Foto Jan Maximilian Gerlach, CC BY-SA 2.0
Po roce 1948 se komunistická strana snažila vyprávět svůj vlastní příběh dějin. Sloužit k tomu měla i stranická muzea Klementa Gottwalda a V. I. Lenina v Praze. Tato muzea vznikala v době nejtvrdšího stalinismu na základě narativu československých dějin podle výkladu předního komunistického kulturního ideologa Zdeňka Nejedlého. Jejich cílem bylo vytvořit obraz dějin, který potvrzoval nárok KSČ na vládnutí.
Po roce 1989 byla sbírka v likvidaci a přesunula se do různých muzeí a regionálních archivů. Později se sbírka sjednotila a dostala se pod správu Národního muzea. Projekt Muzeum dělnického hnutí ve 21. století, na kterém společně pracuje Národní muzeum a Ústav pro studium totalitních režimů, má za cíl systematizovat, zpřístupnit a prezentovat tuto sbírku. Jedním z výstupů projektu byla i publikace 13 objektů z (ne)šťastného muzea, která analyzuje okolnosti vzniku stranických muzeí a má za cíl nabídnout (nejen) učitelům a kurátorům způsob, jak lze o podobných exponátech debatovat. Kniha se stala terčem cenzurních praktik ze strany vedení Ústavu pro totalitní režimy, které se snažilo vydání publikace ignorovat.
Následovalo i odvolání vedoucího Oddělení vzdělávání ÚSTR Čeňka Pýchy. Po zveřejnění otevřeného dopisu vedení ÚSTR, kde byl ředitel Ladislav Kudrna obviněn z bossingu a cenzurních praktik ohledně knihy 13 objektů z (ne)šťastného muzea, byla kniha následně uvedena do distribuce. Proč kniha tolik vadí vedení ÚSTR? Co nám může reflexe stranických muzeí z dob komunismu říct o tom, jak vyprávíme dějiny? Na jakém principu funguje badatelská výuka dějepisu? A jak vnímají situaci kolem (ne)uvedení knihy samotní autoři publikace? Na tyto otázky a mnohé další jsme se ptali autorů knihy Terezy Arndt a Bohumila Melichara.
Co nám může říct reflexe stranických muzeí z dob komunistického režimu o současnosti?
BM: Muzeum je jeden ze způsobů, jak vyprávět o historii. Stranická muzea vypráví hodně uzavřený příběh dějin, který je v zásadě manipulativní a legitimizuje diktaturu. Jejich hlavním sdělením bylo, že tady existoval velký nesmiřitelný boj mezi pány a zbytkem lidu, mezi dělníky a továrníky, boj národa proti nacismu a tento boj komunistický režim v roce 1948 vyhrál. Muzea ukazují, že komunisté jsou dědici těch, kteří byli vždy na té správné straně dějin, což je lid, dělníci nebo třeba husité. Tímto manipulativním obrazem dějin pak komunisté ukazují, že oni mají teď právo vládnout. První odstavec Poučení z krizového vývoje, které reflektuje události po roce 1968, je o historii. Zdůvodňuje se v něm, proč má strana právo vládnout. Reflexe těchto muzejních expozic je dobrý příklad pro to ukázat, co všechno se dá udělat s historií a jak může být manipulativní a zároveň přesvědčivá. Ta muzea sama o sobě nebyla postavena hloupě. Cílem expozic bylo, aby návštěvník převzal prezentovaný obraz o dějinách nekriticky. V rámci historického vzdělávání můžeme brát tato muzea jako modelový příklad manipulace s dějinami, který se dá se studenty rozebírat. Pokud student pozná, co je zjevná manipulace, tak časem pak pozná i jemnější manipulace, kterých se můžeme dopouštět.
Podle jakého klíče jste si z této sbírky vybírali témata a předměty do vaší knihy?
