímat, jak Pavel přistupuje k výkonu prezidentské funkce. Má totiž k populismu blíže, než by se zdálo při pohledu na jeho kultivované vystupování, zjevnou orientaci v mezinárodní (především tedy bezpečnostní) politice a deklarovanou ochotu naslouchat odborníkům – to vše ve jménu hledání „rozumných“ řešení, která občanům České republiky zajistí slibovaný „klid a pořádek“.
Co je to technopopulismus?
S termínem „technopopulismus“ přišel Chris Bickerton z Cambridgeské univerzity. Francouzský prezident Emmanuel Macron – také „vítěz nad populismem“ – Bickertonovi posloužil jako jeden z příkladů nového politického stylu. Ten klade důraz na odbornictví, přičemž zároveň vytváří iluzi, že rozumná řešení lze nalézt a hlavně se na nich shodnout. Stačí, když se sejdou „rozumní lidé“, jež dá dohromady schopný „lídr“. Ten se neváhá vydat na průzkumnou cestu „mezi lid“, aby zjistil, co lidi trápí. To má Petr Pavel společné právě s Emmanuelem Macronem, který před svou kandidaturou také poctivě objel velkou část Francie.
Současné dění okolo jmenování nových soudců Ústavního soudu ukazuje, že právě technopopulismus možná nejlépe vystihuje styl prezidenta Pavla.
Rozumná řešení je podle technopopulisty možné společně s odborníky najít, i když jde třeba o reformu penzijního systému, kde na sebe naráží neoliberální požadavek individuální odpovědnosti a solidarita s těmi, kdo se v tržní ekonomice už nemohou o sebe postarat. Vše záleží na rámování celého problému. „Značné hospodářské škody“, kterými se odůvodnila úprava valorizace důchodů ve stavu legislativní nouze, tak například neplynou z dlouhodobě neudržitelného systému příjmů státního rozpočtu, který svědčí majetným. Jsou důsledkem toho, že si ekonomicky neproduktivní vrstvy společnosti nárokují důstojný život v podmínkách, které si za současné „krize“ (energetické, bezpečnostní, ekonomické, uprchlické – ne však klimatické!) nemůžeme dovolit.
Ono „my“ je přitom také populistický manévr: jako by majitelé energetických koncernů, kteří prchají před mimořádnou daní do zahraničí, byli součástí stejného „my“ jako důchodci, jejichž život závisí na státu, který má prostředky z daní.
Odborníci na Ústavní soud
Zatímco klasický populista tvrdí, že ví, co je pro lid dobré, jelikož je mu blízko (Babišovo „Čau lidi“ a pouť obytňákem), technopopulista se obklopí odborníky. Současné dění okolo jmenování nových soudců Ústavního soudu přitom ukazuje, že právě technopopulismus možná nejlépe vystihuje styl prezidenta Pavla. Pro české ústavní soudnictví to je vcelku revoluční krok: Pavel zveřejnil nejen proces, kterým budou soudci Ústavního soudu vybíráni, ale také základní kritéria jejich výběru. Po létech, kdy se v nominacích objevovaly osobnosti, jejichž hlavní charakteristikou byla loajalita – nebo přímo lokajství – hlavě státu, se jedná o vítanou změnu.
Prezident spoléhá při výběru kandidátů na právnické fakulty a profesní sdružení, která mohou adepty na funkci soudce nominovat. Ty potom má prověřit konzultační panel, vedený Janem Kyselou, profesorem na Právnické fakultě v Praze. Panel má zřejmě posoudit, zda kandidáti splňují stanovená kritéria, včetně toho, aby Pavlův Ústavní soud zdobila „hodnotová a názorová různorodost“ a aby kandidáti disponovali „osobní integritou a uznáním ze strany kolegů či širší veřejnosti“. Podle tiskové zprávy „soud nemá být složený pouze z konzervativců, liberálů a socialistů, lidí pravice nebo jenom levice“. Je ovšem otázkou, zda tato kritéria může posoudit „odborný“ panel, jelikož to jsou přesně záležitosti, o které se vede politický boj.