BM: Ve sbírce je velká řada různých předmětů od uměleckých děl socialistického realismu až po velkou sbírku plakátů nebo autentických předmětů třeba Antonína Zápotockého či darů pro prezidenty, zejména pro Klementa Gottwalda. Při výběru předmětů do naší knihy jsme vycházeli ze dvou kritérií. Jednak jsme vycházeli ze sbírky a snažili jsme se ukázat určitou mediální množinu toho, co obsahuje. Věnovali jsme se tedy uměleckým dílům, autentickým předmětům, ale také například literatuře, která byla důležitá pro vnímání socialistického realismu. Další důležité kritérium bylo, aby zvolené předměty generovaly nějakou důležitou otázku, která kolem daného tématu rezonuje dodnes. Důležitým prvkem bylo, aby zvolené předměty vyvolávaly kontroverzi, ale zároveň aby se jednalo o jednoduše poznatelný předmět. Modelový čtenář knihy by měl být učitel nebo muzejní pedagog, popřípadě kurátor, který by mohl svým studentům jednoduše ukázat živost předmětu. To podle mě přesně splňuje například Marxova busta nebo čepice Antonína Zápotockého.
Historicky gramotný člověk zvládne reagovat v diskuzi, kde se například zpochybňuje holokaust, a je schopen svoji pozici obhájit i na základě historických pramenů.
TA: Dané objekty jsme vybírali do naší knihy i z toho hlediska, že měly reprezentovat naši zkušenost se sbírkou a naši diskuzi o typu těch objektů. Častokrát jsme se dostali do situace, kdy jsme k nim těžko hledali cestu nebo odhadovali různé způsoby jejich využití a didaktizace. Podobně jsme předměty do knihy vybírali i z toho důvodu, že například regionální muzea, pro která je tato kniha také určena, budou ve své sbírce takové objekty mít.
Zůstaňme u té Marxovy busty, která z reakcí vedení ÚSTR a některých médií vyvolávala největší emoce. Bohumile, ty píšeš o Marxovi z různých úhlů pohledu. Proč je ten text koncipovaný zrovna takto vrstevnatě?
BM: Marxova busta je důležitá z toho důvodu, že postava Marxe patřila k základu ideové soustavy představovaných muzeí. Tehdejší interpretace Marxe byla poplatná dobovému ideologickému rámci marx-leninských norem, které se v průběhu let různě proměňovaly. V textu jsem se tedy snažil postihnout tuhle proměnu vnímání Marxe komunistickým režimem. Zároveň Marx budí pozornost do dnešních dní, takže proto je ta reflexe Marxe dotažená až do současnosti. Zmiňuji například oslavu dvoustého výročí narození Marxe v Trevíru, kde za přítomnosti tehdejšího předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera byla odhalena Marxova socha v nadživotní velikosti. V reakcích na knihu v médiích se objevily komentáře, že se tím snažím propašovat do textu levicovou agendu a rehabilitovat Marxe a jeho myšlení. Záměrem ale naopak bylo představit učiteli nebo kurátorovi různorodé pohledy na Marxe a argumenty z různých ideových táborů i reakce na ně. Podobnou zkušenost například udělaly v Bratislavě, když ve Slovenské národní galerii vystavili sochu Stalina v rámci výstavy Prerušená pieseň. Sochu pak někdo polil červenou barvou. Došlo k tomu, že kontroverze, která je spojena inherentně s vizualitou Stalina, se přenesla před galerii. V takovém případě je důležité, aby s podobnou reakcí na vystavovaný objekt kurátor počítal a učitel ji předvídal a uměl s ní ve výuce pracovat.
Čili snahou je ukázat co nejvíc vrstevnatý pohled na Marxe a pak vyvolat diskuzi se studenty, která by jim pomohla pochopit danou osobnost v co největší šíři. Zde narážíme na princip badatelské výuky, kterou se Oddělení vzdělávání na ÚSTR prezentuje už několik let a jedná se o jednu z jeho vlajkových lodí. Jak tento koncept badatelské výuky funguje?
TA: Principem badatelské výuky je, že se studentům nepředává nějaký ucelený příběh, jak a co proběhlo, ale poskytneš jim nástroje, aby si sami vybudovali svůj vztah k historické události či procesu.
BM: Zároveň důležitou složkou tohoto přístupu je ona zmiňovaná kontroverze, která otevírá problém nebo otázku, jež je schopná mobilizovat studenty k vlastnímu přemýšlení. Pokud člověk prozkoumává různá historická témata, tak všude nalezne nějakou kontroverzi, na které lze dané téma otevřít. Kontroverze generuje diskuzi. I v naší knize předkládáme sérii otázek, na které neexistuje jedna správná odpověď. Badatelská výuka je i o tom, jak se ptát. Následně nabízíme sadu informačních zdrojů, většinou tedy historických pramenů, k tomu, aby žák byl schopen v nějaké diskuzi poučeně argumentovat. Není to o tom, že by měl mít vlastní názor. Takhle to funguje například i na dezinformační scéně, kde se říká, že každý máme vlastní názor, a potom je trochu jedno, kdo si co myslí, a na všechno se dá odpovědět nějakým názorem. My ale říkáme, že pokud máte nějaký názor, musíte se opírat o kvalitní zdroje. Žáci pak na základě těchto zdrojů o daném tématu debatují mezi sebou i s učitelem, a tím hledají nejlépe argumentačně vybroušený pohled na dané historické téma.
TA: Badatelská výuka rozvíjí určitou historickou gramotnost, což znamená, že by žáci měli být schopní argumentovat. Měli by také umět kriticky rozebírat historické prameny a klást jim otázky. Ve výsledku to pak třeba vede k tomu, že historicky gramotný člověk rozumí tomu, že když vidí historický film, který vypadá realisticky, tak to neznamená, že vypráví přesně o tom, jak se ta historická událost odehrála, ale že tam je určitá míra fikce. Historicky gramotný člověk zvládne reagovat v diskuzi, kde se například zpochybňuje holokaust, a je schopen svoji pozici obhájit i na základě historických pramenů.
Badatelská výuka už ale pracuje se studenty, kde je předpoklad, že dotyčný už je do nějaké míry vybaven historickým poznáním a zná určitá fakta. Je to tak?
TA: Cílem badatelské výuky je mimo jiné rozvíjet historickou gramotnost. Často pracujeme s učiteli z osmé a deváté třídy základních škol a pak se středními školami, kde už to základní povědomí o historii existuje. Ze zkušeností s testováním učebnic dějepisu a projektu Dějepis+ víme, že učitelé například pracují s badatelskou výukou tak, že mají téma třeba nacismus a než se pustí do samotné lekce, tak žákům poskytnou prameny, na jejichž základě si už sami dělají myšlenkovou mapu a diskutují. Učitel tam pak figuruje jako moderátor a vysvětluje nejasnosti. Cílem je, aby si studenti vytvořili sami svoje podklady, ze kterých se pak učí dané téma.
Jaké jsou zahraniční vzory, kterými se badatelská výuka u nás inspirovala?
BM: Vycházíme z anglosaské didaktiky, ale existuje i německá didaktika dějepisu silně ovlivněná snahou o autonomní poznávání žáků. My osobně pracujeme s kanadským konceptem výuky, který funguje už několik let v praxi. Peter Seixas a jeho kniha The Big Six je naším hlavním inspiračním zdrojem. Je to hodně o kultivaci toho, jak číst prameny, jak vnímat historický čas, o multiperspektivním vnímání událostí a podobně. Různí se názory na to, jaká je nutná míra znalostí historických reálií, aby daný student mohl pracovat s badatelskou koncepcí výuky. Jsou i takové názory, že ta predispozice nemusí být žádná a student dokáže nabrat historickou gramotnost čistě z badatelské koncepce.