Ať už byl modelem pro náš Ústavní soud Nejvyšší soud Spojených států amerických, nebo německý Spolkový ústavní soud, jedno mají společné: svoji nezpochybnitelnou politickou úlohu, kterou mimo jiné reflektuje i proces jmenování jejich členů. Ten v žádném případě není vnímán jako ryze odborný postup, ale jako součást stranické politiky. V Německu tak například „své“ soudce mají hlavní politické strany, které se konsenzuálně (a zdaleka ne transparentně) dohodnou na obsazení soudu tak, aby odráželo jejich orientaci. Ve Spojených státech jsou pak soudci otevřeně republikánští nebo naopak demokraté, podle prezidenta, který je jmenoval.
Petr Pavel – alespoň ve svých počátečních vyjádřeních – se toto „politično“, ve kterém se Ústavní soud pohybuje, snažil popřít. Uvedl, že on „stojí na konci toho procesu. Nejprve proběhne celý proces nominací, potom posuzování nejenom konzultačním panelem, ale i v Senátu, a teprve na základě toho, až bude shoda mezi Senátem a mnou, tedy i tím konzultačním panelem, tak teprve přistoupím ke jmenování.“ Na otázku po konkrétních jménech pak Pavel odvětil: „Předbíháte (…) Jména nominovaných kandidátů vzejdou z procesu. Já vám teď žádná sdělovat nebudu, protože jsme na začátku.“ Skoro to vypadalo, jako by se Pavel chtěl stát pošťákem, který jen připojí své razítko na rozhodnutí, které učinili odborníci.
Marek Benda jako lakmusový papírek
Když ale byl o několik dní později Pavel dotázán na kandidaturu poslance za ODS Marka Bendy, vyjádřil se: „Právě proto, že Ústavní soud řeší případy na pomezí práva a politiky, měli by v něm být zastoupení lidé, kteří jsou znalí politiky v kombinaci s právem. Nevylučuji to, Ústavnímu soudu to může spíše prospět než uškodit.“ Problémem Marka Bendy tak samozřejmě není to, že za sebou nemá „právní praxi“ – to ostatně akademici také ne. Namítat proti Bendovi, že je politikem, pak jen vytváří mlhu, ve které se schová něco jiného.
Pro konzultační panel, kde zasedají tři respektovaní akademici, by mělo být větším oříškem, co o Bendově osobní integritě napovídá způsob, kterým získal titul JUDr. na plzeňské fakultě práv. Získal ho totiž v období, které vyvrcholilo odebráním akreditace fakultě pro zjištěné podvody při udělování titulů. Zvětšování písma v diplomové práci (jejímž školitelem byl tehdejší proděkan fakulty Milan Kindl, který byl jedním z aktérů podvodného systému), aby splnila nároky na rozsah práce rigorózní, je něco, co by jinde mohlo politikovi zlomit vaz.
Problémem Bendy pak podle mého názoru není jen způsob, jakým titul získal, ale především to, jak se k celému problému postavil. Od soudce Ústavního soudu požadujme víc než jen arogantní vyjádření o „výjimečné úrovni“ celé práce, která měla odůvodnit její menší rozsah. To padlo v okamžiku, kdy se s prací mohli seznámit nezúčastnění akademici. Jiří Zlatuška, pozdější rektor Masarykovy univerzity a také senátor, to okomentoval lakonicky: „Na pár řádcích svého výjimečného textu udělal autor tolik chyb, že by si zasloužil poslat zpět do základní školy.“
Je zajímavé, že tentokrát se Pavel vyjádřit ke kandidatuře Bendy nezdráhal a nečekal na případné posouzení jeho způsobilosti odborným panelem. Může se tak stát, že se konzultační panel promění v pouhý legitimační nástroj, o který se Pavel opře jen v případě, kdy se mu to hodí – jako pravý populista.
Autor je profesor evropského práva na Kodaňské univerzitě.