Konzervativnější přístupy však počítají s výkladovou složkou výuky, do které zapojují prvky badatelského přístupu. Pokud pracujeme s prameny, tak i ony jsou děravé a nelze z nich vždy poskládat celý obrázek o historické události či tématu. I proto se při řešení úkolů často objevuje otázka, jestli je něco, co by dotyčný žák potřeboval vědět, aby na danou otázku mohl odpovědět lépe. To mi přijde jako důležitá záležitost v rámci nějaké mediální gramotnosti, kdy k nám často dojde nějaká zpráva či informace, ale ne všemu v ní rozumíme. Měla by následovat otázka co bych potřeboval za typ zdroje, abych se v tom dokázal lépe zorientovat?
TA: Zároveň je nutné říct, že naše oddělení připravuje didaktické materiály, ale zároveň velká část naší práce spočívá v udržování úzkého kontaktu s učiteli. V rámci seminářů jim předáváme nejenom zdroje a témata, ale i způsob, jak to celé hodnotit. Ten přechod mezi frontální výukou, kde v testu z dějepisu figurují hlavně jména a data, do této badatelské, kde se bavíme o multiperspektivách a způsobech argumentace, to může být pro učitele komplikované. Soustředíme se tedy i na to, jak výuku hodnotit, proč a jak to hodnocení může vůbec probíhat. Často třeba opakujeme, že v rámci badatelské koncepce chybná odpověď, nebo neschopnost odpovědět na otázku z důvodu toho, že třeba nemáme ještě dost ucelený obrázek o dané události, není špatně.
Jaký je ohlas českých učitelů na badatelskou koncepci výuky, který pro ně připravujete?
TA: U každého materiálu, který vytvoříme na našem oddělení, probíhá testování a připomínkování odbornými garanty. Jsme v kontaktu s učiteli, kteří nám buď posílají reflexi, nebo jezdíme za nimi na náslechy. Klíčovým produktem našeho oddělení je aplikace HistoryLab, což je webová aplikace pro práci s historickými prameny. Je tam tisíce vyplněných cvičení od jednotlivců i skupin. V protokolech bývají samozřejmě i výtky, jimiž nám učitelé sdělují, co nefunguje. Obecně máme dobrou zkušenost a odezvu.
Máte třeba reflexi od učitelů, že jim badatelská koncepce výuky vyloženě pomohla v jejich práci?
BM: Naši práci ovlivňuje spousta faktorů, které školství ovlivňují jako celek. Včetně například generačního napětí mezi kantory. Existují samozřejmě učitelé, kteří si hodně stojí za tím, že chtějí učit faktograficky a často to zvládají prostřednictvím svého charismatu. I to je v pořádku, protože takový způsob výkladu je často opřený o skvělé řečnické schopnosti. Pokud tak učitel dokáže předat historické znalosti svým studentům, tak proč by své nadání nevyužil. Pak jsou ale učitelé, kteří se chtějí pořád vzdělávat a posouvat svoje schopnosti novým směrem. Ty badatelské přístupy zajímají. Mladší učitelé zase chtějí být v kontaktu s moderními způsoby výuky, které dokážou využít nejnovější technické možnosti. Každopádně ten zájem je velký. Například naší letní školy pro učitele se účastní stovky pedagogů a zájem převyšuje výrazně kapacitu této akce.
Pojďme se ještě vrátit k tématu vaší knihy. Uvádíte tam, že v současnosti probíhá mezinárodní debata o redefinici muzea. V jakém smyslu se muzeum může nově definovat a jaká je představa, že by mělo vypadat moderní muzeum?
BM: Debata je hodně živá zejména na Západě a přináší důležité závěry, které jsou mi sympatické. Například je zdůrazňováno, že prostor muzea by měl být otevřeným místem pro lokální komunitu, která povede diskuzi nad vlastní minulostí. Je tam tlak na to, aby muzeum něco přinášelo všem. Tenhle typ neuzavřenosti výkladu proto, aby se v něm návštěvníci v co největší míře poznali, je vlastně něco, co ta stranická muzea z doby socialismu vůbec neměla. To byl typ uzavřeného výkladu, kde se žádná diskuze nepřipouštěla. Tenhle typ muzea, ze kterého vycházíme v naší knize, tedy slouží jako negativní příklad toho, jak by muzeum vypadat rozhodně nemělo. I proto je důležité o tomto tématu psát a představovat ho čtenáři, protože až příště narazíme na nějakou výstavu, která bude hodně manipulativní, tak nám dojde, že máme před sebou koncept muzea, který v minulosti vytvářely totalitní režimy.
Jak by tedy měla vypadat moderní muzejní výstava?
TA: Například Památník Lety u Písku vzniká na určitých principech, které tomu odpovídají. Odehrává se kolem něj otevřená diskuze, jejíž součástí jsou odborní garanti, kteří řeší, jak by měl vypadat, co by měl říkat, jaký bude mít dopad na lokální komunitu, nebo jak přizvat do diskuze o památníku zástupce lokální komunity. Moderní výstava by tedy měla být otevřená, transparentní, měla by brát ohled na marginalizované skupiny obyvatel, a vrátit ono místo paměti lokální komunitě, která byla třeba do té doby z diskuze vyloučena. Měla by určitě zasazovat vystavované předměty do širšího kontextu, bavit se o jejich původu. Výčet je dlouhý a debata o tom, jak by měly moderní výstava a muzeum vypadat, je pořád v plném proudu.
V knize reflektujete i objekty ve veřejném prostoru z doby komunistického režimu. Často se v současné době vede spor o to, jestli ještě mají některé z nich své místo ve veřejném prostoru. Co nám podle vás říkají podobné spory o tom, jak se vyrovnáváme s komunistickou minulostí? A jak by se s „kontroverzními“ objekty naší minulosti mělo zacházet?
BM: Socialistická politika paměti byla natolik silná, že se snažila o to, aby se městský prostor stal takovým živoucím muzeem. Narativ historie strany postupně kolonizoval veřejný prostor. Měl být skrze názvy ulic či pomníky neustále na očích. V rámci vzdělávacích výstupů projektu o stranických muzeích jsme nabídli učitelům a žákům možnost věnovat se tomuto propisování minulosti a politiky paměti do jejich lokálního veřejného prostoru. Jedná se totiž často o objekty, kolem kterých dennodenně chodí. Je to ideální badatelská příležitost, kdy mohou zjistit proč tam socha vůbec je, proč vypadá tak, jak vypadá, co znamenají různé detaily a podobně.
TA: Pokud označíš umělecké dílo jako propagandu a odmítneš se jím dál zabývat, tak se ochuzuješ o poznání jeho širšího významu. Samozřejmě s touto problematikou je spjata silná emocionalita, ale zároveň to vnímáme jako výzvu k tomu to téma, postavy nebo události ukázat v kontextu, aktualizovat a reflektovat je a vést o tom diskuzi. Můžeme si říct, co to pro nás znamená a proč nás některá socha tak dráždí? Jak třeba vypadala diskuse o sochách ve veřejném prostoru v devadesátých letech, proč byla některá socha odstraněna a jiná zase ne? Například socha Sbratření v České Třebové, o které v knize píšeme, byla vytvořena na zakázku pro město. Stála nejprve na náměstí, ale pak byla přesunuta na nádraží z důvodu rekonstrukce náměstí. Nejednalo se však o přesunutí na méně významné místo, ale naopak byla přesunuta na nádraží i z toho důvodu, jelikož socha vznikla z podnětu železničářů, kteří chtěli vytvořit pomník svým kolegům padlým během druhé světové války. Pro obyvatele České Třebové to tudíž není ideologický symbol, ale je to něco, co patří k identitě města.
Co když se ale proti soše postaví lokální aktéři a chtějí sochu z nějakého důvodu odstranit?
TA: Pokud je nějaká socha, která vadí určité skupině lidí a chtějí ji odstranit, protože v nich třeba vzbuzuje nepříjemné vzpomínky či pocity, tak to neznamená, že ta socha tam musí za každou cenu zůstat. Může zmizet, ale my musíme reflektovat ten proces přepisování veřejného prostoru.
BM: Ono to občas působí, že se snažíš bránit komunistické sochy, protože jsi fanoušek socialistického realismu, ale podle mě je nejprve třeba o problematice něco vědět, umět posoudit co daná socha představuje, jakou má vizualitu a proč na tom místě stojí. Ono nestačí říct, já jsem antikomunista a tu sochu tady nechci, protože taková debata nikam nevede. Podobné spory nakonec ve výsledku nedopadnou nijak, protože někdo z pozice moci prostě dotyčnou sochu odstraní a odpůrci odstranění vlastně neví proč k tomu došlo, proběhne na místě demonstrace, ale pak vše utichne a zapomene se na to. Měli bychom se naučit v podobných konfliktech kompetentně debatovat, k čemuž má přispět i naše kniha. Ideálem je, aby proběhla o daných objektech ve veřejném prostoru diskuze, představily se všechny argumenty, které povedou k nějakému poučení. To je za mě zodpovědný přístup ke kulturnímu dědictví. Pokud bychom všechny artefakty, které jsou součástí nějaké traumatické minulosti zbourali, tak nemáme co vystavovat a na základě čeho vypravovat.
Vaše kniha se dostala do centra pozornosti kvůli kontroverzi se svým (ne)uvedením, kdy několik měsíců po vydání nebyla nikde v distribuci a byla uklizena někde ve skladu. Jak vnímáte celou situaci kolem vydání vaší knihy? Vedení ÚSTR se po vlně kritiky tvářilo, že kniha je normálně v distribuci jako všechny ostatní publikace a celou kauzu vlastně smetlo ze stolu. Máte pocit, že ÚSTR postupoval v rámci uvedení a distribuce vaší knihy standardní cestou?
TA: O knize se začalo mluvit kvůli tomu, že problém její nedostatečné distribuce byl obsahem otevřené výzvy a dopisu oddělení vzdělávání radě ústavu, kde zmiňujeme, že v souvislosti s naší knihou docházelo k cenzurním praktikám. Ze strany vedení byla evidentní snaha naši publikaci ignorovat. Trvalo poměrně dlouho, než se kniha dostala do distribuce. Došlo k tomu vlastně až po vlně veřejné kritiky. Vedení se touto knihou nechtělo prezentovat, protože ji nepovažovalo z nám neznámých důvodů za vhodnou. Nikdo s námi o této knize nikdy nemluvil. Ačkoliv jsme k diskuzi autorů s ředitelem ústavu opakovaně vyzývali, nebylo nám sděleno žádné oficiální stanovisko a vedení se s námi nikdy nesešlo a své důvody nám nesdělilo. Vedoucí oddělení Čeněk Pýcha opakovaně upozorňoval vedení na nejasnosti kolem knihy a podle nás to mohl být jeden z důvodů, proč byl následně ze své pozice odvolán. Důvody, proč byla kniha vedením tak marginalizována, se dozvídáme až nyní z médií. Celou situaci považujeme za doklad toho, jak je na ÚSTR nastavena komunikace se zaměstnanci.
Takže to, co tvrdilo vedení ÚSTR, kdy vás kritizovali za to, že místo toho, abyste tyto věci řešili interně s vedením, tak jdete do médií a snažíte se jej dehonestovat, je lež?
BM: Je to zvláštní situace, protože projekt, o kterém se bavíme, skončil na konci minulého roku knižním výstupem. Chápali jsme, že než svazek půjde do distribuce, bude to chvíli trvat. Přicházeli jsme s nápady, jak tu knihu propagovat, protože jsme věděli, že už je venku. V Ústavu je ale nyní nastavena komunikace silně hierarchicky. Náš vedoucí tedy navrhoval několik možností, jak knihu veřejnosti představit. Chtěli jsme uspořádat o knize debatu. Chtěli jsme knihu přihlásit do soutěže Nejkrásnější česká kniha roku, protože jsme považovali její grafické zpracování za kvalitní, ale dostali jsme dokonce přímý zákaz tuto knihu do soutěže přihlašovat. Naše iniciativa tedy nikam nevedla a my jako řadoví zaměstnanci jsme se s vedením nad problémem neměli šanci setkat.
To se běžně děje, že se vedení potkává s autory knih?
BM: Není běžné, aby se kniha nedostala vůbec do distribuce. Běžný postup je takový, že když vyjde kniha, tak se vědecká instituce snaží prezentovat publikací co nejrychleji, protože je důležité ji prodávat. Jedná se o veřejný statek, protože vznikla z veřejných peněz a měla by se dostat ke čtenáři. Kniha by měla dostat šanci vyvolat veřejnou debatu. Projekt má navíc své cíle a udržitelnost, takže není možné oddalovat zveřejnění jeho výstupů příliš dlouho.
Bylo něčím zdůvodněné, proč se kniha nemůže přihlásit do soutěže Nejkrásnější česká kniha roku?
BM: Ne.
TA: To je právě ono. Samozřejmě, že si nemyslím, že by ředitel měl vést debatu nad každou knihou, ale pokud má s tou knihou problém, nechce ji prezentovat, zakáže účast na grafické soutěži, tak by bylo záhodno se sejít s editory knihy a vysvětlit jim svůj postup. Na kritiku jsme zvyklí a považujeme ji za prospěšnou. Například recenzní řízení jsme brali velmi vážně a podněty od kolegů jsme zohlednili. Doteď ale vlastně nevíme, v čem konkrétně má vedení s naší knihou problém.
BM: Zároveň na té knize pracoval multidisciplinární tým lidí, včetně předních odborníků, například docent Mervart nebo docent Činátl, a i oni by se měli dozvědět, proč podle vedení instituce, kde kniha vyšla, není dostatečně kvalitní na to, aby se jí chtělo prezentovat. Zpochybněna je tím i odbornost recenzentů knihy, a to nelze ponechat bez vysvětlení.
Podle vás by se tedy kniha nikdy nedostala do distribuce, kdyby nedošlo k veřejnému tlaku?
TA: Jsme o tom přesvědčení. Kniha je k dispozici od pondělí 20. března, přičemž vyšla v prosinci 2022. Do distribuce se kniha dostala zhruba týden od zveřejnění našeho otevřeného dopisu vedení ÚSTR.
Nikdy předtím se asi nestalo, že by kniha vyšla a tři měsíce ležela bez povšimnutí na skladu.
TA: Nepracuji v knižním nakladatelství, ale nemyslím si, že je to standardní postup při vydávání knihy. Nehledě na to, že nebyla propagována ani na webu ÚSTR, ani na sociálních sítích. Nebyla nám ani povolena propagační událost typu křest knihy.
BM: Vedení sáhlo k přímému zákazu pouze v případě zmiňované účasti kolektivu na grafické soutěži. Za problematické považuji hlavně oddalování diskuze, která byla od nás iniciována. Když pak konečně náš vedoucí Čeněk Pýcha dorazil na schůzku s vedením, kde se měl problém distribuce a propagace naší knihy řešit, byl rovnou odvolán. Pokud by byl nějaký technický problém s distribucí knihy, tak věřím, že by nám vedení oznámilo, co se děje a proč kniha v distribuci není. To se ale taky nestalo. Proto mi nezbývá než se domnívat, že šlo o zdržovací taktiku s cílem knihu odsoudit k zapomnění.
TA: Nejde jenom o snahu knihu cenzurovat, ale vadí nám i tendence vedení ÚSTR naši práci devalvovat. Mluví se o ní jako o „brožurce“, což považuji za dehonestaci. Jsou za ní roky práce, prošla odborným nestranným recenzním řízením. Jsme přesvědčeni, že jde o kvalitní práci, a tudíž nás velmi mrzí to, co se s knihou momentálně děje.